Po zážitku na koncertu, za který jsem byla Dominicovi neskutečně vděčná, se náš vztah vrátil opět do starých dobrých kolejí. Vídali jsme se na našich sezeních venku, psali si zprávy a o víkendech chodili na nejrůznější výlety. K mému překvapení se Dominic docela dost vyznal v okolí města, takže měl spoustu nápadů na to kam jít.

Vše zkrátka vypadalo zcela idylicky. Jak to tak ale bývá, všechno hezké jednou končí – bohužel. U nás to začalo jednou na první pohled nevinnou prosbou.

,,Přemýšlel jsem o tátovi," prohodil Dominic, když jsme spolu jako obvykle seděli na lavičce a probírali všechno možné.

,,A na co si přišel?" zeptala jsem se zvědavě.

,,Na to, že s ním mám spojené samé dobré vzpomínky," řekl a hned na to se na jeho tváři objevil úsměv, ,,možná je na čase za ním zajít."

,,To je skvělý nápad," přitakala jsem.

Opravdu jsem měla radost z toho, že došel k takovému prozření. Ani jednou jsem ho neslyšela mluvit o jeho otci ve zlém, takže by mohlo být opravdu fajn, kdyby svůj vztah obnovili. Alespoň někoho ze své rodiny by Dominic měl.

,,Půjdeš za ním se mnou?" podíval se na mě prosebně.

Jeho otázka mě docela zaskočila.

,,Já?...ehm...nevím, jestli by to bylo vhodné," vysoukala jsem ze sebe.

Dominic na mě upřel svůj smutný pohled.

,,No dobře," povzdechla jsem si, když už jsem tomu jeho pohledu nedokázala odolávat.

Hned další den jsme se tedy vydali za jeho otcem. Pan Harrison bydlel na jižní straně města v menším rodinném domě. Nemohla jsem si nevšimnout, jak byl Dominic po celou cestu napjatý nervozitou. Snažila jsem se vymyslet něco, čím bych ho alespoň trochu uklidnila, ale nějak mě nic nenapadlo.

Netrvalo to dlouho a stáli jsme před vchodovými dveřmi. Pohlédla jsem na Dominica a jasně v jeho obličeji viděla zrcadlící se pochyby. Mlčky svým pohledem skenoval tlačítko zvonku a v rukou drtil okraje rukávů své dlouhé mikiny. Musela jsem prostě něco udělat a tak jsem jednu z jeho rukou lehce chytila tou svou. Ihned na to se naše pohledy střetly. Povzbudivě jsem na něho kývla hlavou. Také na mě kývl a pak pohled opět upřel na zvonek, ke kterému vzápětí natáhl volnou rukou a ukazovákem ho stiskl.

Jasně jsem cítila jak se Dominicovo tělo napjalo, když se ozval řinčivý zvuk vycházející zpoza domu. Nepatrně jsem stiskla dlaň, ve které jsem třímala tu jeho. Chápala jsem, jak pro něho musí být tato situace stresující a upřímně jsem doufala v to, že vše dopadne dobře. Tak moc jsem to Dominicovi přála. Pokud by si někdo zasloužil v životě něco dobrého, tak to byl on. Z těchto důvodů jsem si nedovolila ani pomyslet na to, že by se něco zvrtlo. I tak jsem ale také nepatrně znejistila, když se ke mně dostaly přibližující se kroky a pak zvuk rachotících klíčů v zámku.

Dveře se rozevřeli a můj pohled spočinul na vysokém černovlasém muži. Ihned jsem v jeho obličeji rozpoznala Dominicovi rysy. To, že byly příbuzní rozhodně, nemohli zapřít.

Vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale to, co nastalo rozhodně ne. Předpokládala jsem, že pana Harrisona návštěva jeho syna překvapí, nebo zaskočí, on ale vypadal spíše naštvaně. Hned jakmile sjel Dominica pohledem, se jeho obočí zlostně nakrčilo a rty utvořily úzkou linku.

Nikdo z nás se hodnou chvíli neměl ke slovu až najednou se pan Harrison s pohledem zabodnutým do Domicovi tváře zhluboka nadechl.