Rhett se předklonil, opřel se lokty o kolena a uzemnil mě bronzovým pohledem. Naklonila jsem hlavu na stranu a soustředila se na dvě duhovky, které mě zkoumaly se stejnou intenzitou. A nebyly jeho. Všimla jsem si jemného orámování kolem nich, které způsobovaly jedině kontaktní čočky. Že by byl trochu slepoň? Netušila jsem, proč se s něčím takovým vůbec obtěžuje, ale zajímalo mě, co za nimi skrývá doopravdy. Protože i přes kontaktní čočky se v těch očích skrývalo tolik života, jako u nikoho jiného. Jako by v nich ožíval jeho vlastní svět, který vás mohl pohltit, pokud jste se do něj nechali zavřít na příliš dlouhou dobu.

„Hm. A co bych si na tom ubožákovi asi tak vzal? Mnohem víc mě bude bavit, když si pohraju s jeho oblíbenou hračkou," zavrněl, ale vřelosti byste v tom našli pramálo. Zaskřípala jsem zuby. Kolik toho ten chlap věděl? Vždycky jsem si zakládala na opatrnosti a důslednosti. Nenechávala jsem svědky. Byla jsem nejlepší z třídy a nestala se ze mě živoucí smrtka jenom proto, aby mě nakonec dostal na kolena nějaký chlap s přebujelým egem a horoucím pohledem.

„Proč si myslíte, že ho zajímá, v jakým stavu se vrátím?" vyzvídala jsem, abych našla nějaký záchytný bod, od kterého bych se mohla odrazit a jednat.

Nestačila jsem ani mrknout a jeho ruce se zabořily do opěradla těsně vedle mé hlavy a jeho ostře řezaný obličej s několikadenním strništěm se nacházel přímo před tím mým. Voněl jako oheň. Uměla jsem si představit, jak za sebou nechává nesčetná spáleniště.

„Protože jsi pravděpodobně to nejcennější, co ten zbytek opičího potratu má. Ale ještě o tom neví," zašeptal a lehce přejel rty přes můj ušní lalůček. Věřte nebo ne, ale v takové situaci jsem se nenacházela prvně. Ale obvykle mě nechávaly absolutně chladnou, protože se jednalo jenom o získání informací. Teď jsem se ale přistihla, jak se mi zrychluje dech a tlukot srdce vynechává na pravidelnosti. Nehodlala jsem ale tomu prevítovi projevit ani náznak toho, že by se mnou jeho přítomnost něco dělala. Naklonila jsem se k němu a uchechtla se, „jste blázen, jestli si myslíte, že ho přese mě zlomíte." Rhett se odtáhl a vycenil zuby. Já na něj v odpověď zavrčela. Strašná spousta lidí se mě snažila naučit poslušnosti a držet jazyk za zuby. Ale ani otcova hůl, zlomené kosti, podlitiny i bezvědomí můj vzdor vůči svrchovanosti neumenšily. Spíše naopak.

„Alespoň s tebou nebude nuda," pronesl Dahaar nakonec a vrátil se zpět na své místo. Ještě chvíli jsem zůstala v pozoru v očekávání trestu, než jsem dovolila svému tělu, aby se uvolnilo.

Dahaar lámal vazy na počkání. Kolovaly o něm hotové legendy a mě pomalu ovládala známá touha po tom zjistit pravdu o tom téměř dvoumetrovém obrovi s vlasy černějšími než noc a aurou samotného boha. Jo, jasně. Taky mě zajímalo, co po mně ten chlap může chtít a jak to mám do prdele stihnout za čtyřicet osm hodin.

Dostat se z Farkasova sídla pro mě nebylo samozřejmostí, spíše zázrakem. Ačkoliv se venku nenacházelo nic, co už bych neznala. Všude jen útlak, utrpení a beznaděj. Trosky lidské civilizace obklopené horoucím peklem.

Svět se sice nezastavil, ale rapidně zpomalil. Na technický pokrok jste mohli zapomenout, ačkoliv stále fungovaly továrny na výrobu nám známých věcí. Stále jste měli kde nakoupit a z čeho se najíst.

Zůstala nám možnost studovat, ačkoliv raketové inženýrství nebo umění vám bylo... no. Buďme upřímní. K naprostýmu hovnu. Ekonomie, práva, zdravotnictví. To byly odvětví, která vám mohla zachránit zadek a pomoct přežít v živoucím pekle. A taky, jak někoho zabít, aniž by vám zakrvácel koberec.

Pořád jste si mohli pořídit telefon, dům nebo televizi. Ale peníze v tomto světě ztrácely na významu. Pokud jste nevlastnili několik Dohod, Úpisů nebo Smluv, neměli jste vlastně nic.

Cítila jsem Dahaarův pohled, kterým zkoumal každý centimetr mého těla, a já bych přísahala na samo peklo, že po sobě zanechával nepříjemné pálení, zatímco jsem raději zírala z okna.

„Vidíte něco zajímavýho?" zeptala jsem se, aniž bych se na něj podívala a roztáhla jsem dlouhé nohy navlečené do starých tepláků do stran. Odměnou mi byl hluboký, hrdelní smích.

***

Řidič konečně zastavil před honosnou vilou, kterou bych popsala spíše menším zámkem, a otevřel nám dveře.

„Až po tobě, zlato," mrknul na mě Rhett a pokynul mi rukou. Za jiných okolností by si moje pusa neodpustila rýpavou poznámku, ale veškerou mojí pozornost si pro sebe uzurpovala ta úchvatná stavba, která mě okamžitě donutila zapojit veškeré mozkové buňky a analyzovat všechny případné únikové východy, výhody i nevýhody domu.

Vila se doslova koupala v rudé záři sálající z nebe, a kdybych byla paranoidní tvrdila bych, že se právě nad touhle stavbou shlukuje mnohem více žáru než kdekoliv jinde.

Stavba se skládala z hlavní budovy a dvou vedlejších křídel, které lemovala řada oken v gotickém stylu. Hlavní budova měla vstup v podobě velké, zdobené brány, kterou bránily dvě sochy zpodobňující jakési démony. Všude plály pochodně, které místu dodávaly zlověstný nádech. A celý objekt kontrolovalo několik desítek kamer i mužů se samopaly, které okázale vystavovali na odiv.

Mimoděk jsem začala počítat, o kolik mužů se přibližně jedná. Kolik kroků udělají, než se otočí a vrátí se zase zpátky. Z uvažování mě ale vytrhla nádherná blondýnka navlečená v kožené bundě a kožených legínách, která scházela po širokých schodech vedoucích ke vstupní bráně a tvář jí brázdila zlověstná grimasa. Z toho, jak se k nám hnala, a jak nasraně se tvářila, jsem usoudila, že hlavním trnem v jejím modravém očičku budu nejspíš já. I tohle jsem párkrát zažila.

„Ty ses dočista zbláznil, že jo? Bože, Rhette. Copak jsi vážně sebevrah? Ta holka tě bude stát vlastní život," zasyčela podrážděně nově příchozí.

„Gabe, drahoušku. Přestaň vzývat chlapa, co neexistuje a děsit návštěvy," řekl Rhett, ale v jeho hlase jsem nezaslechla jediný náznak nevrlosti.

„K tvým službám, krasavče," vyprskla blondýna, předvedla přehnané pukrle a zmizela. Uložila jsem si tu chvíli do paměti, abych se k ní mohla vrátit později.

Když jsme společně s Rhettem dospěli ke kamenné vstupní bráně, na moment jsem se zastavila, abych si přečetla nápis, který bránu lemoval, a málem se zadusila smíchy.

Žádal jsem Hospodina o jediné, po tom jsem toužit nikdy nepřestal. Abych směl zůstávat v jeho domě po všechny dny svého života, abych se kochal v Hospodinově kráse a v jeho chrámě jej hledal.

Rhett Dahaar i tenhle dům představovali vážně obrovskou záhadu. Že zrovna u něj najdu jeden z křesťanských žalmů, pro mě bylo zřejmě největším překvapením.

Prošli jsme branou a vstoupili do domu, který se koupal v šeru. Dolní patro se táhlo daleko dozadu a moje představivost si budovala půdorysy domu a co všechno by se v jeho prostorách mohlo nacházet. A věřte mi, když říkám, že mám hodně velkou představivost.

„Selie? Připrav ji prosím na ples. Ale před tím ji vykoupej. Farkas z ní táhne na míle daleko," oznámil Rhett procházející služebné a aniž by čekal na odpověď, odešel. Bezva. Díky moc.

„Ples? Jaký ples? O čem to sakra mluví?" otočila jsem se na služebnou, která přede mnou o krok ucouvla. Málem jsem protočila oči, ale pro jednou jsem se rozhodla být hodnou lidskou bytostí a dál chudinku Selii nijak netrápit. Proto jsem si raději jen hlasitě odfrkla a pokynula služebné hlavou, aby mě vedla. Při chůzi jsem ohromeně civěla na vše kolem sebe. Na vysoké stropy, na nichž byla vyobrazena celá hvězdná obloha, kterou nikdo neviděl už celá desetiletí. Od dob pádu nebes se na místo blankytné modři z oblohy snášela jen láva a popel. Na výzdobu jako z dob starodávného Řecka. Na rudé koberce a zlaté doplňky, jako bych se ocitla v nějaké zvrácené parodii na pohádku.

Uprostřed rozlehlého přijímacího sálu s oním rudým kobercem a obyčejným, dlouhým stolem s několika židlemi stálo dvojité, točité schodiště vedoucí do prvního patra. I po něm se linul červený koberec a jeho zábradlí se leskla zlatem. A i zde jsem zahlédla ozbrojence rázující po prostoru. Rozhodně nepodceňovali místní zabezpečení.

Služebná mě zavedla do jednoho z mnoha pokojů, kde na mě čekala další, postarší žena, která nepůsobila tak nervózně jako Selie. Ta byla očividně štěstím bez sebe, že se mě zbaví a rychle pokoj opustila.

„Milá holka. Hodně ukecaná. Člověku by z ní praskla hlava," uchechtla jsem se a zavřela za sebou dveře.

„Ne každý se narodí s takovou kuráží, jaká třímá v tobě," pokrčila žena rameny.

„Hm. Tak to mi asi taky nepovíte, co tady dělám a co se po mně sakra chce?"

„Vezmeš si na sebe krásný šaty, boty na vysokým podpatku a budeš si užívat u jednoho moooc bohatýho kreténa, kterýho chce Rhett naštvat. Ale co já vím. Mně se tady nic neřekne," uculila se žena a ukázala na postel, kde se rozvaloval velmi titěrný kus hadru fialové barvy.

„Budeš v nich fakt kouzelná," rozesmála se žena a odešla pryč z pokoje. Než se za ní dveře zase zavřely, všimla jsem si, jak si ta zvláštní žena plácla se zrovna procházejícím ozbrojencem. Tohle místo bylo divnější a divnější a obsahovalo spoustu věcí k prozkoumání. Nejdřív jsem se ale musela vypořádat s tím drobným detailem, který na mě chtěli narvat.

Musela jsem vyzpovídat pár strážných a vyhrožovat několika služebným než jsem konečně zjistila, kde se nachází pán domu.

Když jsem po skoro půl hodině nesmyslného pobíhání od ničeho k ničemu konečně našla kuchyň, objevila jsem i Rhetta, který se s flaškou draze vypadajícího rumu rozvaloval na baru. Měl na sobě stejné maskáčové kalhoty, stejné vysoké vojenské boty i bílé tílko, ale něco v jeho postoji mi připadalo jiné. Aura, která ho obklopovala působila zlověstněji. Byla krutější.