Pokračovala jsem uličkou lemovanou celami a zbavovala se všech, kteří dostali ten fantastický nápad postavit se mi do cesty. Abych byla zcela upřímná, docela jsem se u toho nadřela. Očividně mi chyběl pravidelný trénink a věčné válení se v posteli a využívání výhod sídla Dahaarů ze mě pomalu dělaly pěknýho pecivála.

Nakonec jsem ale úspěšně dorazila ke svému prvnímu cíli, který mě mírně překvapil. Za mřížemi jedné z cel seděla mladá holka, která ještě ani nemohla překročit věk dvaceti pěti let. Něco si sama pro sebe drmolila a pohupovala se u toho dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Pořád dokola.

„Jsme si jistý, že je to ona?" zeptala jsem se Haise, když se vedle mě objevil.

„Hm," zabručel a zíral na holčinu v roztrhaných šatech, se špinavými vlasy, které někdy v minulosti nejspíš měly blond barvu.

Skepticky jsem sáhla po klíčích, které jsem si půjčila od jednoho z dozorců a vešla do zatuchlé cely.

„Linda Moorová?" zeptala jsem se bláznivky a dřepla si před ni. Ta zvedla hlavu a zabodla do mě vodnaté, krví podlité oči, které ale neupírala na mě, ale kamsi do dáli. Jako by koukala skrze mě do nějakého lepšího světa.

„Tak jo, holka. Na tohle nemám úplně čas," řekla jsem a vrazila jí facku, aby se vzpamatovala. Linda zaúpěla, zatřepala hlavou a nechápavě těkala pohledem mezi mnou a prostorem, ve kterém se nacházela.

„Paráda, jsi vzhůru," usmála jsem se.

„Co... kde to jsem? Musím... pryč. Nesmí... oni mě nesmí chytit."

„Kdo přesně?"

„Musím ochránit tajemství," vyhrkla, jako by si to uvědomila právě teď a chystala se vstát, ale zatlačením do ramen jsem ji zase vrátila zpátky na místo.

„A ta slavná záchrana má něco společnýho se čtyřmi svitky, který nikdo nerozluští. Teda, skoro nikdo," zeptala jsem se a sledovala, jak s sebou trhla.

„Ty ale nejsi vyvolená," vřískla podrážděně. Tý holce někdo rozhodně vymyl mozek a provedl to teda velmi důkladně.

„Bezva postřeh. Copak o nich víš?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem nepředpokládala, že by mi cokoliv sdělila. To ani nebyl můj cíl. Lidi vám kolikrát sdělí mnohem víc informací řečí těla a přehnaným vymlouváním, než kdy se rozhodnou říct pravdu.

„Nic ti o nich neřeknu. Klidně mě zabij, ale nikdy je nedostaneš," pronesla dramaticky a rozpřáhla ruce. Díky tomu jsem si všimla malého tetování na předloktí. Chytila jsem ji za ruku a přitáhl si ji blíž, abych si ho lépe prohlédla, protože jsem získala pocit, že už hrabe i mně. Ale vážně tam bylo. Vytetované oko pod symbolem nekonečna. Znamení Proroků.

„Co je to?" zajímal se Hais, který si tetování se zájmem prohlížel. Nenacházela jsem slov. Ve starém světě se jednalo o uznávané občany společnosti, které si Bůh vyvolil, aby skrze ně promlouval ke svým ovečkám. Tahle zdánlivá pocta se nedědila z otce nebo matky na dceru či syna. Bůh údajně aktuálnímu Prorokovi napověděl, komu předat pomyslné žezlo a učit ho pokoře a všem těm ostatním kravinám. Že někdo takový ještě vůbec existoval, nedávalo smysl. Žádný Bůh, kterého by mohli poslouchat, už nebyl.

„Z který linie jsi? Mojžíš, Elijáš, Ezechiel?" zeptala jsem se, aniž bych Haisovi odpověděla. S duchy a přízraky jsem mluvila výhradně o samotě, protože hádejte co? Když před úplně cizím člověkem, kterého jen tak mimochodem považujete za cvoka, začnete mluvit do vzduchu, vypadáte jako ještě větší blázen.

Vlastně mi do její minulosti nic nebylo a vůbec mě to nemuselo zajímat. Ale naproti mně seděl vzácný přírodní úkaz, kterého jsem se v několika příštích minutách chystala zbavit. Pár odpovědí přeci nemohlo uškodit.

„To, že jsi učená, ještě neznamená, že zasluhuješ znát pravdu," prskla mi do obličeje.

„Ty... ty ještě pořád věříš," pronesla jsem nechápavě. Zajímavý. Vážně zajímavý.

„Protože se vrátí. Tohle je jenom zkouška naší oddanosti." Nehodlala jsem jí ty bludy vyvracet, protože jsem jí to viděla na očích. Ten absolutní fanatismus.

„Nech mě hádat. Čtyři tajemné svitky vám k návratu pana všemohoucího dopomohou," tipla jsem si. Ta bláznivka je u sebe určitě neměla a nejspíš je ani osobně nikam neschovala. Potřebovala jsem, aby se jenom trošičku prořekla. Aby si nedávala pozor a v hněvu vypustila slova, kterých bych se mohla chytit.

„Nikdy je nenajdeš. Jsou ukryté ve všech koutech světa," zasyčela.

Dávala jsem dohromady všechny informace, které jsem o náboženstvích, jeho fanaticích, věřících i následovnících věděla. Otevírala jsem jeden šuplík v mysli za druhým a hrabala se ve všem, co jsem kdy četla nebo zaslechla.

Milovali symboliku. A ačkoliv všichni do jednoho vždycky působili děsně tajemně, vědělo se o nich první poslední. Potrpěli si na jistém mysticismu, ale jen do doby, dokud to prospívalo jim samotným.

V čem vážně nevynikali, bylo ukrývání bájných předmětů. Kromě svatého grálu se díky jejich závislosti na symbolech našlo všechno. A kdo ve finále může tvrdit, že svatý grál skutečně existoval.

„Do všech koutů světa..." opakovala jsem po ní.

„Čtyři svitky... čtyři hlavní kvadranty. Čtyři kouty země. Jeden svitek se našel tady. Další tři jsou ve zbylých kvadrantech," uculila jsem se a postavila se.

„Mám poslat všechno, co máme, do ostatních kvadrantů a najít je?" ozval se Hais za mnou. Jenom jsem přikývla na souhlas. Někdy mi doslova dokázal číst myšlenky.

„Cože? Ne... já... já jsem ti přece nic neřekla!" vřískla Linda.

„Ale prosím tě. Vy pánbíčkáři jste byli vždycky tak průhledný," uchechtla jsem se a protočila v prstech nůž patřící Aidenovi, který se touhle dobou pravděpodobně ocitl v Záhrobí.

„Nikdy je nepřeložíš. Nikdy si nepřečteš, co ukrývají."

„Mno. Přečetla jsem jeden. Ten zbytek taky zvládnu," mrkla jsem na ní a jedním seknutím jí přeťala hrdlo. Ale no tak, lidi. Žádný soudy. Kdybych ji nezabila já, zabil by ji někdo jiný.

„A teď drahý tatíček," otočila jsem se na Haise, který zíral na zvětšující se kaluž krve pod bezvládným tělem nebohé Lindy.

„Co?" rozhodila jsem rukama.

„Nic. Jen že občas zapomínám, že bych se tě měl bát," usmál se nejistě.

Vyšla jsem ven z cely a zamířila po schodech nahoru. Kolem mého starého, sklepního pokoje, do prostorné haly až do Farkasovy pracovny. To už mi v cestě nestál nikdo. Jenom tiché stěny.

***

Rozrazila jsem dveře pracovny a zahulákala na pozdrav. Farkas prkenně seděl za svým drahým stolem a nervózně skřípal zuby.

„Co ti trvalo tak dlouho?" zeptal se Lucion přecházející po místnosti. V ruce držel nějakou knihu, ale silně pochybuju, že by z ní přečetl jediné slovo. Ale stoický klid a okázalý nezájem většinou děsí víc než plané výhružky.

„Chtěla jsem si to patřičně užít," usmála jsem se na něj. Lucion jenom podrážděně mlaskl a položil knihu před Farkase, který mezi námi těkal pohledem.

„Čemu vděčím za tu návštěvu, synu Mephistův?" otázal se tím svým podlézavým tónem.

„Já jsem pouhý pozorovatel. Dnes velí ona," ukázala na mě, přestože mou maličkost se otec snažil ignorovat co možná nejdéle.

„Čau, taťko. Jak se vede? Ten čudlík mačkáš zbytečně. Všichni jsou mrtví nebo zdrhli," poukázala jsem na jeho ruku schovanou pod stolem, pomocí níž se snažil přivolat svoje gorily.

„Co chceš?" zavrčel podrážděně.

„No přece tebe. Nechávala jsem vzkaz po Brianovi. Takový ten teatrální. Pokud budeš žít ty, bude žít i on... nebo tak něco. No a Brian je na škvarek, takže..." nechala jsem zbytek věty viset ve vzduchu a posadila se na stůl.

„Chceš mě zabít?"

„Bingo. Ale pokud budeš hodný a všechen svůj majetek přepíšeš tady na Luciona, nebude tě to tolik bolet." Farkas vrhl zmatený pohled na démona, který se dál tvářil nezúčastněně.

„Jdi do hajzlu. Nejsi nic. Tobě se zpovídat nebudu, ty malá, neschopná děvko. Myslíš si, že když si párkrát roztáhla nohy a získala několik zajímavých informací, tak se z tebe poseru?" zasmál se Farkas a chystal se vstát, ale zarazila jsem mu nůž do dlaně až po rukojeť a přišpendlila mu tak ruku k tomu jeho debilnímu stolu.

„Neměl bys urážet člověka, který ti nabízí milosrdenství," napomenula jsem ho, zatímco ječel bolestí. Nemusím snad popisovat, jak uspokojivý zvuk to byl.

„Proto pro tebe mám slabost. Zbytečně se s tím nesereš, a přesto dokážeš konec nádherně oddalovat," zavrněl Lucion a blýskl po vřeštícím Farkasovi nebezpečným pohledem, který mnohé budil ze snů.

„Zkusíme to znova. Přepíšeš na Luciona všechno. I tu nejubožejší Dohodu a já ti slíbím, že tě zabiju rychle a bezbolestně," zopakovala jsem naši neodolatelnou nabídku.

„Ne – nemůžu. Pro – probo – bodla si mi ruku," cedil skrz zuby, až mu od pusy odletovaly sliny.

„Nebuď hysterickej. Propíchla jsem ti levou ruku a ty jsi pravák," odfrkla jsem si a vytáhla další nůž, který mi nedobrovolně věnoval některý z padlých zaměstnanců Farkasova impéria.

„Stejně tak k podpisu nepotřebuješ nohy. Můžeme začít třeba u... kotníků? Ne. Koule a ptáka," zatleskala jsem. Hrát vyšinutého magora mě docela bavilo. Fungovalo to lépe než zbraň.

„Tvůj otec o tomhle ví?" prohodil Farkas směrem k Lucionovi.

„Zdá se mi, že slyším zoufalé volání ubohosti," zasmál se Lucion.

„Tohle vám nemůže vyjít. Mephisto vás oba zabije."

„A jak se o tom podle tebe dozví? Ty si snad myslíš, že tě tam dole nechám mluvit? A... já zapomněla. Věříš, že se ti otevřou brány pekla. No... určitě ne. Ale mám tě pozdravovat od Haise. Už se na tebe těší. Užijete si spolu spoustu zábavy," poplácala jsem ho po zraněné ruce a nechala ho chvíli přemýšlet o mých slovech. Sledovala jsem jeho ponurou tvář, jak se pomalu mění v poznání. Otec byl sadista, vrah, ego maniak, ale rozhodně ne blbec. Jeho intelekt jsem nikdy nepodceňovala. Vlastně z nás mohl být zatraceně dobrý tým. Kdyby ten idiot dokázal odhodit svoje předsudky a uznat, že syn stojí za hovno, zatímco dcera to může někam dotáhnout.

„Kain," vydechl odevzdaně. Vyslovení toho jména v sobě neslo všechny odpovědi a jemu došlo, že je definitivní konec.