Cloumala mnou nevěřícnost spojená s ohromným vztekem. Když jsem tohle místo takto objevila, nemohla jsem tomu uvěřit – a vlastně pořád nemohu.

Dokonce i když nás vysledovala Daira, nezmohla jsem se na pokárání. Nechtěla jsem, aby tohle viděla, protože se stále jednalo o hrob jejích rodičů.

„Co?" vykvikla mladá vlčice. „Tohle místo... opravdu?"

„Opravdu," potvrdila Ruby.

„Ale... kdo to udělal?" zakňourala Daira.

„To nevíme," ozvala jsem se. „Ale viníka najdeme a bude za to pykat."

Spring, která doteď měla hlavu i uši svěšené a ocas stažený mezi nohama, se napřímila. „Vrátíme se do tábora." S každým slovem šlo poznat, jak se musí přemáhat.

„Počkej, Alfo," ozvala se Snap. „Neměli bychom se porozhlédnout, jestli nenajdeme nějaké stopy?"

„Ano. Ano, máš pravdu, Snap. Ale opatrně! Ještě bychom je mohli zničit."

Tak jsme všichni velmi obezřetně našlapovali kolem hrobu a snažili se najít něco, co by nám pomohlo odhalit viníka.

„Aasane, jak je to s hlídkami?" zeptal se Shewel.

Hnědý vlk zaváhal. „Když jsme tudy já a Ruby šli, vše bylo v pořádku. Po nás přišli na řadu Painir s Topaz. Měli by dokončovat okruh."

Napjala jsem se a stejně jako pár dalších se po něm podívala.

„Říkáš tedy, že je možné, že to udělali ti dva?" ozvala se Ruby, když nikdo z nás nic neříkal.

„Nevznáším obvinění," řekl pomalu a dal si záležet, aby všem byla jasná jeho slova. „Jenom říkám, jak to je." A že je více než možné, že to Topaz s Painirem udělali.

Ruby svěsila uši a znova bylo ticho, kdy jsme my ostatní hledali něco, co by pomohlo. Cokoli. „Já... nedivila bych se," zašeptala téměř neslyšně. „Spoustu z vás nemá ráda, i když nevím, proč."

„Opravdu by ale poničila hrob?" kníkla Daira.

„Zvlášť, kdyby věděla, že na ni přijdeme, a že by to znamenalo přinejmenším velký trest?" doplnila Snap zamyšleně.

„Snap?" nechápal Fang a lehce vycenil tesáky, jako by chtěl říct: Přidáváš se snad na stranu Topaz?

„Poslouchej, Fangu. Nedává to smysl. Proč by Topaz –"

„Painir je na hlídce s ní," zamumlala Ruby na alespoň nějakou obranu své sestry.

„Proč by Topaz a Painir," opravila se Snap, „ničili hrob, kdyby je čekal trest? Jestli to udělali, tak jim musí být jasné, že je budeme okamžitě podezírat – a bylo by to logické! Jenomže pak by je stihl trest a navzdory tomu, jaký vztah k nám mají, by to nejspíš nechtěli."

To, co říkala, znělo rozumně, a ačkoli jsem neměla Topaz v lásce, musela jsem Snap dát za pravdu. Shewel se díval na Snap, když zcela vážně řekl: „Takže... je tady někdo jiný."

„Ne!" vyštěkla černobílá vlčice. „Teda... Nevím... To jsem říct nechtěla, ale..."

„V pořádku, Snap," kývl Alfa. „Já to chápu."

„Alfo?" ohlédla jsem se na Spring. „Nesmíme to tady takhle nechat. Měli bychom... to zahrabat." Poslední slova jsem pronesla trochu přiškrceně.

Beze slov kývla a udělala několik kroků k hromádce hlíny, jenže pak zase couvla. Nerozhodně přešlápla. První krok udělal Aasan, když začal nahrnovat hlínu zpět do hrobu. Rozhozeně jsem se k němu přidala, stejně jako ostatní.

„Počekjte," zarazila se najednou Ruby. „Kde je Daira?"

Rozhlédla jsem se. Opravdu; neposlušné vlče bylo pryč. „Dairo? Dairo!" štěkla jsem. Vzápětí se ke mně přidal i Fangův hlas.

Zašustilo křoví a z něj vyšla černobílá vlčice. „Co se děje? Jste slyšet snad až k táboru!"

„Kde jsi byla?" zavrčela jsem možná až moc tvrdě, ale v tu chvíli se mě zkrátka zmocnil strach.

„Jen prozkoumat okolí kvůli stopám. Totiž... něco jsem objevila."

„A co?" vyhrkla Snap.

„Ukážu vám to." Daira se otočila a zase se prodrala houštím. Následovali jsme ji, ačkoli jsem nevěděla, co přesně mohla objevit. Přehlédli jsme něco?

Daira se postavila před místem na zemi. „Tady."

„Nic nevidím," zamračila jsem se. O co šlo? Vždyť jsme právě jen koukali na obyčejnou zem. Hlína, tráva a jehličí.

No tak počkat.

Jehličí?

„Jehličí?" podivil se Fang nahlas. „Tady?"

Daira se na nás podívala. „Já myslela, že máme na území jenom listnaté stromy."

„Taky máme," odpověděl jí Shewel. „Jehličnaté rostou až za hranicemi území."

„To znamená, že buď někdo chodí za hranice..." začala jsem.

„Nebo je to někdo zvenčí," dokončila Ruby.

„Ale naše hlídky nezachytily žádný cizí pach," zamračil se Aasan.

Chvilinku bylo ticho. Nikdo si nechtěl připustit, že by tohle mohl udělat někdo z nás, natož kdo. Ale bylo mi jasné, že semínko pochybností bylo zaseto.

„Neobviňujme se," zavelel Shewel. „Teď se vrátíme do tábora. Řekneme smečce, co jsme zde objevili. A pak se uvidí."

~~~

Nebylo nečekané, že všichni byli překvapení. Dva hlídkaři se již vrátili a společně s ostatními vyslechli, co objevili.

Věděla jsem, že se Spring chystá zeptat, přičemž jsem nebyla jediná, ovšem Painir ji předběhl: „Alfo, když jsme s Topaz kolem hranic procházeli, vše bylo ještě v pořádku. A nic ce nezměnilo ano ve chvíli, kdy se nám ono místo ztratilo z dohledu. Vůči smečce jsme se neprovinili."

„To nikdo netvrdí!" štěkla okamžitě Omega na obranu svých přátel.

„Ale myslí si to," namítla Topaz poměrně potichu.

„Ale to je nesmysl!" protestovala Nia. „Přece –"

„Ticho!" vyštěkl Arrow přísně. Když poté promluvil, hlas měl jemnější. „Nikdo nebude nikoho obviňovat."

„Je zde spousta neznámých," přitakal Shewel. „Nemáme důkazy proti nikomu. A nehodlám tolerovat změnu chování ve smečce. Je to jasné?"

„Ano, Alfo," odsouhlasili všichni, byť někteří potišeji.

„Výborně. Brzy nastane čas Měsíční vlčice. Je čas se najíst."

~~~

Ačkoli bylo kořisti dost, moc jsem toho nesnědla. Nemohla jsem. I teď, když jsem ležela v noře a poslouchala oddechování svých vlčat, neustále jsem byla nucena přemýšlet. Nad přítomností, budoucností i minulostí.

Uniklo mi tiché zakňučení, když jsem si položila hlavu na tlapky. Nakonec jsem usoudila, že kdyby se cokoli dělo s vlčaty, Fang to zvládne. Nadzvedla jsem se na tlapkách a pomalými krůčky mířila ven z nory.

Nevěděla jsem, jestli byl Fang vzhůru nebo jsem ho probudila. O své bdělosti mi dal vědět tichým zabručením. „Kam jdeš?"

„Jen se nadýchat čerstvého vzduchu," zašeptala jsem pohotově. Vlastně to ani nebyla lež. „Za chvíli jsem zase zpět, neboj se." Laskavě jsem mu olízla čumák, čímž svého druha uchlácholila a on mě bez dalších námitek nechal odejít.

Ladně, bez jakýchkoli zvuků, jsem se protáhla ven z nory. Měsíční vlčici zahalovaly mraky a kraj byl ztemnělý, jako by snad vrhala stín na smečku za to, co se stalo. Díky nedostatku světla a částečně i svému tmavému kožiku jsem však zůstala skrytá.

A nebyla jsem jediná.

Na kraji tábora se cosi pohnulo. Obezřetně jsem se přikrčila, a když si oči přivikly tmě, dokázala jsem rozeznat hnědé chlupy. Vlčice se tiskla k zemi a velmi rychle přeběhla osvětlený kus, kde mohla být zpozorována. Mířila do lesa.

Vlčice o mně nevěděla a já se okamžitě rozhodla ji sledovat. Většinu myšlenek mi vytěsnila jediná otázka. Kam jde Omega takhle pozdě v noci?

Ano, je to tak – žiju a vydala jsem další kapitolu! xD Ta nestálost vydávání je přesně ten důvod, proč nechci nic slibovat.
Budu ráda za komentáře, názory... však to znáte. Co myslíte, že má Nia v plánu? :D