Opatrně jsem kladla jednu tlapku za druhou a procházela lesem. Ticho, které zde panovalo, bylo nepříjemné. Nikde se neozýval žádný pták, nikde jsem neslyšela žádnou vysokou zvěř, ba ani malé hlodavce. Ani vítr nerozezníval koruny stromů. Všechny zvuky byly tlumené.

Až na ty mé.

Každý krok byl až moc hlasitý, byť jsem našlapovala co nejjemněji. Každý výdech a nádech se odrážel od mého těla a okolí.

Myslela jsem, že z toho zešílím. Rozběhla jsem se, jako bych mohla tomu tichu utéct a nechat ho za sebou.

Jenomže s každým mým krokem byly zvuky vydávající mé tlapky hlasitější a hlasitější a ticho lesa úmornější.

Pak se ozvalo štěknutí.

Najednou bylo vše normální; já slyšela šelest větru v korunách stromů, šveholení ptáků, dupání zajíců. Jako bych byla celou dobu hluboko pod vodou a teď se vynořila.

Kdosi znova zaštěkal a já prudce zabrzdila. Přede mnou se rozprostírala louka a na ní společně dováděla dvojice vlčat, vlk a vlčice.

Vlčice byla čistě bílá. Vlk taktéž, ale měl černou pravou přední tlapku. Oba měli kožichy zbarvené od hlíny. Byli mladí, mohli mít tak půl roku.

Louka byla rozbahněná a na různých částech se nacházely kaluže vody. Nejspíš nedávno dlouho pršelo, čehož využili ti dva, aby se vzájemně shazovali do bahna a co nejvíc špinili. Zvědavě jsem šla blíž.

„Ha! Zase vedle!" zahalekal vlk. „Zdá se mi, Záře, že jsem jasný ví – hej!" Vyjeknutí na konci způsobila právě Záře, když na vlka skočila a srazila ho do bláta, přestože se tím sama zašpinila.

„Co jsi říkal, Neposedo?" zašklebila se vlčice, když se okamžitě postavila na tlapky.

Neposeda využil své pozice na zemi. Odrazil se, dostal se vlčici pod břicho a rychle se vymrštil, čímž se Záře octla břichem na jeho zádech. Neudržela se, spadla a rozplácla na zemi, současně s tím do tlamy nabrala bahno. „Že starší bratr zase vyhrál," zaculil se vlk, sledujíc, jak jeho sestra vykašlává bláto a propaluje ho pohledem slibující pomstu. Pak se oba hlasitě rozesmáli.

„Ach, Neposedo," ozvalo se vedle mě tiše. „Kéž by vše zůstalo při starém."

Při zvuku toho hlasu jsem sebou škubla. Něco mě však donutilo neodskočit, takže jsem se tím směrem jenom podívala. Stála tam velká vlčice s nádhernou bělavou srstí a tmavě modrýma očima. Pohled upírala na dvojici mladých vlků dole. Pak se na mě podívala a nepatrně se usmála. „Když jsem byla v tvém věku, bylo všechno jednodušší."

Zmateně jsem přešlápla. „Ty jsi Záře?"

„Ano."

„Ale jak...?" nechala jsem větu nedořečenou a cukla hlavou k dvojici. Vlci spolu teď rozmlouvali a zdálo se, že o nás dvou nemají nejmenší zdání.

„Je to vzpomínka," vysvětlila mi.

„A proč ji vidím?" zamračila jsem se. „Kdo vůbec jsi?" Vždyť tě neznám, chtělo se mi dodat. Nebo jsem ji snad znala?

„Cožpak mne nepoznáváš?" zeptala se a v těch slovech bylo tolik něhy, lásky a nevyřčených slov, jež do mě narazily celou svou silou.

O krok jsem ustoupila. Ne. To přece nebylo možné. Jak by taky mohlo být? V myšlenkách se mi vynořila nejasná vzpomínka na láskyplná slova, teplé tělo, k němuž jsem se tiskla, a pocit bezpečí a domova. „Mami?" hlesla jsem šokovaně.

„Je to tak, Dairo," přitakala. „Jsem to já."

„To není možné," zamumlala jsem. „Ty jsi mrtvá. A táta taky." Znova jsem pohlédla na Záři a Neposedu. „Není to možné," zopakovala jsem neslyšně. „Nemůže být."

„Pojď," pobídla mě a lehce do mě strčila čumákem. Cítila jsem ten dotyk, i když byl téměř nepatrný. „Vše ti vysvětlím." Otočila se a zamířila zpět mezi stromy, jiným směrem, než odkud jsem přišla. Chvilinku jsem zůstala zaraženě stát na místě, ale pak jsem ji několika skoky dohnala. Nespěchala; šla pomalu a krokem.

„Co se to děje?" zakňourala jsem nechápavě. „Co znamenali ti dva vlci na louce? Vlastně – ty a Neposeda?"

„Byla to vzpomínka," odvětila jemně. „Vzpomínka na dobu, kdy jsme já a můj bratr vyrůstali v jedné smečce a měli se rádi."

Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. „Jak to myslíš?"

„Co všechno ti pověděli o mé smrti?"

„Náš tábor napadla cizí smečka, kterou vedl vlk Weding," odpověděla jsem okamžitě. Znala jsem to nazpaměť, alespoň tak, jak mi o tom vyprávěli. „Weding zabil tebe," hlas mi zakolísal, „a táta zabil Wedinga. Jeho smečka se vzdala a oni se připojili k té naší."

„Takže ti to neřekli," zhodnotila, než jsem se stačila zeptat, umlčela mne jediným pohledem. „Weding byl můj bratr, Dairo."

To mě donutilo zastavit. „Tebe zabil tvůj bratr? Proč? Vždyť jste si tak hezky hráli!"

„Je to složité, má milá, a ty se tím nesmíš zabývat. Ne teď." Přísně se na mě podívala. „Weding je po smrti a co udělal v minulosti už nezměníš. Rozumíš?"

Sklopila jsem hlavu. „Rozumím."

Má matka mě znova pobídla k chůzi. „Tohle setkání nám umožnili samotní Vlčí duchové, hlavně Měsíční vlčice. Tím se teď zabývej." Najednou se zastavila, přímo uprostřed lesa, a sedla si. Instinktivně jsem ji napodobila. „Co –" začala jsem po chvíli, ale přerušilo mne šustění křoví. Bílá vlčice se nepohnula, jen úsměv se jí rozšířil, takže jsem usoudila, že nehrozí nebezpečí.

Otočila jsem hlavu daným směrem a ztuhla. Jen na dva skoky od nás stál mohutný temně černý vlk s pronikavýma zelenýma očima a v tlamě držel zajíce s šedavou srstí, téměř neposkvrněnou krví.

Nikdy jsem ho neviděla na živo, ale vyprávěli mi o něm. Poznala jsem ho. Věděla jsem, koho to mám před sebou. „Tati..." vydechla jsem.

Vlk překonal tu vzdálenost několika kroků, která nás dělila, a nakonec upustil zajíce na zem. „Dairo," téměř zakňučel. „Ach, jsi úchvatná."

Nevím, kdo se pohnul první, ani jak se to stalo, ale vzápětí jsem ležela na zemi a ze všech stran mne obklopovali mí rodiče, stočeni kolem mě a pevně jsme se k sobě tiskli. „Tak moc jsem si přál tě vidět. Mluvit s tebou. Objímat tě." Černý vlk mi olízl ucho.

„Vlčí duchové nás vyslyšeli, Daitore."

„Ano, Altiro," přikývl otec. Pak ale zvážněl: „Je toho tolik, co bychom ti chtěli říct, ale času je zoufale málo. Dairo, musíš nás vyslechnout a neotočit se zády k tomu, co ti teď řekneme."

„Smečce hrozí nebezpečí," navázala na něj Altira. „Nesmíš dopustit, aby se vlci navzájem rozhádali. Smečka musí být silná. Vy musíte být silní."

„Co to znamená?" vyhrkla jsem.

„Začalo to naší smrtí," pokračoval Daitor. „A ty to ukončíš. Vlci z Wedingovy smečky nejsou zlí. Věř v ně a poznají to i ostatní. Dej jim šanci. Slib nám to."

„Slibuji," odsouhlasila jsem okamžitě.

„A řekni ostatním, že je máme rádi," dodali oba dva. „Stejně jako tebe." Pak mi současně olízli čumák a vzápětí se rozplynuli do mlhy.

Trhla jsem sebou a otevřela oči. V noře byla tma a já věděla, že panuje hluboká noc. Byl to jen sen, pomyslela jsem si. Do očí mi vrhly slzy, když jsem stiskla víčka k sobě. Ten sem byl tak živý, tak opravdový, a já bych přísahala, že na svém těle stále cítím teplo mých rodičů. A já tam jen tak ležela, v tichosti štkala a nakonec vyčerpáním usnula.

Účelem bylo vás potěšit a naštvat zároveň, tak dejte vědět, jak se mi to podařilo. :D