Dvojčata se zavřela u sebe v pracovně, Gabe kamsi nasraně odpochodovala a Eros se válel, čert ví kde. Byla jsem unavená, ale lepší příležitost se nepozorovaně vytratit a navštívit onoho bastarda roznášejícího dobré rady ohledně svitků se mi už nemusela naskytnout. Ta krásná, měkká, voňavá postel mě k sobě nebezpečně lákala a já bych ji tuze ráda podlehla, ale raději jsem vyslala Haise, aby našel bastardí mládě jménem Lavar a sama se proplížila až ke dveřím vedoucím do podzemních chodeb. Otisk ruky fungoval na jedničku. Až se zase dostanu do Záhrobí, budu muset Inženýrovi poděkovat.

Sešla jsem po dlouhých, úzkých schodech dolů a nadechla se studeného vzduchu i obklopující tmy. Konečně jsem si připadala jako já. Tyhle chodby jsem znala zpaměti. Vedly na nejrůznější místa severního kvadrantu i mnohem dál. Ústily do zdánlivě nezajímavých míst, do domů velikánů i démonských oblíbenců. Pokud jste věděli, kde hledat, mohli jste se jimi dostat do Kainových tajných zašíváren. Jednalo se o menší místnosti, ve kterých jste našli vše potřebné k přežití. Zbraně, léky, jídlo, pití. Často se stávalo, že se asasín nebo student při plnění úkolu zranil a tady to zranění mohl i přežít.

Kain tyhle chodby budoval celá tisíciletí. Byl to rozsáhý, komplikovaný a propracovaný podzemní systém, na který neexistovala žádná mapa. Jen ta ve vaší hlavě. Ale všudypřítomná tma vám mohla zkreslit úsudek a spousta lidí tak sešla z cesty a zemřela tu.

„Zrovna se živí na nějakým ubožákovi u Shellky," oznámil Has, zatímco jsem navnímávala místní atmosféru. Ukázala jsem mu palec nahoru. Dřívější benzínka se odsud nacházela asi třicet minut lehkým klusem.

***

Shell, kdysi věhlasný řetězec benzínek po celém světě s typickou mušlí v logu. Dnes neony ověšená, hudbou vyřvávající budova s několika venkovními stojany, skrze které jste mohli neomezeně čerpat palivo, pokud jste věděli, jak na to. Uvnitř budovy se dalo sehnat cokoliv, co bylo ve starém světě nelegální. Někteří návštěvníci zdejších radovánek dokonce tvrdili, že se uvnitř nachází výtah střežený pekelnými psy, který vás zaveze přímo do Záhrobí, pokud znáte heslo. Mno... tvrdili to totálně sjetí jedinci, co si nejspíš spletli místního vypelichaného vlčáka s ďáblovým psem a cestu do sklepa výtahem. Neuvěřitelné, jak dokáže být lidská mysl rozmanitá.

***

Schovávala jsem se ve stínech a pozorovala Lavara, jak hltá krev z otevřené tepny nějaké nebohé existence. Lavar byl skutečně bastard a nijak se za to nestyděl. Jeho démonský otec (který nejspíš velice rád experimentoval) znásilnil lidskou ženu a ta přes všechna očekávání i prognózy donosila počaté dítě a dokonce ho i porodila. Záhy zemřela, ale dítě přežilo. Satan to na jednu stranu obdivoval, na druhou ho to odpuzovalo. Dítě nezabil, ale proklel jej. Mohlo svobodně navštěvovat Záhrobí, ale brány pekla mu zůstaly zapovězeny. A protože bylo něčím, co nikdy nemělo existovat, Lucifer jej potrestal tím, že se nasytí pouze jednou za sedm let a to lidskou krví. A protože mu v žilách kolovala démonská část jeho otce, nemohlo jen tak zemřít. Byl to úděl na hovno a Lavar se občas choval jako kokot. Ale kdo mu to mohl mít za zlé?

„Takových let praxe a ty u toho pořád naděláš takovej bordel. Jsi jako trapná parodie na upíra," mlaskla jsem znechuceně nad nepořádkem, který Lavar způsobil svým stolováním.

„Ty jsi ještě neumřela?" utřel si Lavar pusu zamazanou krví a postavil se.

„Čus Džosery," mrknul na přízrak vznášející se za mnou. Abyste mohli do Záhrobí, museli jste umřít. A protože Lavar byl napůl démon, mohl stejně jako Kain vstávat z mrtvých do zblbnutí a díky tomu taky vidět všechny duchy a přízraky potulující se kolem.

„Džosere, Džosere, ty primitive debilní," vyprsknul Egypťan podrážděně.

„Ale no jo, pořád," mávnul Lavar rukou a zamžoural na mě krví podlitýma očima. Působil docela děsivě. Zuby mě zbroušené do špiček, aby se mu lépe trhala hrdla obětí. Tělo působilo neduživě a pohuble a oči v barvě planoucí oblohy dodávaly jeho zjevu na nebezpečnosti. A on nebezpečný byl. Kromě toho, že lidem vysával tepny to sucha, taky uměl najít každou špínu, každý přešlap, který jste kdy udělali a tvářit se u toho, že neumí počítat do pěti. Image blba jsem převzala od něj. Lavar totiž působil přesně tím dojmem prosťáčka a chudáčka, před kterým si přestanete dávat pozor, a on vám za to vrazí nůž do zad. Od něj jsem se taky naučila nepodceňovat nepřítele a hlavně nikomu nedůvěřovat.

„Nerada tě ruším od tvojí hostiny, ale mám omezený množství času a několik otázek k zodpovězení," odpíchla jsem se od stěny a došla k němu.

„No a já už si myslel, že ti chyběla moje společnost," uchechtl se.

„No to samozřejmě taky. Chceš obejmout?" roztáhla jsem do široka ruce.

„Nepřibrala si?" zadíval se na mě pátravě. Bohužel jsem mu musela dát za pravdu. Pravidelná strava, neomezený přístup ke sladkostem a téměř nulový pohyb se na mně začínaly podepisovat. Moje šlachovité tělo získávalo obliny, na které jsem dosud nebyla zvyklá.

„Pořád ti dokážu nakopat prdel," mrkla jsem na něj a toužila něčím praštit posmívajícího se Džosera.

„Nemůžeme prostě přejít k věci?" protočila jsem oči. Zas takovýho času na vykecávání jsem neměla.

„No já netrpělivě čekám," rozhodil rukama, jako bych to tady celý zdržovala já.

„Čtyři svitky psané v nejrůznějších jazycích starého světa. Jedna paní povídala, že o nich něco víš." Lavar na mě vycenil zuby.

„Možná."

„Můžeš to klidně rozvést."

„Proč bych měl?" Fakt mě sral. Pokaždý to s ním bylo stejný. Spousta vytáček, zatáček, výmluv a odboček. Tuhle hru jsme hráli vždycky a vždycky to dopadlo stejně. Nechápala jsem, že ho to ještě baví.

„Lavare, zlato. Díky mně netrpíš sedm let hlady. Ale jestli se ti to nelíbí, můžu dát echo Satanovi, ať ti vymyslí něco mnohem důmyslnějšího."

Jako o spoustě věcí, které se potulovaly Novým světem, i o Lavarovi jsem se dozvěděla ve škole od Kaina. A už tehdy jsem věděla, že toho bastarda potřebuju dostat na svojí stranu. A jak jinak si někoho zavázat než když mu dáte to, co nemůže mít. Několik let jsem pátrala, jak obejít Luciferovo prokletí, protože všechno se dá nějak ochcat. Prokletí znělo jasně. Skutečně sytý bude Lavar jednou za sedm let a to po lidské krvi. O lehkém přežívání a zahnáním hladu v mezičase ale nikde nepadlo ani slovo a po mnoha pokusech a omylech jsme zjistili, že Lavar svůj hlad celkem úspěšně zažene, když vypije deci krve denně, kterou mu ochotně lidé nabízeli za to, že je nechá na pokoji. Musel si dělat zásoby a moc na sebe neupozorňovat, ale stačilo to, aby se nezbláznil.

„Kdybych věděl, jak dokážeš bejt otravná, vysral bych se na to," odfrknul si a prokřupal si kostnaté prsty. „Tak svitečky se ti zachtělo získat do těch tvých nenechavých pracek... mno. Copak o nich vim. Jsou starý, psaný řečma všeho druhu..."

„Přeskoč laskavě tuhle nudnou omáčku. Vím, že jsou starý, že jsou čtyři a že mají cosi společnýho s Prorokama." Vysloužila jsem si uznalé zamumlání.

„Věděla jsi, že velkej Pán Bůh byl kromě všemohoucnosti taky vševidoucí?" Musela jsem se krotit, abych mu jednu neflákla. Nepotřebovala jsem přednášku o tom, jak moc úžasný Pán Bůh byl.

„Údajně viděl všechny budoucnosti světa i jeho konce. Všechny pravděpodobnosti," pokračoval Lavar dál, aniž by si všímal mé narůstající nasranosti.

„A na každej z těch konců připravoval svoje ovečky. Vedl jejich kroky jako loutkář a díky tomu vznikly i ty svitky." Chvíli jsem zpracovávala jeho slova, protože to začínalo dávat alespoň zdání smysluplnosti.

„Dobře. Bůh ve své bezbřehé prozřetelnosti viděl tenhle prima konec světa, kterej se moc nepovedl a místo toho, aby tomu zabránil, tak nechal Proroky sepsat nějaký debilní svitky... k čemu jako?" Někde jsem četla, že Boží cesty prý byly nevyzpytatelné. Jak trefné.

„To nikdo neví, protože je ještě nikdo nepřeložil a Prorokové nebyli zrovna sdílná parta lidí. Kdo je ale přečte, tak údajně získá klíč k osmé pekelné bráně," uculil se. Zírala jsem na něj jako na někoho, komu právě narostla druhá hlava. Osmá pekelná brána neexistovala. Pardón, ale o tom bych musela něco vědět.

„Ty jsi začal fetovat?" zeptala jsem se pochybovačně, protože i Lavar znal Záhrobí jako svoje boty a ani on přece nemohl v něco takového věřit.

„Předávám, jak jsem dostal," pokrčil rameny.

„Fajn. Co se stane, když někdo otevře osmou, imaginární bránu?" poklepala jsem si na bradu.

„To ví jenom Bůh," zakřenil se Lavar. Dobře. Tohle jsem musela vstřebat. Pořádně se nad tím zamyslet a dát tomu nějaký smysl. Protože Lavarova slova jste si museli vydělit padesáti a ten zbytek pak ještě důkladně prosít.

„Díky za pomoc. Bylo to... zajímavý," zabručela jsem a otočila se k odchodu.

„Jak pak se vede na Smlouvě s Dahaarem?" zastavil mě.

„Skvěle," zavrčela jsem. Jasně, že o tom Lavar věděl. Tenhle chlap věděl všechno. Vždycky byl o maličký krůček přede mnou. Vlastně jsem si mohla tleskat, že se mě ještě nerozhodl podrazit.

„Už si hledala, jak se z toho vyvázat?"

„Není to na pořadu dne."

„Mám tě docela rád, malá Farkasová. Jsi... snesitelná. Ptej se po Dodatku. Mohlo by se ti líbit, co najdeš," mrknul na mě a vypařil se jako duch.

„Nesnáším ho," prsknul Džos, ale nevnímala jsem ho. Podepsanou Smlouvu jsem odstavila na druhou kolej, protože mě vlastně nijak neomezovala a ani jsem se nad tím nijak nepozastavovala. Což jsem měla. Jednoduše jsem to ale zrovna nepotřebovala řešit. Ale Lavar znovu nechal vyklíčit to semínko, které jsem zasela onehdy ve Farkasově domě, když podepisoval Závěť krví. Mimoděk jsem se podívala na prsty. Proč jsem to jenom nechala plavat?

Pomalu jsem se vracela zpět podzemními chodbami a stěží vnímala svět kolem sebe. Nechala jsem se rozhodit a to pořádně. A když se člověk nechá rozhodit, dělá chyby. Chyby, na které někdo netrpělivě čeká.