Jestli byl Kain opravdu první vrah, jsme se mohli jen domnívat. Podle křesťanství a Bible svaté ale rozhodně ano. Bůh ho označil zvláštním znamením, aby ho nikdo nemohl zabít a on tak musel bloudit zemí do konce dní a možná i dlouho potom. On sám se pokoušel zabít nesčetněkrát, zvlášť po pádu nebes. Doufal, že po smrti Pána Boha zmizí i jeho trest. No... nezmizel. Kain se v průběhu tisíciletí zabýval různými profesemi a nakonec se rozhodl své znalosti a zkušenosti předávat dál. Založil slavnou školu pro asasíny. Elitní zabijáky, které učil jazykům, lidské anatomii i mysli a především nejrůznějším stylům boje i zbraním. Každý, kdo chtěl v Novém světě něco znamenat bez upsání vlastní duše i Kaina studoval. Každý hrdý rodič hlásil své ratolesti na tuhle školu, aniž by domyslel důsledky. Na Kainovu školu docházela spousta žáků. Ani polovina z nich nepřežila první zkoušku.

Kain velice rád tvrdil, že nezasahuje do řádu věcí. Přesto vyučoval nástroje k jeho změnám.

„Vy se znáte?" zeptal se Colton a pátravě se na mě zahleděl. Ten jeho zkoumavý pohled jsem nesnášela. Měla jsem pak pocit, že odhaluje mnohem víc, než dávám najevo.

„No, jo. Brian studoval na jeho škole," přispěchala jsem se lží, která se dlouho předkládala světu. Bylo mi jasný, že dvojčata téhle povídačce neuvěří, ale předpokládala jsem, že to pro ně zrovna teď nepředstavuje takovou zajímavost jako třeba tři chybějící svitky.

„Ten neschopa u tebe studoval?" zeptal se Kalev nechápavě.

„Snažil se o to. Netvrdím, že ji dodělal," pronesl Kain typicky chladným hlasem.

„Myslel jsem, že cesta z tvojí školy vede jenom nohama napřed v černým pytli," uchechtl se Colton.

„Pokaždé ti říkám, že je to škola. Pokud chceš skončit, můžeš. Není mým problémem, že se všichni přeceňují," pokrčil Kain rameny a usrkl z hrnku s kávou.

„Nebudu rušit, pánové," zamávala jsem jim a rychle opustila prostor, dokud se tok hovoru ubíral jiným směrem než tím mým.

***

„Trvalo ti to dlouho," konstatoval Kain, když jsem konečně vyšplhala na střechu, aniž by mě kdokoliv spatřil.

„Přestaň se vytahovat. Tebe tady nesledují stovky zvědavých očí," upozornila jsem ho a postavila se vedle něj na okraj střechy, odkud jsme pozorovali, jak rudozlaté nebe ustupuje všepohlcující černi.

„Co tady děláš, Sorayo?" zeptal se Kain. Téhle otázky jsem se upřímně obávala. Nezáleželo mi na rodině ani na tomhle světě. Na jeho názoru mi ale záleželo hodně, i kdy už jsem nebyla jeho žákyní. Protože se stal mnohem víc než jen učitelem. Byl mým rádcem, mentorem i přítelem. Dal mému životu smysl a řád. Předal mi všechny znalosti i dovednosti. A já ho nechtěla zklamat. Možná, že v určitou chvíli se naše názory začaly rozcházet. Ale vždycky jsem si ho vážila a chtěla jsem, aby na mě byl pyšný.

„Školácká chyba. Pracuju na tom," mávla jsem ledabyle rukou. Jako by to snad na Kaina někdy fungovalo. Ten chlap měl všechen čas i trpělivost světa.

„Posrala jsem to. Ušili to na mě a já do teď nevím proč. Udělala jsem všechno tak, jak si naplánovali. A už takhle jsem na sebe naštvaná, tak k tomu nemusíš přidávat svoje postřehy."

„Podepsala si Smlouvu."

„Takže Džoser bonzoval?" protočila jsem oči.

„Už se o tom mluví v Záhrobí. Farkas tě od něj držel v bezpečí. Colton s Kalevem takové ambice mít nemusí," upozornil mě na moji slabinu. Pravda. Nad tímhle detailem jsem se ještě nestihla pozastavit. Nebo jsem spíš nechtěla. Protože potom bych už nepřemýšlela nad ničím jiným a klepala se strachy, kdy si pro mě přijde

„Neboj. Ten má zatím dost starostí sám se sebou. Navíc pro něj čas nepředstavuje žádný pojem," usmála jsem se a přesvědčovala o tom hlavně samu sebe.

„Jednou se na seznam lovců odměn dostaneš taky. Buď oparná. Tohle je vyšší liga. Odtud se pravidla mění. A ani ty je nedokáže přepsat."

„Nechceš mi radši říct, jak ses dostal na seznam vyvolených, kteří můžou sdílet tajemství Rhetta Dahaara?" drcla jsem do něj, ale Kain jen povytáhl obočí a dál mlčel. Jasně, že o dvojčatech věděl. Kain věděl všechno. I to, co svět ještě neměl poznat.

Ok. Dám si bacha. Budu opatrná. Slibuju," odfrkla jsem si, protože jsem věděla, že tenhle souboj nikdy nevyhraju.

„Neslibuj nic, co nemůžeš splnit," povzdechl si a vypařil se ve svém oblíbeném stylu. Teď mě vidíte a teď ne.

***

„Brian? U Kaina ve škole?" zastavil mě Kalev, když jsem mířila do svého pokoje. Tiše jsem zaskřípala zuby a otočila se na něj.

„A? Má to nějaký pokračování nebo zdržuješ z nějakýho hlubšího důvodu?" zazubila jsem se na něj.

„Párkrát jsem tvýho neschopnýho brášku viděl. A na Kainovu školu nemá. Umřel by při pouhým překročení prahu."

S tím jsem souhlasila, ale nehodlala jsem to přiznat.

„Hele. Netvrdím, že to bylo nejlepší otcovo rozhodnutí, ale on v Brianovi vždycky viděl to, co nikdo jinej. Vážně věřil tomu, že Brian tu školu dokončí. Kain bere všechny, bez rozdílu. Takže vzal i Briana. Je to fakt tak nepochopitelný?" zeptala jsem se. Odpověď na to existovala jenom jedna a Kalev si to moc dobře uvědomoval.

„Ještě něco? Ne? Tak zatím, pa," líbla jsem ho na tvář a rychle zmizela, protože mi před očima zrovna začaly lítat střípky z naší společné noci, až jsem se málem začala červenat.

***

Inženýr se objevil o tři dny později, kdy jsem se snažila projevovat minimální zájem o svoje okolí, zatímco jsem si v hlavě vytvářela seznam úkolů a jednotlivým úkonům přiřazovala prioritu.

Byl to duch jednoho zesnulého strojního inženýra, který nikomu nesděloval svoje pravé jméno. V Záhrobí jsem ho objevila zcela náhodně, při prohře v mariáši. Chlubil se tam svým někdejším povoláním a jak by věda a technika změnily svět, kdyby nebylo Satana a podobný žvásty. Co přesně dovede, jsem mohla otestovat o několik let později a od té doby jsem ho potřebovala poměrně často. Ten chlap se vyznal ve všech vymoženostech, ve kterých já tápala. A ve kterých tak trochu tápal celý Nový svět. Což znamenalo, že ten kus mechanismu visící u dveří znamenal další hádanku ohledně dvojčat. Dneska si nikdo něco takového neobjednával.

„Egypťan mi ukázal přístroj, přes který potřebujete projít. Špatná zpráva, holka. Ty dveře otevřou jenom lidi, který mají naskenovaný otisk ruky do základního rozhraní a skrze to taky povolený vstup," začal vysvětlovat a já se při tom snažila vypadat jako někdo, kdo rozumí tomu, co vychází z jeho úst.

„Doooobře... a jak se přes to dostanu já?" zeptala jsem se a pokusila se neznít, jako úplný tupec.

„Můžu tě navést, jak si tam přidat svůj vlastní otisk. Ale k tomu potřebuješ někoho, kdo už ten otisk má."

„Fajn. Zařídim. Buď připravenej," ukázala jsem na něj a vstala z postele. V úvahu připadal jen jediný člen domu a já věděla, jak na něj. Chtělo to jenom hodně alkoholu.

***

Po tom obrovském domě už jsem se zvládala celkem obstojně pohybovat, takže už jsem měla představu, kde co najdu. Získat pár lahví vodky tedy nepředstavoval problém. S těmi jsem se pak vydala za Erosem, kterého jsem našla v jídelně. Utápěl se tady každý den, a pokud zrovna nechlastal tady, roznášel depresi v obýváku.

„Ahoj, minojsky mluvící holko," pozvednul skleničku mým směrem a vypil její obsah.

„Nazdar, chodící depko. Přinesla jsem nášup," cinkla jsem flaškami o sebe a počkala na pozvání.

„Jsi zvána do mého chrámu neřesti," pokynul mi rukou a málem se u toho skácel ze židle.

„Ó, díky," zazubila jsem a podala mu flašku, ve které se nacházel lihový mok. Tu druhou jsem si vzala já, protože jsem její obsah vyměnila za čistou vodu. Nehodlala jsem se opít do němoty. Do té jsem se chystala opít jeho. Hlavně žádný soudy, děcka. Už jsem vám říkala, že nejsem žádná hrdinka.

***

„Musíš přiložit jeho dlaň... ženská. Říkám dlaň," opakoval pořád dokola Inženýr.

„Já slyšim, do prdele. Ale ten chlap váží snad tunu," sykla jsem nevrle, zatímco jsem se pokoušela udržet Erose na nohou a zároveň dostat jeho ruku na ten pitomej přístroj. Uznávám. Trochu jsem přecenila své síly. Ale kdo sakra mohl vědět, že Eros flašku vodky vyžahne téměř na ex?

„Možná si ho neměla tak ožrat," podotkla Pamela, o jejíž přítomnost jsem se tedy neprosila.

„Připomeň mi, cože užitečnýho tady děláš?" zavrčela jsem a na chvíli si odfrkla, když se mi konečně podařilo Erose opřít o stěnu, aniž by vzápětí upadl na zem.

„Bavim se," uchechtl se přízrak bývalé lehké ženy. Neměla jsem čas se tou nepoužitelnou duší zabývat. Nasměrovala jsem Erosovu ruku na tu mašinku. Jakmile ta věc načetla otisk, dveře se lehce otevřely.

„Zajímavý," podotkla jsem uznale a pustila Erose, kterému opět povolily nohy, a on se svezl k zemi.

„Co teď?" otočila jsem se na Inženýra.

„Rozbal menu," řekl.

„Co prosim?"

„Ty tři čárky vpravo nahoře," protočil duch oči. Raději jsem držela jazyk za zuby a klikla na zmíněné menu.

„Jasně. Tak. Teď klikni na uživatele... přidat... tak. A teď znovu naskenuj jeho dlaň, abys tam mohla dodat svůj otisk." Zaskřípala jsem zuby.

„Já jsem muška," škytl Eros, když jsem ho opět rvala na nohy a začínala si pohrávat s myšlenkou, že mu tu ruku useknu. Stejně by si toho pravděpodobně nevšiml.

„Dobře. Zadej jméno... tak... teď tvůj otisk... jasně... jeho otisk a potvrď. Tak. A teď tě dáme do skrytýho režimu, aby ses hned neprozradila." Čímž Inženýr v jedné vteřině smazal všechny mé pomstychtivé myšlenky na odplatu vůči jeho existenci.

Na tuhle akci jsem byla náležitě pyšná. Už jsem se nemohla dočkat, až odsud hezky potají odkráčím a zařídím si svoje věci.