Celý následující týden probíhal zcela typicky. Přes den jsem se věnovala svým pacientům, večery trávila doma u televize a tu a tam přemýšlela nad tím v jakém rozpoložením se asi Dominic dostaví na naše páteční sezení. Tajně jsem doufala, že ho jeho zachmuřená nálada přejde a budeme si povídat stejně uvolněně jako na pouti. V pátek odpoledne jsem se tedy nadějeplně vydala k nedaleké cyklostezce. Na zádech jsem měla malý batoh, ve kterém se skrýval Dominicův vypraný a pečlivě poskládaný batikovaný svetr. Jako obvykle jsem k lavičce dorazila s předstihem a tak jsem se posadila a vyčkávala na Dominicův příchod. Trochu mě překvapilo, že mě ani nenapadlo pochybovat o tom, že přijde, asi jsem věřila tomu, že pro něho naše schůzky něco znamenají a naštěstí jsem se nepletla. Za několik minut se totiž vedle mě mlčky posadil.

,,Ahoj," pozdravila jsem ho a namířila na něho svůj pohled.

,,Ahoj," odpověděl polohlasem.

Tak to vypadá, že ho špatná nálada nepřešla, pomyslela jsem si a skoro si až povzdychla. Na poslední chvíli jsem však povzdych zadržela a zkusila nějak započít rozhovor.

,,Tak...jaký byl tvůj týden?" tázala jsem se přátelským tónem.

Ani můj tón ale nepomohl, neboť se na jeho obličeji objevil ještě skleslejší výraz.

,,Nic moc," vydechl ze sebe.

,,Matka zase ožralá vyváděla," dodal a sklopil svůj pohled k zemi.

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tak nějak málem zapomněla s čím se Dominic vlastně musel potýkat.

,,To mě mrzí," vydala jsem ze sebe soucitně.

Dominic na má slova nijak nereagoval, pouze pohledem dál skenoval své okopané tenisky.

,,No...a co ta nová škola?" nadhodila jsem další téma, doufajíc, že ho tím přivedu na jiné myšlenky.

,,Vypadá to dobře," odpověděl a konečně svůj zrak odlepil od země.

,,Akorát musím počkat na nový školní rok, abych do ní mohl nastoupit," rozpovídal se.

,,Tak to je skvělé," nadšeně jsem se usmála.

,,Jo...přemýšlím teď o nějaké brigádě, když mám do září čas."

Souhlasně jsem pokývala hlavou.

,,To je rozumné."

,,Dobrý den," ozval se najednou ženský hlas.

Uvědomila jsem si, že před námi někdo zastavil a namířila na toho někoho pohled. Byla to jedna z mých pacientek, konkrétně ta, co se mi pár týdnů zpátky snažila říct něco o Dominicovi.

,,Dobrý den Mary," pozdravila jsem jí a vlídně se na ní usmála.

Neušlo mi jak mezi námi Dominic nechápavě těkal pohledem.

,,A...ahoj," pozdravila ho Mary ostýchavě.

Dominic jí však neodpověděl, místo toho svůj zamračený pohled namířil na mě.

,,Ty jí znáš?" zeptal se. V jeho hlasu byly znatelné stopy podráždění.

Než jsem stihla cokoli odpovědět, vložila se do toho Mary.

,,Ty?" nechápavě zvedla jedno ze svých obočí.

Asi není divu, že jí naše tykání překvapilo, jí jsem ho nikdy nenabídla. Chvíli mezi námi panovalo napjaté ticho. Já přemýšlela nad tím, co si asi ti dva udělali, když je Dominic z její přítomnosti podrážděný a Dominic se jí zase nejspíš snažil zabít pohledem.

,,Em...naschle..." vydala ze sebe najednou. Nejspíš jí už byl Dominicův pohled nepříjemný, protože se hned potom rozešla pryč ani nečekala na nějakou odpověď.

,,Odkud jí znáš?" zasyčel naštvaně Dominic hned potom, co jí od nás dělilo několik metrů.

,,Chodí ke mně na terapie," odpověděla jsem klidně. Dominic však i přes to vypadal čím dál tím víc naštvaně. Nakonec se dokonce vyhoupl z lavičky a postavil se přede mě.

,,A to ti mám jako věřit?" skoro ty slova až vykřiknul.

Absolutně jsem nechápala, co ho tak naštvalo. Proč mi nevěří?

,,Je to pravda," pokrčila jsem rameny a vyčkávala, co bude dál.

Dominicova tvář nabrala lehce rudý odstín. Chvíli mě mlčky pozoroval, přičemž zhluboka dýchal. Pak se prostě jen otočil a odešel.