Asi by bylo nejlepší naše terapie prostě skončit. Má práce sice je lidem pomáhat, ale jak mám pomoct někomu, kdo o to nestojí? V hloubi své duše jsem ale stejně věděla, že terapie nezruším, alespoň ne v tuto chvíli. Bylo hodně věcí, které jsem chtěla zjistit a které by mi to nedovolily. Začínalo mě však děsit, že jsem na všechno to okolo něho musela celé dny myslet.

,,Proč nechodíte do školy?" vyhrkla jsem ze sebe hned, jakmile se Dominic po týdnu znovu posadil do křesla v mé ordinaci. Ty slova ze mě vyletěla, aniž bych nad nimi alespoň chvíli přemýšlela. Pravdou ale bylo, že jsem s šikanovanými lidmi už pracovala, takže bychom alespoň mohli na naších terapiích konečně něco probírat. Upřímně bych zrovna jeho netipovala jako oběť šikany, když si dokázal otevírat pusu i na mě jakožto na úplně cizího člověka a možná i kvůli tomu mě to tolik zajímalo.

,,Jak to víte?" vykulil na mě překvapeně oči.

,,Mluvila jsem s vaším ředitelem," oznámila jsem mu.

Jedno z jeho obočí vystřelilo nahoru.

,,Vy jste se ho na mě vyptávala?"

,,Ano," přiznala jsem trochu zahanbeně. Až teď mi došlo, jak blbě to asi musí vypadat. Nejdřív volám jeho matce, pak jdu za jeho ředitelem.

,,Hrajete si na mojí mámu?" vyprskl ze sebe otráveně a ve tváři měl opět stejný afektovaný výraz jako před týdnem, to mě trochu popudilo.

,,To bych musela být o hodně starší," ušklíbla jsem se. Nejspíš už mě opustila veškerá moje profesionalita. Nikdy bych se na svého pacienta neušklíbala. Vlastně bych se ani nikdy o svého pacienta nezajímala tak moc jako o něho.

,,Nebo já o hodně mladší," usmál se. To bylo poprvé co se na naší terapii usmál. Skoro se mi ani nechtělo věřit svým očím. Bohužel jeho úsměv zmizel hned, jakmile očima uhnul ode mě někam do prázdna. Vypadalo to, jako kdyby snad na chvíli zapomněl kde vlastně je a uvolnil se podobně jako u mě v bytě. Možná mu vadí tohle prostředí.

,,Nechcete se projít?" rozhodla jsem se svého nového poznatku využít.

,,Projít?" změřil si mě překvapeným pohledem.

,,Ano, myslím, že by nám oběma prospěla změna prostředí," mykla jsem rameny.

Chvíli se nad mými slovy zamyslel.

,,Dobře," souhlasil nakonec.

Oba jsme se tedy zvedli na nohy. Přes ramena jsem si přehodila svojí koženou bundu a popadla svojí kabelku. Dominic už stál u dveří. Vydala jsem se tedy k němu. Když jsme vyšli ven, zamkla jsem dveře a pak se rozešla směrem z města. Bude lepší, když se projdeme někam, kde nebude moc lidí. Mlčky jsme došli až na začátek nedaleké cyklostezky. Posadila jsem se na jednu z laviček u cesty. Dominic se posadil vedle. Namířila jsem na něho svůj pohled, on ten svůj upíral do dálky. Nešlo si nevšimnout, jak byl najednou uvolněný, v mé ordinaci byl vždy napružený a roztěkaný, ale tady ne. Nevěděla jsem sice, jaký k tomu měl důvod, co jsem ale věděla, bylo to, že navrhnout mu procházku bylo rozhodně správné rozhodnutí. Třeba se opět rozmluví stejně jako u mě v bytě, zadoufala jsem. Najednou se naše pohledy střetly. Bylo to zvláštní. Prohlížel si mě s neskrývaným zájmem, se kterým jsem se u něho ještě nesetkala. Možná je to ta nejlepší chvíle na to začít mluvit.

,,Vím o tom, že vás ve škole šikanovali," oznámila jsem mu a snažila se dál držet náš oční kontakt.

Chvíli to vypadalo, že se rozhodl opět mlčet, nakonec ale promluvil.

,,Nechcete si tykat?"

Jeho slova mě zarazila.

,,S pacienty si netykám," zakývala jsem nesouhlasně hlavou.

Na to zareagoval tichým uchechtnutím.

,,A chodíte s pacienty na procházky?" nadzvedl svoje obočí. Z jeho výrazu bylo jasné, že odpověď moc dobře znal.

,,Ne," přiznala jsem.

,,Tak vidíte," ušklíbl se vítězoslavně a natáhl ke mně ruku.

,,Dominic."

Nakonec jsem, i když neochotně, jeho ruku přijala. Vážně mě udivovalo, jak jsem s ním dokázala v několika týdnech porušit všechny mé zásady. Pozvala jsem si ho domů, teď si s ním budu tykat.

,,Stella" na pár sekund jsem stiskla jeho ruku. Ihned po našich spojených dlaních střelil pohledem. Jako by ho snad můj dotek pálil. Raději jsem tedy jeho ruku pustila.

,,Řekneš mi teď, co se stalo, že nechodíš do školy?" zkusila jsem z něho znovu dostat nějakou odpověď.

,,Asi tě to překvapí, ale může za to moje matka," zamračil se.