V Haisově tváři se zračilo dychtivé očekávání z nadcházejících událostí. Ale v mých prioritách zatím zabití Farkase nestálo na předních příčkách.

„Arkan bude žít, dokud bude žít Brian," pronesla jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky. Hais chvíli působil, že se nad tím důkladně zamýšlí.

„Proč ne. Brian natáhne brka dřív, než vyřešíme tu odměnu," pokrčil rameny. To jsem na něm měla ráda. Pro Haise čas ztratil pojem. Nevadilo mu počkat si dalších pár měsíců nebo let na to, co opravdu chtěl. Stačilo mu ujištění, že Farkasova duše bude jeho a díky tomu se mohl těšit na den, kdy se tak stane.

„Jestli mi neprozradíš to zatracený jméno, tak žádná odměna nebude," rozhodila jsem rukama. A tohle jsem na něm naopak nenáviděla. S Haisem se horko těžko dalo přejít k jádru věci, protože mu myšlenky lítaly všemi směry.

„Nejsi nějaká naštvaná? Docela novinka u královny apatie," zasmál se. A měl pravdu. Obvykle jsem na sobě nedala emoce znát. Jenomže od chvíle, kdy jsem potkala Dahaara, se všechno obrátilo vzhůru nohama a já cítila, jak mi pracně vybudovaná maska netečnosti proklouzává mezi prsty.

„Přišel si mě sem srát? Na to tady mám dost živých provokatérů."

„Dobře, dobře. Mír," zvedl ruce nad hlavu v obranném gestu a přemístil se blíž ke mně.

„Odměna je vypsaná na Lindu Moorovou. Důvod neznámý. Asi naštvala špatný démony," pokrčil nezaujatě rameny, jako bychom se tu právě nebavili o jejím totálním zlikvidování, ale o banální návštěvě na odpolední čaj.

„Co asi udělala, že po ní jde samotný peklo. Odkud je? Jméno zní jako ze severního... možná severovýchodního kvadrantu?" zamyslela jsem se nahlas.

„Taky že jo. Podle všeho je na útěku směrem na jih. Používá nehlídaný trasy. Žádný auta, všechno hezky pěšky. Působí jako někdo, kdo ví, co dělá."

„A kde je teď? Přibližně?" zeptala jsem se. Odměna byla jedna věc. Získat ji druhá. A já se zrovna nenacházela v pozici, kdy bych se mohla sbalit a jednoduše odejít, aniž bych vzbudila nežádanou pozornost.

„Myslel jsem, že na to máš ty svoje pomocníky. Nelítám za každou dušičkou a nesleduju ji nonstop. Navíc ti tu práci přece neusnadnim. Vim, jak miluješ, když můžeš svoji kořist uštvat," mrknul na mě. V tu chvíli jsem litovala, že nejsem v Záhrobí a nemůžu ho nakopnout.

„To jo, ale teď by se mi fakt hodilo, kdybys hnul tou svojí sexy prdelí. Je na mně nalepený velký množství očí a já nemám možnost lítat po světě a hledat předem ztracený existence."

„Nejsi ty tak trochu v prdeli?"

„Pracuju na tom, ale nic není hned. Tak kde je?" pokusila jsem se zachovat chladnou tvář a nijak jeho debilní, byť trefné připomínky nekomentovat.

„Nevim. Ale zjistím to. A dokonce ti ji pomůžu nalákat někam blíž, když jsi teď tak trochu neschopná," blýskl po mně úsměvem.

„Zlato. To, že jsi mrtvej ještě neznamená, že ti nemůžu ublížit," připomněla jsem mu a přikývla na pozdrav Džoserovi, který se objevil v místnosti.

„Dostaňte ji co nejblíž to půjde. Zároveň dost daleko odsud, aby se to nikdo nedozvěděl. My zatím najdeme klíče od těch chodeb, co vedou pod barákem," přikázala jsem jim oběma.

„A budeme doufat, že tam na nás nečeká žádný překvápko," odfrknul si Džos.

„Jsi fakt děsnej pesimista," zasmál se Hais, kterého nesmírně bavilo štvát Egypťana. Ti dva se od sebe lišili jako voda a oheň. Zatímco Hais ve svém normálním i posmrtném životě ke všemu přistupoval jako puberťák a kromě vlastní smrti ho snad nic nedokázalo rozhodit, Džoser ve všem viděl problém. Podle něj se nikdy nemohlo nic povést tak, jak to člověk naplánoval a vždycky se to muselo kolosálně posrat.

„Za to vy dva jste hrouda optimismu," protočil Džos oči. Za optimistu jsem se tedy rozhodně nepovažovala. Spíš za realistu a racionálně smýšlejícího člověka s jasným cílem.

„Tak jo. Dejte se do práce," rozehnala jsem je a vrátila se k původní nečinnosti. Kdybych věděla, jak se budou věci později vyvíjet, nadávala bych na ni o trochu míň a o trochu víc bych si ji užívala.

***

Ještě další tři svitky. Kalev měl pocit, že jim někdo plival do ksichtu a královsky se u toho bavil. Už jen ten první svitek hledali snad celou věčnost a teď měli pátrat po dalších třech. Už to jednoduše nemohlo být lepší.

„Nerad tě vyrušuju v tvojí depresi, ale na drátě máš Farkase seniora," vytrhl Kaleva z myšlenek Eros.

„A proč teda neřekneš Coltonovi?" zeptal se mrzutě. Neměl náladu na nějaká diplomatická řešení, ani pochroumané srdíčko chlapa, který si nejspíš chtěl zrovna hrát na otce. Potřeboval se buď ožrat, nebo někoho zabít.

„Jde na to zasedání, pamatuješ? A jako vždy jde pozdě." Kalev jenom otráveně zabručel a přešel k telefonu.

„Co chceš?" zavrčel do sluchátka.

„Taky tě zdravím, Dahaare," ozval se úlisný hlas Arkana Farkase a Kalova chuť zabíjet stoupla o pár dalších procent.

„Hodláš mě tady učit hodiny etiky nebo chceš něco konkrétního?"

„Chci se dohodnout. Pojďme se sejít a promluvit si o naší situaci."

„My nemáme žádnou situaci. Já mám Sorayu a její podpis na Smlouvě. Ty máš hovno."

„Proto bych se chtěl sejít. Mám pro tebe nabídku, která by tě mohla zajímat. Ale po telefonu to řešit nebudu." Kal cítil podraz, ale neměl náladu zapojit mozkové buňky. Vybít si zlost na Fakrasovi a ještě z toho vytřískat něco navíc mu znělo jako docela fajn nápad.

„Kdy a kde?" Farkas mu dal hodinu na to, aby se dostal na molo k vyschlému korytu kdysi rozbouřené řeky, kde se nyní usazovala jen láva. Podlouhlé molo, které jakýmsi zázrakem stále stálo, ukončovala ruina domu dávno mrtvého majitele. Kdysi to muselo vypadat pohádkově. Krásný, rodinný domeček s výhledem na divokou řeku. Dnes jen ideální místo na to, jak někoho sprovodit ze světa.

***

„Chystáš se někam?" zastavila jsem Kaleva, když se řítil chodbami domu s plnou vojenskou výzbrojí, jako by se právě chystal spasit nebo zničit svět.

„Promiň, ale do toho je ti co přesně?" vyprsknul.

„Vypadáš jako někdo, kdo se právě chystá spáchat genocidu. Takže se ptám čistě ze zvědavosti," usmála jsem se na něj a postavila na zem svůj lup v podobě plného tácu snad všeho jídla, co bylo v domě k dispozici. Netuším, co jsem si od toho slibovala, ale měla jsem neodbytný pocit, že se chystá udělat nějakou hovadinu.

„Tvůj tatíček je tak zoufalej, že je ochotnej se se mnou sejít a navrhnout mi naprosto neodolatelnou nabídku. Nebo mě zabít," pokrčil lhostejně rameny. Á, emoce. Věděla jsem moc dobře, že do tohohle byznysu něco jako emoce nepatří. Nenávist, touha, láska... to všechno vás mohlo v téhle šachové partii stát život. A neznala jsem nic horšího než chlapa s přebujelým egem, co potřebuje upustit páru.

„Kde se chce sejít?" zeptala jsem se podezřívavě.

„U mola."

„Kale, tohle smrdí. Farkas nikdy neřeší obchody mimo svůj kancl. Je paranoidní. Myslí si, že kdekoliv jinde ho odposlouchávají," řekla jsem a viděla, jak moje slova absolutně pozbývají účinku. Kal se ke mně otočil zády a zamířil ke dveřím. Protočila jsem oči, pomyslela si něco o debilech a uháněla za ním. Tác narvaný jídlem jsem byla nucena nechat na místě.

„Kaleve, no tak. Jenom se nad tím zamysli. Colton šel na nějakou schůzi. A ty se vydáš za Farkasem? Chystá se Rhetta Dahaara zničit. Hele, možná je to zkurvenej sadista, ale nepodceňuj ho. Na výsluní se nedostal jen tak pro nic za nic," pokračovala jsem dál, aby mě konečně začal vnímat.

„Tak toho sráče zničim první."

„Jasně. A sám při tom heroickém činu umřeš. Posloucháš se vůbec? Zůstaň tady a přestaň blbnout!"

„Tady? Tady akorát něco zlikviduju," otočil se prudce, až jsem málem o krok ucouvla a zabodl do mě planoucí oči. Naprázdno jsem polkla.

„Tak tu zůstaň se mnou." Naklonil hlavu na stranu a sjel mě těma očima od hlavy až k patě. Přísahala bych, že jsem cítila, jak mi na kůži zůstávají puchýře od spálenin.

„Ale no tak, liško. Děláš, jako bys mi tady nabízela vládu nad samotným peklem. Máš Smlouvu. Můžu tě mít kdykoliv se mi jenom zachce," zasmál se, ale pohledem neuhnul. Fajn. Smlouvu jsem chtěla vyřešit později, ale když se ta šance tak hezky nabídla, tak ji přece nepromarním.

„Vážně? Protože já mám takový pocit, že jsem Smlouvu podepisovala s tvým bratrem. Takže ty si zlato ani nešáhneš, pokud ti to já nedovolim," zazubila jsem se. Kal zavrčel a než jsem stačila mrknout, měla jsem jeho prsty omotané kolem krku a do zad mě tlačila studená zeď. Z očí, které ještě před chvíli plály pekelným ohněm, teď sálala chladná zuřivost, ale prsty nebyly hrubé. Palcem mi přejížděl přes bradu k tepně, která se rozhodla signalizovat můj nadcházející infarkt.

„Tenhle barák má třicet osm místností. Vezmu si tě v každý z nich, až mě budeš prosit, abych přestal," zašeptal mi do ucha. Do prdele. Moje vnitřnosti se začaly bouřit a žádná buňka v mým těle nespolupracovala s mozkem, který hlasitě křičel, že bych alespoň mohla předstírat nějakou sebeobranu.

„Nerada ti kazim plány, ale do osmnácti z nich nesmím," zavrněla jsem.

„Vždycky musíš mít poslední slovo, že jo." Na souhlas jsem přikývla, protože i můj mozek právě stagnoval a soustředil se jenom na jeho dokonale vykrojený rty a hlavou mi vířily nejrůznější možnosti, co všechno by s nima mohl umět.

„Mám jedno pravidlo, liško. Nelíbám se."

„S tím dokážu pracovat." Jen ať si jeho ego myslí, že má situaci pevně v rukou. Ve skutečnosti mi projevuješ ohromnou laskavost, chlapečku.

***

Ta ženská byla buď smrtelný hřích, nebo dar z nebes. Za předpokladu, že by nějaká nebesa ještě existovala. Kalev se nehodlal chovat nějak jemně. Potřeboval ze sebe dostat nahromaděný vztek, frustraci i značnou část deprese a Soraya se mu sama nabídla. Nechtěl přemýšlet nad důsedky toho, co se stane, až se Colton dozví, že mu ojel holku. Ale za svojí ji doposud neprohlásil. Jenom po ní házel okouzlené pohledy a Kalovi něco napovídalo, že na přebytečné projevy emocí takhle ženská moc není.

„Předsíň se taky počítá do oněch místností?" zamumlala Soraya, zatímco z ní strhával oblečení jako šílený zlatokop hledající zlatou žílu.

„Nějakej problém?" zavrčel.

„Zlato. Mně je celkem jedno, kde mě budeš šukat. Ale jestli nemáš rád obecenstvo, měli bysme jít někam jinam," mrkla na něj a odhazovala z připevněných pouzder jednu zbraň za druhou.

U všech pekelných bran, ať takhle přestane mluvit, zaúpěl si sám pro sebe. Jeho ovládání šlo hodně rychle do háje. Ve své posteli vystřídal celou řadu žen. Mnohé z nich se tvářily, že zvládnou to, co skutečně představuje. Některé si myslely, že ho jedna noc s nimi změní. Že jeho černé srdce pookřeje hřejivými city vůči jejich osobě. Že se kvůli nim ovládne. Bude něžný, bude je líbat a říkat jim sladká slůvka. Nic z toho se nikdy nestalo a některé ho opouštěly se slzami v očích, aniž by v sobě dokázal probudit kousek lítosti. V očích vlastnících šedavé tóny se stříbrnými odlesky ale nenašel stopu příslibů, nadějí nebo citů. Jen chladné odhodlání. Žádné zbytečné emoce. Kala napadlo, že se možná na tomto světě přeci jen najde duše stejně prohnilá jako ta jeho.

„Tak to máme vážně kliku, že je ti u prdele, kde budeš křičet moje jméno," zachrčel a konečně do ní pronikl. Soraya obemkla nohy kolem jeho pasu a slastně zasténala. Věděl, že jestli se neudrží, zeď jí rozedře záda do krve. Problém byl, že se nechtěl držet zpátky. A ona nejspíš taky ne, protože mu zaryla nehty do ramene a přitáhla si ho k sobě blíž.

„Nelíbám se," připomněl jí, když se ocitla obličejem přímo před tím jeho.

„Nechci tě líbat, idiote. Potřebuju se něčeho držet, abych nespadla," protočila oči a zaklesla nohy do sebe, jako v nějakém zápasnickém chvatu.

„Fajn. Tak se drž," uculil se a začal do ní přirážet, až všechny jeho problémy odeznívaly v jeho tempu, v jejích výkřicích. Bylo mu jedno, kdo je uslyší nebo uvidí. Přesně něco takového potřeboval už kurevsky dlouho a byla to rozhodně příjemnější záležitost než si nechat rozkopat hlavu pomstychtivým Farkasem.

Cítil její prsty, jak mu bloudí po těle. Rty i zuby na svém krku. Svaly, které se stahovaly kolem jeho ptáka. Doufal, že mu neodpadne hned po prvním kole, protože s ní měl ještě velké plány. Ale když se udělal s jejím jménem na rtech, projela mu prsty vlasy a mírně mu odtáhla hlavu.

„Kdybych si teď mohla vybrat místnost, byla bych pro koupelnu," pronesla zadýchaně. Kdyby Kalev v něco takového věřil, dovolil by si tvrdit, že Sorayu stvořili přímo pro něj jako odraz jeho vlastních temných stránek. Jako chybějící článek toho, co ztratil. Byla krásná krutým způsobem a srdce měla zvrhlé. Díval se na její červené tváře, na rychle se zvedající hrudník. Dovolil si pohlédnout do těch zatracených očí, které získaly odstín bouřkových mraků. Musel se zasmát. Popadl ji za zadek a odnesl do nejbližší koupelny. Všechny odhozené věci zůstaly ležet tam, kde je odhodily.