,,Do města má přijet pouť, tak jsem si myslel, že by to mohlo být super," promluvil Dominic znovu, když jsem mlčela. Nedíval se na mě. Svůj pohled upíral nejistě někam na zem.

Nechtěla jsem ho napínat. Nemohla jsem se ale rozhodnout, zda s jeho návrhem souhlasit nebo ho odmítnout. Přeci jenom to byl pořád můj pacient. Je vůbec etické s ním někam jít? Soustředěně jsem si ve svojí hlavě vytvářela pomyslný seznam pro a proti, tak jak jsem to dělávala vždycky, když jsem nebyla schopná se v něčem rozhodnout.

,,Dobře," souhlasila jsem nakonec. Došla jsem totiž k názoru, že by to mohlo být pro naší terapii přínosné. 

Dominic na mě překvapeně vykulil oči.

,,Jako fakt?" vyhrkl ze sebe, zřejmě si moc nedělal naděje o tom, že na jeho návrh kývnu.

,,Jo, už je to nějaká doba, co jsem byla naposled na pouti," odpověděla jsem mu s úsměvem.

Po jeho tváři se ihned na to také rozlil úsměv.

,,Takže tě zítra můžu vyzvednout u tebe v bytě?" navrhl.

Z jeho výrazu najednou sálalo tolik štěstí. V ten moment mi došlo, že je možná tohle ta správná cesta k tomu mu pomoct. Možná prostě jen potřebuje kamarádku, někoho kdo s ním bude trávit čas a nebude ho odsuzovat kvůli jeho rodinným problémům.

,,Asi ano, odpoledne?" nepřestávala jsem se na něho usmívat.

,,Klidně, čas nechám na tobě," pokrčil rameny.

,,Já mám celý den volný," dodal ještě a vstal z lavičky.

,,Tak ve dvě," rozhodla jsem a také se zvedla na nohy. Stejně jako minule i teď náš společný čas strávený venku utíkal takovou rychlostí, že jsem si ani nestihla všimnout toho, že se začalo pomalu stmívat. Sama pro sebe jsem se musela potichu pousmát při představě, jak jsme spolu ještě před pár týdny nedokázali vydržet ani dvacet minut, teď jsem měla pocit, že bychom spolu venku mohli být klidně celou noc. Měla jsem opravdu radost z toho, že jsem k Dominicovi začala nacházet cestu a on ke mně zrovna tak, protože mě vážně drásalo nervy, když jsem nevěděla jak dál s ním pracovat.

,,Takže zítra, budu se těšit," promluvil Dominic nadšeně, čímž přerušil tok mých myšlenek.

,,Taky se budu těšit," přitakala jsem.

Pak jsme se s úsměvem rozloučili a vydali se každý svojí cestou. Do svého bytu jsem dorazila už za tmy. Rychle jsem se navečeřela, umyla a plánovala jít co nejdříve do postele a to jednak kvůli tomu, abych byla na zítra co nejvíce odpočatá, a taky protože jsem chtěla usnout dřív, než ze mě opadne radost z našeho pokroku. Trochu jsem se totiž bála toho, že bych pak o svém rozhodnutí začala pochybovat. Naštěstí se tak ale nestalo, a to i když moje přemýšlení jelo na plné obrátky. Tento fakt mě dokázal ještě více utvrdit v tom, že bylo mé rozhodnutí správné. Abych pravdu řekla, docela jsem se i začínala na nadcházející den těšit.

Možná bych si měla na zítra nachystat oblečení, pomyslela jsem si, když jsem stála ve své ložnici už v pyžamu připravená si jít lehnout. Přeci jenom to byla opravdu dlouhá doba, co jsem takhle o víkendu někam šla, takže bych neměla nechat nic náhodě. K sakru! Hrklo ve mně. Vždyť já ve své skříni nemám žádné jiné oblečení než pracovní a na doma! V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že jsem dokázala na svoje oblečení myslet takto dopředu. Neměla jsem sice nakupování dvakrát v lásce, na pouť jsem ale v kostýmku, nebo v teplákách jít nemohla. A tak jsem si na následující den chtě nechtě musela naplánovat návštěvu obchodního centra.