Zbrojnice obsahovala všechno, co jste v tomhle světě mohli potřebovat pro boj nejen s lidmi, ale i démony. Stříbrné kulky poseté křesťanskými symboly, dýky plné ornamentů dávných božstev, plné zásobníky a nepřeberné množství různých druhů pistolí.

Lidstvo od pádu nebes vědělo, že démony neporazí, ale velmi brzy zjistilo, jak je zranit a poslat do pekla na dost dlouhou dobu. Démoni totiž nešli zabít, alespoň ne lidskou rukou. Ale několik posledních věřících fanatiků ochotných položit za ušlechtilou věc život tehdy přišlo na to, že když vstřelíte démonovi stříbrnou kulku nesoucí symboly velkého Pána Boha přímo mezi oči, jeho tělo se na zemi rozpadne v prach. Jeho podstata je sice navrácena zpět do pekla, kde opět ožije, ale to je detail.

Vyzbrojila jsem se čtyřmi pistolemi. Dvě jsem si upevnila do pouzder na stehna, dvě k pasu. Na záda jsem si hodila velice šikovnou vychytávku představující plastový batoh, uvnitř kterého žil mechanismus, do něhož jste zasunuli přes dvacet zásobníků, které vám z batohu samovolně vyjížděly po zatažení šňůrky. Přidala jsem ještě pár dýk a litovala, že toho na sebe nedostanu víc. Ale s mými japonskými kámoši jsem to mohla i přežít.

Kenzo a Daichi byli Kainovi dávní přátelé pocházející z dob starodávného Japonska, kde patřili mezi samuraje. V Záhrobí jsem si je tak trochu adoptovala jako svoje učitele bojových umění a strategie, protože prostě nemáte šanci najít někoho lepšího. Sorry, Kaine. Díky svojí oddanosti a loajalitě, kterou projevovali v životě na zemi i v tom posmrtném, mi pomáhali porážet velkou přesilu, když se naděje zdála nepravděpodobná. Než jsme se sehráli a vyladili i poslední nedokonalosti, odnášela jsem si spoustu šrámů a zranění, ale trénovala jsem s nimi denně. Několik let v kuse, kdy už jsem vyčerpáním padala na hubu. Ale díky nim jsem se stala neporazitelnou a obávanou.

Jakmile jsem se cítila připravená, vyběhla jsem ještě po schodech nahoru do Erosova pokoje a rozbila vitrínu ukrývající luk. Eros byl padlý řecký bůh lásky, takže tohle musel být jeho luk a jako takový by měl démonům způsobit smrtelné zranění. Ne jen zlikvidovat tělo, ale i celou démonskou podstatu. Tohle jsem prostě musela vyzkoušet.

Potěžkala jsem jej v ruce a natáhla tětivu tak uzoučkou, že téměř nešla vidět. Ihned se začal objevovat zářivý šíp, z jehož jasu mě pálily oči. Zároveň ale tětiva začala příšerně pálit, jako by se mi chystala rozříznout prsty.

„Tak tohle je zajímavý," ušklíbla jsem se spokojeně.

„Pět démonů a sedm asasínů stojí proti Kalevovi na zahradě. Ten zbytek se zatím snaží odrazit ochranka, ale nebude to trvat dlouho a proniknou dovnitř," informoval mě Džos, zatímco jsem roztrhla prostěradlo na několik úzkých pruhů a omotala si jimi ruce.

„To zní jako super zábava," podotkl Kenzo, jehož duch se objevil vedle Džose, společně s Daichim. Oba samurajové na sobě měli typickou zbroj pro tuto vojenskou hodnost a katany zavěšené u pasu, protože oba zemřeli při boji za svého pána. Naštěstí je Kain dlouhá léta učil obecnému jazyku. Stará Japonština nepatřila k jazykům, jež bych ovládala. Ačkoliv dějiny Japonska a samotní samurajové i jejich historie mě neskutečně zajímali. Obdivovala jsem, jak se dokázali řídit morálním kodexem i to, co pro ně znamenalo slovo čest. Taky mě dost fascinovalo seppuka, nebo-li sebevražda rozpáráním vlastního břicha katanou. Jednou jsem se na to Kenza ptala, ale použila jsem známější výraz hara-kiri, a málem mi rozpáral moje břicho, protože pro ně to bylo skoro jako bych ho nazvala čůrákem. Byla jsem poučena, že hara-kiri je velice vulgární slovo a oni jej nikdy nepoužívali. Neuměla jsem si představit, že si vrazím nůž do břicha a ještě si ho jedním plynulým řezem rozpářu. Muselo to vyžadovat obrovskou dávku odvahy. Ale Daichi mi vyprávěl o samurajích, kteří odvahu ztratili a pak byli vyloženě donuceni seppuku spáchat.

Vyřítila jsem se z pokoje a skrze prosklená okna viděla Kaleva, který se nacházel na kolenou před démonem, kterému kolem hlavy kroužily pekelné plameny. Kolem něj se povalovalo pět těl asasínů a démony jsem napočítala pouze čtyři, takže se jednoho dokázal zbavit. Vedle Kala ležel meč, dost podobný tomu, kterým onehdy zabil kanibala. Nechápala jsem, co na tý věci viděl a hlavně, jak se pro ni stihl tak rychle dostat? Musel by mě přece minout, i kdyby pro něj šel do svého pokoje. Na podobné úvahy jsem ale neměla čas, protože démon se mu chystal utrhnout hlavu.

Našla jsem jedno otevřené okno, natáhla tětivu luku a zamířila na hlavu démona.

„Loket trochu výš. A nádech," instruoval mě automaticky Daichi. Uklidňovalo mě, když jsem je měla v zádech.

Na tětivě se opět začal zjevovat šíp. Vystřelila jsem. Tětiva vydala spokojené lupnutí. Šíp za sebou zanechával sladce rudou záři, až našel svůj cíl. Jenomže místo toho, aby démona zabil, začaly mu kolem hlavy místo pekelných plamenů poletovat srdíčka. Démon se rozhlédl, široce se zakřenil a všem začal vyznávat lásku.

„Jasný. Bůh lásky," odfrkla jsem si. To tady nemohli schovávat boha války?

„Bezva, získala jsi jejich pozornost," zasmál se Daichi. A měl pravdu. Všechny oči se nyní ubíraly mým směrem, včetně těch Kalových, ve kterých se začínala zračit panika. Ticho, jež nastalo, narušoval jenom démon střelený Amorovým šípem. Vyskočila jsem z okna ven, stočila se do kotoulu a po několika otočkách skončila zase zpátky na nohách.

„Proč nepustíš tu věc? Očividně je ti k ničemu," upozornil mě Kenzo na luk, který jsem odmítala pustit. Byla to zbraň nebešťana, krucinál. K něčemu to muselo být.

„Ahoj, kluci," zatrylkovala jsem směrem k démonům.

„Soraya," zavrčel jeden z nich pekelným jazykem, „kartun solo ter verno." Někdo by tě rád viděl.

„Vyřiď mu, že si bude muset ještě chvíli počkat," uculila jsem se, vytáhla pistoli a střelila mezi oči démona, který do té doby svíral Kaleva. Ten na nic nečekal, rychle se natáhnul pro ten pitomej meč a vrhl se na dalšího démona stojícího opodál, zatímco na mě se vrhli zbylí dva. Po jednom jsem sekla lukem a s uspokojením sledovala, jak se mu tětiva zařízla do masa. Démon klesl na kolena. Zasekla jsem mu luk pod hlavu, přeskočila ho a zabrala. Tětiva se postarala o zbytek. Uťala hlavu démona čistým řezem. Bohužel, hned po té se mi ten luk rozpadl v ruce na prach spolu s mrtvým démonem.

„Eros mě zabije," zaúpěla jsem. Neměla jsem ale čas litovat ztrátu nebeské zbraně, protože se ozval Daichiho hlas, který mi říkal, 45 minut. Což v překladu znamenalo natočit ruku na 45. minutu a vystřelit. Nemusela jsem se dívat, jestli jsem se trefila. Věřila jsem mu.

Na tuhle techniku přišel Daichi sám. Dokázala jsem být rychlá, ale ne dost rychlá, abych se zvládla dívat i za sebe. Proto vymyslel systém hodin. Otáčela jsem rukou po směru hodinových ručiček na udanou minutu a prostě vystřelila. Hele, netvrdím, že jsem vždycky zasáhla hlavu, ale alespoň jsem protivníka celkem efektivně zpomalila a mohla ho dorazit později.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Poražení démoni se ubírali do pekelné dimenze a kromě mrtvých asasínů se na zemi povaloval ještě zraněný Kalev. Přiběhla jsem k němu a sedla si.

„Co tady děláš?" vydoloval ze sebe. Odnesl si několik škrábanců a bodných ran. Největší starosti mi ale dělala hluboká rána táhnoucí se přes břicho. Kdyby byla ještě o několik centimetrů hlubší, lezla by mu střeva z břicha. Musela jsem ho dostat do bezpečí.

„Vypadneme odsud. Můžeš se postavit?" ignorovala jsem jeho nechápavý pohled a pomohla mu na nohy. Vážil snad tunu. Nemohla jsem vláčet jeho a ještě střílet po nepřátelích.

„Kde je ten bunkr?"

„V garážích."

Nádhera. Jediná cesta do garáží vedla přes vrata u příjezdové cesty nebo přes schody táhnoucí se příjímacím sálem.

„Tři démoni hlídkují před vchodem, zbytek se dostal dovnitř," hlásil Džos nejnovější pozice. Fajn. Lepší postavit se asasínům v úzkých chodbách domu, než démonům ve volném prostranství.

Džos se vydal jako předvoj zjišťovat a hlásit jejich polohu, zatímco jsem se pachtila s malátným Kalem přes kuchyň do domu. Zatínal zuby bolestí, potil se a špatně dýchal. Bála jsem se, že mi tam umře.

Dostali jsme se na chodbu protínající celý dům jako hlavní třída. Vykoukla jsem zpoza rohu a našla na konci sedm asasínů pročesávajících jednotlivé místnosti. Pomohla jsem Kalovi posadit se a opřela ho o zeď.

„Pokud něco půjde druhou stranou, zastřel to," vrazila jsem mu do ruky zbraň. Chytil mě za ruku a zavrtěl hlavou, ale snadno jsem se mu vymanila.

„Vrátím se," slíbila jsem a zkontrolovala zásobníky.

„Připravená?" zeptal se Kenzo. Jenom jsem přikývla a vyšla na chodbu. První dva jsem sejmula v několika sekundách.

„Běž napravo," houkl Daichi. Poslechla jsem a vrhla se napravo, díky čemuž mě jedna z kulek vystřelených protivníkem lízla o stehno.

„Sorry, myslel jsem druhou pravou," uculil se Daichi nevinně.

„Je jenom jedna pravá," sykla jsem.

„Alespoň tě to naučí, že nejsi nesmrtelná," pronesl Kenzo vážným tónem, jako by právě světu sdělil jedno z největších mouder. Jenom jsem protočila oči.

„Dostaňte se blíž k ní. V boji na blízko nebude tak děsivá," křikl jeden z asasínů. Nejlepší forma obrany je útok. Alespoň tak to vždy říkal Kain. No, taky jsem mohla jednoduše zdrhnout. Svět by byl o tolik jednodušší, kdybych nepoznala dvojčata.

Do chodby se vešli dva zabijáci vedle sebe, díky čemuž jsem nemusela čelit takové přesile. Vrhla jsem se na další dva. Tomu napravo jsem prostřelila koleno. Zařval a skácel se na zem. Tím jsem mohla odpravit chlapa stojícího za ním. Toho vlevo jsem praštila pistolí do hlavy a přirazila ho ke stěně. Namířila jsem zbraň na nadávajícího asasína na zemi a střelila ho do hlavy. Chlap u zdi mě chytl pod krkem. Střelila jsem ho do chodidla. Sevření povolilo. Protočila jsem se mu pod rukou a prohnala mu kulku spánkem. Čtvrtý muž vytáhl nůž a mířil mi s ním na břicho, zatímco pátý vypálil několik kulek. Přešla jsem do kotoulu a podkopla čtvrtému nohy, zatímco mi nad hlavou svištěly kulky. Prostřelila jsem mu ruku svírající nůž a podle Daichiho instrukcí natočila pistoli na padesátou minutu a prostřelila pátému stehno. Rychle jsem se postavila, nechala z pouzdra na zádech vyjet zásobník a přebila. Hned na to jsem střelou do hlavy odpravila čtyřku i pětku, snažící se dostat na nohy nebo zastavit tepenné krvácení.

Šestý po mně v rychlém sledu mrštil několik dýk. Jedna mě lízla přes tvář, druhá přes ruku a třetí o bok. Sedmý využil situace a vystřílel snad celý zásobník. Svalila jsem se na zem, za tělo jedné z mrtvol. Čekala jsem a počítala, dokud jsem neuslyšela uspokojivé cvaknutí na prázdno. Rychle jsem se vrátila na nohy a rozeběhla se proti sedmému zápolícím s prázdným zásobníkem. Kenzo zavelel dvacet pět minut a já vystřelila udaným směrem. Šestý padl k zemi s průstřelem ramene. Odrazila jsem se ode zdi a obtočila nohy kolem krku sedmého. Setrvačnost mi pomohla s ním prásknout o zem. Natáhla jsem ruku a střelila šestého do hlavy. Hned na to jsem namířila zbraň na svíjejícího se sedmého a střelila ho do temene.

„Hezká práce," zhodnotil Daichi.

„Ani moc nekrvácíš," pronesl Kenzo.

„Jsi fakt vtipnej. Tohle je nějaká Kainova pomsta za to, že jsem ho otrávila?" zaúpěla jsem a postavila se na nohy. Bolelo mě celé tělo, ale nemohla jsem si stěžovat. Už jsem vypadala i hůř.

„To ne. Náhodou je to skvělá historka. Váleli jsme se smíchy, když nám to vyprávěl. Měla bys vidět jeho výraz. Takhle pyšného jsem ho dlouho neviděl," usmál se Daichi.

„Tak proč jsem postřelená a pořezaná, jako bych prošla cirkulárkou?" nechápala jsem.

„Protože netrénuješ," založil si Kenzo ruce přes hrudník. Ach tak. Raněné ego.

„Zlato. Trénovat tady, pod ostřížím zrakem nepřítel, se moc nedá. Ale pořád vás potřebuju. No tak, Kenzíčku. Nebuď jedovatej. Víš, že pro vás mám slabost. Polepším se, ano?" zamávala jsem na něj řasami, což mohlo spolu s řeznou ránou v obličeji vypadat poměrně děsivě.

„Tohle ti tedy fakt nejde," zasmál se Daichi.

„Měli byste mě navštěvovat častěji. Fakt mi chybíte, kluci," zazubila jsem se a vydala se chodbou zpět ke Kalovi. Pořád statečně svíral pistoli a snažil se zůstat při vědomí, ale krev mu prosakovala skrze triko a nechávala pod ním nebezpečně vyhlížející louži. Klekla jsem si k němu a vzala jeho tvář do dlaní.

„Kale?" hlesla jsem.

„Jsi zraněná," zachraptěl, když mu rozostřený zrak padl na utržené rány.

„Jsem v pohodě," usmála jsem se, protože já jsem skutečně byla. Ale on ne.

Smrt jsem moc dobře znala a viděla jsem, jak mi ho doslova bere z náruče. Viděla jsem pomalu se otevírající bránu do Záhrobí. Nohou mi projela bolest, která ale neměla nic společného s předchozím bojem. To se k životu probouzela síla, kterou jsem před lety ukradla Leviatanovi a vzala mu tak možnost cestovat mezi světem živých a peklem. Díky tomu jsem ho uvěznila v Záhrobí. Díky ní jsem mohla povolávat démony, mluvit pekelným jazykem, aktivovat pekelné zbraně a dokonce i zahnat smrt a zavřít bránu. Ta moc se mi vlnila pod kůží a chtěla ven. Obvykle jsem ji nevnímala a využívala jen její útržky. Ale teď jsem ji potřebovala.