Kalev se celou noc neobjevil. Nejspíš jsem při čekání na něj usnula, protože mě probralo prapodivné škrábání na dveře, jako by se do nich někdo snažil vsunout klíč. Posadila jsem se na posteli. Dveře se nakonec s hlasitým prásknutím otevřely a v nich se zjevil na mol ožralý Colton s flaškou v ruce.

„Sakra. Špatný pokoj," zabručel, když se zamlženým zrakem rozhlédl kolem sebe. Vypadal roztomile. S vlasy rozházenými do všech směrů a nechápavým pohledem. To vše ale hodně rychle vzalo za své, když spatřil mě a do mozkových buněk, které ještě neumřely pod vlivem chlastu, se probojovala informace, kde že se to vlastně skutečně nachází.

„A... má Nemesis osobně," zabrblal a zavdal si pořádný lok z flašky, přičemž se trochu skácel na stranu. Nechápala jsem spojitost mezi zmíněnou Nemesis a mnou, ale raději jsem to nechala bez povšimnutí.

„Měl by sis jít lehnout. Vypadáš děsně," zabručela jsem a uvědomovala si tu tíhu uvědomění, že to je jenom kvůli mně.

„A ty jsi vrah a taky ti to nikdo nepřipomíná," vyprsknul, dopil zbytek alkoholu a hodil flaškou přímo proti mně. Tak moc jsem se soustředila na to, aby mě netrefila, že jsem úplně podcenila jeho reflexy v podnapilém stavu, protože jsem se během pár minut ocitla na zádech, s rukou omotanou kolem krku. Mohla jsem se bránit. Dostat ho ze sebe a ještě mu dát pěstí za to, že se chová jako kretén. Ale nic z toho jsem neudělala. Protože když jsem se vpíjela to těch různorodých očí, na chvíli jsem v nich neviděla hlubokou nenávist k mé osobě, ale vnitřní boj jeho samého.

„Nechci tě tady," sykl.

„To už jsi říkal," zasýpala jsem, kdy mi přitlačil na krk a já tak přestávala dostávat vzduch do plic.

„Tak proč tu ještě pořád jsi? Proč mi tohle děláš?" hlesl, povolil sevření a zabořil mi obličej do prohlubně mezi ramenem a krkem.

Bohužel jsem nestačila odpovědět (a popravdě ani nevím, jak bych odpověděla), protože někdo ze mě Coltona doslova strhnul, až letěl na druhý konce místnosti. Kalev běsnil. Tyčil se nade mnou a zběžně mě prohlédl pohledem, jestli mi nic není, aby se vrátil k bratrovi, který se smál jako šílenec. Z rány na čele mu tekla krev, z čehož si hlavu zrovna nelámal.

„Myslíš si, že když s ní chrápeš, já se z toho poseru?" uchechtl se. Kalev zavrčel a chystal se na Coltona zaútočit, ale postavila jsem se mezi ně.

„Tak dost. Tohle nikam nevede," řekla jsem. Rámus, který jsme způsobili, nejspíš vzbudil i ostatní obyvatele domu, protože se před mým pokojem objevil rozespalý Eros i Gabe s nic neříkajícím výrazem ve tváři.

„Ach... madam vzorná promluvila. Ty se do toho laskavě nepleť. Beztak je to všechno tvoje vina," vyjel po mně Colton.

„A co je, do prdele, moje vina? Že na potkání lidi nevaruju, že jsem asasín? Chováš se jako pokrytec. Obviňuješ mě tady z tajemství a při tom jich sám máš víc než dost," rozeřvala jsem se na něj. Všichni ostatní jenom stáli, zírali na nás a čekali, co se stane. Jen Kalev u toho skřípal zuby a soustavně zatínal ruce v pěst.

„Vážně? Jmenuj mi jedno." Fajn. Začal sis.

„Proč máš u jídelního stolu prostřeno pro další dva lidi, když je očividný, že nikdo další nikdy nepřijde?"

„Je to starý křesťanský zvyk. Nechává se prázdné místo pro poutníky," pokrčil rameny.

„To byla dávná vánoční tradice, blbče. Ale fajn, beru. Protože mi jistě stejně prima výmluvou povíš něco o tom, že jsem s vámi podepsala Dodatek a ne Smlouvu." Tentokrát přes jeho tvář přeletěl stín čehosi, co bych popsala jako nervozitu. Kolem nás nastalo opravdu hrobové ticho. A trvalo tak dlouho, že mi došlo, že na tohle už mi neodpoví. Dostala jsem ho jeho vlastními zbraněmi. Mohla jsem toho nechat. Ale už jsem se nedokázala zastavit.

„Nebo mi snad chceš povědět něco o tom, proč tady schováváš padlýho řeckýho boha a archanděla," rozhodila jsem rukama. Eros se začal dusit a Gabe zesinala v obličeji tak, že i mrtvola proti ní měla jistou barevnost. Kalev se zadíval do stropu a zavrtěl hlavou a Colton se prostě jen díval na mě, aniž by vydal jedinou hlásku.

„Vidíš? Každej máme nějaký tajemství, protože jsou hybnou silou tohohle světa. Udržujou lidi v bezpečí. Tebe nesere, že jsem měla tajemství. Sere tě, že nejsem malá, bezbranná holka, co potřebuje velkýho, silnýho chlapa, aby ji zachránil, protože se dokážu zachránit sama." To už jsem v podstatě hystericky ječela, protože jsem ze sebe mohla konečně vypustit tu sžíravou frustraci. Očekávala jsem další ječení, řvaní i vzájemný osočování zakončené pestrou škálou omluv, ale nic z toho se nestalo.

Odfrkla jsem si, všechny provrtala tím nejnasranějším pohledem z mé pestré škály a odpochodovala pryč, protože jsem tam s nimi jednoduše nedokázala dál být. Nikdo se mě nesnažil zastavit.

***

Do pokoje jsem se vrátila, až když jsem obešla několikrát celou zahradu a v kuchyni ukradla pár toustů, které Ina připravovala k snídani. Uznala jsem za vhodné na chvíli vypadnout z baráku, uklidnit se a především si utřídit myšlenky. Házela jsem do batohu věci potřebné k přežití, když se na dveře ozvalo tiché zaklepání.

„Co je?" vyštěkla jsem podrážděně. Očividně ta několikahodinová túra zahradou nepomohla.

„Rád bych si promluvil. Můžu dál?" ozval se z druhé strany Colton.

„NE!" Ačkoliv jsem přesvědčená, že jsem se vyjádřila dost jasně, dveře se přesto otevřely a Colton vstoupil dovnitř.

„Chci se omluvit," zvedl ruce v gestu kapitulace.

„Na to ti seru."

„Chápu. Máš plné právo být naštvaná."

„Nepovídej. Mohl bys laskavě opustit tenhle prostor?"

„Ne, dokud mě nevyslechneš."

„A proč bych měla? Mě si v podstatě neposlouchal ani jednou." Jo, já vím. Zněla jsem jako děsně ublížená ženská, ale hádejte co? Já jsem se tak cítila.

„Já vím, já vím. Choval jsem se příšerně. A všechno, co jsi řekla, byla pravda. Spokojená?" rozhodil rukama. Jako by to byl pořád on, kdo měl právo být naštvaný.

„A jako s čím bych měla bejt spokojená? Že si přišel s naprosto trapnou, nic neříkající omluvou? Že jsem měla pravdu? Co takhle vysvětlit mi, kdo všechno tady má podepsanou tu Dohodu? A jak je sakra možný, že jste na tom postavili celý impérium?" rozhodla jsem se změnit téma rozhovoru, protože jsme se začali ubírat špatným směrem.

„V tomhle baráku nemá nikdo podepsaný jeden jediný dokument. Všichni jsou tu svobodní a díky tomu taky velice loajální. Smlouvy nám podepisovali ti, kteří nás ohrožovali a kterých jsme se potřebovali zbavit. A nebylo jich málo. Dohodu jsme nechali podepsat jenom tebe," povzdechl si a sedl si na postel, jako by ho náš rozhovor těžce vyčerpával. Ale spíš na něj začala doléhat kocovina.

„Proč? Proč zrovna já?" nechápala jsem.

„Protože jsem tě tady chtěl udržet. Abys měla pocit, že nemáš na výběr a musíš tu zůstat."

„Cože? To... vždyť si mě ani neznal. Proč tolik snahy?"

„Protože se jeden blázen zamiloval do iluze," hlesl, že jsem ho skoro neslyšela. Nic z toho mi nedávalo smysl. Jeho slova, chování ani přístup. Bylo za tím něco víc. Muselo být.

Colton se znovu postavil a došel těsně přede mě. Toužila jsem, aby se na mě podíval. Tak, jako se díval před tím, než šlo všechno do kytek. Nervózně si prohrával s rukama, které si nakonec vrazil do kapes. Chtěla jsem se ho dotknout. Přejet mu prsty přes tvář a přinutit ho zvednout oči. Ale dřív, než jsem něco takového stačila udělat, si odkašlal a nasadil masku profesionála.

„Mám pro tebe práci. Potřebuju, aby si jela s Erosem vyzvednout jeden balíček."

„Ok. Žádný problém," přikývla jsem, i když se mi chtělo řvát. Ano, jednoho bráchu už jsem měla. Tak na co chtít i toho druhého? Nemyslete si, že si tohle všechno moje racionálně smýšlející já neuvědomovalo. Jenomže ta nově objevená citová stránka mě samotné se trhala na kusy, když viděla, jak se Colton otáčí zády a odchází pryč.