Nejspíš jsem prospala zbytek svého života. Celé tělo jsem měla ztuhlé, rozlámané a nenašla jsem na sobě jedno jediné místo, které by mě nebolelo. Snažila jsem se přimět alespoň hlavu, aby se mnou spolupracovala, ale i ta odmítala fungovat. Zdál se mi naprosto šílený sen, ze kterého se mi nedařilo probrat. Donutila jsem se otevřít oči a s jistým nepokojem v duši zjistila, že strop, do kterého jsem zírala, byl čistě bílý. Žádná šeď a hrubý beton dodávající stěně drsnou strukturu. Naklonila jsem hlavu na stranu, abych našla velké okno s výhledem do překrásné zahrady.

„Takže to nebyl sen a já jsem v prdeli," promnula jsem si unavené oči a několikrát se zhluboka nadechla, abych zahnala nepříjemný pocit, který se mě zmocňoval. Dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vstoupila Ina s tácem plným jídla a konvičkou s teplým kafem.

„Tvrdili, že by ses měla začít pomalu probouzet. Nesu něco na posilnění," vysvětlila Ina a položila tác na postel poměrně nešetrným způsobem. Opatrně jsem se posadila a nechápavě zírala na tu porci bílkovin, sacharidů a cukrů, které mi měly dodat ztracenou energii.

„To je k jídlu, kdybys to náhodou nevěděla," rýpla si Ina a nalila do připraveného hrnku vařící tekutinu, která nádherně provoněla pokoj svým zemitým aromatem. Takového servisu se mi nedostávalo často. Snídaně do postele? Nemyslitelné. Plnohodnotné jídlo místo zbytků? Velice příjemná změna.

„Já jsem podepsala Smlouvu, že jo?" zeptala jsem se, i když jsem se zápornou odpovědí nepočítala. Pomalu mě začaly dohánět nedávné události a mně nezbývalo nic jiného než tento fakt přijmout a naučit se s ním pracovat.

„Přesně tak," přikývla Ina ve stejnou chvíli, kdy do pokoje vstoupil Colton. Byť měl nasazené čočky a jizva u nevidomého oka zůstávala perfektně zamaskovaná, dokázala jsem ho poznat podle aury, kterou vyzařoval. Zatímco z Kaleva jsem cítila chlad a přicházející smrt, z Coltona sálalo odhodlání spojené s hlubokou inteligencí.

„Myslel jsem si, že už budeš vzhůru," usmál se a posadil se na okraj postele, zatímco Ina nenápadně vycouvala.

„Není to otrávený," řekl Colton po chvíli ticha, kdy jsem jenom hypnotizovala tác přetékající jídlem a vzal si z něj kousek hrušky.

„Byl byste vážně blázen, kdybyste vynaložil takový úsilí vlastnit moji maličkost a pak mě chtěl otrávit," podotkla jsem. Uměla jsem si dát dvě a dvě dohromady a otrávený jídlo nehrálo na mém seznamu v žádné z položek. Jednoduše jsem se rozhodovalo, po čem se vrhnout nejdřív.

„To je pravda. Musíme s Kalem zařídit něco mimo město, ale zůstane tu Eros. Zůstaň klidně v pokoji, Ina tě bude chodit kontrolovat, jestli něco nepotřebuješ."

„Můžu... můžu zůstat v posteli?" zeptala jsem se nevěřícně a vytřeštila na Dahaara oči. Nechá mě odpočívat? Prostě jen tak?

„Tohle není vězení. A já jsem řekl, že chci být tvůj parťák, ne tvůj pán. Odpočívej, brzy se uvidíme," řekl a opustil pokoj. Hlavně nejásej, hlavně nejásej.

„Na chvíli tě nechám samotnou a ty uděláš takovou kolosální hovadinu," zjevil se vedle mě Džoser a změřil si mě kritickým pohledem.

„Vážně? A čím přesně jsme si jako pohoršili, hm? Podívej na ten pokoj. Je asi tak stokrát větší než ta kobka, ve který jsem žila. A koukej... no koukej. Vidíš tu hromadu jídla? Celkem příjemná změna nemuset se plížit po baráku a krást ho," upozornila jsem na očividný fakt a se slastným povzdechem se napila vařící kávy.

„Ale za jakou cenu."

„Myslíš tu Smlouvu? Drobnej detail, na kterým začnu pracovat, až se dám dohromady. Slyšel si ho, ne? Můžu zůstat v posteli."

Nikdy jsem neměla možnost se jen tak válet a odpočívat. V danou chvíli mi bylo jedno, jestli je to léčka, dobře zahraný tah nebo jenom náhlý útok na moje emoce, ale rozhodně jsem to vítala s otevřenou náručí a nehodlala si stěžovat. Jasně. Byla tady ta Smlouva. Ale v konečném důsledku to nemuselo být to nejhorší, čeho jsem se kdy dopustila.

***

„Čau. Před barákem stojí nějakej divnej chlap, co tvrdí, že je tvůj bratr a vypadá, že se každou chvíli počůrá. Jestli tě to teda zajímá," nakoukl do otevřených dveří Eros a zase zmizel. Od Coltonovy návštěvy uplynulo několik hodin, kdy jsem postupně jedla, usínala a zase jedla. Chystala jsem se narvat do sebe poslední zbytky jídla, když mě Eros vyrušil.

Věděla jsem, že informace o podpisu nového dokumentu se k otci donese spolu s Dozorčí radou a bylo tak jen otázkou času, než vyšle svého věrného nohsleda. Natáhla jsem na sebe staré vytahané triko a kraťasy, které jsem našla pohozené vedle postele a vyrazila ven, kde nervózně přešlapoval Brian.

„Díky Bohu," oddechl si bratr. Jeho dík rozhodně nesměřoval k tomu, že jsem přežila, ale že jsem se vůbec objevila.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se a za zády cítila zvědavé pohledy obyvatel domu skrytých za jeho zdmi.

„Přišel jsem pro tebe. Otec to nějak zařídí."

„Co zařídí?"

„Přece aby si mohla zpátky domů. Hrozně zuří. Tohle si neměla dělat. Ale on najde cestu a jednou ti určitě odpustí." Hleděla jsem na svého křehkého bratra, kterého děsil i vlastní stín a pro kterého jsem ochotně snášela všechno, co mi otec kdy provedl, jenom abych bratra ochránila před všemi druhy zla. Jenomže Brian mě postupem času začal brát jako samozřejmost, ne jako svou sestru. Jako by byla moje odvěká povinnost nést všechny rány, tresty i útrapy za nás za oba. Nikdy jsem od něj neslyšela slovo díků, jen že jsem něco musela. Protože v jeho očích jsem to nikdy nebyla já, kdo si zasloužil úctu. Neřešila jsem to. Vytěsnila jsem ze svého nitra zbytečné, patetické city, protože mi nepomáhaly k přežití. Ale pak jsem se setkala s dvojčaty, a i za tu krátkou chvíli jsem poznala, že by jeden pro druhého pohnuli zemí, aby se navzájem ochránili. Něco takového by pro mě Brian nikdy neudělal. Nepotřeboval mě, že by mě ze srdce miloval, ale proto, abych mu chránila jeho zadek.

„Vyřiď Farkasovi, že dokud budeš žít ty, nevztáhnu na něj ruku. Nechám ti tvůj... jak tomu říkáš? Domov? Ale jestli umřeš, on půjde za tebou. To je to poslední, co pro tebe můžu udělat," pronesla jsem chladně.

„Tohle... tohle přece nemůžeš. Vždyť to sám nezvládnu. Potřebuju tě," začal Brian vzlykat a upíral na mě blankytně modré oči, tolik odlišné od těch mých.

„Budeš se muset začít víc snažit. Nebo tatíčkovi přiznat, že jsem za tebe všechnu těžkou práci oddřela já. Můžeš si vybrat, bráško."

„Taková přece nejsi, Sorayo. Tohle bys neudělala," vrtěl hlavou, jako by se mě tím snažil přesvědčit o dobrotě mojí vlastní povahy. Věřte mi. Dobra ve mně zbyl jen zlomek, a pokud jsem jím měla na někoho plýtvat, pak to bude na mě.

„Zkus neumřít moc brzo, Briane," zazubila jsem se na něj, otočila na patě a zamířila zpět k domu, aniž bych se na bratra jedinkrát ohlédla.

Brian, ačkoliv o dva roky starší, nikdy nevykazoval známky odolnosti, tolik potřebné pro tuhle dobu. Neuměl se postavit sám za sebe, natož za druhého. Celý svůj život těžil z otcovy přízně a toho, že jsem za něj veškerou práci odvedla. Věděla jsem, že podpisem Smlouvy jsem ho odsoudila k smrti. Že nejspíš při prvním úkolu, kdy za ním nebudu stát jako jeho věrný stín, zemře. Ale víte co? Jednou zemřeme všichni. Jde jen o to, jak tam dole skončíme. Já si svoje zázemí v Záhrobí začala budovat už v sedmi letech. To, že všichni ostatní spoléhali na zázrak, nebyla moje starost.