Byla to fraška. Nechutná okázalost a maškara. Ale supy i hyeny dostaly, co potřebovaly, aby Rhetta Dahaara na chvíli spojovaly s něčím banálním. A jako bonus se Colton cítil báječně. Získal jakési zadostiučinění. Jeho racionálně smýšlející číst věděla, že to není skutečné. Ale ta iracionální si masochisticky užívala stát naproti Soraye a poslouchat její ANO. Tou nevraživostí čišící z jejího postoje by se mohl zalknout, ale spíš se královsky bavil. Nesnášel lež a tajnosti, ačkoliv se s nimi musel naučit v Novém světě žít. I tak jej ale její tajnosti, do kterých ještě zatáhla Kaleva, ranily. Viděl na nich, že se něco změnilo. Kalev se choval ještě uzavřeněji a nasraněji. Soraya se zase zavírala k sobě do pokoje a skoro z něj nevycházela. Oběma tuhle svatbu zorganizoval na truc. Sám sobě ale musel přiznat, že chtěl mít alespoň na okamžik pocit, že Soraya patří výhradně jemu a nikomu jinému. Protože cítil, že ji každým dnem ztrácí.

Otto se vážně překonal. Všechno vypadalo přehnaně luxusně a hosté si mohli hlavy vykroutit nad vší tou výzdobou. Nejspíš by si zasloužil malý revange, ale spolupracovat s ním bylo jako snažit se udržet hada nataženého rovně. Dal se až moc snadno manipulovat, ať už strachem nebo lichotkou. Navíc se ho Colton o nic neprosil. S tímhle nápadem přišel Otto sám. Nemohl přece očekávat, že se z tohohle gesta Rhett Dahaar zhroutí blahem a projeví nehynoucí náklonost.

Hned jak skončil obřad a on pustil Sorayiny ruce ze svých, se vypařila. A byť si myslel, že to není možné, dokázala v tom davu lidí zmizet. Zatím ještě nepanikařil. Panika přišla asi o dvě hodiny později, kdy už se po jeho ženě začali ptát ostatní. Ta ale nebyla nikde k nalezení.

***

Přestávalo mě to bavit. Když mě zrovna nikdo nezfetoval nějakým svinstvem, jiný mě praštil po hlavě tak, že mi málem upadla. A to na mojí vlastní svatbě. Odpadla jsem a probrala se na cizím místě, zavěšená za ruce ke stropu v řetězech, oblečená v naprosto nepraktických šatech.

Vzpomínky se mi vracely velmi pomalu. Pamatovala jsem si, jak mnou cloumal vztek. Viděla jsem rudě. Nebo jsem spíš neviděla vůbec, protože mi jaksi unikla čísi ruka toužící srazit mi hlavu.

„Do prdele," zabručela jsem a pokusila se zaostřit na okolí.

„Vítej ve skutečném světě," prohlásil kdosi velice dramaticky. Zkoušel použít hlubší hlas, než ve skutečnosti vlastnil, ale i tak se mu nepodařilo skrýt zjevné mutování. Fantazie. Nechala jsem se unést puberťákem.

„To je hláška z nějakýho starýho filmu?" zaskuhrala jsem a začínalo mi docházet, že mě neunesl jen tak nějaký puberťák, ale žák Kainovy školy. Žádné filmy se netočily. Nemalovaly se obrazy ani se nepsaly nové knihy. V tomhle světě jste na tom neměli jak zbohatnout. V Kainově škole ale učil jeden profesor, který žákům pouštěl na stařičké promítačce podobně staré filmy zabývající se bojovým uměním. Prý pro inspiraci. Většina studentů si z toho ale spíš odnášela jenom nějakou debilní hlášku, díky které si mysleli, že na soupeře zapůsobí.

„Je to klasika," uchechtl se Hláškař a vstoupil na světlo, které poskytoval otvor ve stropě. Kolem mě se nacházely jenom stěny a jedna rezaví mříž. Nejspíš jsem se ocitla v nějakém sklepení, díky místní vlhkosti.

„Smím vědět, co tady pohledávám?" zkusila jsem se zeptat, přestože jsem předpokládala, že mi neodpoví. Protože takhle nás trénovali. Nikdy nic nevyzrazovat. Ani živým, ani mrtvým.

„Jsi náš projekt k postupu do dalšího ročníku. Na škole jsi legenda. Kain pokaždý uchcává blahem, když o tobě mluví. Přinýst hlavu samotný Smrtky na zlatým podnosu bude dostatečně dobrej důvod pustit nás dál. Možná pár ročníků i překočíme," vysvětloval mi svou zářnost budoucnost. Fajn. Chlapec se chtěl chlubit.

„Nás?" povytáhla jsem jedno obočí, protože nikoho dalšího jsem nezaznamenala.

„Jasně. Je to skupinovej projekt. Copak ty si s nikým nespolupracovala?" rozhodil rukama. Hochu, já tady nejsem ta blbá. A ne, nespolupracovala.

„Hele, nepotkala jsi náhodou staršího chlapa s tetováním na krku? Šel do toho s námi, protože tu školu dělá už fakt dlouho. Byl trochu retard. Ale někde vyhrabal, že seš prej posraná z Leviatana, tak si na krk nechal kretén vytetovat jeho značku, že prej tě tim vystraší. Ale už se neukázal," promnul si bradu, jako by o něčem přemýšlel. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se nechala chytit takovým idiotem. Byl to tupec, ale věděl o Leviatanovi a očividně i o Sofii Cavanah. A tím se stával nebezpečným.

„Nejspíš vzal roha z toho tvýho dlouhýho remcání. Copak nikdy nemlčíš? Právě si mi tady vykecal celej svůj slavnej plán," zaúpěla jsem. Nicméně se tímhle dostaveníčkem alespoň vyřešila záhada tajemného asasína při cestě na východ. Dobrá zpráva, Leviatan v tom fakt prsty neměl. Ten týpek musel být fakt zoufalý, že do něčeho takovýho šel zrovna s tímhle exotem. Ale na škole se potulovala celá řada prapodivných existencí. Někteří zde studovali proto, co jim v budoucnu mohla škola nabídnout. Prestiž. Jiní se zde schovávali před vnějším světem a jiní, jako třeba já, studovali proto, aby jednoduše přežili. Mohli jste nastoupit v kterémkoli věku a odejít, kdy jste uznali za vhodné. Mohli jste se učit pár let nebo celý život. Rozhodnutí bylo pouze na vás. Kain nikoho do ničeho nenutil. Museli jste jenom přijmout rizika výuky.

„A komu bys ten plán asi tak vyzradila? Stěnám?" zasmál se vlastnímu vtipu a odpochodoval. Ten kluk školu rozhodně nedodělá. Nejspíš se dostal do pátého ročníku. Kdyby studoval ty vyšší, věděl by, že z každých pout se dá dostat. Věnuje se tomu celý sedmý ročník a je to vážně hodně bolestivé období. První lekce začínají otevíráním zámku pomocí drátku a říkáte si, že nic jednoduššího neexistuje. Po několika hodinách, kdy vám naroste sebevědomí, vám ten drátek vezmou a začnou vás učit techniky, jak se z pout dostat bez drátku, pouze pomocí vlastního těla. Existoval jeden způsob, jak se dostat z pout zavěšených ke stropu. Obnášel zapojení břišních svalů a správného načasování. Museli jste se rozhoupat a dostat nohama nahoru, do polohy svíčky. Odtud jste se pak namotávali na řetěz až ke stropu. Poté jste se spustili dolů, jako byste váleli sudy a ve správnou chvíli zabrali rukama. Díky využití síly a setrvačnosti jste vytrhli řetězy ze zdi a mohli odkráčet. Trvalo mi měsíce, než jsem pochopila správnou techniku a stálo mě to hodně zlomenin a modřin. Jeden kluk ale dopadl fakt na hovno. Zapomněl na konci využít sílu vlastních rukou a díky tomu si je vytrhl z kloubů.

Dopadla jsem na zem a připravila si řetězy místo zbraní.

„Je jich tu celkem pět. Máš tu dva východy, ale oba hlídají. Vepředu jsou čtyři, vzadu jeden," informoval mě Hais, když se objevil po mém boku.

„Kde zase všichni vězíte?" sykla jsem.

„Hledáme ti toho magora s Dodatkem," zašklebil se na mě. Jenom jsem přikývla.

„Jak to šlo na svatbě?" rýpnul si přízrak.

„Vidíš, ne? Na co kurva čekají?"

„Hádají se, kdo tě půjde sejmout. Bojí se tě," zakřenil se.

„Je to banda kreténů," odplivla jsem si.

„Jsou to děcka."

„Jo. Brzo mrtvý děcka," zavrčela jsem. Na malou, malinkatou vteřinu mi projelo hlavou, co by si o tom asi pomyslela dvojčata. Pak jsem si ale hned vzpomněla na svatbu a na Coltonův vítězoslavný pohled a tyhle citečkový myšlenky mě zase rychle přešly. Nějaký idiotský adolescenti mě chtěli zabít a moji smrt použít jako vstupenku do dalších ročníků. Jako jo. Trochu mi to lichotilo. Ale co čekáte, že udělám? Naplácám jim na zadek, vynadám za stupidní nápad a pustím s klidem dál, aby si pak pustili pusu na špacír? Hláškař by tohle vykecal hned za prvním rohem. Takže ani náhodou. Kainova škola je hold riziko povolání.

Nakonec se ti hrdinové rozhodli, že mě zabijí společně. Milovník hlášek šel první a zahřálo mě u mého zrádného, černotou prolezlého srdce, že mu z tváře zmizel samolibý škleb a dost výrazně s sebou trhnul. Jeho spolužáci se zastavili za ním a čekali na rozkazy. Nebo na zázrak. Prostě tam jenom stáli a zírali.

„Použila bych nějakou skvělou, filmovou hlášku, ale ve škole jsem dávala pozor při jiných předmětech. Jako třeba technice úniku," ušklíbla jsem se a pomalu roztáčela řetězy.

„Je jenom jedna," pronesl vysoký kluk, jehož kuní obličej právě ohrožovalo fakt ošklivý akné.

„To je pravda. Na tebe musí být ve škole fakt pyšný," protočila jsem oči.

„Do minuty máš v zádech toho pátýho," informoval mě Hais.

„Tak jo. Obdivuju vaši kuráž a fakt mě to mrzí, ale všichni umřete. Nevim, proč jste si za projekt zvolili tuhle kokotinu, ale mnohem větší šanci byste měli s ulovením pekelného psa," usmála jsem se.

„To jsi přinesla jako svůj projekt?" uchechtla se malá holka, která se mezi kluky ztrácela, ale v obličeji si nesla nejvíc nevraživosti.

„Ne, to ne. Já jsem přitáhla vykuchanýho a vykrvenýho démona přímo ze Záhrobí. Takový malý trénink před závěrečnou zkouškou," zazubila jsem se.

„Jsi jenom namyšlená kráva," odplivl si Hláškař.

„Radši namyšlená kráva než mrtvej debil. Mimochodem. Není slušný plížit se lidem za zády," mlaskla jsem a otočila se na posledního z party, který zrovna vytahoval pistoli z pouzdra. Roztočené řetězy práskly o jeho spánek a poslaly ho do Záhrobí. Nečekala jsem na reakce soukmenovců. Otočila jsem se zpátky k nim a třem, kterým se podařilo tasit, jsem přerazila ruce. Zbylý dva zazmatkovali a pozorovali točící se řetězy, místo aby koukali na mě. Několika dlouhými skoky jsem se dostala k nejbližší upuštěné zbrani a čtyřikrát vystřelila.

„Mám... ehm. Mám se o ně v Záhrobí postarat?" zeptal se Hais nejistě.

„Nevím, jestli si to zaslouží," zavrčela jsem.

„No tak, Sorayo."

„Fajn. Ale ukaž jim, kde je jejich místo. Jinak je přijdu dorazit," upozornila jsem ho a prohledala mrtvoly, abych našla klíč od pout.

„E... kam jdeš?" zastavil mě Hais, když jsem se chystala vypadnout.

„Zpátky na svojí svatbu, než to někomu začne bejt divný."

„Takhle?" Sakra. Měl pravdu. Vypadala jsem, jako kdybych celý den prolézala kanály a u toho pozabíjela tunu krys.

„Do prdele. Budu potřebovat naprosto luxusní výmluvu," odfrkla jsem si a začala odstrojovat jednu z mrtvol.