„Mám špatný zprávy," zjevil se zničehonic Hais a jeho výraz mluvil za vše. Tolik k mému triumfálnímu otevření tajných chodeb.

„Poslouchám," protáhla jsem otráveně.

„Farkasovi lidi dostali Moorovou. Je v kobkách."

„Počkej, počkej... zadrž. V kobkách? Budou ji vyslýchat?" zeptala jsem se nechápavě. Když jste šli po někom, na koho napsalo odměnu samo peklo, rovnou jste ho sejmuli a neptali jste se proč.

„Vypadá to, že je blázen. Pořád dokola mele o nějakých papírech... papyrech... má to nějakej spešl název," vysvětlil Hais narychlo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Jaká pak to náhodička. Zadívala jsem se na otevřené dveře vedoucí do útrob podzemních chodeb. Do Farkasova sídla by mi cesta pěšky zabrala několik hodin. Několik zbytečných hodin. A to se dnešek jevil tak slibně.

„Fajn. Tohle vyřešim," řekla jsem si spíš sama pro sebe a donutila mozek začít fungovat na maximum. Pokud Lindu Moorovou dostal Farkas a zavřel ji do svých proslulých kobek, odkud se nesl křik mnoha mučených nešťastníků nutících je k odhalení jejich nejniternějších tajemství, má chudák holka všeho všudy tak den, dva života. Takže jsem musela pohnout. Navíc sfouknut hned tři mouchy jednou ranou. Dostanu Moorovou a Haisovi přibyde další skvělý zářez na jeho pověsti lovce odměn. Před tím ale z Lindy dostanu, co ví o těch údajných papírech, protože jsem si byla celkem jistá, že to má něco společného s našimi stále nenalezenými svitky. A nakonec zabiju Farkase.

Nejdříve jsem zamířila do knihovny, kde jsem po poněkud delším pátrání nalezla knihu zabývající se starověkým Egyptem. Znala jsem ji v podstatě nazpaměť a to především díky Džosovi. S knížkou v jedné ruce a dekou v druhé jsem vyrazila do zahrad, abych se ukázala co možná největšímu počtu lidí a především jednomu, který ze mě nespouštěl svůj nenávistný zrak. Zahrady byly ale rozlehlé, se spoustou zákoutí a míst ke schování a ani Gabe nemohla být všude.

Zahradu jsem prošla několikrát a pozdravila tolik množství lidí, kolik jsem jen potkala. S otevřenou knihou v ruce a se zaujetím, jako bych nikdy nečetla nic zajímavějšího, jsem korzovala prostorem. Jakmile si na mojí rutinu okolí přivyklo, přestalo moji přítomnost vnímat. Nakonec jsem se schovala za jedním bujným křovím, kde jsem odhodila deku i knihu a dřepla si.

„Fara – merto, Lucion," pronesla jsem potichu. Kolem se začaly protahovat stíny, které pomalu dodávaly tvar vyvolanému démonovi.

„Otravuješ, Farkasová," procedil Lucion skrz zuby.

„Vyrušila jsem tě při něčem?" povytáhla jsem zvědavě jedno obočí a sjela polonahého démona v lidské podobě uznalým pohledem. Lucion na sebe bral podobu vysvaleného, černovlasého fešáka s ostrými rysy v obličeji a pronikavým pohledem, ve kterém se míhaly pekelné plameny. Jako stál by za hřích. Ne, že ne. Ale takovou kokotinu jako vlézt s vyšším démonem do postele už jsem udělala a věřte mi, nehodlám si ji v blízké době zopakovat, byť je ta skořápka sebelákavější.

„Při ničem důležitém," mávl rukou, jako by odháněl otravnou mouchu.

„Bezva. Tak to máš čas mě hodit k Farkasovi domů," uculila jsem se a rozhlédla se kolem, jestli nejde někdo z hlídek.

„Proč bych to dělal?"

„Protože tě děsně zajímá, co z toho budeš mít," mrkla jsem na něj. Když jsem tenhle plán narychlo spřádala, připadal mi jako výkřik zoufalosti a marnosti. Když jsem se nad tím ale později zabývala do podrobností, nebyl to až zas tak marný tah. Protože nakonec dopomohl utvořit celou moji budoucí existenci.

Lucion přistoupil blíž, popadl mě za bradu a přitáhl si můj obličej k tomu svému tak blízko, až jsem mohla vidět démonskou podstatu pod slupkou lidskosti.

„Poslouchám."

„Potřebuju se dostat k Farkasovi a zabít ho. A potřebuju to udělat hned. Dahaar ale bude mít spoustu otázek, pokud se ho budu muset prosit o auto a řidiče."

„Nejsem tvůj podělanej dopravní prostředek."

„Jistě, že nejsi. Na to jsem ani nepomyslela. Jen jsem si říkala, co se stane se všema těma dokumentama, co po Farkasovi zůstanou. Brian je mrtvej a mě jako dědičku impéria nikdo neuzná, protože o mně nikdo neví. A víš, jak nesnáším byrokracii. A pak jsem si řekla... Lucion. Ten by věděl, jak se vším tím bohatstvím naložit. Ale očividně máš blbou náladu, tak si najdu někoho jinýho," pokrčila jsem rameny. Manipulovat s démony bylo stejné jako s lidmi. Museli jste jenom najít jejich slabé stránky a použít je proti nim. Tou Lucionovou se stala posedlost ukázat Mephistovi, že je mnohem lepší než on. Chtěl získat jeho obdiv, i aby na něj byl otec pyšný. Svým zvráceným způsobem.

„Fajn, získala si moji pozornost," pustil mě a vycenil bělostné zuby.

„Chci se dostat tam a zase zpátky. Což je ale docela maličkost za tak velkej majlant. Takže u tebe budu mít ještě maličkou... službičku, kterou si budu moct vybrat kdykoliv v budoucnu," usmála jsem se. Odpovědí se mi stala temnota unášející mě kilometry daleko.

***

Pravidla pekelného světa byla... zvláštní. Vlastně už jenom fakt, že nějaká existovala, pro vás musí být trochu šok. Ale nějak se ta banda nespoutaných a svéhlavých démonů korigovat musela. Což mimo jiné znamenalo, že by neměli vlastnit žádné lidmi podepsané dokumenty. Protože přece patřily peklu. Ale jako všechna pravidla, i tohle se dalo obejít.

Za prvé. Ať jste na zemi podepsali cokoliv s kýmkoliv, v Záhrobí se vše anulovalo a vy jste začínali od začátku. Takový malý detail, který se jaksi nikdo neobtěžoval zmínit. A protože vaše duše už peklu patřila, mohli jste si tam dole podepsat cokoliv třeba s Mamonem nebo Asmodeem. Ochcat se to dalo ale i tady na zemi. Pokud chtěl pozemský vlastník předat někomu své jmění, mohl tak učinit komukoliv. Klidně i démonovi, protože se jednalo o jeho svobodné rozhodnutí. Protože se nikde v žádných pravidlech nepočítá s tím, že by se někdo dobrovolně vzdal jmění i postavení a jen tak ho daroval jinému.

***

Temnota mě vyplivla před barákem, který jsem nikdy nedokázala nazývat domovem. Pokusila jsem se udržet balanc na roztřesených nohách a udržet obsah žaludku v sobě.

„Počkám na tebe v pracovně," ušklíbl se Lucion a zmizel. Znal mě a věděl, že cestu přes Fakrasovi nohsledy si užiju. Moc si to užiju.

Zamířila jsem k postrannímu vchodu, který byl zamčený číselným kódem a vedl přes vězeňské kobky a sklep až do vrchních pater. A ani mě nepřekvapilo, že se ho ty idioti nepokusili změnit. Vyťukala jsem datum bitvy u Thermopyl (jediná historická událost, která otci stála za zapamatování) a vešla do úzké, tmavé chodby osvětlené loučemi. Stačilo zahnout za první roh a narazila jsem na Aidena. Otcovu oblíbenou gorilu, která si nikdy nenechala ujít příležitost kopnout si do mě. Nedovedete si představit, jak jsem se na tenhle den těšila.

„Ahoj, debile," zazubila jsem se na něj a prokřupala si prsty na rukou. Jen tak pro efekt, chápete.

„Ty musíš bejt vážně úplně vylízaná. Arkan je naštvanej. Tak moc, že máme povolený tě zabít, pokud na tebe někde narazíme. A ty vlezeš přímo sem? Vymlátim z tebe duši," zachrochtal Aiden, jako by vyslovil nějaký úžasný vtip a vytáhl z pouzdra na zádech meč, který mu daroval sám Farkas. Meč původně patřil jednomu nižšímu démonovi a prý uměl vstřebávat duše padlých. Což byl kec, jak se později ukázalo. Ale pořád se jednalo o slušný kus oceli, který zůstával stále ostrý, aniž byste mu museli věnovat větší péči.

„Vážně myslíš, že na to máš?" zeptala jsem se.

„Zmlátil jsem tě už tolikrát, že to ani nedokážu spočítat," odfrknul si uraženě.

„Ale ťu, ťu. Jsi roztomilej. To proto, že jsem tě vždycky nechala, ty pitomče." Než mu vůbec dotekl smysl mých slov mozkovou kůrou, vyrazila jsem. Při nabírání rychlosti v běhu jsem se odrazila ode zdi a vrazila mu pěstí na spánek. Aiden zavrávoral a než jeho tělo stihlo jakkoli zareagovat, prosmýkla jsem se mu pod tápajícíma rukama, vyrazila mu meč z ruky a vrazila mu ho přímo do míchy. Nohy rázem přestaly fungovat a on se skácel k zemi. Postavila jsem se nad něj a s uspokojením sledovala, jak z toho jeho namyšleného ksichtu vyprchává přemrštěná víra v sebe sama a nahrazuje ji čirá hrůza.

„Vzhledem k tomu, že si mi nikdy neprojevil ani špetku milosrdenství, nebudu na tebe, kdo ví jak milá. Takže ti vyvrhnu střeva. Bolí to jako svině a trvá kurevsky dlouho, než konečně umřeš. A víš, co je na tom úplně nejlepší? Že si ode mě neodpočineš ani v Záhrobí. Donutim tě litovat chvíle, kdy si mi způsobil první modřinu," poplácala jsem ho po tvářích.

„Půjdu rovnou do pekla, ty čubko," vyprsknul hrdinně, protože tomu blábolu nejspíš skutečně věřil. Protože takhle se to pitomcům jako on prezentovalo.

„Jasně, jasně. Tady nahoře si napáchal spoustu zvěrstva ve jménu Satana a za to ti bude odměnou peklo. Kecy. Žádná duše do pekla neprojde, tupče. Všechny skončí v Záhrobí. Všechny. A tam na tebe dosáhnu."

„Ty.. ty... jsi... magor," vykoktal.

„Já? Omyl. V hlavě to mám perfektně srovnaný," opravila jsem ho. Jasně, teď to tak asi nevypadá. Určitě si představujete nějakou šílenou ženskou s rukama od krve, fanatickým výrazem ve tváři a vyhřezlýma střevama u nohou, jako obětinami pro dávno zapomenutého boha. Odmyslete si ten fanatický výraz a krev na rukou a vaše představivost docela odpovídá realitě. Nenechávám po sobě moc bordelu a rozhodně si neupatlávám ruce cizí krví. Je to nechutný.