„Gabe? Gabe? Co se stalo?" přihnal se Colton do pracovny, kde se Gabe snažila zastavit krvácení z mnoha tržných ran. Ina ji našla na pokraji sil na zahradě a dotáhla domů.

„Viděla jsem odcházet... Sorayu. Pryč z domu. Šla jsem za ní a snažila se ji dostihnout a zastavit, ale zmizela. A pak... zaútočili na mě krveni. Celá smečka. Promiň, Coltone," hlesla Gabe. Coltonem projela vlna nepopsatelné hrůzy. Aniž by přemýšlel o tom, co vlastně dělá, seběhl dolů po schodech do zbrojnice a popadl několik pistolí. Gabe mu byla v patách a snažila se ho zastavit.

„Sakra. Zastav se a na chvíli se zamysli. Teď je venku Kal. A jestli vás někdo náhodou zahlídne spolu, je po všem," apelovala na jeho rozum.

Kal za krvavého úplňku vždycky vyrážel na lov. Mohl tak ventilovat veškerou zlost a frustraci a vybíjet si je na pekelných potvorách.

„Nemůžu ji tam nechat," řekl a hnal se chodbou, aby se dostal ven a udělal vše proto, aby Sorayu přivedl zpět. Míjel liduprázdné místnosti, až prošel kolem kuchyně, kde se svítilo a kde na barové židli posedávala Soraya a houpala nohama ve vzduchu.

„Co tady děláš?" vyhrkl Colton a málem se úlevou skácel k zemi.

„Honila mě mlsná, tak jsem si skočila na zmrzku," podívala se na něj, jako by se zbláznil.

„Myslel jsem... že... do prdele ženská," promnul si obličej a opřel se o futra. Soraya přeskočila pohledem z něj na Gabe, stojící za jeho zády, a přes tvář jí přelétl provinilý výraz.

„Kruci. Promiň, Gabe. Vím, že jsem měla natrhat ten krven, ale nemám ani jedno poupě. Mrzí mě to," pronesla smutně a sklopila oči, jako by se na ně nedokázala dál dívat.

„Cože jsi šla dělat?" zavrčel Colton, opět v pozoru.

„No co. Řekl si, že se mám jít zeptat Gabe, jestli něco nepotřebuje. A ona potřebovala jít natrhat krven. Ale... všude se ozývaly fakt děsivý zvuky a já měla strach. Tak jsem se vrátila. Asi jsem tě měla jít hledat, ale fakt děsně jsem se bála," řekla Soraya, dívajíc se na spojené ruce v klíně.

„Tohle si spolu ještě vyřídíme," sykl Colton směrem ke Gabe a raději odešel, protože v danou chvíli za sebe neručil. Co ji to u všech pekel napadlo?

***

Počkala jsem, dokud Dahaarovy kroky neutichly a nechala jsem ze svého obličeje spadnout masku naivní nevinnosti.

„Ty jedna malá svině," vyprskla Gabe. Ten její výraz byl tak strašně uspokojující.

„Hm. Měli tě zabít. Musíš bejt vážně dobrá, když si jim utekla," mlaskla jsem. Ale vážně. Její touhu přežít jsem oceňovala. V Novém světě se našlo jen velice málo lidí, kteří se uměli postavit nepřízni osudu, natož ji přežít.

„Ty... poštvala si na mě krveny. A sama nemáš ani škrábanec. Tohle až se dozví Colton. Až mu to vysvětlím..."

„Ale, drahá. Vážně si myslíš, že ti po tomhle bude věřit? Chtěla jsem ti přece jenom pomoct. A ty si mě nechala samotnou v temném lese a já propadla čiré hrůze. Nejspíš z toho budu mít noční můry. Zatímco ty ses zřejmě Dahaarovi nesvěřila se svým plánem nechat mě sežrat smečkou pekelných psů," usmála jsem se. Kdyby to provedla líp, mohla vyhrát. Ale v onu chvíli ve mně Colton viděl jen vyděšenou, hloupoučkou holčičku, kterou jeho mužské ego potřebovalo chránit. Bylo mu jedno, že ten, kdo je zraněný, nejsem já. Že to třeba Gabe vůbec nemusela přežít. Viděl jenom to, co jsem chtěla, aby viděl. Gabe mě vystavila nebezpečí a to já za to mohla zaplatit životem. Manipulovat lidmi bylo tak strašně jednoduché.

„Co jsi sakra zač?" vydechla Gabe a v jejích očích se konečně objevil onen záblesk prozření, kdy vám dojde, že z toho hodného štěňátka vyrostl pořádný pitbul, trhající svaly a šlachy jako papír.

„Nevšímej si mě a nikdy to nebudeš muset poznat," seskočila jsem ze stoličky a líbla Gabe na tvář, když jsem kolem ní vycházela ven z místnosti.

***

„Vzala si ji při krvavým úplňku ven, do lesa, na krveny? Pomátla ses?" ječel Colton. Ani jsem nemusela odposlouchávat za dveřmi pracovny, abych ho slyšela. Očividně zuřil.

„Copak to vážně nevidíš? Ta ženská ti lže. Dobře, vytáhla jsem ji ven. A jo, chtěla jsem se jí zbavit. Ale... vždyť na sobě nemá ani škrábanec. Upřímně mi řekni, kolik si za život potkal lidí, kteří před krveny dokázali utéct bez úhony," rozčilovala se Gabe. Ale no tak, holka. Máš se kát za své hříchy. Ne z něj dělat idiota.

„Zřejmě se otočila na patě dřív, než se vydala hledat tvojí debilní, fiktivní kytku."

„Lže ti. Lže. Nevím jak, ale celou smečku na mě poslala ona. Jo, chápu. Zní to bláznivě. Coltona, vedla jsem ji do temnýho lesa a ta holka neměla ve tváři ani stopu strachu."

„Protože ti věřila!" Jasně. Kdybych věřila každýmu volovi, jsem už dávno mrtvá.

„Ta? Ta věří jenom sama sobě." No a pak, že mě nikdo nezná.

„Drž se od ní dál, jinak ti zlámu všechny kosti v těle tak, že už ti nikdy nesrostou." Ach, díky můj rytíři. Mé srdce se tetelí dojetím.

Gabe do ticha zašeptala jeho jména jako modlitbu, ale na jeho reakci už jsem čekat nepotřebovala. Tohle bychom měli.

***

Několik následujících týdnů měli oba bratři napilno. Rozhazovali své sítě a pátrali po zbytku svitků, jako by na tom závisel jejich život. Já jsem toho na práci zas tolik neměla a začínala jsem se nudit. Z nouze jsem pomáhala v kuchyni, Ině s úklidem nebo ve stájích. Což nelibě nesl Kalev, ale já jsem jeho protesty ignorovala. Pořád jsem nechápala, proč vlastní koně a proč jsou na ně tak opatrní. Když jsem se ptala stájníka Lea, vždycky si něco zamumlal a rychle odešel dělat něco úplně jiného. S ostatními v domě to probíhalo dost podobně. Všichni se chovali mile, dokud jsem nezačala s tématem, které zde bylo očividně tabu. Proč dva prázdné talíře? Proč dvě prázdné ložnice? Proč dva koně bez jezdců? Štvalo mě, že jsem doposud nenalezla ani jednu odpověď. Nechávala jsem po domě lítat desítky duchů, ale nikdo z nich na nic nepřišel. A na víc ty zábrany proti duchům a přízrakům. Vždyť to bylo zbytečný. Co jim asi tak mohli udělat? Vystrašit je? Denně se setkávali s živými démony. Duch pro ně přece nepředstavoval hrozbu. Tak proč zábrany?

„Hm. Pořád se pravá tvář démona skrývá za nádherným zjevem anděla?" uslyšela jsem ode dveří známý hlas. Seděla jsem na posteli a už snad po milionté studovala svitek, jako bych z toho mohla vyčíst, kde se nachází zbylé jeho části, na které jsem byla popravdě zvědavá.

„Přišel si mi skládat debilní lichotky nebo máš na srdci něco důležitýho?" zeptala jsem se nezaujatě.

„Je vypsaná nová odměna."

„Teď zníš zajímavě, Haisy," uculila jsem se a zaletěla pohledem k přízraku vznášejícím se u dveří.

Hais Thallas pracoval pro mého otce, dokud ho Farkas neobětoval při jedné akci a Hais tak neskončil v Záhrobí jako další bezradná duše bloudící světem mrtvých. K mému štěstí se chtěl Hais pomstít. Přeci jen umřel ve velice mladém věku dvaceti čtyř let. V životě jsme se spolu bavili minimálně. Ve smrti jsme si rozuměli podstatně víc. Za poměrně krátkou dobu si tam dole vybudoval slušnou pověst lovce odměn, který pro démony lovil pozemské i zemřelé duše za vysoké odměny. Jasně. Démoni si všechno mohli ulovit sami. Ale takhle si nás zase zavazovali o trochu víc. Protože, a to mi věřte, v Záhrobí byste za pár výhod vraždili.

„Změnila si lokál?" rozhlédl se Hais po pokoji.

„Malá chybka v jinak bezva plánu. K věci, Haisy. Říkals něco o odměně."

„Ty už nepracuješ pro Farkase?"

„U Luciferovy prdele ne. To snad vidíš. Chceš tady plkat o změně zaměstnavatele?"

„Takže už ho nepotřebuješ. Můžeš ho konečně zabít. A přenechat mně."

Jako všechno v mém životě, i Hais se stal součástí plánů zaměřující se na blízkou či vzdálenější budoucnost. Když se tenkrát ve sklepení objevil prvně, dychtící po kruté pomstě, poradila jsem mu, na koho se v Záhrobí obrátit. Jak si tam vybudovat jméno i jak ze sebe udělat obávaného predátora. Ale prosím vás, snad už mě trochu znáte. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že se mi ho zželelo. Jednoduše jsem potřebovala někoho, kdo by duše, které přejdou na druhou stranu a mají k vyprávění spoustu věcí o mojí činnosti, nadobro odstranil.

Po pádu nebes se peklo vlastně stalo takovým nebem. Vysněným cílem pro padlé duše, protože všechny (i ty, co už jej obývaly) byly vyhoštěny do Záhrobí, včetně těch, co padly s nebesy. Do pekla jste se mohli dostat jen přes jednu ze sedmi pekelných bran, kde vám bylo umožněno užívat si všech démonských privilegií a stát se tak nesmrtelnými. Nezničitelnými. Jinak jste byli odsouzeni hnít v Záhrobí, na Dvoře vzdechů, kde jste pořád mohli dojít k absolutnímu zatracení. Toho jste docílili jednoduše. Vzali jste to poslední, co jste znamenali a obětovali to v hazardu, při šampionských soubojích nebo jste se prostě jen cítili zoufale a doufali v zázrak a vložili tak své JÁ do rukou nevinně vyhlížejícího Haise, který vás poslal první třídou přímo do nicoty. Díky tomu jsem zůstávala na zemi v relativním bezpečí a nemusela se obávat, že se moje aktivita donese k nepatřičným uším.

Na Dvoře vzdechů nezáleželo, co jste znamenali na zemi. Kolik jste tady podepsali Smluv a jak bohatými jste se stali. Kdo se vás bál a komu jste donášeli. Tam se začínalo od nuly. Drobný detail, který se démoni neobtěžovali lidem sdělovat. Proč taky? Pokud jste byli tak hloupý a věřili slibům zplozencům pekla, zasloužili jste si to.