„Cože to?" zeptal se mě Colton, když jsem se vrátila zpět na svatbu v cizích šatech. Podařilo se mi upravit paruku a dostat ze sebe tu největší špínu, ale pořád jsem vypadala děsně. Nenapadalo mě nic, čím bych tohle vysvětlila a nebýt Pamely, nejspíš bych Coltona prostě poslala do háje a šla domů. Pam ale přišla s naprosto luxusní smyšlenou historkou, za kterou u mě získala plusové body navíc.

„Je to nějaký debilní zvyk ještě ze starýho světa. Unese se nevěsta a ženich ji má jít hledat. Lekla jsem se, když mě začali tahat pryč. Takže pardon, ty děsný šaty jsem zničila, když jsem se je od sebe snažila dostat," zopakovala jsem to, co jsem mu řekla už nejmíň dvakrát.

„A jakou to má mít pointu?" nechápal Colton.

„Já nevím. Každopádně díky, že si po mně vyhlásil pátrání a přivedl zpátky. Jako vážně? Ještě že je to přestalo bavit, jinak tam sedím ještě zítra," praštila jsem do něj a vydala se k přistavenému autu.

K něčemu tahle svatební komedie nakonec byla. Ze seznamu záhad jsem si mohla odškrtnout neznámého asasína. Doufala jsem, že pěticí spolužáků projekt na mé dopadení končí a já nebudu muset vymýtit polovinu školy. Už zbývalo jen rozluštit svitky, získat informace o Dodatku a zjistit Erosovu náhlou změnu nálad. Jenomže Eros nebyl jediný, komu strašilo ve věži. Od Kalovy prapodivné noční návštěvy a nic neříkajícím rozhovoru na svatbě se choval jinak. Netuším, jak jsem na to přišla, protože se vlastně pořád choval jako Kal, ale to, jak se mi pořád vyhýbal pohledem a při tom si nenechal ujít žádnou příležitost se mě dotknout, bylo matoucí. A vše vygradovalo v to, že jsem se jednou večer chtěla vyplížit z pokoje a našla ho spát před pokojem opřeného o zábradlí. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem dveře zase zavřela a snažila se tvářit, že se nic nestalo. Jenomže Kal tam od té doby spal noc co noc a mně málem začalo hrabat taky.

***

„Vždycky jsem doufala, že spolu budeme řešit tyhle citové záležitosti," rozlehl se jednoho dne mým pokojem melodický hlas.

„No to si snad děláš prdel," odfrkla jsem si a zvedla pohled od chaosu papírů ležící na posteli.

„Sorayo, mluv slušně," vyhuboval mi okamžitě přízrak ženy s kaštanově hnědými vlasy, dokonale tvarovanou tváří, rty stále vlnícími se v úsměvu a perfektním průstřelem v srdci.

„Mami? Co tady děláš?" zaúpěla jsem a zabořila si hlavu do dlaní.

„Džoser je z tebe, řekněme, trochu nervózní," usmála se máma zářivě.

„Ten parchant egyptskej bonzuje, kudy chodí."

„Tak povídej, přeháněj. Je hezký? Jasně, že je. Jinak bys nebyla tak mimo, že?" zatleskala radostně. Věděla jsem, že se jí nezbavím. Milovala drby a především chlapy, na které byla radost pohledět. Navíc měla pocit, že mi dluží pár rodičovských rad, takže se takhle neočekávaně zjevovala jednou za tři roky a toužila dohnat ztracený čas.

Ravena Pilbur, později Farkas, byla vždy moc fajn mrcha. Na svých úmrtích a následných návštěvách Záhrobí jsem shledávala velice pozitivní, že jsem ji mohla poznat, protože otec ji zabil, když mi byli čtyři roky. Šla jsem na řadu hned po ní, ale náhoda je blbec a já se ze svojí smrti tak nějak vylízala. Ale jo, i tenhle strastiplný příběh vám jednou odvyprávím. Jenom ne teď.

Farkas prostě ženský nesnášel. Žil v přesvědčení, že za pád nebes vlastně můžou ony. Jednou někde kohosi zaslechl, jak vypráví příběh o Adamovo a Evě a o tom, jak Eva zhřešila kousnutím do jablka a od té doby se ženami zacházel jako s odpadem. Ale minimálně jednu potřeboval na to, aby s ní zplodil dědice. To, že jsem se o dva roky později narodila i já do jeho plánů nezapadalo. Ale nějakou dobu nás s mámou nechal na pokoji. Pak ale přišel na to, že proti němu máti osnuje spiknutí. Chtěla se ho zbavit a celé jmění rozdělit mezi jeho děti. Bohužel do svých velkolepých plánů nezahrnula fakt, že i v tomhle podělaným světě umí být někdo loajální. Někdo ji prozradil a ona si za to vysloužila kulku do srdce. Druhou jsem schytala já, ale jak už jsem řekla. Jedna z nás se znovu postavila na nohy.

Umřela ve věku třiceti čtyř let, takže její smýšlení odpovídalo věku. V Záhrobí se moc dospět nedalo.

„Mám to z tebe páčit nebo konečně začneš mluvit," vytrhla mě máma ze vzpomínek.

„A co chceš slyšet? Ten chlap mi každý den nocuje před pokojem jako nějaký hlídací pes. Nemůžu si ani v klidu dojít pro pití," rozhodila jsem rukama.

„A cože tě na tom tak vytáčí? Vždyť ti vlastně nic nedělá... nebo jsi frustrovaná z toho, že ti to neudělá?" mrkla na mě.

„Mami, o tomhle se s tebou fakt bavit nebudu."

„Najednou. Ale když jsi potřebovala rady, jak vykouřit ptáka, to jsem ti byla dobrá." Pousmála jsem se nad vzpomínkou, která mi vytanula na mysli. Tehdy mi bylo něco kolem osmnácti a Farkas mě poslal za jedním chlapem, který dávno upadl v zapomnění, pro informace. A platila na něj jedna jediná věc a to kvalitní orál. Strávila jsem s mámou a pomůckou v podobě okurky několik hodin, než se máme slavnostně uculila a propustila mě.

„Fajn, fajn. V tomhle zrovna problém nemáme. Jsem z toho jenom zmatená. Nechápu to. Rozuměli jsme si. Docela. A ať nad tím přemýšlím ze všech stran, nemyslím si, že jsem někde udělala nějakou chybu nebo přešlap. Tak proč mi teď dělá bachaře?"

„Koblížku, zase na to jdeš moc vědecky. City nejsou o logice. Co když se nesnaží tebe udržet uvnitř? Co když tě takhle chrání před tím, co je venku?" usmála se přívětivě, jako by něco vysvětlovala pětiletému dítěti.

„Viděl mě umírat. Jako malou holku," zamyslela jsem se nad oním večerem, který celé tohle šílenství odstartoval.

„Třeba o tebe má prostě jen strach," pokrčila rameny. Jako mohlo na tom něco být. Máti se v citových záležitostech vyznala mnohem lépe, než já.

„Není nic špatného na tom otevřít své srdce tomu pravému," pronesla s kamennou tváří. Chvíli jsem to vydržela taky, ale nakonec jsem vybuchla smíchy, máma o několik vteřin později.

„Jsi pitomá," otřela jsem si slzy a snažila se popadnout dech. Dlouho jsem se takhle od srdce nezasmála.

„Ale teď vážně. Džos mi vyprávěl o té vaší dobrodružné cestě. A ten týpek tě viděl skoro v tvém pravém světle. A nenaštval se, nešílel, dokonce tě ani nenapráskal. Možná by se k tobě hodil. Možná v tomhle světě existuje tvoje druhá polovina, která ti rozumí a nechce tě ztratit. Jenom je na tom s city stejně debilně jako ty a neumí to dát jinak najevo."

„Matko, v Záhrobí je asi tak tuna kvalitní četby a ty budeš pořád číst ty sračky z červený knihovny?" uchechtla jsem se, protože tohle znělo přesně jako nějaký úryvek z jejích oblíbených románů.

„Tohle není z žádný knihovny, blbečku. To je moudrá rada do života."

„Ne, to byl trapnej romantickej monolog o polovinách. Rada v tom nebyla žádná."

„Jako bys o ni snad stála," odfrkla si.

„Zkus to."

„Přestaň se toho bát. Živý parťák by se ti mohl hodit. Prostě mu jen otevři dveře."

„To je rada na hovno," ušklíbla jsem se.

***

Máma se mnou zůstala celý den. Vyprávěl jsem jí o událostech posledních týdnů a ona mi zase vypovídala o novinkách z Dvora vzdechů i Leviatanova okolí. Tohle uměla výborně. Nechat mě zapomenout na svět i Záhrobí a prostě se jenom bavit. Nehledat v konverzaci skrytou hrozbu nebo potenciál. Nemuset se hlídat. Jenom povídat si, ležet a zírat do stropu.

„Málem bych zapomněla. Mám tě pozdravovat od Briana," řekla máma, když se chystala o odchodu.

„Hlavně na něj dávej bacha, ať se před nikým neposere strachy a nevykecá i to, co neví," upozornila jsem ji.

„Ale no tak. Je to tvůj bratr."

„Farkas byl můj otec a stejně hnije v nicotě. Brian je v Záhrobí jenom díky tobě" Protože kdybych ho poslala za otcem, máma by mi to nikdy neodpustila. A já ji nechtěla ranit. Takhle spolu mohli trávit nekonečné množství času a dohánět to, co jim nebylo dáno za živa.

„Vyřídím mu, že ti chybí," blýskla po mně úsměvem a vypařila se. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. Tak zase za tři roky.