„To není úplně nejlepší nápad," pronesl Kenzo, jako by mi dokázal číst myšlenky.

„Jinak mi tady ale umře," sykla jsem.

„Tak to ale na světě chodí. Nech ho jít. Byla to dobrá smrt." Jasně, znělo to rozumně. Jenomže v Kalově přítomnosti se mi z hlavy veškerý rozum vytrácel. Jenom při pomyšlení, že po ránu neuvidím ten jeho kyselý výraz, mě připravovalo o dech.

Kalev zachroptěl a z pusy mu vyšlo pár krvavých bublinek.

„Rozluč se," poradil mi Daichi.

„Radši hlídejte ten zbytek démonů a zabijáků," zavrčela jsem.

„Je to chyba..." začal znovu Kenzo, ale zarazila jsem ho.

„Já vím. Já to do prdele vím. Ale když umře, tak... tak..."

„Umře něco v tobě?" napověděl mi Daichi a pokývl na Kenza, aby mě nechal. Z těch dvou byl Daichi vždy ten mírumilovnější a lidštější.

Vděčně jsem se na něj usmála a položila Kaleva na zem. Tenhle bezva tríček jsem sama ještě nikdy neprovozovala, ale viděla jsem ho dělat Leviatana. Teoreticky jsem tušila, jak na to. Stačilo to jenom uvést do praxe.

Vytáhla jsem jednu z dýk a řízla se do dlaně. Kromě krve z rány začala vytékat i černota, která se valila jako dým. Periferně jsem viděla mihotající se cestu do Záhrobí. Párkrát jsem jí prošla. Kalova duše se pomalu zvedala z těla, přitahována téměř magikou mocí otevřené záhrobní brány.

„Wor: er tora," zavři se, přikázala jsem a nalila do zavření cesty démonskou sílu, která mi bublala v žilách a hučela v uších. Na druhé straně jsem spatřila mihotání stínů. Čekali na něj. Vycenila jsem jejich směrem zuby a ukázala fakáče.

Kalev se prohnul v zádech, jak jeho tělo přijímalo zpět duši, o kterou pomalu přicházelo. Rána na břiše zůstala otevřená, ale přestala krvácet. Hrudník se mu začal zvedat v pravidelných intervalech. Otevřel oči. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než jeho pohled padl na mě. V těch nádherných očích bych se zvládla utopit.

„Přestaň mi tady omdlívat. Musíme zmizet," poplácala jsem ho po rameni, protože tahle chvíle trvalo mnohem déle, než bylo potřeba. Viděla jsem na něm, že se chce vyptávat, ale nedala jsem mu prostor. Táhla jsem ho uvolněnou chodbou dál, kolem padlých nepřátel, až k přijímacímu sálu.

„Nemáš šanci. Ten tvůj prima kousek vycítil zbytek démonů. Čekají na tebe," objevil se Džos s nejnovějšími informacemi. Nahlížela jsem do všech místností lemujících chodbu, jež jsme míjeli. Většinou zůstávaly prázdné, někdy v nich ležela těla ozbrojenců sloužících tomuto domu. Pokud se mi povede udržet démony v sále, nemuseli by se sem vůbec dostat.

„Tak jo. Zůstaň tady. Vrátím se," strčila jsem Kaleva do jedné z nich a rychle za ním zamkla. Uslyšela jsem řev a bouchání na dveře, ale ještě byl moc vysílený, aby je dokázala vyrazit.

„Pět démonů?" zeptala jsem se. Na boj s pěti dalšími démony jsem se cítila až příliš unaveně, ale když už jsem tohle jednou začala, tak to taky musím dokončit.

„Pět. Asasíni obchází zahrady."

„Fajn, fajn," pokývala jsem hlavou a vytáhla z pouzdra další pistoli.

„Jdeme na ně," zazubil se Daichi a stáhl si přes tvář bojovou masku.

„Jdeme... jo a svojí smrtelnost si vážně uvědomuju, takže do mě nemusíte nechat řezat," mrkla jsem na Kenza a rozešla se vstříc pětce z pekla.

Když jsem byla mladší, přišlo mi jako obrovská škoda, že moje společníky nemůže nikdo vidět, protože to muselo působit naprosto frajersky. Já, po zuby ozbrojená holka a kolem mě se vznášející přízraky těch nejlepších bojovníků, jaké svět kdy stvořil. Hele, prošla jsem si klasickou pubertou a v určitých chvílích měla i nějaké ideály. Jeden čas jsem se ráda viděla v trochu hrdinnějším světle. Na mou obranu, v té době jsem hodně ujížděla na hrdinských eposech a krapet mi z toho hrabalo. Nyní samozřejmě dokážu ocenit výhody neviditelnosti přízraků. Ale frajersky to podle mě vypadá furt.

Vešla jsem do přijímacího sálu a podle instrukcí nasměrovala levou ruku na třicátou pátou minutu. Kulka se zavrtala do démonovy lebky a jeho tělo strávily pekelné plameny. Zbývali čtyři.

„Pravá deset," zařval Kenzo, ale dřív, než jsem tak stačila učinit, mě nabral démon s dlouhými, zahnutými roky a poslal vzduchem na druhý konec místnosti, kde jsem se zastavila o zeď. Při pádu jsem se snažila stočit na bok, ale i tak jsem v noze ucítila bolestné škubnutí. Zařvala jsem, ale na zkoumání bolístek nebyl čas. Namířila jsem na démona s rohy a prostřelila mu nohu, abych ho zpomalila, zatímco druhá ruka poslouchala Kenza a nastavila směr pravá, patnáct. Zbylí dva démoni se hrnuli přes první dva. Otočila jsem se, nohama se zapřela o stěnu a odrazila se. Ještě, že se tady tak skvěle uklízelo. Podklouzla jsem pod nohami jednoho z blížících se démonů a při té příležitosti ho střelila přímo do genitálií. Jo, i tady měli démoni slabé místo. Tohle totiž kurevsky bolí každýho. Nevšímala jsem si toho, co mi málem vystříklo na obličej a rychle postřelila dalšího.

Jenomže mezitím se vzpamatoval ten, kterému jsem zranila nohu, protože jejich regenerační schopnosti byly přeci jenom rychlejší, než ty asasínské. Vyrazil mi jednu pistoli z ruky a zvedl mě za krku ze země.

Napnula jsem všechny svaly v těle, které se mnou ještě chtěly spolupracovat, vyšvihla nohy do vzduchu a omotala je démonovi kolem krku. Ten hajzl mě kousl do stehna. Sotva jsem dýchala, natož abych mohla křičet. Prostřelila jsem mu ruku, abych se mohla pořádně nadechnout a rozkoukat a pak mu proťala lebku kulkou.

Všude kolem to začínalo smrdět sírou a pořád zbývali ještě dva démoni. Tělo si říkalo o to, abych to vzdala a alespoň na chvíli si lehla na zem. Kenzo na mě ale ječel, ať se pohnu. Tak jsem se pohnula. Démon, kterého jsem vykastrovala, vyvinul neuvěřitelnou sílu a zaryl mi drápy do boku, díky čemuž mi dal příležitost prohnat mu kulku mezi oči. Daichi zavelel levá čtyřicet pět a já vypálila.

Podívala jsem se směrem, kterým kulka letěla. Démon se chvíli potácel na nohách, než se sklátil k zemi a rozpadl v prach. Asasíni, které nejspíš přilákal zvuk boje, zůstali stát ve dveřích, chvíli koukali kolem sebe a pak se zvednutými rukami zase zmizeli, odkud přišli. Zmoženě jsme se postavila a spatřila Coltona s mečem v ruce (jako vážně) podpírajícího Kaleva, jak na mě oba třeští oči, jako by nevěřili tomu, čeho se právě stali svědky.

***

Nějak jsem se dohrabala do pokoje, shodila ze sebe zakrvácené oblečení a pokusila se ošetřit si ta nejhorší zranění. Nechtěla jsem nic jiného, než se skácet do postele a prospat minimálně tři dny. Nepamatovala jsem si, kdy jsem naposledy spala. Ta krásná, měkká, rozestlaná postel mě k sobě lákala otevřenou náručí, do které bych se tak ráda stulila. Ale svět měl jiné plány.

Stála jsem před zrcadlem a pokoušela se odrazu v něm zašít hluboké rány na boku, když se dveře rozletěly dokořán a v nich stanul rozzuřeně se tvářící Kalev. Držel se za břicho a ztěžka oddechoval, ale jinak působil velice živě.

„Co to do prdele mělo znamenat?"

„Co máš přesně na mysli?" zeptala jsem se a dál se soustředila na šití. Ještě tři stehy.

„Jasně jsem ti řekl, že se máš jít schovat do bunkru," zařval a práskl s dveřmi tak, až se otřásly v pantech. Ok, takže se budeme hádat, že jsem neposlechla stupidní rozkaz. Ne, že jsem skrývala, kdo skutečně jsem.

Naposledy jsem prohnala jehlu kůží a odstřihla nit, abych si poté mohla ránu zalepit.

„No tak to máš ale obrovský štěstí, že stupidní rozkazy neposlouchám, protože bys byl dávno mrtvej," otočila jsem se na něj.

„Tys tam mohla umřít. Ty si... sakra. Do prdele," zavrčel a systematicky házel na zem všechno, co mu přišlo pod ruku. Neodvažovala jsem se ceknout. Nakonec ve svém řádění ustal a podíval se na mě. Pod jeho pohledem jsem o krok ucouvla. V očích se mu zračila dlouho skrývaná bolest se směsicí nově poznaného strachu. Vyrazil ke mně. Instinktivně jsem se připravila na útok. Jenomže místo toho vzal můj obličej do dlaní, přitáhl si mě k sobě a políbil. Kalev Dahaar, odpůrce kontaktu rty na rty, mě líbal. A to tak vroucně a naléhavě, že jsem roztávala jako ledová kra. Sotva jsem lapala po dechu, když se ode mě odtáhl a opřel si čelo o to mé.

„Už to, prosím, nikdy nedělej," hlesl. Mozek mi vynechával. Ne, sorry. Vynechávalo mi úplně všechno. Tělo převzalo kontrolu a nejspíš se odhodlávalo k nějakému činu, ale zastavilo ho bušení na dveře. Odskočila jsem od Kala, který na mě zůstal koukat, jako bych ho popálila.

„Děti moje roztomilý, mě to fakt mrzí, ale máte jít dolů do obýváku. Colton běsní," ozval se za dveřmi Eros. Je to tady. Nepříjemný rozhovor a odhalení dlouho utajované pravdy. Čekalo mě několik velice těžkých chvil. Zhluboka jsem se nadechla a kývla na Kala, aby se pohnul, protože stejně jako já působil dojmem, že by nejraději zůstal v tomhle pokoji do skonání světa.