Jo, jo. Já vím. Jsem strašná. Ale Kalev se začal až moc vyptávat na věci, na který jsem jednoduše nemohla odpovědět, protože jinak bych odhalila část své střežené pravdy. Tak jsem mu musela tu nahromaděnou krev v mozku přesunout nějak jinam. Na druhou stranu, ten chlap mi zachránil život a mohla jsem to maskovat celou lavinou sarkasmu, ale sakra. Byla jsem vážně dojatá. Bylo docela fajn mít se na koho spolehnout a už jen si ten fakt připustit pohnulo mými umrtvenými citečky.

***

Cesta na jih proběhla bez větších komplikací. Střídali jsme se v řízení a přespávali pod širákem nebo v autě, hlavně mimo veřejnost. Zatím jsem pořád netušila, co to bylo za asasína, ale opatrnost neškodila.

Něco v Kalově chování se změnilo. Pořád to byl odtažitý, náladový chlap, co se asi tak osmdesát procent času tvářil, že vám chce utrhnout hlavu, ale jeho chladný přístup ke mně vystřídal jakýsi druh vstřícnosti. Jako by nás boj s kanibalem sblížil. Byl mnohem výřečnější, přestal se mi vyhýbat a občas se v něm probudil i záchvěv galantnosti, když mi přes ramena přehodil mikinu nebo mě v noci přikryl dekou.

Nejradši bych zastavila čas nebo se na tomhle místě zasekla. Nechtělo se mi dorazit na jih, sebrat další svitek a už vůbec se mi nechtělo vracet zpět do vily. Protože se mi to takhle líbilo. Věděla jsem, že se jedná jen o jakési zdání svobody, ale pořád to bylo víc, než v co se dalo doufat. Alespoň na chvíli jsem se cítila volná.

***

Jižní kvadrant by se dal označit za ten hezčí, protože se tady podařilo zachovat řadu historických staveb, které se zasvěcovaly nejrůznějším démonům. Pokud někdo uměl lízat prdele vyšším mocnostem, pak to byl lid jihu. Na rozdíl od ostatních kvadrantů, které v podstatě zely prázdnotou, na jihu se tísnil jeden barák vedle druhého. Našly jste tu spoustu úzkých uliček a zákoutí a někdy dokonce i nějakou barevnou rostlinu. Nikdy jsem se sem nedostala, pouze o jihu slýchala, a měla jsem co dělat, abych na ten nový svět nečuměla s hubou dokořán. Připadala jsem si jako novorozenec, co poprvé otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.

Kalev řídil, takže jsem se mohla otáčet za každou zajímavostí, která mě zaujala a snažila se z toho zapamatovat každičký detail. Kdybych si odmyslela to žhnoucí nebe nad hlavou a zvětšenou populaci démonů, nejspíš bych se odvážila tvrdit, že tenhle kvadrant vypadal jako něco, co existovalo před pádem nebes.

„Ó, do prdele... to byla... šikmá věž?" vyhrkla jsem a rychle se obrátila za vzdalující se stavbou. Museli jsme se nacházet někde na území bývalého Náměstí zázraků. O Pise a její trucovité věži, která se nepřestávala naklánět až někdy do 20. století starého světa, kdy se ji pokusili zachránit pomocí železných lan zapuštěných do země, jsem četla v Kainově knihovně a nikdy jsem si nepomyslela, že bych ji spatřila na vlastní oči.

„Jo. Teď je to vyhlášenej bordel pro širokospektrální klientelu," odfrkl si Kalev.

„Byl si tu už někdy?" zeptala jsem se a donutila svůj mozek, aby zase začal pracovat. Neuměla jsem si představit, jak bez cizí pomoci najdeme dům té bohaté paničky.

„Párkrát," odpověděl vyhýbavě.

„Jako Rhett?"

„Ne tak docela."

„Takže budeme potřebovat maskování," poklepala jsem si na bradu. Hlavou mi začaly vířit všechny scénáře, co bych s námi mohla provést.

„Jestli si teď představuješ, jak mi vlasy barvíš na zeleno, tak ti ublížim," šlehl po mně postranním pohledem.

„Spíš bych to viděla na zářivě růžovou. A piercing do obočí. A do rtu. Jo a taky takovej ten upnutej, latexovej obleček," zazubila jsem se na něj. Kalev svraštil obočí a pak se k mému obrovskému překvapení rozchechtal. Jako vážně se smál, což mě vyvedlo z míry natolik, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na jeho chraplavý smích. Najednou vypadal jako někdo úplně jiný. Pořád nebezpečně, ale v onu ho obklopovala i jakási nepopsatelná aura, proti které byl výbuch sopky obyčejný prdík.

„Ehm... takže. Jak najdeme tu Ehran?" vykoktala jsem.

„Podle mapy by to mělo být na nějakým kruhovým náměstí. Jihovýchodně od šikmé věže. Když se budeme držet týhle cesty, měla by nás tam dovést," vysvětlil Kalev.

„A tvůj plán spočívá přesně v čem?" Protože jestli chtěl tu zhýčkanou paničku oslnit svým nově nabitým žertovným já, nejspíš oba umřeme.

„Budeme improvizovat," pokrčil rameny.

„Nad tím si musel asi hodně dlouho přemýšlet, co?" protočila jsem oči. Nesnášela jsem improvizaci. I v dobrým plánu se mohlo podělat hodně věcí, ale improvizace byla... děsivá. Neobsahovala žádný scénář, jen řadu otazníků a vyvíjela se čistě podle náhody.

Pořád jsem se cítila trochu nesvá z Kalova přístupu k tomuhle úkolu, když auto náhle prudce zastavilo před rozlehlým, jednopatrovým domem, který stál na menším ostrově, obklopeném jakousi černou tekutinou. Nemusela jsem to ani zkoušet a věděla jsem, že při prvním doteku přijdu o kůži, tkáň, svaly a možná i kosti. A jediná cesta, jak se dostat na druhou stranu představovalo několik loděk přivázaných ke břehu, hlídaných několika ozbrojenci. Neexistoval způsob, jak tam doplout nepozorovaně.

„Fajn. Potřebujeme plán," založila jsem si ruce přes hrudník.

„Nebo můžeme improvizovat," uculil se Kalev a ukázal na jeden ze sloupů lemujících cestu, na kterém visel plakát hlásající, že paní Ehran Calmara Cruz po celý rok pořádá velkolepé akce pro smetánku ze všech koutů světa.

„Jak moc průserový bude ukázat se tu jako Rhett?"

„Hodně. Colton ho vytáhne, aby se na západě mohl dostat k tomu démonovi," prohrábl si rukou vlasy, které už povyrostly natolik, že by si je mohl svázat do ledabylého uzlu. Taky se už nějaký ten pátek neholil, takže mu na tváři rašil docela slušný plnovous. Naklonila jsem hlavu na stranu. Když jsem se na něj tak dívala, k maskování jsme toho vlastně moc nepotřebovali. Snažila jsem se na něj dívat očima ženy, která zabila vlastního manžela pro nemalé jmění. Která milovala okázalost, výstřednost a bohatství a která nemusela být tak úplně krasavice, aby jí všichni padali k nohám.

„Proč se na mě takhle koukáš?" vytrhl mě z úvah Kalův hlas.

„Jsi hezkej chlap," konstatovala jsem a vysloužila si tak jeho vykulený pohled.

„Ehran je teď bohatá dáma. Na její jmění má určitě zálusk celá fronta nápadníků. Mohl bys být jedním z nich," uvedla jsem na pravou míru tok svých myšlenek.

„Zve jenom smetánku. Můžu bejt nejhezčí chlap pod nebesy, ale bez pozvánky je nám to k hovnu."

„Tak z tebe uděláme bohatého mládence hledajícího tu správnou ženu pro své impérium."

„Jak?"

„Jak asi myslíš, že se zrodila Sofia Cavanah? Když o něčem dostatečně dlouho mluvíš, lidi se o to začnou zajímat a někdy tomu dokonce začnou i věřit," mrkla jsem na něj.

***

Našli jsme si penzion k ubytování, který nesmrděl po alkoholu a cigárech a dokonce to vypadalo, že mění i povlečení. Kaleva jsem zde představila jako Alana Drakana, posledního přeživšího z váženého rodu Drakanů, který dlouhá léta vládl severovýchodu a který tímto výletem plnil poslední vůli svých drahých rodičů tím, že hledal vhodnou manželku pro udržení odkazu. Tuhle pohádku jsem vyprávěla při každé možné příležitosti všem, kteří byli ochotní poslouchat. Někdy jsem se zmínila o tom, jaký je můj pán fešák. Jindy kolik Smluv a Dohod vlastní. Jak je milující... bla, bla, bla. Vyprávěla jsem to, co lidé chtěli slyšet a co byli ochotní prezentovat dál. Trvalo asi dva týdny, než nám dorazila pozvánka.

Po tu dobu jsem Kaleva nikam nepouštěla samotného. Byla jsem si jistá, že by moje pracně vybudované lži zvládl rozcupovat jedním jediným slovem. Kalev nepatřil mezi nejtrpělivější a dlouhé chvíle zkracoval alkoholem. Jednou jsem ho nechala na pokoji samotného, abych nakoupila všechny potřebné věci, včetně bot a doplňků a ten idiot se stihl ožrat jako dobytek a tahal si do postele nějakou náhodnou kolemjdoucí. Vyhodila jsem ji dřív, než mohl všechno posrat. Nazval mě kazišukem, pak na mě ječel, pak se se mnou chtěl prát a pak mě surově ojel zezadu, až jsem měla pocit, že už si v životě nesednu na prdel.

Jakmile ta zatracená pozvánka dorazila, měla jsem vše nakoupené a připravené a Kalev byl střízlivý.

Pro sebe jsem sehnala rudé, dlouhé šaty bez ramínek s výstřihem až k pupku, který u sebe držel jen titěrný řetízek. K tomu jsem získala okázalé lodičky na vysokém podpatku, blonďatou paruku a zelné čočky. Kalev si musel vystačit s klasickým oblekem, ve kterém vypadal jako dokonalý Pan záhadný. Všichni v sále nad ním budou slintat. Sakra... já slintala.

„Zapomínáš dýchat, liško," broukl Kal, když jsem mu upravovala kravatu. Měl pravdu. Nějak se mu podařilo poslat mojí koncentraci do hluboký prdele, a nechat si myšlenky obklopit jeho rukama, vůní, tetováním...

„To se mi občas stává, když přemýšlím," pronesla jsem suše.

„Jsi fakt mizerná lhářka," otřel se rty o moje ucho, až mi po celém těle vyrazila husí kůže a ano. Ke své smůle už jsem na sobě měla ty debilní šaty, takže šlo všechno krásně vidět. Lež bylo moje druhé jméno, ale v tady, teď, v jeho přítomnosti, jsem se nedokázala ovládat ani normálně přemýšlet.

„Jsem skvělá lhářka. Tenhle papír to dokazuje," ukázala jsem na pozvánku povalující se na stole.

Pořád jsem se prala s tou debilní kravatou, když mi zvedl bradu a donutil se na něj zadívat.

„Co se děje?" zeptal se a zkoumavě mě přejel očima. Mám z tebe divný pocity v břiše, kreténe. Mám sto chutí se tu s tebou zavřít a už nikdy odsud neodejít. Při pohledu na tebe se mi z hlavy vytrácí veškerý racionální myšlenky. Jsem v pěkný prdeli, to se děje.

Na několik kroků jsem od něj ustoupila a kousla se do rtu, abych se uklidnila a vymyslela nějakou přijatelnou lež.

„Není to ono. Je to moc... snaživý," rozhodila jsem rukama a tu kravinu mu servala z krku. taky jsem mu rozepnula vrchní knoflíky košile a vlasy mu stočila do ledabylého uzlu. Jop, tak teď jsem si ale vážně pomohla.

„Lepší?" povytáhl jedno obočí, když jsem si ho znovu prohlížela. Teď už jsem v podstatě jenom týrala sama sebe. Na moji obranu se bylo na co dívat.

„Jo. Jsem spokojená," zatleskala jsem si. Kalev jenom protočil oči a nabídl mi rámě, abychom společně vyrazili k autu, které pro nás Ehran poslala. Teda, poslala ho pro Kaleva, ale já jako správný kazišuk nesměla chybět.