N E J I S T O T A

Podle jejích rozkazů se všechna plavidla schopná plavby, všechna mužstva schopná máchat mečem, shromáždila v chráněných vodách zátoky, připravena vyplout na cestu, která může být jejich posledním útočištěm jako svobodných mužů. Elizabeth uděluje velení Císařovny Tai Huangovi v její nepřítomnosti a místo toho přebírá velení nad Černou perlou jako vlajkovou lodí její otrhané flotily bukanýrů. Jack ani Barbossa se jejímu rozhodnutí nebrání a ona se rozhodne věřit, že je to proto, že respektují její autoritu v této věci.

Nedlouho poté, co vytáhnou kotvu a napnou plachty k Beckettově flotile, se k ní na záďové palubě přiblíží Will. Od jejích překotných činů na pláži si drží odstup a ona se trochu bojí, že je naštvaný, že mu o svých plánech neřekla. Neméně ji trápí, když ji požádá, aby si s ním promluvila v soukromí, ruce se mu svírají, v očích vřavu. Nechá u kormidla Barbossu a odvede Willa do navigační místnosti a velmi se snaží, aby nevypadala tak nervózně, jak se cítí.

I když jsou sami, Will se dál tiše vrtí, přechází po parketách a soustředí se na všechno kromě ní. Elizabeth stěží snese to napětí, protože je nepopiratelné, že má v hlavě něco vážného a neví, jak začít. Ale skutečnost je taková, že nemají čas na váhání, a tak mu vstoupí do cesty, ruce jí vylétnou, aby ho chytily za ramena, a vylekají ho natolik, že se jeho oči konečně střetnou s jejími. Strach, který zahlédne v jejich hloubce, je tísnivý svou závažností.

,,Wille," pátrá v jeho pohledu hlasem tak konejšivým, jak jen ve svém neklidu dokáže. ,,Co se děje?"

Roztřeseně se nadechne. ,,Elizabeth... obávám se..." Odmlčí se.

Mají se hodně čeho bát, ale všechno jsou věci, o kterých už mluvili. Tohle, ať je to cokoliv, co ho drží v takovém stavu, je neznámé. Elizabeth se znovu ponoří do své mysli, sevře rukama vzpomínku na něco, co jí řekl déle než před rokem, vybaví se jí slova, která k ní kdysi pronesl s takovým přesvědčením.

,,Boj se, Wille. Ale buď taky statečný. Strach je důležitý první krok k tomu, abys nalezl odvahu."

Něco v jeho chování se pohne, jeho oči toužebně svítí. ,,To říkávala moje matka. Byla to poslední věc, kterou mi řekla, než zemřela." Opatrně sejme její ruce z ramen a sevře je do svých. ,,Občas mi ji tolik připomínáš." Odmlčí se a pak mírně dodá: ,,Líbila by ses jí."

Elizabeth neví, co říct. O své matce mluví tak zřídka a obvykle jen tehdy, když se cítí obzvlášť melancholicky.

,,Chci, abys věděl," říká a v hlase jí zazní rozhodnost, ,,od chvíle, kdy jsem tě potkala, jsem věděla, že jsi svázán s neobyčejností. V mém životě je jen velmi málo lidí, které jsem obdivovala tak jako tebe, kteří se o mě starali tak jako já o tebe. Možná nikdo takový není. Stal ses pro mě důležitým způsobem, který jsem si nikdy nedokázala představit, že bych si ho zasloužila."

A jak tak stojí naproti němu, pomalovaná oranžovým světlem z pohupujících se lamp nad hlavou, Elizabeth si myslí, že rozumí. To, co s Willem sdílejí, ta hluboká věc, která mezi nimi vyrostla, přesahuje jadrnou představu poblouznění. Jsou teď rodina, způsobem, který znamená nekonečně víc, protože byla založena bez pokrevních svazků. Najednou je přemožena touhou strávit zbytek života tím, že ho bude podporovat, že ho bude znát. Chce zažít všechnu radost a smutek, které vesmír považuje za společné. Miluje ho.

Bože. Miluje ho.

Will, netuše o jejím zmítajícím se zjevení, pokračuje a v koutku rtů se mu objevuje náznak úsměvu. ,,Bylo to víc než ohromné, zažít tvůj růst z první ruky. Bojovat po tvém boku. Bývaly doby, kdy jsem po tom na tomto světě toužil nejvíc."

,,Ale... už ne?"

Pustí ji a mírně se odvrátí, půlka jeho tváře se ponoří do stínu. ,,Když mi zemřela matka, byl jsem úplně sám. To byly... temné časy. Ztratil jsem se. Ale," pohlédne na ni s děsivě vážným pohledem, ,,pak jsi vstoupila do mého života a přinesla s sebou... světlo. Stejné světlo, které máš dodnes, světlo, které hoří tak jasně, že zahání temnotu v lidských srdcích. Tvoje laskavost, tvoje odhodlání vidět dobro ve všech a v každé situaci... je to inspirující. Inspiruješ mě, Elizabeth. Vždycky to tak bylo. Díky tobě věřím, že můžu být lepším člověkem. Člověkem, který bojuje za to, čeho si nejvíc cení."

Teď se dívá dolů a v jeho hlase se znovu objevuje záchvěv předchozí předtuchy. ,,A teď musím. Slíbil jsem to, Elizabeth. Můj otec... musím ho zachránit."

Chce být tím, kdo zničí Jonese. Zaplaví ji úleva. To je všechno? Je více než vítán, aby zasadil poslední ránu, pokud je to jeho žádost. ,,Samozřejmě, Wille. Rozumím."

Ale Will při jejích slovech svraští obočí a nakloní hlavu na stranu. ,,Opravdu? Něco to stojí. Ten, kdo zabije Jonese, musí zaujmout jeho místo a převážet mrtvé místo něj."

Co? To je příšerné! Po zádech jí přejede mráz. ,,Na jak dlouho?"

„...navždy."

,,A... to je to, co chceš?"

Will si povzdechne a začne znovu přecházet. ,,Ne... ano... chci osvobodit svého otce od jeho prokletí. Chci s ním žít. Tolik času nám bylo ukradeno. Ale jde o víc. Nepředpokládám, že naše strana přežije nadcházející bitvu bez nějakého boje. Mít na své straně kapitána Holanďana by mohlo stačit na vyrovnání hřiště."

Mluví přesvědčivým tónem a obhajuje se před ní: před svým přítelem, důvěrníkem, králem. Ale vyhlídka, že ho ztrácí kvůli kletbě, jí obrací žaludek. Elizabeth ví, že má pravdu, pokud jde o jejich vyhlídky, ví, že by měla být objektivnější... ale...

,,Dvě mouchy jednou ranou, co?" Pokusí se o chabý úsměv. ,,No, myslím, že můžu obdivovat jeho praktičnost. Očividně jsi o tom hodně uvažoval."

,,Ano."

,,A... ty mě opravdu nežádáš o svolení, že ne?"

„...ne. Nežádám."

Elizabeth se kousne do rtu ve snaze zadržet zuřivé námitky, které v ní bublají. Je to jeho volba. Jeho otec. Jeho budoucnost. A přestože se jí hnusí se ho vzdát, teď je řada na ní, aby ho podpořila.

,,Pak ti ho nemohu dát. Ale jestli je to opravdu tvůj záměr, pak ti pomohu, jak jen budu moci."

Will přestane přecházet, zády ke dveřím, hlas plný syrového uznání. ,,Děkuji. Mám ještě jednu prosbu."

Pomalu se k němu blíží, končetiny ztěžklé. Žalem, uvědomí si a obrní se proti němu. ,,Cokoliv."

,,Prosím, neříkej to Jamesovi. On by to... on by to nepochopil."

,,Tak dobře," připouští, i když představa, že to neřekne Jamesovi, jí v ústech zanechává hořkou pachuť. ,,Neudělám to. Až potom."

Zdá se, že tento ústupek je přijatelný, protože Will přikývne a po krátké chvilce, kdy se dívají jeden druhému do očí, ona zkrátí vzdálenost mezi nimi a sevře ho ve vášnivém, drtivém objetí. Vrací jí ho se stejnou horlivostí, svírá ji, drží se, stejně jako ona. Po tvářích jí bez vyzvání stékají slzy a máčí mu košili. Nechce ho pustit. Nechce, aby odešel.

,,Můj život," zamumlá, když ji jemné prsty hladí po vlasech, ,,byl obohacen tím, že tě v něm mám. Miluju tě, Wille Turnere. A mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív."

Cítí, jak jí tiskne polibek na čelo, slyší úsměv v jeho odpovědi.

,,A já miluji tebe, Elizabeth. Navždycky."

---

James sleduje, když se Will konečně přiblíží k Elizabeth na horní palubě Perly. Dívá se, jak se izolují v navigační místnosti. Sleduje, jak za nimi zavírá dveře. Nemluvil ani s jedním z nich od událostí na pláži, vlastně s nikým nepromluvil ani slovo, až příliš si dával pozor na to, co by mohl říct. Teď, když je od něj dělí poslední barikáda ze dřeva a skla, přemýšlí, jestli v tom neudělal chybu, jestli jim to neulehčil tím, že ho prostě odepsali ze svých plánů. Je to od něj nezdvořilé, když si to myslí, ví to, ale cítí, jak se mu život v rukou mění v popel, jak mu proklouzává mezi prsty, aby se rozptýlil v mořském vánku.

Jack Sparrow, jako by ho jeho trápení přivolalo, se k němu přišourá se stejným pokřiveným úsměvem na tváři, jaký má od chvíle, kdy jeho král propustil mořskou bohyni Kalypsó. Jamese to nepřekvapilo tolik jako všechny ostatní, vzhledem k tomu, jak se Elizabeth k tomu činu chovala, ale i tak. Nikdy nemohl být na tu podívanou zcela připraven. I s jeho kumulativním kontaktem s nadpřirozenem.

,,Zvláštní doba, co, Jamie?" Jack bezstarostně žertuje. ,,Je téměř neslýchané, že by se Bratrský sněm na něčem shodl, natož aby šel do války." Svraští obočí a zamyšleně našpulí rty. ,,No, ehm, nepředpokládám, že bys měl nějakou strašidelně podrobnou radu pro nadcházející bitvu?"

„Ne," povzdechne si James. ,,Nemám."

,,No dobrá. Napadlo mě, že se zeptám." Sparrowův úsměv se znovu objeví, když se nedbale opře o zábradlí. „Zdá se, že Líza se do své role vžila poměrně snadno. Docela dobře nám všem poroučela."

James se při tom naježí, ale v pirátově chování nepozoruje žádnou výčitku, jen pobavený respekt. Možná je jeho chvála upřímná. To by byla určitě změna tempa. Upřímnost od Jacka Sparrowa.

Padne mezi nimi ticho, které se Sparrow nehrne zaplnit, a to dá Jamesovi čas skutečně se zamyslet nad tím, co právě řekl. Vzpomíná si na třináctiletou Elizabeth, která ho směle poučovala o pravidlech cribbage, o nichž předstíral, že je nezná, protože ho chtěla sama učit. Vzpomíná si, jak jí v patnácti zajiskřilo v očích, když zjistila, že stačí jen požádat, a on sundá z horní police knihu, odzátkuje láhev lihovin nebo jí znovu obuje botu. Když se jí začal dvořit, s potěšením ho přiměla, aby se začervenal, hrála s ním hru, jak mu otřást už tak dost ošuntělou kontrolou.

A ještě později si z něj udělala sluhu i jinak, když ho vyzvala, aby ji uctíval před oltářem jejího těla, a s radostí převzala jeho postoupenou kontrolu způsobem, který nikdy předtím nepovažoval za žádoucí, ale pro ni, pro ni...

Vedla ho a on ji následoval. Nebylo to tak vždycky? Tím, že byla korunována, se její autorita pouze stala oficiální.

,,Vždycky v tom byla dobrá," potvrzuje toužebně. ,,Jediný rozdíl je, že teď má titul."

Sparrow v odpověď zabrouká. ,,Budu se podřizovat tvým větším znalostem v této věci. Přece jen ji znáš lépe než kdokoliv jiný." Nastane pauza, po níž následuje záblesk zlatých zubů. ,,No, skoro lépe než kdokoliv jiný."

James se na něj podívá a sleduje pirátovo gesto směrem k jeho soukromé kajutě. Nostalgická zádumčivost, kterou se nechal ukolébat, okamžitě vyprchá.

,,Od té doby, co ses vymámil z objetí smrti, jsou ti dva jako zloději. Pořád něco vymýšlí. Myslím, že to tomu mládenci udělalo dobře." Vydechne si, než uštěpačně dodá: ,,Pořád se nemůže rozhodnout, do koho z vás je víc zamilovaný."

A je to tady: potvrzení, kterého se James obával. Jack přirozeně nemohl jen tak vyjít a říct to, musel vodu zakalit svým obvyklým způsobem. Ale ten poslední kousek...

,,Řekni, co tím myslíš, Sparrowe."

Jack si přehnaně povzdechne, než se s rukama zkříženýma na hrudi odlepí od zábradlí. Nějakou dobu předtím upírá Jamesův ostrý pohled na výraz netypické jasnozřivosti, když prohlašuje: „Na světě je dost zlomeného srdce a krutosti, aby se to dalo obejít, kamaráde. Z nás všech bych řekl, že ten kluk si zaslouží být s někým, kdo mu lásku opětuje."

---

James nikdy nebyl z těch, kdo by poslouchali u klíčových dírek, ale teď se zdržuje ve stínech za dveřmi navigační místnosti, přitahován jakousi neviditelnou silou... a jistotou ve Sparrowově tónu. Měl by zaklepat. Postavit se jim oběma. Skončit s tím jednou provždy. Ale jak se k tomu pokouší napnout nervy, příval pohybu v něm ho zadrží. Sklo v okně rozpouští barvy uvnitř jako mlha snů, ale teď, když jsou blíž, slyší James, co se říká, i když je to vyslovováno tiše.

,,Mám ještě jednu prosbu." Turner.

,,Cokoliv." V Elizabethině hlase se ozývá dojetí a James se k ní nakloní zcela proti své vůli.

,,Prosím, neříkej to Jamesovi. Nepochopil by to."

,,Dobrá. Neudělám to. Až potom."

Potom. Potom. Potom. To slovo mu zní v hlavě jako ozvěna ze stěn zející jámy. Svět se kolem něj točí, když se obě postavy spojí do jedné: prodloužené objetí, které končí Elizabethiným tlumeným hlasem říkajícím: ,,Miluju tě, Wille Turnere. A mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív."

Uši mu zvoní, zrak se rozmazává, srdce se pod žebry trhá, James mizí zpět do tmy. A čeká.

---

O pár minut později, nebo možná hodin, čas ztratil veškerý význam, Will opustí kabinu a bez povšimnutí odejde. James využije příležitosti, proklouzne dveřmi a tiše je za sebou zavře. Nevěří, že chce, aby to byla konfrontace, ale ve skutečnosti jsou jeho pocity příliš zmatené na to, aby rozebral své vlastní záměry. Je to moc syrové. Příliš na očích. Jako solí vybělené kosti visící na šibenicích v přístavu Port Royal.

Elizabeth musí vycítit jeho přítomnost, protože se otočí od stolu s mapami a v očích se jí objevují slzy. Udělá k němu pár kroků, a než se stačí zarazit, James promluví.

,,Tak. Miluješ ho."

Její postup končí. Něco ji tahá za koutek rtů, rtů, které ještě může ochutnat, když zavře oči. Sleduje, jak se její žal mění v nevíru. ,,Co jsi to právě řekl?"

James se neopakuje, příliš zaujatý monumentálním úkolem udržet tělo ve vzpřímené poloze. Když na její otázku vůbec nereaguje, Elizabeth svraští obočí.

„Jak... jak..." Po tváři jí přeběhne bezpočet emocí. Nedůvěryhodnost. Bolest. Žal. Vztek. Znovu a znovu po něm přejíždí pohledem, jako by se jen z jeho postoje snažila rozeznat jeho význam. Nakonec se zhluboka nadechne a vztek se protlačí do jejího tónu: ,,Ano, Jamesi. Miluju Willa.

Vyrůstala jsem s ním. Byl to můj první opravdový přítel. Na nějaký čas můj jediný přítel. Byl to nejbližší bratr, jakého jsem kdy měla. Ty ze všech lidí to jistě dokážeš ocenit. Takže ano! Velmi mi na něm záleží! Chci, aby byl šťastný! Chci být součástí jeho života! Já ho miluju! Víc, než dokážu vyjádřit slovy."

Zatímco mluví, Elizabeth se k němu zuřivě přibližuje, hlas nabývá na hlasitosti a výšce. Vypadá, jako by ho chtěla udeřit. James si skoro přeje, aby to udělala, i kdyby jen proto, aby cítil něco jiného než otupělost.

,,Ale taky miluju tebe. Jako nikoho jiného. Tak moc, že máš větší moc mě zničit než kdokoliv jiný na tomto světě! A přála bych si vědět, proč je pro tebe tak těžké tomu uvěřit. Kéž bych věděla, co jsem udělala, že jsem ti ublížila tak, že jsi přesvědčený, že jednoho dne odejdu."

Slzy se jí vrátily, v hněvu jí stékají po tvářích. Stojí teď přímo před ním a zuřivě se mu dívá do očí.

,,Protože jsem strávila poslední rok tím, že jsem se tím trápila a zoufale jsem to chtěla pochopit. Ale to se mi nepovedlo! A jsem tak unavená, Jamesi. Už mě nebaví snažit se ti něco dokazovat. Nic, co udělám nebo řeknu, se mi nezdá dost," soptí a zatne mezi nimi pěsti. ,,Nevadí, že od té doby, co jsme se potkali, jsi se stal nejdůležitější osobou v mém životě. Nevadí, že jsem celou tu dobu aktivně usilovala o vztah s tebou. Nevadí, že jsi jediný muž, se kterým jsem kdy chtěla sdílet postel!"

James se potápí, po kolena v černé podlaze. Pohled dolů dokazuje, že to není pravda, ale i tak. Trápí mě to, řekla. Zoufalá. Vzpomíná si na jejich hádku na palubě Perly: ,,Celý život jsem se snažila být někým, kdo by byl hoden vaší náklonnosti. Někým, kdo si zaslouží vaši lásku. Ale jak se ukázalo, nikdy nebudu dost dobrá." Odmítl to jako teatrálnost a pak na to okamžitě úplně zapomněl. Ale bolelo ji to, zraňovala ji jeho opatrnost... jeho strach z opakování minulých událostí.

Elizabethin hlas začíná nabírat unavený nádech, jak pokračuje. ,,Skončila jsem s předstíráním, že mi na tom už nezáleží. Jako by to bylo něco, co bylo napraveno omluvou a spoustou sexu. Všichni dnes můžeme zemřít a já to musím vědět. Musím to vědět. Co jsem udělala, že jsem tak dokonale ztratila tvou důvěru?"

Hruď se jí dme, její tvář prosí. James ztuhne pod tíhou jejího trápení, trápení, které způsobil. Něco v jeho mysli se posune na místo, klíč vklouzne do zámku. Nedokáže vysvětlit své důvody, aniž by se neponořil do svého předchozího života, nevěřícné a reálné se propletly dohromady.

Ale i když mu nevěří, i když jím za to pohrdá, Elizabeth si zaslouží znát pravdu. Po takové době... už jí nemůže lhát. Už ne.

Z rozhodnutí konečně kápnout božskou se mu točí hlava. Přesto rovnoměrně prohlašuje: ,,Nic jsi neudělala."

Ještě víc svraští obočí. ,,Blbost."

James si rukama drhne obličej a vrtí hlavou. ,,Jak bys mi vůbec mohla věřit?"

,,Zkus to."