Coltona podpírali dva ozbrojenci, zatímco Kaleva objímala Gabe a brečela mu v náručí. Coltonova tvář přecházela z odstínu bílé do nepřirozeně zelené v návaznosti na to, jak s ním ti idioti manipulovali.

„Chcete ho zabít? Okamžitě ho někam položte," přikázala jsem jim. Nebyl čas hrát si na holku v pozadí. Naštěstí se nikdo nehádal, ani nijak neoponoval. Přemístili Coltona do obýváku na gauč, kde jsem se k němu posadila a vyhrnula mu triko. Střela byla hluboko a neprošla skrz, ale podle krvácení nepoškodila žádný důležitý orgán. Možná zlomila pár žeber. Nezbývalo než doufat, že neroztříštila kosti.

„Tak jo. Potřebuju nůžky, obvazy, náplati, pinzetu, nějakej alkohol a jehlu s nití," vyjmenovávala jsem, ale nikdo mě nevnímal. Všichni zírali na zakrvácenou podlahu a stále sinalejšího Coltona.

„Hej, ty. Přines obvazy a náplasti. Ty dojdi pro nůžky s pinzetou a šitím. A ty najdi alkohol. Ideálně čirej, třeba vodku. A nevychlemtej to cestou zpátky," rozdělila jsem úkoly a vyhnala ozbrojence pro potřebné věci.

„Erosi... hej. Erosi. Najdi něco, do čeho se bude moct zakousnout," křikla jsem na Rose, který se nacházel někde na pomezí umdlévání.

„On... umře?"

„Ne, pokud pohnete prdelí a začnete něco dělat." Nechápala jsem, jak můžou všichni jenom nečinně stát a zírat.

„Coltone? Ahoj, zlato," usmála jsem se a odhrnula mu z čela zpocené vlasy.

„Kdyby byl tvůj úsměv to poslední, co na tomhle světě uvidím, byl bych šťastný," zamumlal.

„Tak to mě moc mrzí, že ti tvoje plány na štěstí zkazim, pane romantiku, protože tě hodlám zachránit. Tu kulku musíme vyndat a bude to bolet."

„Copak ho něčím neumrtvíš?" vyjela po měn Gabe, celá usoplená, stále se choulíc v objetí Kalových paží.

„Ale jo, klidně. Máš něco takovýho?" rozhodila jsem rukama. Analgetika byla to jediné, co vám nedal žádný démon ani za cenu té nejluxusnější Smlouvy. Protože každý démon miloval lidskou bolest.

„Jestli hodláš bejt hysterický, tak běž radši někam do hajzlu," sykla jsem podrážděně a snažila se dál soustředit na Coltona, ale v zádech jsem cítila Kalův pohled a v hlavě jsem viděla jenom jeho ruce, jak v uklidňujícím gestu krouží po zádech té krávy.

Mezi tím se vrátili ostatní a přinesli vše, co jsem nařídila. Eros mi podal vařečku, kterou jsem vrazila Coltonovi mezi zuby.

Takovýhle ran jsem ošetřila na desítky, ale ještě nikdy jsem kolem sebe neměla takové publikum. Pomalu se vraceli i ostatní skupinky vyslané k nalezení dvojčat a vytvářely tak obecenstvo, o které jsem nestála.

„Někdo ho bude muset držet," řekla jsem, ale až na Kalův příkaz se uvolili mi pomoct, protože jemu na krku stále visela Gabe.

„Držte ho pevně. A jestli na to nemáte žaludek, tak se otočte jinam. A opovažte se zvracet." To, že nosíte zbraň, a umíte z ní vystřelit ještě neznamená, že se zvládáte dívat na otevřenou ránu v dutině břišní.

Vzala jsem do ruky nůžky a roztáhla ránu, jak jen to šlo. Poté jsem do ní nalila vodku, aby se pročistila a pinzetou zajela dovnitř. Colton zařval a vší silou se zakousl do vařečky. Zmítal se a snažil vysmeknout, ale naštěstí ho drželi pevně. Rejdila jsem uvnitř rány a přála mu, aby radši omdlel, protože jsem si moc dobře uvědomovala, jak moc tohle bolí.

Kain tyhle lekce vedl sám. Byl tak trochu sadista, ale co chtít po člověku, který zabíjel už od nepaměti. Za ta tisíciletí, co chodil po světě i mimo něj, věděl, kam zasadit smrtelnou ránu. Jak člověka nechat žít v bolestech a kde způsobit otravnou bolístku. Zdravovědu jsem nesnášela, ale jednalo se o něco, co mi v budoucnu nesčetněkrát zachraňovalo krk. Netuším, kolikrát mě Kain střelil, ani kolikrát jsem si sama musela vyndávat kulky, ale tu strašnou bolest jsem si pamatovala moc dobře. Rejdit si v mase kovovým nástrojem stálo za hovno. Zvlášť, když jste průběžně odpadávali a Kain vás pořád dokola probouzel, až jste přes slzy neviděli na centimetr před sebe.

„Pane Bože... dělej něco. Vždyť ho zabije," ječela Gabe, která se pokoušela vymanit z Kalova sevření, ale ten ji nepouštěl. Jen na mě upíral prosebný pohled.

Konečně jsem zavadila kovem o kov. Opatrně jsem vzala kulku mezi pinzetu a pomaličku ji vytahovala ven. Colton konečně omdlel a já tak mohla v klidu pracovat.

Jakmile byla kulka venku, znovu jsem ranou prohnala vodku a řádně ji vyčistila, abych ji následně mohla zašít, zalepit a řádně obvázat.

„Prvních dvacet čtyři hodin ho budeme pravidelně kontrolovat. Pokud ta rána nezhnisá, má vyhráno," oznámila jsem všem přítomným, aby si ještě nedělali naděje.

Zvedla jsem se a došla si pořádně umýt ruce. Důkladně jsem si vydrhla krev zpoza nehtů a mnula prsty mýdlo tak dlouho, dokud jsem necítila, jak mi doslova usychá kůže.

Za sebou jsem ucítila pohyb. Vzhlédla jsem od čisťounkých rukou do zrcadla, kde jsem spatřila Kaleva opírajícího se o futra se založenýma rukama. Shodil dlouhé vlasy a vousy a zase vypadal jako jeho dvojče. Jasně, vystupovali jako jeden, takže museli vypadat totožně, ale stejně mě z toho píchlo u srdce lítostí.

„Co?" zeptala jsem se, když se ticho mezi námi protahovalo.

„Nech mě hádat. Tohle ses naučila z knížek. Protože hodně čteš," pronesl, aniž by u toho hnul brvou.

„Léčit a obvazovat si všechny možný rány jsem se naučila už v deseti. Farkas byl kretén," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem hrát na jeho city a působit jako chudinka. Byl to prostý fakt.

„Díky," řekl, odlepil se od futer a odkáčel. Já se vrátila do obýváku ke Coltonovi, abych ho kontrolovala. Gabe by ho nejspíš svojí péčí zabila a ten zbytek vypadal, že neví, která bije. Vzala jsem si knížku pojednávající o Řecku a jeho bozích a poslouchala při tom Coltonovo oddechování.

***

Kalev nemohl spát. Pořád viděl bratra, jak mu krvácí v náručí. Měl šílený, paralyzující strach, že mu umře. Že ztratí i jeho a zůstane sám. Tohle už jednou zažil a málem ho to zabilo. Díky Coltonovi přežil, ale dlouhá léta jen přežíval a nesl si s sebou tíhu viny, kterou nešlo setřást. Přijít i o posledního bratra už by nezvládl. Ale jejich lidi je naštěstí našli a dopravili domů, kde čekala vždy stoicky klidná a jasně uvažující Soraya. Všichni ostatní, včetně jeho samého, dokázali jen stát a zírat, jak Soraya uděluje rozkazy a zachraňuje Coltonovi život. Přehrával si to pořád dokola a snažil se přijít na to, kde udělali chybu. Ale jeho myšlenky se pořád vracely k Soraye.

Po nekonečném civění do stropu se odhodlal pustit nohy z postele a dojít bratra zkontrolovat. Minul dva uzamčené, prázdné pokoje, které nikdy nepoznaly své majitele, a sešel do přízemí.

Z obýváku se linulo tlumené světlo a vycházely z něj tiché hlasy. Schoval se za zdí, těsně vedle dveří.

„Měl bys odpočívat," prohlásila zrovna Soraya. Dovedl si představit její úsměv na rtech, když ta slova pronášela.

„Odpočívám," odpověděl Colton.

„Odpočinek vypadá jinak. Zbytečně plýtváš silami."

„Pouhý fakt, že jsi tu se mnou, mi vlévá do žil novou energii." Kalev ucítil bodnutí výčitek. Bratr Sorayu zbožňoval od první chvíle, zatímco on ji podezíral a toužil se jí zbavit. Jenomže pak tu nebezpečnou ženu poznal blíž a začal Coltonovy city vůči ní chápat. Zmítaly jím podobné. Nevybavoval si život před ní a nechtěl přemýšlet o životě bez ní. A tím vším Coltona zrazoval. Soraya byla jeho a jemu nezbývalo než tento fakt přijmout a akceptovat. Musel ji nechat jít.

„Ty tak strašně kecáš," uchechtla se Soraya.

„Sladké řečičky nezabírají?"

„Ne, ani ne."

„Jak tě tak znám, chtělo by to pořádný kus masa a obrovský dort."

„Konečně začínáš mluvit smysluplně. Ale teď spi. Budu tu, až se probudíš."

***

Colton zvládl noc bez větších bolestí. K ránu jsem zkontrolovala ránu a trochu si oddechla, když jsem nezaznamenala žádné známky zahnisání. Dovolila jsem si přemístit se do kuchyně pro nezbytnou dávku kofeinu, kde jsem narazila na Kaleva. Měla jsem pocit, že jsme spolu doopravdy nemluvili celou věčnost. Chyběla mi jeho společnost. Chtěla jsem se na chvíli schovat v jeho náručí, ale něco v jeho postoji a držení těla mě zastavilo. Díval se na mě, jako by mě toužil zatratit.

„Děje se něco?" zeptala jsem se.

„Chci se vrátit na začátek," zavrčel.

„A to znamená co?" nechápala jsem. Marně jsme si v hlavě přehrávala události posledních dní a nevybavila si nic, co by způsobilo, že se najednou choval jako kretén.

„Že se vrátíme do doby, kdy jsi byla jenom otravná ženská, co mi byla u prdele," odfrknul si pohrdavě a odkráčel. Au, au, au. Co tomu kreténovi zase přeletělo přes nos? A jako vážně si myslí, že mě pošle do háje a já to nechám jen tak plavat? Debil. Pronásledovala jsem ho na zahradu, kde jsem ho zastavila.

„Vážně si myslíš, že na mě zavrčíš pár hnusných slov a já se podle toho zařídím? S kým si jako myslíš, že mluvíš?" vyjela jsem na něj.

„Přestaň to komplikovat."

„Já? To ty to tady komplikuješ. Mohl bys mi alespoň říct, proč se musíme vracet do doby, kdy ses choval jako egoistický hovado?" rozhodila jsem rukama.

„Nechápeš to. Colton..." zarazil se a zabořil ruce do ostříhaných vlasů.

„Co je s Coltonem?" zeptala jsem se, i když už jsem asi věděla, co se chystá říct a odkud vane vítr.

„To on tě viděl první. On tě sem přivedl. On tě chránil. On tě chtěl a chce do teď." Doufala jsem, že je to jenom nějaký sen, protože tohle přece nemohl myslet vážně.

„Tak to pardon, kluci. To jste měli říct rovnou, že je tady na mě vedenej pořadník, díky kterýmu na mě má Colton výsostný právo," rozeřvala jsem se na něj, protože mi vážně hnul žlučí. Kam se podělo to jeho, co když mi je jedno, co si o tom pomyslí Colton?

Měla jsem chuť ho praštit, ale všechny plány na to, jak mu ublížit, utichly v řevu sirén, který se nesl zahradou v předzvěsti něčeho velice zlého.

„Co to je?" zeptala jsem se a snažila se u toho překřičet zvuk sirén. V tom k nám přiběhla Gabe, ve tváři úplně sinalá a zjevně vyděšená.

„Vezmi Sorayu a běžte do bunkru. Hned," zavelel Kalev, aniž by odpověděl na můj předchozí dotaz. A k mému velkému údivu se Gabe ani nehádala. Za doznívajícího řevu mě táhla zpátky k domu, kde pobíhali řady ozbrojenců.

„Jdou sem Leviatanovi zabijáci. Dvacet asasínů a deset démonů," oznámil mi Džoser, který se zjevil vedle mě, v hlase patrnou paniku.

Poslušně jsem následovala Gabe, ale když jsme míjely zbrojnici, která zůstala otevřená dokořán, zastavila jsem se, až jsem Gabe málem vykloubila rameno.

„Co to děláš?" zeptali se Gabe s Džosem najednou. Sama jsem netušila. Zírala jsem na zbraně nejrůznějšího provedení uložené do stojanů i skříní a v hlavě mi tlouklo jedno ALE jako obří zvon, proč neutíkat dál a schovat se spolu s ostatními.

„Do prdele... běž. Vezmi Coltona a dostaň ho do bezpečí. Já pomůžu Kalovi," řekla jsem. Nebo jsem to spíš zaúpěla. Gabe jenom přikývla a pokračovala dál.

„Sorayo? Co to kurva provádíš?" poletoval kolem mě Džos zmateně.

„Nemám nejmenší ponětí," zavrtěla jsem hlavou a procházela zbrojnicí.

„Dostaň sem Kenza a Daichiho. Co nejdřív. Když je nenajdeš, budeš muset stačit ty a Hais," přikázala jsem, zatímco jsem si vybírala arzenál pro nadcházející střet.