WITTER

Zamyšleně jsem sledoval hubenou, černo-bílo-hnědou vlčici. Vypadala opravdu strašně, ten, kdo ji zřídil, si dal záležet. Přišla o celé pravé ucho a přes oko na té samé straně se jí táhly stále viditelné rány, které rozhodně zůstanou jako jizvy.

Missile ale nevypadala, že by ji její nový vzhled nějak trápil. Možná za to mohl i Clever, který jí šel věrně po boku. Buď něco povídal, nebo mlčel, avšak nezdálo se, že by jí jakákoli z možností vadila.

Přesunul jsem pohled na podobně zbarvenou vlčici. Snap nesla Hnědku a plně se soustředila na svůj úkol, takže si mého pohledu nevšimla.

A že jsem se díval dlouho. Nemohl jsem popřít, že na ní něco bylo. Tahle lovkyně byla přinejmenším zajímavá.

Pohodil jsem hlavou. Vlčí duchové, to všechno se mnou dělalo podivné věci. Býval jsem samotář, tak kdy se ze mě stal smečkový vlk, který se dokonce i ohlíží po vlčicích?

Potichu jsem si povzdechl. Proč jsem se vůbec přidával do Wedingovy smečky? To jsem naneštěstí věděl. Toužil jsem po vysokém postavení, jehož jsem přeci jen dosáhl. Smečka dává sílu a Weding nám sliboval mnoho, od hojného území přes poklidný život.

Jenom je z toho území vyženeme," říkával. „Jsou slabí, nenechte se zastrašit počtem. To území bude naše. Věřte mi, povedu vás do vítězného boje!"

Stejně jako ostatní jsem se nechal přemluvit. Možná jsem snad i toužil po nějakém vzrušení, které s sebou vyhánění slabých vlků z jejich území přinášelo.

Ať za to mohlo cokoli, stalo se. My zaútočili – a prohráli. Když jsem je viděl nastoupené v bojovém postoji, věděl jsem, že nemáme šanci.

Věděli to i ostatní. Ale nikdo z nás se neodvažoval protestovat, neuposlechnout, protože zde stále bylo to pomyslené ‚co kdyby Weding přežil'.

Důvodů, proč Ramiratha zabil, bylo víc. Aby naštval Daitora, ale aby nás vystrašil. Ramirath byl silný vlk, ale později chtěl ze smečky odejít.

Weding mu nedal možnost a zabil ho. Jako varování pro nás ostatní. Vzdát se se rovná smrt. Nebylo na výběr, nikdo z nás nechtěl zemřít.

Ale to ostatní nevědí. Proč by je to taky mělo zajímat? Vždyť kvůli nám zemřeli dva vlci, které milovali, a jejich nenarozená vlčata.

Měli jsme ohromné štěstí, že nás nezabili. Že se nám nikterak jinak nepomstili.

Právě proto jsem musel přemýšlet nad tím, proč spořádaně šlapu po stranách houfu na cestě za novým územím, poslouchám příběhy ostatních, směji se s nimi.

Nebylo by bezpečnější se od téhle smečky držet dál, kdyby si náhodou vzpomněli a chtěli si na nás vybít zlost? Bylo, jistěže by bylo.

Ale já nechtěl utíkat. Utekl jsem již mnohokrát. Před svou rodnou smečkou, před dlouhými tlapkami, před smrtí.

Jestli někdy něco z toho přijde, jestli mne někdy něco o vše znova připraví, budiž. Ale do té doby... Do té doby se budu snažit napravit své chyby z dob minulých.

Vděčil jsem těmto vlkům za život.

A konečně, po tolika letech, jsem se rozhodl zatnout zuby a drápy a bojovat, aby mi něco zůstalo.

NIA

Vlčata se shlukla kolem mě a já si v koutku mysli přiznala, že mě to překvapilo. Storm s Fangem však nijak nereagovali, takže asi bylo všechno v pořádku.

Možná se mi tím Storm stále snažila dokázat, že mi věří. Možná jsem si to jen namlouvala. Kdo ví, jak to bylo, ale já už věděla své. Strom jsem odpustila, po dlouhém přemýšlení jsem uznala, že jednala zaslepená city.

Ale zapomenout jsem nemohla. Ani nechtěla. Odpusť tomu, kdo si to zaslouží, ale nezapomeň nikdy. Tímhle jsem se vždycky řídila a zatím se to vyplatilo.

„Budeš vyprávět?" vypískla malá Bouřka.

„Prosím, prosím!" přizvukovali ostatní.

„Painir říkal, že znáš spoustu příběhů a legend," vysvětlovala Daira.

Podívala jsem se na zmiňovaného. Tvářil se, že tam není, přesto jsem na něj vyplázla jazyk. Painir mě znal až moc dobře. Nikdy jsem neodmítla vyprávět příběh, a že jsem jich znala spoustu! „Dobře," souhlasila jsem nakonec. „Povím vám, jak vlci ke svým černým kožešinám přišli."

Na chvíli jsem se tajemně odmlčela, ale pak jsem spustila: „Kdysi dávno žil v jedné smečce jeden vlk. Byl velmi dobrý v plížení a zakládal si na nenápadném pohybu, v noci viděl obzvlášť dobře. Jeho smečka žila v krajině, kde bylo denního světla málo a převládala tma. Vlk však měl problém; navzdory svým dovednostem jej bílá barva jeho kožichu často prozrazovala."

Dým nespokojeně zakňoural: „Bílá ale není špatná barva!"

„To není," přizvukovala jsem. „Ale náš hrdina se kvůli tomu dostal do problému. Zrovna se v noci vracel ze samostatného lovu, když z tábora uslyšel zvuky boje. Jeho smečka bojovala s cizí. Vlk věděl, že jen jediná věc mu může pomoci; plížil se proto za Alfou cizí smečky. Když ho přemůže, cizí smečka se strachy vzdá. Proto se k němu neslyšně vydal, věděl, že vše musí správně načasovat a okamžik překvapení je důležitý."

„A nevšimli si ho, když měl bílou srst?" zeptala se Daira.

Zavrtěla jsem hlavou. „Stačilo málo, aby si všimli. Jenomže Vlčí duchové měli tohoto vlka rádi, zvlášť jeden z nich. Měsíční vlčice proto sestoupila na zem a přebarvila vlkovi kožich na temně černý. Díky tomu mohl nepozorovaně zaútočit a jejich smečka se zachránila. I po boji však vlkovi jeho nový kožich zůstal, a on byl jen rád, protože díky tomu mohl být ještě lepší v tom, co mu šlo nejlépe. Od té doby se rodí i vlci s černým kožichem."

„To je hezký příběh," řekl zamyšleně Aasan, jdoucí blízko vedle nás. Zrovna jsme procházeli horami a museli jsme jít u sebe, dávali jsme si pozor na každý krok, jelikož zdejší krajinu jsme neznali a pro nás to mohlo být smrtelné.

„Ovšem rudo hnědá barva také není k zahození," prohodila Topaz. „V lese, zvlášť v období Žlutolistí, se s ní dobře schováš."

„Světlé barvy jsou také dobré!" přidali se hned dva vlci. „Do sněhu."

Arrow pobaveně mrskl ocasem: „Myslím, že každá barva má něco do sebe, ne?"

„Odkud ten příběh znáš?" otázal se Fang.

„Vyprávěla mi ho matka," vysvětlila jsem. „Znám jich spousty. O Lesovlkovi, o Velkém boji, o různých sporech mezi vlky. Klidně i o vlcích, kteří si získali oblibu u Vlčích duchů, nebo snad zlých vlcích, kteří na Vlčí duchy zanevř..."

Stalo se to během okamžiku. Vedle nás se objevil stín, následně silueta vlka. Nestihla jsem si ho ani prohlédnout, natož zareagovat, když vlk chňapl po Daiře, která překvapeně vyjekla, a během okamžiku zmizel stejně rychle, jak se objevil. Zahlédla jsem jen špičku ocasu mířící do menšího vstupu do jeskyně ve skále, z níž musel dotyčný vylézt.

Teprve teď se ostatní vzpamatovali. Prvotní reakcí bylo rozzuřené vytí a vrčení, načež hned několik vlků vyrazilo za únoscem do vnitřku skály.

A já jsem jen strnule hleděla na čtyři vlčata, nechápaje, co přesně se právě stalo.