Emma

Kousala jsem se do rtu a občas potřásla hlavou abych nějakým způsobem shodila přebytečné napětí. Usazená v židli s nohou přes nohu můj kotník poskakoval sem a tam. Pozorovala jsem svého otce a Marcuse jak mezi sebou diskutují a střídavě mluví do mikrofonu. Ryan byl na dráze. Prvotní závody byly jen dětské rozjezdy v porovnání s nerovným terénem. Pokud bych opustila své místo a popošla jen pár kroků vpřed měla bych perfektní výhled na uměle vytvořenou trať. Různě strmé kopce, prudké zatáčky, hrbolaté úseky a kdoví co dalšího se rozkládalo tam dole pod kontrolní věží.

„Fajn Ryane, řítíš se k třiadvacítce, dej pozor na zpětný obrat."

Strýc Marcus pustil tlačítko mikrofonu a zamračil se. Ryan byl prakticky neúčastněný. Já, Ryan, můj otec, Marcus a také spoustu techniků jsme zde byli od samého rána. Právě dnes patřila trať jen Emmerson industries aby si závodníci vyzkoušeli dráhu. Můj táta musel navíc povolat další jezdce. V záloze měl několik kandidátů a ti právě teď byli všichni na startu a čekali, až Reed dokončí svojí jízdu. Stručně řečeno- Emmerson industries potřebovali novou zálohu za Reeda a náhradu za Owense. Jednalo se o celkem důležitou událost ale já moje myšlenky směřovala zcela jinam. Už dávno jsem zahájila operaci „Dohazovačka" a byl nejvyšší čas, abych se pohnula z místa.

„Jaký má čas?"

Propustila jsem svůj dolní, teď už značně popraskaný ret ze svých zubů a zaměřila se jen na tátu. Stál u okna s dalekohledem v rukou a jen na malý okamžik odvrátil zrak od dráhy, aby zkontroloval časomíru. Ani jeden z nich nepromluvil,ale podle tátova zamračení a stažení obočí k sobě mi došlo, že Ryan dnes svůj osobní rekord nepřekoná. Vlastně jsem neměla příležitost s ním od víkendové noci mluvit. Oba nás zaměstnávali naše povinnosti. Každý z nás měl vlastní druh zodpovědnosti. Navíc se až nebezpečně blížil začátek školy. Zděsila jsem se všech materiálů, které jsem našla ve své elektronické schránce dnes ráno. Vstala jsem ze židle když se rozezněl zvuk sirénu, což oznámilo Ryanův cíl. Můj otec odložil dalekohled stranou, oběma rukama se opřel o pult před ním. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí a stejně tak i Marcus, který zapsal cílový čas do tabulky. Viděla jsem, že mi věnoval zvláštní pohled než pokrčil rameny a popadl několik papírů společně s vysílačkou.

„No, já půjdu dolů a zjistím jak to vypadá s našimi nováčky."

Můj žaludek udělala salto, když Marcus opustil místnost ale na druhou stranu mi soukromí s tátou přesně dovolovalo abych získala informace ke svojí operaci. Přiblížila jsem se k otci, letmo zkoumala jeho profil a jako pokaždé si připomněla, co všechno musí nést tento muž na ramenou. Právě ve chvíli, kdy jsem chtěla promluvit se táta natáhl a stiskl tlačítko na desce.

„Ryane, přijď sem nahoru. Chci s tebou mluvit."

Táta držel mikrofon zapnutý. Skrz reproduktor bylo slyšet pravidelné oddechování a šumění. Zdálo se, že Ryan všechno ignoruje.

„Tím myslím okamžitě, Ryane."

Předtím se mohlo jednat o prosbu ale teď nemohlo být pochyb, že to otec mínil jako jasný rozkaz. V reproduktoru zapraskalo než jsem rozpoznala podrážděný tón a slova.

„Fajn, budu tam."

Jéje, tady se někdo špatně vyspal... Při téhle myšlence jsem se najednou cítila provinile. Ryan měl špatné spaní, když se jednalo o jeho sestru a já o ní poslední dobou nezískala žádné zprávy. Informace se ke mne dostávali skrz Ryana ale už to byly tři dny, co jsme fungovali na jednoduché komunikaci skrz textovky a prohozením pozdravu.. Jo, poslední dobou to bylo pěkně na nic...

„Co to dneska s tím klukem je? Nemáš tušení?"

Upřel se na mne pár podezíravých očí a já nevinně pokrčila rameny. Byla jsem bezradná ohledně toho, co se v Reedově hlavě děje. Výmluvně má ruka popadla dalekohled a podívala se na start. Marcus zde rozdával příkazy skupině do kombinéz oděných závodníků a tým techniků pobíhal kolem strojů. Reed tam byl taky. Právě mluvil s jedním z nováčků. Automaticky jsem si přiblížila výhled. Měl svojí oblíbenou kombinézu a těžké boty. Skvrny od prachu, písku, zeminy a bláta pokrývaly vybraná místa. Helmu držel u boku v dlani. Moc pěkné... Ryanova ústa se pohybovala, mluvil s mladým závodníkem naproti němu. Sice jsem nemohla tušit, co říkají ale tak nějak mi to bylo jedno. Užívala jsem si výhled. Vzdáleně jsem vnímala, že táta začíná ztrácet trpělivost. Znovu aktivoval mikrofon.

„Kontrolní věž, deset minut. Čas jsou peníze."

Sledovala jsem jak sebou Ryan cuknul a paže mu vystřelila k pravému uchu, kde měl komunikační zařízení. K mojí smůle táta vypnul mikrofon a já si mohla jen představovat barvité nadávky, které Ryan přes zatnuté zuby vyslovil. Něco řekl mladému závodníkovi a pak obrátil hlavu směrem ke kontrolní věži. Přišlo mi jako dobrý nápad zvednout ruku a zamávat. Usmívala jsem se s dalekohledem na očích. Ryan mě musel vidět, přinejmenším můj obrys. Rozpoznala jsem moment, kdy mě uviděl. V jeho očích se zalesklo, ztuhnul a pak udělal něco překvapivého. Sklopil pohled a loudavým krokem zamířil vpřed. Pitomec....

Raději jsem nepřemýšlela o tom zda si mého ubohého pokusu táta všiml a dělala jakoby nic. Mohla jsem teď využít trochu času a konečně se odhodlat k tomu, co jsem si nacvičovala i před zrcadlem. Jazykem jsem si přejela po suchých rtech.

„Tati, pamatuješ si na tu ekonomku z poslední rady? Měla ten nápad jak by Emmerson Industries ušetřilo při dovozu surovin ze zahraničí."

Nenápadně jsem se otočila s obavami z reakce mého táty. Spokojeně studoval několik složek na blízkém stole. Akorát souhlasně zamručel a dál zůstal zaujatý dokumenty před ním. Fajn, teď druhý krok.

„Přišla mi sympatická a milá. Tobě snad ne? Určitě by bylo zajímavé ji poznat blíže. Co kdyby jsme ji my... nebo raději ty, pozval na večeři?"

Stála jsem napjatá jako struna. Za sebou jsem měla hrobové ticho a proto jsem raději předstírala lhostejnost. Skrz dalekohled jsem očima bloudila po dráze.

„Emmo?"

Ach, kruci... Ten tón se mi nelíbil. Nedal se splést. Teď mě čeká nepříjemný rozhovor.Získávala jsem si čas pro sebe a co nejšetrněji odložila dalekohled a otáčela se ještě pomaleji. Aaron Emmerson byl opřený zády o stůl. Dlouhé nohy překřížené a natažené vpřed, paže propletené na hrudníku. Jeho pohled se nedal popsat jinak než podezíravý.

„Proč bych měl zvát na večeři svojí ekonomku s nevýhodnými nápady pro moji společnost?"

Překvapeně jsem zamrkala. Nevýhodné?....Zvláštní, myslela jsem si, že měla úspěch i když na druhou stranu jsem té prezentaci příliš nevěnovala pozornost. Místo toho jsem měla plné ruce práce s tím abych okamžitě obhlédla internetový profil té ženy. Ups, trapas... Roztáhla jsem rty do úsměvu, který neměl efekt. Můj otec jen pozvedl jedno obočí jak jsem měla ve zvyku i já a čekal na odpověď.Obvykle jsem byla dobrá ve vyjednávání s lidmi v můj prospěch. Někteří učitelé mi přímo zobali z ruky, ale když stojíte před někým, kdo je celý život vaším vzorem, tak se věci trochu komplikují. Jdi na to zlehka Emmo, oklikou....

„Mám to chápat tak, že není tvůj typ? Tak někoho jiného, co třeba ta...."

„Mám divný pocit, že mi má dcera naznačuje abych zval ženy na večeře, nemýlím-li se."

Nejraději bych právě obrátila oči v sloup.. Táta odhadnul dobře kam mířím i když byla pravda, že já neumím chodit kolem horké kaše. Rozhodila jsem rukama kolem sebe.

„A proč ne?! Stále jsi ještě v relativně mladém věku, jsi velmi dobře finančně zajištěný, přitažlivý, charismatický,..."

Na prstech jsem počítala každou dobrou vlastnost a plus, co mě napadlo a ten výčet by pokračoval ještě dál kdyby mě táta nechytil za ruce, kterýma jsem máchala ve vzduchu. Tátův smích přehlušil má slova.

„Dupni na brzdu. Zaprvé, žádný otec nechce z úst své dcery slyšet, že je přitažlivý. Zadruhé, vážím si toho že se staráš, ale nepotřebuji ve svém životě jinou ženu, než mou dceru."

A přesně tohle byl důkaz, že do svého výčtu budu muset zahrnout slova jako: okouzlující, očarující a výřečný. Nemohla jsem pracovat, když mi někdo řekl tohle. Už teď jsem se celá roztopila jen díky pár slovům. Ženy se musely z mého otce měnit na želatinové figuríny. Ani jsem se nepohnula,když mi táta umístil pusu na čelo a vrátil se ke své práci. Chvíli mi trvalo, než jsem se oklepala a obrnila na druhý pokus. Potřebovala jsem aspoň něco.

„Čistě teoreticky. Jaká by byla podle tebe ideální žena o níž by jsi měl zájem?"

Tátovi zacukaly koutky rtů v úsměvu. Znovu stál u kontrolního pultu s dalekohledem před očima. Modlila jsem se ke všem mocnostem aby to vyšlo a táta přistoupil na mojí hru. Prosím, prosím, prosím...

„Cílevědomá, půvabná, inteligentní, zajímavá. Žena, která by respektovala mne i mojí práci a především zvládla nátlak veřejnosti, jednáme-li čistě teoreticky."

Všechno jsem si zapisovala do paměti a nevypustila ani slovo. Něco mi napovídalo, že otec teď vyslovil skrytou touhu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit nebo mám přijít tak za dvacet minut až skončí rodinná debata, Aarone?"

Já i táta jsme se otočili k Ryanovi, který se svým úborem vyplňoval polovinu dveří. Nedíval se na mě. Nevěnoval mi jediný pohled. Naštvalo mě to. On se mi vyhýbá, ignoruje mne a teď mám trpět jeho kyselý výraz? V žádném případě. Zkřížila jsem ruce na hrudníku a nakráčela ke dveřím. Ryan se ani nepohnul ale aspoň mi konečně věnoval pozornost.

„Nebude třeba, můžeš být šťastný. Můj otec je celý tvůj a teď když dovolíš, ráda bych prošla."

Já a Ryan jsme hráli oční bitvu. Snažila jsem se na něj telepaticky křičet a zjistit o co tady jde. Nevím, jak dlouho ten malý kontakt trval ale vyhrála jsem. Ryan mi uhnul z cesty. Šla jsem pryč a cestou v jedné z chodeb jsem jednomu pitomému závodníkovi napsala textovku, kde mě najde.