Pokusila jsem se soustředit na tři svitky, které stále čekaly na odhalení. Jenomže moje soustředění se pořád toulalo někde v prdelákově. No dobře. Vězelo na chodbě za zavřenými dveřmi a čekalo, jestli se Kalova rutina neodtrhne od zajetých kolejí. Zírala jsem na ten zdánlivě obyčejný, dřevěný obdélník na několika pantech, oddělující mě od problémů tam venku. Prostě mu otevři dveře. Byla to rada na hovno, ale možná měla máma pravdu. Možná se na všechno nedalo jít vědecky. Možná ne všechno muselo být součástí nějakých vyšších plánů.
***
„Jsi v pohodě?" objevila se ve dveřích Kalova hlava.
„Hm," zabručela jsem.
„Proč máš otevřený dveře?"
„Protože můžeš jít dál. Tam venku to musí bejt dost nepohodlný," uculila jsem se.
„Nestěžuju si," mávl rukou a zase zmizel. Protočila jsem oči a hlasitě si povzdechla. Hlavně mi to neusnadňuj. Zvedla jsem se z postele, zvala s sebou polštáře a deku a vším po něm prskla.
„Co to děláš?" podíval se po mně pochybovačně, když jsem se svezla na zem vedle něj.
„Copak to není jasný?"
„Neměla bys dělat něco užitečnýho? Třeba jako lámat si hlavu nad překladem?"
„Jo, to bych nejspíš měla. Ale moji koncentraci jaksi narušuje jeden nevrlej chlap, co se mi utábořil před pokojem. Nechceš mi říct, co ti lítá mozkem? Protože mě vážně znervózňuješ," přiznala jsem. Kal se opřel o zábradlí a zadíval se na protější zeď. Poznala jsem, že se pere sám se sebou. Jak mi chce říct pravdu a zároveň se ji neodváží vyslovit. Netušila jsem proč. Jednoduše jsem to nechápala. Toužila jsem to z něj dostat. Potřebovala jsem to, abych mohla normálně fungovat.
„Pravda nebo přijatelná lež?" zeptal se nakonec.
„Budu přijatelný lži věřit?"
„Prostě nemůžu spát. Pořád dokola se mi zdá ten zatracenej sen. Pokaždý, když zavřu oči, umřeš. A Coltona to úplně zničí." Au, au, au... teda... jako díky, že moje hypotetická smrt sebere alespoň jednoho Dahaara, ale do prdele. To by ho to ani trošku nemrzelo? Já vím, že neumírám. Ale kdyby, tak s ním to ani nehne? To mi dřepí před pokojem, protože si mě jeho dvojče idiotsky idealizuje?
„Mno... já ti opakuju, že je to jenom sen. Pokud tě to uklidní, tak se v nejbližší době umírat nechystám," odfrkla jsem si mnohem podrážděněji, než bylo zapotřebí, a zvedla se. Prý otevři dveře. Taková kokotina. Že já tu matku vůbec poslouchám.
Než jsem stihla utéct do bezpečí čtyř stěn, obemkly se kolem mého zápěstí Kalovy prsty. Kdybych se jen trochu snažila, vytrhla bych se mu. Jenomže já se nesnažila.
„Co když pravda není tak složitá? Co když mi jednoduše chybíš?" hlesl. Zrádný orgán jménem srdce málem dostal infarkt a bušil jako o závod.
„Co by na to řekl Colton?" rýpla jsem si.
„Co když je mi momentálně úplně jedno, co by na to řekl Colton?" Dvacet osm let, lidi. Dvacet osm let naprosté kontroly a sebekázně. A stačí jedno chybíš mi Kaleva Dahaara a já se sypu jako domeček z karet. Tohle by se mělo vyučovat na Kainově škole. Jak si nenechat zatemnit mozek fakt moc hezkým chlapem.
Než jsem stačila udělat nějakou kolosální kravinu, vyřítil se zpoza rohu Eros a úsměvem od ucha k uchu a nacpal se mezi nás.
„Ahoj lásky moje. Jak se máte?" zahlaholil a poplácal nás po nohou.
„Nejsem si tím jistá, ale asi jsem tě měla radši, když jsi chlastal," zaúpěla jsem.
„Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Jako by mi vlili do žil nový život. Nebo napumpovali srdce adrenalinem. Nebo jako bych se znovu narodil."
„Jsme rádi, že se máš dobře, ale jestli si nevšiml, tak tady trochu zacláníš," zavrčel Kalev. Obyčejně se při tomhle tónu hladu lidi klidili z cesty. Eros si z toho ale absolutně nic nedělal.
„Nezahrajeme si nějakou hru?" navrhl místo toho, aby zmizel.
„Já znám jednu skvělou. Vidím něco, co začíná na..." zakřenila jsem se. Kalev se předklonil a vyvalil na mě oči, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
„Fajn. Začínám," zatleskal Eros a Kal si jen podrážděně cosi zamumlal. Ale nezvedl se.
Hráli jsme dlouhé hodiny. Hádali se u toho a smáli, vymýšleli nová pravidla a následně se nad nimi rozčilovali. A nakonec jsme jednoduše odpadli. Ani jeden jsme se neobtěžovali přesunout se do postelí. Jednoduše jsme si ustlali na zemi, poskládali se tak, jak jsme zrovna uznali za vhodné a usnuli. Gabe ráno málem ranila mrtvice, když nás našla. Probudila nás tím, že začala ječet a nadávat. Řvala na celý barák, ať se jde Colton laskavě podívat, co se mu to děje pod střechou. Ta ženská se měla živit jako donašečka. K její smůle Coltona výjev na trojici rozespalých nocležníků nijak nerozhodil. Poděkoval jí za nejhorší budíček, jakého se mu za života dostalo, a houkl na Inu procházející kdesi pod námi, aby udělala několik litrů kafe. Pak si k nám sedl a Eros navrhl, abychom si dali ještě jedno kolo Vidím něco, co začíná na. Byl to vážně děsný bizár, ale v životě jsem nezažila lepších dvacet čtyři hodin.
***
Konečně se mi myšlenky ustálily natolik, že jsem byla schopna téměř celou koncentraci směřovat na překlad svitků. Prvně jsem přepsala všechny znaky z fotek pořízených na jihu. Byla jsem si celkem jistá, že se v tomto případě jedná o galštinu a mou oblíbenou latinu. Na první ze zmíněných jazyků jsem musela sehnat pomoc. S latinou jsem si uměla poradit. Poté už stačilo jenom přeložené věty poskládat do smysluplného celku. Svitek z východu vykazoval známky sanskrtu, jednoho z nejstarších jazyků vůbec. Věřilo se, že měl vliv na vytvoření stovek dalších moderních jazyků. Pocházel z dřívější Indie, a ačkoliv se jeho stáří odhadovalo na čtyři až šest tisíc let, ve starém světě jej stále využívali v oficiální dokumentaci. S dobrým slovníkem bych měla zvládnout i tohle.
Co se ukázalo jako velký problém, byl svitek ze západu, protože jsem nedokázala přijít na to, o jaký jazyk či jazyky se může jednat. Potřebovala jsem knihovnu. A ta, kterou vlastnila dvojčata, nestačila.
Na světě momentálně existovala jedna jediná knihovna, která obsahovala veškeré vědění i mnohem víc a nacházela se v Kainově škole. A ten si ji pečivě střežil, protože ukrývala hotové poklady, jediné svitky i přepisy, které obstaral sám Kain. Problém byl v tom, že vstup jste si museli zasloužit. Nezáleželo na tom, jestli jste školu dostudovali nebo už dávno opustili. Abych mohla do knihovny vstoupit, musela bych se v boji postavit samotnému Kainovi a alespoň jednou ho zranit. Naposledy jsem tím strávila skoro čtyři dny a málem umřela vyčerpáním. To jsem si teď nemohla dovolit a ani jsem na to neměla čas. Nelíbily se mi myšlenky, které se mi rodily v hlavě, když jsem dumala nad tím, jak se tam sakra dostat, ale nezbývalo nic jiného, než cestou k němu navštívit katedru jedů. Znala jsem Kaina, i když si to sám nechtěl připustit. Když žijete celá tisíciletí, získáte určité návyky, kterých se pak dost těžko zbavuje. Kain každý večer v osm sedával ve své kanceláři, kde se ukrýval i vstup do knihovny, pročítal hlášení ostatních profesorů a popíjel u toho bylinný čaj, který mu připravovali v kuchyni.
Potřebovala jsem jed, který má okamžitý nástup a nebude cítit. Na katedře jedů měli spoustu super věciček. Mezi nimi i kyanovodík, který účinkoval prakticky hned. Ve vodě byste ho nejspíš odhalili díky hořké chuti po mandlích, ale v tom Kainově hnusu se ztratí. Síran thallný by byl jistota. Ve vodě je snadno rozpustitelný, bez jakékoliv chuti a zápachu, ale příznaky se dostaví až po několika hodinách.
Laskavě si nechte ty pohledy. Ano, chystám se zabít svého mentora, ale hádejte co? On se z toho vzpamatuje. Je totiž nesmrtelný.
***
Kainova škola byla hotový přírodní úkaz poskládaný z nejrůznějších stylů snad všech historických období. Kain v průběhu věků zkoušel mnohé, aby se zalíbil velkému Pánu Bohu a on tak z něj sňal kletbu nesmrtelnosti. V každém svém pokusu stát se něčím výjimečným nechal k základům jednoho z obyčejných, klasických domů přistavět nové křídlo, ze kterých se nakonec staly katedry různých oborů. Na první pohled se jednalo o strašlivý mix. Někde byli krásné, zdobené kupole, jinde doškové střechy. V jednom křídlu jste koukali z nádherných vitrážových oken, v tom druhém z malých, kulatých okýnek, které šly sotva otevřít. Některými chodbami jste ušli pár metrů a ocitli se baroku, abyste o pár kroků dál narazili na slepou uličku.
Do školy jsem se vracela často, nikoho moje další návštěva nepřekvapila. Nikdo se ani nepozastavoval nad mou zastávkou v katedře jedů, kde jsem si jednoduše vzala to, co jsem potřebovala. Mezi místními profesory jsem byla tak trochu legenda, tak proč to nevyužít?
Poté už stačilo udělat zastávku v kuchyni. Všeobecně se o mně vědělo, že ráda jím. Jako malou mě tady poctivě vykrmovali, abych se dožila dalších dní, protože jsem vypadala jako neduživé děcko, co sotva udrží vlastní váhu na nohou. Ne, že by místní kuchař vařil nějak světově. Myslím, že i za války lidi jedli líp, ale po celodenních trénincích a mentálních vypětích jste sežrali prakticky cokoliv a neptali se, z čeho to vlastně pochází.
„Nazdárek fešáku," pozdravila jsem kuchaře jménem Rufus, který měl do fešáka hodně, ale hodně daleko. Kdysi tu zkoušel studovat, ale při jednom úkolu přišel o oko a Kain, k překvapení všech, ho nechal zaměstnat v kuchyni. Rufus měřil skoro dva metry, vážil přes sto padesát kilo a jeho obličej nesl známky výcviku. Zlomený nos, jizvy, vyražené zuby. Na mě byl ale vždycky moc hodný.
„Koho to sem čerti nesou," zahřímal a odhodil na stůl stažené cosi.
„Chci navštívit Kaina. Nevíš, jestli je u sebe?" zahrála jsem si na blbku.
„Za chvíli mu poneseme čaj, tak běž s holkama, ať tě k němu pustí," mrkl na mě spiklenecky.
„Pořád pije tu hořkou hrůznost?" uculila jsem se.
„Jednou jsem mu zkusil dát cukr, jako že by to mělo alespoň nějakou chuť, ale přišel mi to hodit na hlavu," zasmál se Rufus a sáhl po konvici s čajem, který jen čekal, až se zalije horkou vodou.
„Smrdí to fakt pekelně," přičichla jsem si ke směsi bylin a počkala, až se kuchař otočí zpět k porcování té věci.
„Mně to povídej," zakoulel očima a zamířil pro sekáček na maso. Rychle jsem do konvice nalila jed a postavila ji zpět na tác k připravenému hrnku.
Než se uvařila voda a než přišel někdo z personálu na odnos, probrali jsme s Rufusem jako se kdo má, co je nového, kdo koho nesnáší a že bych měla chodit častěji. Rozloučila jsem se s ním a vyfasovala od něj sladkou kremroli na cestu.
Se staženým zadkem jsem pak následovala mladou holčinu do nejvyšších pater školy, kde sídlil ředitel.
***
„Sorayo?" pronesl Kain, když jsem se vetřela do jeho kanceláře spolu s nemluvnou slečnou. Ta postavila konvici s čajem na stůl, uklonila se a zase rychle zmizela.
„Čauky," uculila jsem se na něj.
„Nečekal jsem tě."
„Mělo to být překvapení. Ty většinou bývají nečekaná."
„Proč jsi přišla?" zeptal se a pokynul mi, abych si sedla naproti němu. Jeho ledabylé mávnutí i v tomto banálním pohybu působila naprosto dokonale a promyšleně. Na prsou jsem cítila obrovský tlak a tíhu toho, co jsem se chystala udělat, ale nesměla jsem se tam sesypat. Nesměla jsem udělat sebemenší chybičku, protože Kain by ji okamžitě odhalil. Znala jsem ho, to jo. Ale ještě nikdo se ho nepokusil zabít v jeho vlastním kanclu. Těžko říct, jak bude vypadat jeho reakce, až se probere.
„Chtěla jsem si pokecat se svým nejvíc oblíbeným člověkem na zemi."
„Sorayo," povzdychl si.
„Copak? Dlouhý den?"
„Co opravdu chceš? Jsi v nějakém maléru?" Na to, že žil takových let občas ztrácel trpělivost. Vytočit ho někdy bylo až směšně jednoduché.
„Ne, jenom bych fakt nutně potřebovala využít tvojí knihovnu," přiznala jsem a sledovala ruce, jak se natahují po konvici s čajem. Málem se mi zadrhl dech v plicích.
„Pravidla znáš."
„Jo, ale myslela jsem si, že bys mohl udělat výjimku. Pustil mě tam a souboj o vstup nechal na později. Jako fakt by mi to bodlo."
„Nebudu kvůli tobě ohýbat vlastní pravidla." Kvůli mně, ani nikomu jinému.
„Víš, že někteří tvoji studenti si jako projekt pro vstup do dalšího ročníku zvolili moji likvidaci?" zkusila jsem ho ještě přesvědčit, ale věděla jsem, že je to předem prohraný boj. Kain pouze přikývl a nalil si čaj do hrnku.
„A víš, že je to pro ně rozsudek smrti?"
„Přestaň se vytahovat."
„Kteréhokoliv chlapa bys pochválil za zdravé ego," odfrkla jsem si. Kain si přiložil hrnek s vařícím čajem k ústům a začal jej foukat.
„Tvoje ego je zdravé až až. Jednou by tě mohlo stát život."
„Zatím přehnané ego stálo život pět tvých studentů. Mám očekávat nějaký další únosy? Protože mě to po pravdě začíná pěkně srát. Ale mohlo by mě to srát o trochu míň, kdybys mě pustil do knihovny."
„Moc hezký pokus," zasmál se a usrkl si z šálku. Otestoval, jestli je čaj vlažný a poté se napil. A znovu. A ještě jednou. Trvalo to několik vteřin, než jed začal působit a napadl dýchací cesty. Kain zalapal po dechu a vytřeštil na mě oči.
„Omlouvám se. Tohle mě vážně mrzí. Ale na tvoje pravidla a hry nemám čas," řekla jsem s veškerou upřímností, kterou jsem cítila.
„Sorayo," vyrazil ze sebe mezi trhanými nádechy.
„Tvůj největší problém je, že ve mně pořád vidíš tu malou holku, co u tebe prosila o učení. Ale už jsem velká mrcha, co se o sebe postará sama. Snad tohle oceníš jako bezva tah," usmála jsem se posmutněle a sledovala, jak z něj vyprchává život.
„Ty ses snad úplně pomátla," vypískl Džoser, který se zjevil vedle mě.
„Přestaň moralizovat. Pořád u mě máš vroubek za to, že donášíš mámě," ukázala jsem na něj varovně prstem. Stačilo, že jsem se sama cítila mizerně. Nepotřebovala jsem ještě jeho kecy.
„Mám o tebe strach. Poslední dobou ti to prostě nemyslí," obvinil mě.
„Vážně? Z čeho tak usuzuješ?" zeptala jsem se a obešla stůl, abych mohla z bezvládného Kaina sundat klíč, co nosil dnem i nocí na krku.
„Právě jsi zabila Kaina," vřískl hystericky.
„Jeho škola mě zabila maximálně dvakrát. Však on to rozchodí." Nevím, koho jsem o tom přesvědčovala usilovněji. Kaina jsem si vážila jako nikoho na světě. Vzhlížela jsem k němu a toužila dokázat mu, že si jeho vzdělání i respekt zasloužím. Věděla jsem, že se ze Záhrobí vrátí. Chodil tam poměrně pravidelně navštěvovat své dávné přátele. Otázkou zůstávalo, s jakou se vrátí. Doufala jsem, že nebude naštvaný moc dlouho.
Otevřela jsem dveře do chrámu vědění a nasála vzduch starých knih a papíru. Kain byl na tohle místo puntičkář. Vše mělo své místo a jasný řád. Jak jste procházeli chodbami, šli jste zároveň chronologicky s postupem dějin, které byly zároveň seřazeny hezky abecedně podle země, které patřily. Mohli jste tady strávit celé věky a stejně byste nezvládli objevit vše.
***
„Víš, trochu jsem pátral," ozval se po několika hodinách Džoser. Pořádně jsem nevěděla, co vlastně hledám, takže jsem jednoduše bloudila mezi érami, které jsem tak dobře neznala a otevírala slovníky, jestli jazyk bude totožný s tím, co potřebuji přeložit.
„A?"
„Pamatuješ na ten večer, kdy Eros magořil? Padal ten popel z nebe." Na to jsem si pamatovala, ale odmítala jsem tomu přisuzovat větší důležitost, než si to zasloužilo.
„A?"
„Hořelo asi dvacet kilometrů od vily. Někdo podpálil celý dům a nechal tam shořet šestičlennou rodinu."
„A?" Nechápala jsem, kam směřuje.
„Možná to bude znít šíleně, ale co když to spolu souvisí? Co když Eros slyšel jejich křik?" nadhodil a nechal mě, abych si jeho slova převzala.
Zaklapla jsem knihu, kterou jsem zrovna listovala a podívala se na něj. Znělo to šíleně. Ale v hlavě se mi konečně otevřel ten správný šuplík informací, který tohle mohl pomoci vyřešit.
„Slyšel umírat lidi dvacet kiláků od nás," zopakovala jsem.
„Jo, já vím. Asi je to pitomost," mávl rukou Džoser, ale mně v mysli najednou vytanul Erosův pokoj a jeho posedlost Řeckem. Ze všech jazyků, kterými jsem vládla, jeho nejvíce zaujala minojština.
Opustila jsem sekci Indie a vydala se do té, která patřila Řecku.
„Pamatuješ na profesora dějin? Hrozně tě štvalo, že skoro každou hodinu mluvil o Řecku," řekla jsem, kdy jsem procházela uličkami tvořenými přeplněnými policemi.
„Jo, ten mě hrozně sral."
„Přesně. Dokázal o tom mlít hodiny. Zvlášť o bozích," uculila jsem se, když jsem našla to, co jsem hledala.
„Směřuje tenhle výklad někam?" odfrkl si Džos.
„Nejvíc ho fascinoval jeden konkrétní bůh. Lidi v něj totiž nepřestali věřit ani s nástupem křesťanství a postupným zánikem ostatních náboženství. Byl bohem lásky a lidi si z něj udělali takový symbol. Stal se doslova ekvivalentem ke slovu láska. Dost často ho zpodobňovali jako tlustý mimino s lukem a šípem."
„Moc se mi nelíbí, kam to směřuje." Konečně jsem nalistovala potřebnou stránku a poklepala na ilustraci řeckého boha.
„Všichni po celém světě ho znali pod jeho latinským jménem. Amor nebo taky Cupid."
„Bojím se zeptat na to řecké."
„V řečtině se mu říkalo Eros," zazubila jsem se.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top