Bylo nebylo, v jednom egyptském městě nedaleko Hurghady, žila mladá dívka jménem Sofie se svými rodiči a mladší sestrou Aishou.

Měla krásné havraní vlasy a tmavě hnědé oči. Milovala zvířata, především velbloudy, zdobené vidličky a malování. Byla to ta nejmilejší dívka, kterou kdy svět poznal; obětavá, slušná a jemná.

Jedné noci, když se blížily Vánoce a celé město nádherně zářilo vánočními světýlky, se jí zdál děsivý sen. Byl v něm tmavovlasý mladík, kterého vedli na šibenici. Měl vřelé hnědé oči a navzdory situaci se tvářil stále vyrovnaně. Sofii se zdál moc pohledný a sympatický.

Okolo popraviště se na náměstí shromáždilo několik desítek lidí a všichni nečinně přihlíželi. Jako by si přáli, aby ho popravili. Jako by se mu za něco chtěli pomstít. Mladík nejdřív tiše postával, pak se ale najednou ošil a něco si zamumlal. Točitý přívěsek ve tvaru draka, který měl na krku, se po jeho slovech zlatavě rozzářil a kat padl k zemi. V davu to začalo šustit a vzápětí na mladíka všichni přítomní začali nenávistně pokřikovat. S ním to ale nehlo. Dál se díval do země jako předtím. Sofie nevěděla, kde je ani čím je. Co ale věděla jistě bylo, že toho hocha chtěla zachránit. Chtěla mu pomoct, jenže nevěděla jak. Než stihla ale vůbec cokoliv udělat, na mladíka se vrhl rozzuřený dav. Poslední, co zahlédla, byly jeho oči upřené na ní. „Sofie," zauněl ještě jeho hlas a pak se všechno propadlo do nicotné temnoty.
Vtom se Sofie s leknutím probudila.

Tenhle sen se jí zdával už mnohokrát. Roztřeseně se zadívala z okna a snažila se uklidnit. Měla krásný výhled na osvětlené město, za kterým se na obzoru rozprostírala temně modrá hladina moře.

Věděla, že už znovu neusne, a tak se rozhodla namalovat si ten přívěsek ze snu.

Sedla si ke stolu, vytáhla ze šuplíku papír a začala malovat.

Když měla po pár hodinách hotovo, spokojeně si svůj výtvor prohlížela. Ten přívěsek jí byl ale něčím povědomý. Po chvíli si vzpomněla, že je to symbol, který nosívala stará věštkyně žijící na nedalekém kopci.
Vydala se proto za ní. Chtěla vědět, proč se jí tenhle sen zdá pořád dokola. Toužila zjistit víc. Už jen kvůli tomu mladíkovi, jehož jméno tak moc chtěla znát.

Procházela kolem domů, ve kterých svítila světla, a naznačovala tak, že obyvatelé jsou uvnitř. A kolem palem, které se lemovaly písečnou cestu.
V půli cesty narazila na toulavou černou kočku.

„Ahoj kočičko, copak tady děláš tak sama?"

V odpověď se ozvalo hlasité „mňau".
Sofii jí bylo líto, a tak si ji vzala s sebou.

Když konečně došla na kopec, kde stál věštkynin chrám, zaradovala se a vzala kočku do náruče. Vzápětí ale zjistila, že strašně pouští chlupy, a tak ji raději položila zpátky na zem.
Chrám vypadal majestátně: zdi zvenčí byly natřené na bílo a od kopulovité střechy se odrážely ranní paprsky slunce.

Když vešla do chrámu, spatřila postarší ženu oblečenou ve vínovém hábitu s mnoha šperky.

„Čekala jsem, že přijdeš. Ráda tě vidím, má milá."

Sofie na ni oněměle zírala. „Jak... Jak to víte?"

„Jsem přece věštkyně!" zasmála se žena.

„Já myslela, že vidíte jen některé věci."

„Mýlíš se, můžu vidět co se mi zachce... Co mi ale není jasné je, proč jsi tady."

„Hledám odpovědi na své otázky," špitla Sofie nesměle.

„V tom případě pojď dál."

Věštkyně ji ve svém chrámu vřele uvítala a nabídla jí i něco k snědku.
„Ne, děkuji, nemám hlad," odmítla zdvořile Sofie.

„Tak povídej, proč jsi přišla?"

„Pořád dokola se mi zdá ten samý sen: jak nějakého mladíka vedou na šibenici, on si pak něco zamumlá a amulet ve tvaru draka Urobora, který má na krku, se zlatavě rozzáří a usmrtí kata..."

„Říkáš amulet vypadající jako drak Uroboros?" přerušila ji vèštkyně.

„Ano, domnívám se, že je to váš symbol."

„Vskutku ano, je. Tento symbol se u nás předává z generace na generaci. Jsme s ním spjatí od našeho osmnáctého roku života. Kolik ti vlastně je?"

„Devatenáct, proč?" odpověděla Sofie nechápavě.

„Mám syna, který je o rok starší než ty. Je to dědic veškeré naší moci a učí se ji používat. Před pár týdny to ale nezvládl a jistý vysoce postavený člověk ho odbvinil z používání černé magie... Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nepodařilo se mi to..
Chtějí ho oběsit... Mého milovaného syna!"

„Takže ten kluk v mém snu je váš syn?"

„Vypadá to tak. Počkej chvíli, zavolám ho sem."

Za chvíli do místnosti vkročil vysoký tmavovlasý mladík s vřelýma hnědým očima plnými něhy.

Sofie se nezmohla ani na slovo.

Mladík se usmál. „Jmenuji se Amir. Ty musíš být Sofie."

Sofie se podívala střídavě na věštkyni a na toho hocha.

Jako by věděl, na co myslí, dodal: „Díval jsem se na možné varianty mé budoucnosti... Až na jednu všechny končí smrtí."

„A to jsem jako v jedné byla já?"
„Ano, proč bych se z tebou jinak snažil spojit?"

„Ty sny... To ty?"

„Ano. Potřeboval jsem, abys sem přišla. Lepší řešení, než ti promítnout jednu z verzí mé budoucnosti, mě km nenapadlo," přiznal rozpačitě a podrbal se na hlavě.

Do rozhovoru se vložila vèštkyně: „Tak jí to pověz všechno, Amire."

Povzdechl si.
„Jedinou mou záchranou je najít opravdovou lásku."

Jeho hlas zněl jako šepot a Sofii z toho běhal mráz po zádech.

„A tou jsem já?" špitla nejistě.

„Podle mých vizí ano."

„Není špatné dívat se do budoucnosti?"

„Ne, když ti hrozí jistá smrt... Měli jsme se spolu setkat až později při mé popravě, ale já jsem nehodlal riskovat, že divku z mých vizí, která představuje mou spásu, propásnu."

Sofii z toho všeho začalo hučet v uších. Matně zaregistrovala, že se věštkyně vedle ní zvedla a odešla někam pryč.

Po chvíli trapného ticha Sofie spustila: „Nemůžeš ke mně jen tak nakráčet, říct mi, jaká má být má budoucnost a čekat, že ti padnu šťastně do náruče."

„To taky nečekám. Ale rozmysli se prosím dobře, než se pro něco rozhodneš... Copak jsi to ale necítila taky? To spojení mezi námi."

„Já... Já nevím."

„Já se do tebe opravdu zamiloval. I přesto, že jsem tě vídával jen prostřednictvím snů. Každým dnem jsem tě miloval víc a víc."

Sofie znovu oněměla.

Když Amirovi došlo, že z ní žádnou pořádnou odpověď nevymámí, přešel k ní blíž. Jeho hnědé oči rozverně zářily.

„Nemusíš mi odpovídat slovy. Stačí, když se necháš vést svými pocity," zašeptal a překonal vzdálenost mezi nimi.

Sofie zprvu nevěděla, jak má zareagovat, pak se ale její smysly vzpamatovaly a polibek mu opětovávala.

------------

Povinně použitá slova: moře, drak, láska, kopec, velbloud, vidlička, šibenice, chlup, pomsta, Vánoce