Bylo to... zvláštní. Colton měl pocit, že obchod prolezli od shora dolů a nenašli nic, co by jim pomohlo v jejich dalším pátrání. A nyní v ruce držel něco, co připomínalo mapu a velice detailně ukazovalo na místa, kde by se mohly nacházet zbylé svitky. Gabe se na něj zubila, jako by právě přinesla klíč k pekelným branám. Soraya postávala opodál a tvářila se nanejvýš znuděně. Eros se nejspíš válel někde ožralý pod stolem a Kalev na všechny nevraživě zíral. Colton nevěděl, co si o tom myslet. Mohla to být past. Na druhou stranu neměli zrovna moc na výběr.

„Prověříme ty adresy. Chci vědět, co tam stojí, proč to stojí a kdo to vlastní," přikázal a všechny vyhnal. Potřeboval přemýšlet.

„Sorayo?" houkl na odcházející ženu. Pohledy bratra i dvou přátel nechal bez povšimnutí. Soraya se vrátila k němu a pochybovačně zvedla jedno obočí.

„Co si o tom myslíš?" zeptal se a pokynul jí, aby se posadila.

„Já? Neměl by ses na tohle ptát někoho jinýho?" uchechtla se. Nejspíš ji pobavil. Sám nechápal, co to vlastně provádí. Doufal snad, že se na něj vrhne, jako onehdy večer? Možná. Takových nocí by dokázal prožít nespočet a nikdy by mu to nestačilo. A ačkoliv to bolelo, musel si připomínat, že s ním nespala jen pro nějaké vzplanutí citů. Že ona nikdy nepocítí to, co on v její přítomnosti. Musel brát v potaz, že její kroky vždy vedly k nějakému cíli. Nikdy nedělala nic, z čeho by později neměla užitek.

Také ale věděl, že své bytí na zemi si střežila a chránila víc než kdokoliv jiný. Takže pokud by v té mapě spatřovala něco, co by ji mělo ohrožovat na životě, dala by od toho ruce pryč.

„Ptám se tebe," řekl a oběma nalil skotskou do připravených sklenic.

„Fajn. Na to přesně se ptáš?" přimhouřila na něj oči zpoza sklenky. Koutek úst mu samovolně vyjel do nepatrného úsměvu. Tohle na ní zbožňoval. Tu nezkrotnou inteligenci skrytou v šedavých odstínech bouřkových mraků, čekajících na déšť.

„Může to mít něco společného s našimi svitky?" Soraya se opřela do křesla s mapkou v ruce.

„Upřímně? Nevím. Je to tak pade na pade. Existuje spousta možností, pochyb a dohadů, co by to mohlo být ve skutečnosti, ale nic z toho neproměníš v pravdu, pokud to neprověříš," pokrčila rameny.

„Takže by si na ta místa šla?"

„Jo, proč ne? Měsíce jenom tápeme od ničeho k ničemu. Tohle je první pořádný vodítko. Nic horšího, než že tam nic nebude, se pravděpodobně nestane."

Trochu jej to uklidnilo. Musel vše ještě probrat s Kalem, ale její argumenty zněly rozumně. Nejspíš už sám jenom viděl problémy všude a ve všem.

***

Bylo na čase přestat dvojčata podceňovat. Colton se začínal projevovat jako skeptik a paranoik, který bez průkazných argumentů neohrozí své blízké a Kalevem lomcoval očividný vztek, který se snažil krotit, ale který mnohdy rozhodoval při jeho dalších krocích. Málem tu mapu shodili ze stolu a to jsem se na ní tak nadřela. Musela jsem se přestat považovat za největší hvězdu v domě a začít uvažovat jako oni, i když se to zdálo zhola nemožné. Protože když už jsem si myslela, že chápu jejich přístup k životu a chod mozkových buněk, rozkopali moje nadšení nenadálým krokem.

***

Dvojčata si nás nechala zavolat do jejich pracovny asi čtrnáct dní po nálezu mapy. Všichni se pousazovali do prázdných křesel a upřeli svou pozornost na promítací plátno. Stoupla jsem si do rohu místnosti, už jen z pouhého zvyku, a zamžourala na plátno, které o chvíli později ožilo sérií obrázků.

„Nechali jsme prověřit místa na mapě a máme představu o tom, co se tam nachází," začal Colton.

„Tady ve východním kvadrantu je opuštěný dům. Jeho majitel nejspíš zemřel, nový nejspíš není. V okolí není nic podezřelého. Je to v podstatě na samotě, skoro u oceánu. Tady na jihu sídlí Ehran Calmara Cruz, vdova po nějakém boháči, kterého nejspíš osobně zabila. A na západě máme bývalou továrnu na výrobu nábytku. Usídlil se tam nižší démon a vybudoval z toho jednu obrovskou budovu na párty, která nikdy nekončí," vysvětlil a nechal rozsvítit světlo, abychom na sebe lépe viděli.

Musela jsem ocenit jejich nasazení a fakt, že tohle všechno dokázali vyslídit, aniž by vytáhli paty z domu.

Colton nás všechny přejel pohledem. Na mně spočinul o trochu déle a já nedokázala z jeho pohledu vyčíst, co se mu honilo hlavou. Na chvíli jsem měla dojem, že se se mnou loučí. Ošila jsem se a raději se rozhlédla po ostatních. Kalev se jako obvykle tvářil, že chce celý svět srovnat se zemí. Eros chrápal v křesle, ale nedopitou flašku z ruky nepustil a Gabe se s křeslem naopak snažila splynout v jedno.

„Kalev pojede na jih. Já si vezmu západ. A na východ pojede Soraya," pronesl Colton rozhodně. Kdybych v tu chvíli měla v puse sousto, nejspíš bych se jím zadusila.

„Co prosím?" vyhrkla jsem a nedokázala skrýt šok i překvapení. Protože jsem byla kurva překvapená. Zpočátku jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Protože... proč by do prdele někdo posílal v podstatě cizí ženskou do východního kvadrantu, úplně samotnou, aniž by věděli, co ta ženská ve skutečnosti umí? Možná něco tušili. Nebo něco věděli. Ale tuhle variantu jsem vzápětí zavrhla, protože by se tvářili jinak. Colton totiž vypadal jako někdo, kdo učinil velice vážné rozhodnutí, které mu působí neskutečnou bolest, ale nemá na výběr. Což byl ve skutečnosti velice zajímavý poznatek, který jsem si záhy uvědomila.

„Proč nepošleš Gabe nebo Erose?" zeptala jsem se a snažila se potlačit podezřívavý tón. Něco se tady dělo a já nebyla schopná říct co.

„Ani jeden nemůže překročit hranice severního kvadrantu," zavrčel Kalev.

„Zajímavý," naklonila jsem hlavu na stranu a vážně netušila, cože se to tu děje. Kalev přimhouřil oči, jako bych právě řekla, že jdu spáchat sebevraždu, takže jsem raději rychle přehodila výhybku na lehce hysterickou slečnu, která má nahnáno z vyhlídky jakéhosi výletu neznámo kam. Vnitřně jsem ale hořela nedočkavostí.

„Tak hele. Já mám ty papíry jenom přeložit, ne hledat," upozornila jsem na svojí účast v tomto příběhu. Nemohla jsem začít tančit oslavný tanec a plácat se po rameni, jak je děsně super, že konečně vypadnu z toho baráku a nemusela jsem pro to hnout prstem. Musela jsem hrát ustrašenou holku, co se sesype při pouhém pomyšlení na nebezpečím zavánějící výlet.

„Sorayo, ten dům je prázdný. Nikdo tam nežije. Tam, ani poblíž. Jenom tam zajdeš, vyzvedneš svitek a vrátíš se zpátky. S nikým při tom nemusíš přijít do kontaktu. Neohrozil bych tvůj život něčím nesplnitelným," řekl Colton a lidi... skoro jsem mu ty kecy věřila.

Nějakou dobu jsem předstírala, že o tom uvažuju a peru se sama se sebou. Ve skutečnosti jsem si ale krásně malovala, co všechno cestou na východ můžu navštívit a zařídit.

„Mám snad nějakou jinou možnost?" rozhodila jsem rukama.

„Vlastně ani ne," vyprsknul Kalev, prudce se postavil a opustil místnost.

„Co ho žere tentokrát?" podívala jsem se na Coltona.

„Nevěří ti. Nikdo z nás," zamumlala Gabe a následovala Kaleva.

„Vždyť můžeš jet místo mě, hrdinko!" křikla jsem za ní, což probralo doposud spícího Erose, který se zmateně rozhlédl kolem sebe.

„Prošvihl jsem něco?" škytnul.

„Nic důležitýho," poplácal ho Colton po hlavě a věnoval mi unavený úsměv. Přestávalo mi to dávat smysl. Nic jsem nechápala, a čím víc jsem byla zatahována do osidel dění domu a jeho obyvatel, tím víc jsem se cítila ztraceně.

***

„Je to automat, takže to jede samo. Páka v poloze D znamená, že jedeš rovně. R je zpátečka. A když vypínáš motor, tak musíš přepnout páku na P, jinak to na tebe začne ječet," vysvětloval mi osobní řidič dvojčat základní řízení s automatickou převodovkou, jako bych byla úplný dement. Což jsem pro ostatní byla, takže jsem si trpělivě vyslechla přednášku o tom, co vůz volkswagen umí a jak je to úžasně spolehlivé auto. Z kuchyně jsem vyfasovala zásoby na cestu a do svého oblíbeného zeleného batohu jsem si přibalila pro mě nezbytnou výbavu, jako balíček první pomoci, nože, pistoli a nějaké líčení, čočky a paruky, protože jeden nikdy neví.

„Zapomněl si dodat, že mám ještě kroutit volantem," zazubila jsme se na něj a vzala si klíčky.

„Zkus ho nenabourat. Mám to auto docela rád," uculil se. Pochybovačně jsem se rozhlédla po garáži plné těch nejluxusnějších značek, jaké by si jen člověk mohl přát.

„Tady je mapa," pokračoval řidič dál. „Drž se týhle silnice. Je to hlavní tepna mezi severem a východem. Po cestě je pár motelů, kde si můžeš odpočinout. Pokud všechno půjde hladce, dorazíš na místo tak za deset dní." Jop, až takhle se svět zmenšil a smrknul. Z kdysi velké země, kdy jste z jednoho konce na druhý museli cestovat letadlem a trvalo vám to desítky hodin, v Novém světe vám stačilo spolehlivé auto a pár dní jízdy. A pokud kdysi neexistoval konec světa, tak nyní určitě. Tam, kde se před více jak dvěma stovkami let rozprostíraly širé oceány, které brázdily trajekty, dopravní lodě i ponorky, se nyní nacházela jenom láva, která se nedala přeplout ani zdolat. V knihách jsem vídala podobu starého světa. Jeho mapy. A štvalo mě, že jsme si něco tak rozlehlého nechali vzít.

„Pecka. Díky za instruktáž. Zadek už si dokážu utřít sama," poplácala jsem ho po rameni.

„Bude tu bez tebe fakt nuda," zasmál se a otevřel mi dveře.

„Možná se vám ještě vrátím," mrkla jsem na něj a nastoupila do auta dřív, než stihla přijít rozlučková delegace a všechno si rozmyslet.

Myšlenky se mi rozutíkaly všemi možnými směry a vytvářely svou vlastní mapu, kde bych se mohla zastavit, kam bych se mohla podívat a co všechno bych mohla zařídit. Jakmile jsem vyjela z garáže, zapnula jsem rádio na plný koule, otevřela okýnko a vyřvávala stále dokola se opakující hity. Existovalo už jen jedno rádio, které vysílalo (jak jinak) black metal a jeho jediný moderátor vystupoval jako zarytý satanista, co oslavoval pekelné síly a při svých zarytých projevech měl skoro orgasmus.

Po vážně dlouhé době jsem měla radost a cítila něco hodně podobného svobodě. Bylo vážně uvolňující nedávat si pozor před ostatními, držet jazyk za zuby a pořád dokola se přetvařovat. Tady jsem se nemusela hlídat a to jsem nezažila už sakra dlouho. A hádejte, jak dlouho mi tahle radost vydržela. Asi tak dvacet kilometrů a to ještě přeháním. Z repráků zrovna vyřvávala skladba od Black Sabbath, když se z pravé strany vyřítil stříbrný teréňák, zablokoval mi cestu a donutil zastavit tak prudce, až jsem si málem zlomila nos o airbagy. Odepla jsem si pás a otevřela dveře, abych toho kreténa poslala do hluboký prdele, ale všechna slova mi odumřela na rtech, když jsem v dotyčném kreténovi poznala Kaleva.