Proseděla jsem nad textem ještě další dva dny. Bolelo mě celé tělo a především oči, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem to přeložit a věděla jsem, že dokud to neudělám, stejně neusnu. Spánku jsem obecně potřebovala minimum. Za můj život se mě pokusilo zabít nepřeberné množství lidí i démonů všech tříd, od těch nejnižších až po ty nejvyšší. A spánek bylo něco, co jim k splnění jejich činu dopomáhalo. Proto jsem se naučila věnovat spaní absolutní minimum.

***

„Neruším?" vešel do pokoje Colton. Když odešla z jídelny, netušil, že se ve svém pokoji zavře na celých pět dní, kdy o ní nikdo neuslyší. Chodil ji kontrolovat a pokaždé, když procházel kolem jejího pokoje, se zpod dveří linula tlumená záře lampičky. Nakonec už jednoduše nevydržel čekat a rozhodl se bez pozvání atakovat pokoj. Našel ji na posteli, zahrabanou haldou papírů s pergamenem přilepeným na protější stěně. Vypadala děsně. Pohmožděniny ve tváři doplnily temné kruhy pod očima. Byla rozcuchaná a unavená, ale když se na něj podívala šedýma očima, zaznamenal v nich jiskření zájmu, které doposud zahlédl pouze u ní. A pořád na sobě měla Kalovo staré tričko.

„Pojď dál. Nejspíš jsem stejně skončila," pokynula mu rukou a uvolnila kus místa na posteli, aby si mohl přisednout. Rozhodně se k němu nechovala jako malá, ustrašená holka klepající se strachy z toho, že mu upsala vlastní život. Líbilo se mu to. A líbila se mu ona. Imponoval mu její intelekt, který se snažila skrývat, a nechápal, jak jí na tu roli hlupačky mohl někdo skočit. Stačilo se na ni jenom podívat. Jenomže dnes už se nikdo nedíval.

„Přeložila si to?" zeptal se trochu dychtivěji, než zamýšlel.

„Hm. Máš něco k jídlu?" pronesla nepřítomně a prohrabávala se tou nepřehlednou změtí papírů.

„Myslíš někdy na něco jinýho?" zasmál se.

„Pořádně jsem nejedla pět dní. A ty zbytky za dveřmi se nepočítají."

„Dobře. Nechám ti něco připravit," řekl a natáhl se po telefonu umístěným na zdi, aby zavolal do kuchyně.

„Můžu to taky používat?" zeptala se Soraya a rozprostřela před nimi všechny poznámky.

„Když mi slíbíš, že nebudeš chtít desetichodové menu každý tři hodiny, tak jo," zasmál se Colton a pohodlně se usadil na posteli.

***

„Je to chaos. Jo a taky mám jednu blbou zprávu. Ale k věci. Ten text obsahuje akkadštinu, starou summerštinu, fénické písmo a narazila jsem i na mayské hieroglyfy," začala jsem a při vysvětlování ukazovala na jednotlivé poznámky s překreslenými znaky.

„Je teda absolutně nemožný, aby ten svitek vznikl v tak dávný době. A to nejenom proto, že by to bylo na hliněný destičce. Tyhle druhy písma se v minulosti nikdy nesetkaly. Když skončila jedna říše, nastoupila druhá se svým vlastním jazykem, který vlastně vycházel z toho původního. Ty éry od sebe dělí stovky, někdy i tisíce let. A ten text obsahuje jakýsi křesťanský příběh. Každá z těhle kultur vyznávala úplně jiný náboženství a jejich bohové zanikli spolu se svými věřícími," přednášela jsem horlivě.

V průběhu věků lidé věřili v různá božstva i náboženství. Buddhismus, judaismus, islám, Šiva, Zeus, Re... to všechno nakonec podlehlo křesťanství s jeho jediným Bohem, který se usadil na nebesích a se svými apoštoly, archanděly i anděly vládl obloze. Dokonce i hinduismus, nejstarší náboženství na světě, upadlo v zapomnění. Protože právě z toho náboženství čerpala. Z lidské víry, která nebešťanům dala tvar a sílu. Peklo, to bylo úplně jinou kategorií. To jsme si živili sami svými vlastnostmi. A i v zájmu víry lidé dokázali páchat příšerná zvěrstva. Vzpomeňte si na křižácké výpravy, teroristické útoky nebo třeba upalování čarodějnic. Peklo jsme si po celá tisíciletí budovali a pěstovali tím, jací jsme byli a co se z nás stalo. Nedalo se zničit tím, že bychom na něj prostě jen zapomněli. Žilo v nás.

Proto se tehdy Bůh rozhodl vypustit na svět své jezdce apokalypsy, kteří měli zničit vše živé. Vyřítili se z oblohy, kterou pro ně Bůh otevřel a tehdy Lucifer udeřil. Zničit Boha nakonec bylo tak jednoduché. A Satan mohl děkovat jedině lidskému pokolení, že mu dalo tolik síly, zatímco jeho otci veškerou sílu vzalo.

„Takže nemám nejmenší ponětí, odkud ta věc pochází. Nevím, jestli je to jenom nějaký vtip, ale ten, kdo by se chtěl pobavit na účet ostatních, se na tom vtipu dost nadřel. Nebo jestli tomu někdo naopak věřil natolik, že to zašifroval do mrtvých jazyků, aby to nikdo nerozluštil," pokrčila jsem rameny, protože odpověď jsem vážně neznala.

„A co se tam tedy píše?" zeptal se Colton a netrpělivě poposedl.

„K tomu se váže ta špatná zpráva. Není to celý."

„Jak to myslíš?"

„Že tohle je první svitek ze čtyř. Vidíš tady dole ty značky? Jsou to čísla stránek. A tři ti chybí."

Colton tiše zavrčel.

„Znávala jsem chlapa, co kšeftoval s podobným zbožím. Našli ho u něj v obchodě s vyrvanými vnitřnostmi. Škoda, viď? Zrovna teď by se někdo takový hodil," uculila jsem se a došla ke dveřím, na které zrovna někdo klepal. Poděkovala jsem, převzala tác s jídlem a zase se vrátila na místo na posteli. Colton dokázal jenom skřípat zuby. Moc dobře věděl, o kom mluvím. Řeč byla o Lennym, překupníkovi se zbožím, které se nedalo získat žádným podpisem s peklem. Jeden z nich ho nejspíš oddělal hned po tom, co jim ten hezký kus papírku předal, aby o tom nemohl dál vyprávět. Takhle bych to teda udělala já.

„Je něco z toho vůbec použitelný?" promnul si tvář.

„Ani ne. Jsou to kecy o Bohu a jeho neshodách se Samaelem," řekla jsem s plnou pusou.

„Nádhera. Děkuju za pomoc," povzdechl si a zamířil k odchodu. Předstírala jsem, že veškerou mojí pozornost získalo jídlo, zatímco jsem si v hlavě přehrávala celý rozhovor a začala ho pomaličku analyzovat.

***

Čas v Dahaarovic vile utíkal úplně jinak než ve zdech Farkasova vězení, byť i tady mi bylo jasně naznačeno, kde se smím pohybovat a kam bych rozhodně neměla strkat nos. Jako by mě to snad mohlo nějak zastavit.

„Nebylo by jednodušší říct mi, kam smím?" zastavila jsem Inu ve výčtu místností, kam nemůžu, když mě provázela domem a úsečně mi odpovídala na pokládané otázky.

Většina přízemí pro mě byla přístupná. Nejspíš proto, že se zde nenacházelo nic zajímavého. Kuchyň, jídelna, obývák, zasedací místnosti, posilovna, zbrojnice. Jedny dveře však zůstávaly uzamčené a díky Džoserovi jsem věděla, že vedou do tajných podzemních chodeb protínající celý náš kvadrant. Valnou část těchto chodeb vybudoval můj učitel a já se v nich vyznala lépe, než kdokoliv jiný. Musela jsem se ale přetvařovat a projevovat minimální zájem o obyčejné, poškrábané a oprýskané dveře skýtající svobodu.

První patro vesměs patřilo pokojům. Ložnicím, koupelnám, šatnám, pracovnám, ale také veliké knihovně. Do dobré poloviny osobních pokojů jsem nesměla. Všechny byly chráněny před stupem duchů, takže jsem netušila, co se v nich skrývá. Džos s několika dalšími duchy ale před dveřmi setrvával tak dlouho, dokud do nich nešel někdo uklízet a nemusel tak otevřít dveře. Cítila jsem jisté zklamání, když mi řekl, že jsou to jenom obyčejné pokoje pro hosty. Až na pravděpodobně čtyři hlavní ložnice, z nichž dvě obývala dvojčata, které vypadaly naprosto totožně. Původně jsem si myslela, že další dvě patří Gabe s Erosem, ale podle získaných informací zůstávaly prázdné. Přesto se každý den uklízely a udržovaly v perfektním stavu.

A pak tu byla zahrada ve stylu Versailles, ze které mi padala čelist k zemi. Všichni, kteří mohli, se pyšnili svým získaným bohatstvím a probouzeli závist ve všech ostatních. Ale tohle? Něco tak přehnaného jsem nikde jinde neviděla. Docela jsem se těšila, až na tomhle precizně udržovaném pozemku uteču zvědavým očím a strávím tu dlouhé chvíle ticha.

Trousily jsme se rozlehlými pozemky a Ina mi dávala jasně najevo, že má na práci mnohem důležitější věci na práci, když v tom jsem zaslechla ržání koní.

„Máte tady koně?" otočila jsem se na svůj doprovod.

„Jo. Stáje jsou tamhle," mávla Ina rukou a hlasitě se povzdychla. Přehnaně velký barák s ještě přehnanější zahradou byla jedna věc. Ale přehnaný barák s ještě přehnanější zahradou a navíc ještě stájí s živými koňmi? Důvod?

Po pádu nebes lidská rasa nevěděla, co sama se sebou. Než přistoupila na hru pekla a začala podepisovat dokumenty výměnou za osobní blaho, přežívala jako na počátcích. Věřte mi, že na domácí mazlíčky nezbyl prostor.

Většina vážených rodin vlastnila psy, kteří se cvičili na obranu a ochranu. Ale koně? Na co vám mohli být dobří koně?