„Dlužíš mi ještě čtrnáct místností," zašeptal Kalev Soraye do ucha, když mu odpadla v náručí a její srdce divoce bilo proti tomu jeho. Vzhledem k tomu, že nepřišla žádná kousavá odpověď usoudil, že je vážně odrovnaná. Sám by si ještě kolo dvě dal, ale i tak cítil vítané uspokojení. V hlavě mel nádherně vymeteno a musel uznat, že Soraya byla vážně příjemné a vítané rozptýlení.

Uložil ji do její postele, přikryl dekou a chvíli si dovolil zírat na ženu, která pro něj zůstávala velkou záhadou. Soraya něco nesrozumitelného zabručela a zavrtala se do té spousty polštářů, které postel obsahovala. Kal se sám pro sebe usmál a opustil pokoj, aby zašel do pracovny, kde chtěl počkat na Coltona. Nevěděl, kolik času se Soraxou strávil, ale odhadoval že poměrně dost. A to, že Colton ještě nedorazil, nevěstilo nic dobrého. A když se konečně objevil, byl špinavý od popela, jako by prolézal komínem. Jakmile uviděl Kala usazeného v křesle, vrhl se k němu a pevně ho objal.

„Co blbneš?" zeptal se Kal.

„Farkas... na radě jsem se doslechl, že si se mnou prý sjednal schůzku na molu. Udělal jsem z něj před ostatními blázna, ale to molo... vybuchlo. A našlo se tam tělo. Zatím nikdo neví, komu patří, ale... do prdele. Myslel jsem, že si za ním šel ty. Že jsi to ty. Kurva. Málem jsem to zasedání poslal k čertu," vyhrkl Colton a sebral ze stolu flašku brandy, ze které si řádně přihnul.

„Jo. Málem jsem tam fakt šel," pronesl Kalev nepřítomně, uzavřen v bublině důsledků, které by nastaly, kdyby ho Soraya nezastavila. Nezachránila jenom jeho. Zachránila celou dlouholetou přetvářku, kterou s Coltonem hráli.

„Rozmyslel sis to? Ty? Jen tak?" podíval se po něm Colton podezřívavě.

„Soraya mi dala dobrý důvod, abych zůstal," pokrčil Kalev rameny a nechal bratra zpracovávat jeho slova.

„Proč by to dělala?" zeptal se Colon spíš sám sebe.

„No z dobroty srdce rozhodně ne," ušklíbl se Kalev, ale něco na tom bylo. Proč by se vůbec obtěžovala pomáhat? Neznal ji dlouhá léta, ale jedno věděl. Ta ženská nedělala nic, co by nemělo přinést užitek především jí.

Najednou se Colton rozesmál a podal Kalovi flašku.

„Je to vážně chytrá liška," zavrtěl hlavou, zatímco Kal na něj jenom nechápavě koukal.

„Ta Smlouva, bráško. Snaží se zjistit, s kým ji vlastně podepsala."

***

„Co to děláš?" zeptal se Džoser, když mě našel sedět na posteli v tureckém sedu, se zavřenýma očima, jako bych meditovala.

„Čekám," řekla jsem.

„Na co?" Otevřela jsem oči a rozpletla nohy.

„Na trest. Vychrápala jsem se s Kalevem a... pořád nic," rozhodila jsem rukama, protože jsem tomu absolutně nerozuměla. No nekoukejte tak překvapeně. Vážně jsem s Dahaarem nespala z čiré dobroty srdce. Choval se jako kretén, co se chystal vkročit do Farkasovy pasti. A v onu chvíli, kdy jsem potřebovala vymyslet, jak toho vola přimět zůstat mě napadlo, jak spojit příjemné s užitečným. Předpokládala jsem, že jsem Smlouvu podepsala s Coltonem. Což by znamenalo, že pokud vlezu do postele s jeho hezkým a hříšným bráškou, stihne mě trest. Párkrát jsem to viděla. Když se podepisující rozhodli vzepřít Smlouvě a jejímu majiteli a peklo je pak potrestalo sedmi ranami bičem, které dotyčným rozdrásaly záda na krvavé cáry. Do ran se téměř vždy dostala infekce a hříšníci pak dlouhé dny umírali v bolestech. A pokud jsem tedy já podepsala Smlouvu s Coltonem, sex s Kalevem by mě přišel hodně draho, protože vším, co jsem znamenala a co mě tvořilo, jsem patřila Coltonovi.

„Jsi magor? Mohlo tě to zabít," vyjel po mně Džoser.

„Jak jinak chceš zjistit, jak se z tý Smlouvy dostat? Abys věděl, tak to náhodou bylo fajn. Dokonce moc fajn," uculila jsem se. Jasný, byl to risk. A ano. Džos se rozčiloval právem. Ale sakra lidi. Jenom samotný sex s Kalevem by měl být na seznamu smrtelných hříchů.

„Tak tohle vědět nepotřebuju," odfrkl si Džos.

„Dobře. K věci. S kým mám teda podepsanou Smlouvu? S Kalevem? S oběma? Hele, pamatuju si z toho dne fakt kulový, ale mám neodbytný pocit, že na tý Smlouvě stálo jenom jedno jméno," snažila jsem se z hlavy vytáhnout alespoň nějakou bližší informaci, ale ohledně toho dne jsem měla v hlavě úplně vymeteno.

„Byla jsi sjetá."

„Fajn poznámka, Džosi. Tohle nám fakt pomůže."

„Co když tam nebyl ani jeden z nich," řekl.

„Rozveď to."

„No. Čistě teoreticky přece nemůžou podepisovat jakýkoliv dokumenty. Oficiálně přece neexistují. Měl by je teda podepisovat ten, za koho se vydávají. A to je Rhett Dahaar," shrnul přízrak tok svých myšlenek a musela jsem uznat, že se vůbec neubíraly špatným směrem. Na tomhle mohlo něco být.

„Jenomže ten taky neexistuje," podotkla jsem. Tohle se stávalo komplikovanější a komplikovanější. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se to tu děje. Rhett Dahaar vlastnil majetek, o kterém se ostatním ani nesnilo. Ale oficiálně neexistoval. Jak tedy mohli dvojčata vybudovat takové impérium na základě fiktivního jména?

„Jaký je další plán?" zeptal se Džos.

„Vyspat se s Coltonem," pokrčila jsem rameny.

„Hodláš opíchat celej barák, abys zjistila, kdo je majitelem Smlouvy?" protočil oči.

„Pokud budu muset," blýskla jsem po něm úsměvem. Ale no tak. Nesuďte mě. Asi bych našla několik dalších způsobů, jak všechno pozjišťovat, ale proč si to sbírání informací alespoň trochu nezpříjemnit?

***

Druhý den ráno mě navštívil Hais se zvláštním výrazem ve tváři. Zračila se v něm lítost s nadšením, což v konečném důsledku působilo docela děsivě. Chvíli se jen tak vznášel prostorem. Kdyby mohl, nejspíš by nervózně přecházel místností sem a tam. Po dlouhé chvíli ticha mi oznámil, že na domnělou schůzku Arkana Farkase s Rhettem Dahaarem ten srab poslal Briana. A protože otec vážně věřil, že Dahaar dorazí, nechal molo vyhodit do vzduchu. Jestli o jeho plánu Brian nevěděl nebo se jen nestihl dostat včas pryč, jsem mohla jen polemizovat. Stejně už na tom nesešlo. Záleželo jenom na tom, že si otec tímhle činem podepsal svůj vlastní rozsudek smrti. O důvod víc konečně vyřešit jisté dveře vedoucí do jistých tajných chodeb.

***

Parta snů stále zcela bez úspěchu pátrala po zbylých svitcích. Taky jsem je chtěla najít, ale momentálně pro mě nehrály prim. Tím se stala Linda Moorová, zabití Farkase a především nalezení cesty ven z téhle pevnosti, aniž by mě někdo zahlédl. Největší starosti mi dělala Gabe, která by si zaručeně nenechala ujít příležitost, jak mě sejmout. Což se ale nakonec ukázalo jako jeden z těch menších problémů.

„Takže mi chceš říct, že na ty zatracený dveře neexistuje klíč?" zeptala jsem se Džose, když jsme stáli (tedy já stála a ostatní levitovali vzduchem) před dveřmi vedoucími do podzemních tunelů a ke kterým očividně nebyl normální, obyčejný klíč.

„Vidíš tu věcičku po pravé straně? Pod tím krytem se schovává jakýsi mechanismus. Viděl jsem jednoho z dvojníků, jak do něj přikládá dlaň a potom se dveře otevřely," vysvětlil Džos po svém.

„Hm. Vstup otiskem. Hodně pokrokový."

„Taky pěkně na hovno," poznamenal Hais, který pravidelně podával informace, kde se zrovna nachází Linda Moorová.

„Kdepak je tvůj pověstný optimismus?" rýpnul si Egypťan.

„Schovává se někde za těma dveřma," uculil se Hais. Naklonila jsem hlavu na stranu a zadívala se na krabičku obsahující cestu ven. Staré jazyky, zbraně, hlavolamy, mučení... v tom jsem byla dobrá. Ale tyhle vymoženosti šly mimo mě. Moje hlava jednoduše nedokázala pochopit jejich systém. Ale od toho jsem měla Záhrobí plné nejrůznějších existencí.

„Sežeňte Inženýra. Chci mít ty dveře otevřený co nejdřív," přikázala jsem.

„Jasně, Sorayo," zamručeli jednohlasně a vypařili se. Zírala jsem na ty dveře ještě několik dlouhých minut, než jsem musela zmizet, protože se právě měnily hlídky.

***

Zašla jsem si do kuchyně, uzmula si kus dortu, který Ina upekla a vydala se do prostorného obýváku, kde na mě ale čekalo nemilé překvapení. Málem mi zaskočilo sousto, které jsem zrovna přežvykovala. V místnosti jsem našla dvojčata, jak se rozvalují na gauči a naproti nim sedícího muže s vážným výrazem ve tváři a mrtvolně bledou kůží, která mu zvýrazňovala zelené oči s nádechem žluté. Ta barva byla tak specifická, že jsem ji nikdy neuměla pojmenovat. Na oholené hlavě si nechával dělat tetování, jejichž význam znal jenom on. Měřil téměř dva metry a jeho muskulatura vypovídala o dlouhých hodinách tréninků. Ve finále vás ale neděsila jeho postava ani výraz v obličeji, ale ten stoický klid, který působil jako ticho před velkou bouří.

„Sorayo?" pronesl muž nechápavě, když jsem se zjevila v místnosti. Stálo mě snad všechny mimické svaly, abych na sobě nedala znát absolutní šok a překvapení.

„Pane Kaine," pronesla jsem a pokorně se uklonila. Kain Bratrovrah, první zabiják světa. Chlap, co mě naučil všechno potřebné k tomu, abych přežila.