Colton samozřejmě děsně vyváděl, když zjistil, že jsem nezmizela. Netuším, co mu Kalev řekl za zavřenými dveřmi pracovny, ale poté se Colton sebral a na několik hodin zmizel, aby se vrátil ožralý jako prase. Od té chvíle mě okázale ignoroval. Strašně mě tím štval a nedokážu slovy popsat, jak strašně mě jeho chování bolelo. Jasně, Kalev se fakt snažil, ale někde uvnitř mě pořád zela jakási divná prázdnota, která ne a ne zmizet. Asi bych se s ním raději hádala, než aby mě takhle přehlížel. Protože tak bych z něj dostala alespoň nějakou emoci vůči mé osobě.

Stála jsem zrovna uprostřed poznámek rozházených po zemi a zírala na stěnu, kam jsem vylepila všechny svitky, když na dveře zaklepal Eros a oznámil mi, že na mě v zahradě čeká návštěva. Na světě existovala jen jedna bytost, která by se sem odvážila a sháněla se zrovna po mně. Hlasitě jsem si odfrkla a vyšla ven. Vstříc tomu, čemu jsem se prostě nemohla vyhnout.

„Nazdar, Kaine," zatrylkovala jsem do napnutých zad návštěvníka, který hleděl kamsi do zahrad, a pro jistotu zaujala obranný postoj.

„Na co jsi potřebovala ty slovníky?" zeptal se tiše.

„K překladu. K tomu většinou slovníky slouží."

„K překladu čeho?" otočil se na mě s povytaženým obočím. V očích mu hrál ten nebezpečný plamínek, který se mohl rozhořet jedním špatně proneseným slovem.

„Promiň, ale odkdy se svěřujeme se svýma pracovníma zakázkama?" snažila jsem se z toho vykličkovat, ačkoliv jsem si uvědomovala, že se ho tak lehce nezbavím. Pro získání slovníku jsem toho udělala až příliš, než aby nad tím jen tak mávl rukou.

„Od doby, co mě kvůli nim zabíjíš!" vycenil zuby a já raději o krok ustoupila.

„Mohl si mi prostě pomoct a ne se pořád chovat jako zabedněnej pařez." Zněla jsem ublíženě i sama sobě, ale když on se někdy choval tak příšerně zásadově.

„Nebudu kvůli tobě..."

„Ohýbat vlastní pravidla. Jo, slyšela jsem. Jsi jak zaseklá, gramofonová deska. Ty kvůli mně vlastní pravidla neporušíš, ale já svoje jo? Proč ti mám vykládat něco ze svých plánů?" rozhodila jsem rukama. Trochu jsem na něj ječela, ale nebyl to on, na kom jsem si chtěla vybít nahromaděnou frustraci. Bohužel přišel v ten nejblbější čas.

„Protože se zaplétáš do věcí, do kterých ti nic není, a děláš chyby, které bych od tebe nečekal," zavrtěl hlavou. Najednou působil unaveně, jako by na něj dolehla tíha všech prožitých věků.

„Bezva. Kdo bonzoval tentokrát?" odfrkla jsem si. Měla bych si vážně promluvit se svými drahými přízraky.

„Mají o tebe strach," oponoval smířlivě.

„Nemusí. Umím se o sebe postarat. Děláš, jako bys mě ani neznal."

„Protože přesně takový mám poslední dobou pocit. Dřela si víc než všichni ostatní. To, co jsi, sis vybojovala sama. Vždy jsem obdivoval tvůj intelekt. To, jak přemýšlíš. Chci jenom vědět, proč to najednou všechno zahazuješ."

„Tak jo. Ale nebudeš se rozčilovat," rezignovala jsem a ukázala k lavičce. Na tohle jsem si potřebovala sednout.

Když jsem mu vyprávěla celý příběh o svitcích, zněl neuvěřitelně i mně. Poslouchala jsem samu sebe a nemohla uvěřit tomu, že jsem se do něčeho takového vůbec navrtala. Pozorovala jsem Kaina, jak se s odvíjeným vyprávěním kaboní čím dál tím víc. A jakmile pronesl - dej od toho ruce pryč, nic dobrého ti to nepřinese – donutil mě se nad tím vším zamyslet z jiné perspektivy. Kain tu byl od počátku. Možná si neprošel pravěkem, ale existovala jen malá hrstka informací, u nichž by neznal alespoň jejich střípek. Co když ty, kteří napsali svitky, znal? A co když byl u toho, když je psali?

„Vyprávím ti tady něco, co už stejně víš, že jo?" zavrtěla jsem hlavou nad vlastní naivitou i blbostí. Kain se párkrát zhluboka nadechl, což dělal ve chvílích, kdy si potřeboval utřídit myšlenky a zadíval se kamsi do dáli. Do dob, které kdysi prožíval.

„Ty víš, že jsem Boha nikdy neměl v lásce, ale nemůžu mu upřít bezbřehou prozřetelnost. Viděl tisíce a tisíce zániků světa, jeho konců i nezdařených pokusů a ke všem těm nezdarům připravil opatření, která konec světa dokončí," začal, ale přerušila jsem ho dalším hlasitým odfrknutím. Vybavila se mi totiž Lavarova slova. Taky jsem si mohla domyslet, odkud tahle jeho teorie pochází.

„V jedné z těch vizí viděl i tento svět. Do čeho upadl, jak skončí lidé. A tak nechal proroky sepsat čtyři svitky. Jeden prorok své doby vždy napsal část, svitek uložil a nechal jej pro dalšího nástupce." Jasně, proto se tam taky vyskytuje tolik jazyků.

„Poslední slova byla zapsána několik dní před pádem nebes. A jen hrstka přeživších věděla o jejich tajemstvích."

„Fajn. Ale pro koho to teda psal? Sám jsi říkal, že údajně viděl, co se s tímhle světem stane. Některý ty jazyky byly mrtvý už ve starým světě. Proč by teda nechával sepisovat svitky v něčem, co v Novým světě nikdo nepřečte?" postavila jsem se a zamyslela se nad jeho slovy. Přecházela jsem sem a tam, až jsem se najednou zastavila, protože mi v hlavě sepnul spínač, který propojil ty správné informace do jednoho celku.

„Psal je pro tebe, že jo?" vydechla jsem nevěřícně. Kain byl jediný člověk, o kterém Bůh mohl s jistotou tvrdit, že přežije. Prošel všemi dějinami světa a znal jazyky historie. Mno, tolika k mému vysoce hodnocenému intelektu.

„Přečetl si je?" vyjela jsem po něm. Kain jenom zavrtěl hlavou.

„Jasně, děláš mu to na truc. On už ale neexistuje, Kaine. Prostě není. Tahle tvoje malá revolta už ho nijak nezraní," upozornila jsem ho.

„Je to návod na zničení světa. Nepotřebuju to překládat, ani číst." Naklonila jsem hlavu na stranu a pátravě se na něj zahleděla. Přestávalo mi to všechno dávat smysl. Proč tolik odmítal zjistit, co v nich stojí? Proč se tolik snažil zachránit zrovna tenhle svět? Ledaže by se nesnažil zachránit ten pozemský.

„Co by se při tomhle konci světa stalo se Záhrobím a všemi jeho dušemi?" zeptala jsem se.

Kain celou dobu své existence trpěl samotou. Pořád dokola viděl umírat přátele i lid, které znal. Nový svět mu však přinesl obrovský bonus. Všechny duše zavřel do Záhrobí, kam za nimi mohl Kain chodit a navštěvovat tak dávné známé. Všechny ty, které pohřbil. Jediný důvod, proč by tenhle svět nechtěl zničit byl, že by spolu s ním zaniklo i Záhrobí.

„Přestane existovat a duše dojdou věčného pokoje. Tebe věčný pokoj nezajímá, Sorayo. Chceš si užívat všech výhod, které sis v Záhrobí vybudovala. Tím, že dvojčatům svitky přeložíš, se toho všeho vzdáš," naklonil se blíž ke mně. Bezděky jsem se ošila. O tom, že by všichni ty, které jsem poznala, došli věčného pokoje, jsem nikdy nepřemýšlela a vlastně ani neuvažovala. Bylo to něco tak nepravděpodobného, že jsem se tím neobtěžovala zabývat. Jenomže Kain měl pravdu. Ačkoliv bych Džoserovi přála po všech těch staletích dojít konečně klidu, sama pro sebe jsem si nic takového nepřála. Dost jsem se nadřela na tom, abych si v Záhrobí užívala výsostné pozice, až vyplácám poslední darovaný život.

Při sobeckých úvahách o své budoucnosti mi na mysli vytanul Kalev s Coltonem. Nebýt jich, o svitcích bych se nikdy nedozvěděla a nemohla tak ovlivnit sled událostí, které po jejich přeložení mohli následovat. Jak se zrovna oni o svitcích dozvěděli? A tušili alespoň z části, co v nich stojí? Pokud ano, proč by tolik prahli po konci světa, když byl Rhett Dahaar jedním z nejobávanějších můžu Nového světa?

Nic mi nedávalo smysl a s každou další otázkou přišla další. Skrývalo se za tím víc. Mnohem víc. Poprvé za celou dobu jsem si dovolila popřemýšlet o tom, co jsou vlastně dvojčata zač. Mohli být padlými bohy, stejně jako Eros? Viděla jsem je sice krvácet, ale jejich regenerační schopnosti se dost lišili od ostatních lidí. To, co by jiné zabilo, se jim zahojilo do několika dní.

Kalev měl pravdu. Vůbec jsem ho neznala. Stejně jako on mě.