Stormino vytí pronikalo mým tělem. Tolik bolesti, tolik smutku, tolik hněvu.

Tiskla jsem uši k hlavě a třásla se. Vše kolem jako by najednou ztratilo význam. Zvuky byly tišší, dostávaly se ke mně tlumeně. Vlci okolo se pohybovali, já je ale viděla pomalu. Někdo na mě mluvil; neslyšela jsem slova, zněla zdálky, jako když jste pod vodou. Čas v tomto momentě snad zastavil – jen aby se vzápětí prudce rozběhl a navrátil mne do bolestivé skutečnosti.

Vlci znova nabyli obvyklé rychlosti, slova ke mně dolehla. Kolem se někdo prohnal, záplava černohnědobílé srsti mířící do doupěte, následné zakňučení a zavrčení. Vzdáleně jsem si uvědomovala nářek vlčat.

Čtyř vlčat.

„Dairo. Dairo? Dairo!" Někdo do mne strkal čumákem, olizoval mi rány. „Jsi v pořádku?"

Pootočila jsem hlavu a zadívala se na Spring. Chtěla jsem něco říct, ale nevyšlo ze mě nic. Tak jako tak, já nebyla v pořádku a nemohly za to jen mé rány.

Z nory, na níž jsem upírala pohled, se vynořili vlci. Dva dospělí, v tlamách drželi čtyři kňourající vlčata. Srst měli zašpiněnou krví. Storm a Fang svá vlčata opatrně položili na zem. Zatímco Storm je láskyplně čistila a tiskla k sobě, Fang z nory vynesl malé nehybné tělíčko.

Přesně v tu chvíli všichni zastavili, obezřetně rodiče sledovali a hleděli na mrtvé vlče.

„Fangu, Storm." Tohle byl Arrow, postoupil k nim dopředu. Pak sklonil hlavu a ostatní jej napodobili, bez ohledu na rozepře, které mezi sebou měli. Vyjádřit lítost museli všichni, protože tohle si nezasoužil nikdo.

A já tam jenom ležela, neschopná se zvednout. Rány zasazené kojotem se zavíraly, přestávaly krvácet, ačkoli jsem je pevně vnímala.

Přesto jsem jen sledovala mrtvou Tečku.

~~~

Těla kojotů odtáhli za hranice smečky a napůl je pohřbili, aby mrtvoly úplně nehnily a neničily kraj, ale zároveň aby je našli draví ptáci.

Teď na nás shlížela Měsíční vlčice a kolem se rozprostírala tma. Nešla vidět celá, byla asi z poloviny, ale to ničemu nevadilo.

Shewel se postaral, aby smečka zůstala v chodu, a zároveň obhlédl mé zranění. Podle jeho slov se nejednalo o nic vážného, kojot nezasáhl žádnou důležitou část těla, ani proletění norou na mne nezanechalo následky. Řekl, že se uzdravím v pořádku a neponesu si žádné život ohrožující následky, ačkoli mi zůstane jizva na boku.

Missile žila. Kojoti ji více nezranili, měli plno práce s ostatními vlky. A se mnou, pomyslela jsem si hořce.

Ale hubená vlčice se stále neprobouzela. Nechtěli jsme se vzdávat naděje na její probuzení, ne teď. Zaslechla jsem, jak spolu dospělí vlci diskutují ohledně jejích zranění. Všichni jsme si mysleli, že její rány způsobil vlk. Stopy drápů, kousanců... to vše by odpovídalo.

Ale co když to byl kojotovlk?

Tahle otázka vyvolala další otázky. Zničili snad hrob mých rodičů kojoti? Jestli ano, proč? Co by z toho měli?

V souvislosti se spící vlčicí padla i věta, která nás všechny spolehlivě umlčela a nechala přemýšlet. „Až se probudí, nevím, jestli nebude litovat, že nezemřela," řekl tiše Clever. „Ten, kdo jí to způsobil, ji opravdu zřídil. Zranění nejsou jen tělesná."

Ovšem ačkoli Missile teď stále spala veprostřed tábora na kožešinách, teď to nebylo o ní. Ne, tahle chvíle patřila Tečce.

Za táborem u prvních stromů, přesně tam jsme vyhrabali malou díru. U pohřbívání má být celá smečka, ale nemohli jsme čekat, než se Missile probudí. Nevěděli jsme, kdy tomu tak bude, a Teččina duše si zasloužila se potulovat s ostatními po území Vlčích duchů.

Fang opatrně položil Tečku do vyhloubené jámy, kam dopadaly tlapky Měsíční vlčice. „Tečko," pronesl vlk, „sotva tvůj život začal, hned skončil. Tvá duše teď žije na Věčných planinách společně s dalšími milovanými. Kéž právě tam nalezneš klidu."

„Tečko," přidala se Storm, hlas se jí zadrhával. „Tvé tělo odevzdáváme Zeměvlčici, tvá duše však náleží jen a jen tobě. Staneš se součástí celku, s Vlčími duchy na nás budeš dohlížet. A věz, že smečka nezapomene."

Ruby, Nia a Snap zakryly díru hlínou navršenou na hromadě vedle, a jakmile bylo dokonáno, okolo posedávající či postávající shromážděná smečka vyčkávala.

Storm k sobě pevně přitiskla svá čtyři vlčata, načež zvedla hlavu a začala výt. Hluboce, táhle, teskně. Fang se k ní přidal hned vzápětí a ostatní postupně.

Zadívala jsem se na Měsíční vlčici a dala se do vytí. Poslouchala jsem, jak se ostatní vlčata snaží napodobit ten zvuk.

Zavřela jsem oči a v mysli mi vyvstanula maličká černá vlčice s hnědým flekem na břiše a uhrančivýma modrýma očima.

Zakolísal mi hlas, ale to už jsme utichali. Ještě chvíli jsme seděli v tichosti u hrobu, než se Alfa vlci postavili. Tím dali znamení k odchodu.

Držela jsem se, zoufale, ale ve chvíli, kdy jsme se znova stočili kolem Missile, když jsem viděla ten pohled, s jakým Storm a Fang pohlížejí na přeživší vlčata...

Na Věčných planinách nebudeš mít klid, ne dokud nebude tvá smrt pomstěna, Tečko.

Protože to já jsem tě zabila.

Tyhle dvě věty, které se mihly mou myslí, byly poslední kapka. Zakvílela jsem, vzlykla a padla před Storm a Fanga. „Je mi to tak líto," dostala jsem ze sebe skrz zoufalé nádechy. „Odpusťte mi. Nedokázala jsem ji ochránit, nedokázala jsem ji ubránit..."

Kdybych vzhlédla, viděla bych, že se jim ve tvářích zračí šok, ale já stále upírala pohled na zem, očekávajíc ránu. Nechala jsem ji kojotovi napospas!

Neuchránila jsem ji! Jsem slabá, až moc, a jí to stálo život.

To kvůli mně jste přišli o dceru!

Byl to právě Fang, kdo se z toho šolu vzpamatoval jako první. Okamžitě mě k sobě přitáhl a já se vzápětí octla v objetí dvou vlků. „Dairo," zašeptal. „Není to tvá vina. Ty za to nemůžeš."

„Jsi teprve vlče," přizvukovala Storm. „Kojoti jsou podlí a zlí. A ty ses jednomu dokázala ubránit. Dairo, kdybys tam nebyla, pravděpodobně by zemřeli všichni."

Trochu jsem se utišila a vzhlédla k nim. „Neneseš za to odpovědnost," olízl mi Fang ucho. „Nikdy si nemysli, že bychom tě za to vinili."

„Nikdy, rozumíš?" Jemný tón jejich hlasů měl uklidňující účinky. Jen jsem se k nim přitiskla, cítíc na sobě pohledy ostatních.

Možná za to mohlo vyčerpání, třeba i přemíra pocitů, ale – nevím jak – podařilo se mi během chvíle usnout.

Velké tělo zahalí vstup do nory. Přikrčím se a přitisknu vlčata více k zemi. Dávám pozor, abychom nevydali žádný zvuk.

Žluté svítící oči, plné dychtivosti a vražedné touhy, dlouhé uši, vychrtlé tělo. Tohle zvíře není vlk. Vím to.

Přišel si pro nás. Zabít nevinná vlčata. To nedovolím, nemohu.

Zvuky boje k nám doléhají, nikdo neví, že je kojot tady.

Kojot udělá několik kroků k nám. Strach mi koluje tělem, ale instinkt bránit sebe i slabší je silnější. Počkám na vhodný okamžik, pak se odrazím ze stínu doupěte a skočím kojotovi po krku.

Minu, nepřekvapí mne to. Avšak kojot mne nečekal. Bořím své malé tesáky do srsti po hrudníkem, škrábu a tahám. Kojot sebou škube, podaří se mu mne shodit.

Neváhám, zvedám se, útočím znova. Nejprve na tlapku, pak si vzpomenu, co mi říkali dospělí vlci, a zakousnu se do břicha. To kojota rozezlí a navede k protiútoku.

Během chvilky mám zasazené rány na boku a tlapách, kojot mne ze sebe shodí a zamíří k vlčatům. Stačil mu jen jeden krok; malé černé vlče strachy vypískne a prozradí se. Sleduji, jak bere tělíčko do tlamy, vrčí a tiskne čelisti k sobě.

Znova se po něm vrhnu, kojot Tečku pustí mezi její sourozence a noru naplní pach krve. Zavrčím, kojot mne zase shodí a zakousne se mi do zad. Teď najdu ztracený hlas, bolestivě a varovně zavyju.

Kojot se mnou zatřepe jako s králíkem. Cítím jeho zuby na svém zátylku, vnímám jeho stisk. Pak mne odhodí a já dopadnu před noru do hlíny, oči vytřeštěné.

Tečko...

První, co se ke mně dostalo, bylo houpání. Cítila jsem tah na kůži za krkem, někdo mě někam nesl. Ale kam?

Rozespale jsem kníkla a pootevřela oči. „Storm? Fangu?" dostala jsem ze sebe.

Žádná odpověď. Mé umrtvené smysly teprve začínaly vnímat a až o chvíli později mi došlo, že necítím známý pach dvou vlků. Někdo mne nesl lesem, ale něco bylo špatně.

Jehličí.

Na území smečky nemáme jehličnaté stromy.

To znamená, že nejsme na území smečky.

Okamžitě jsem sebou začala šít v obraně, ale ten, kdo mne nesl, držel pevně. V tu ránu jsem si uvědomila další věc – že blízko slyším šumění řeky a my stoupáme.

A než mi došly všechny souvislosti, ten, kdo mne nesl, vystoupal až na vrchol jakéhosi kopce a ze srázu hodil dolů do řeky pod ním. Vyštěkla jsem, pokusila se převrátit – ale to už mne pohltila voda a kolem se rozprostřela temnota.