Strávil jsem čtením téměř celé dopoledne. Válel jsem se líně na gauči a hltal všechna ta písmenka, zatímco Connor připravoval oběd. Byl jsem potěšený, že mi to všechno dal přečíst. U prvních pár zápisků mě sice svírala úzkost a já musel neustále kontrolovat, jestli je Pán na blízku. Říkal, že to není tolik živé, ale mně to připadalo živé až ošklivě moc. A já byl moc pitomý na to, aby mi stačilo přečíst si to jednou.

Pochyboval jsem o něm hned ve chvíli, co jsem ho uviděl. Byl jiný, než ostatní subíci, s kterými jsem se dříve scházel. Ne dobře jiný, naopak. Vypadal jako jeden z těch, co to chtějí prostě zkusit, protože je to něco nového a zřejmě hrozně cool. Neměl nejmenší ponětí, co od toho očekávat. Vlastně jsem ani nečekal, že by se mnou někam jel. Navrhl jsem to spíš z provokace a hlavně proto, že jsem se ho chtěl zbavit. Jenže on kupodivu přicupital jako ztracené štěně a doma si poslušně sbalil věci. Neměl jsem nejmenší ponětí, co s ním dělat. Byla škoda ho jen zbytečně zlomit a ukázat mu, že je neschopný. Byl jen obyčejný puberťák, který hledal rozptýlení.  Nechal jsem ho vysvléknout se hned, co jsem za ním doma zavřel dveře. Doufal jsem, že to pro něj bude dostatečně ponižující na to, aby se prostě vzdal. Možná jsem ho měl prostě poslat domů. Nepřetvařovat se. Byl bych idiot, kdybych to udělal. Byl to nejlepší kluk, který mi kdy překročil práh domu.

Četl jsem ty poslední dvě věty pořád dokola. Nahánělo mi to slzy štěstí do očí. Nejspíš byl vážně v háji, když to začal psát. Mrzel mě ten začátek. Nikdy neříkal, že by o mně tolik pochyboval. Možná se nebylo čemu divit. Ale stejně mě to mrzelo.  Hlavně možná proto, že se mnou o tom nikdy nemluvil. Na druhou stranu to ale vysvětlovalo to, proč na to šel zezačátku tolik rychle a pak teprve ubíral a soustředil se na to, abychom spolu oba uměli nějak vycházet a vzájemně nám bylo prima.

Rozčiloval mě tou jeho věčnou nedočkavostí. Byl tolik posedlý tím, aby klečel. Jako by mi tím snad mohl dokázat, jak perfektní je. Je pravda, že jsem o něm rychle začal přemýšlet poněkud pozitivněji, ale stejně mi často neskutečně moc lezl na nervy.  Možná jen očekával intensivnější trénink, ale mně připadalo zbytečné vystavovat ho hned ze začátku složitějším věcem. Jenže on se začal nudit až moc rychle. Potřeboval zaměstnávat hlavu víc, než jsem byl zvyklý. Možná to byl ten moment, kdy jsem zjistil, že už ho nikdy nenechám jít zpátky. Seděl uvězněný ve svěrací kazajce, červený roubík v maličkých ústech. Věřil jsem tomu, že to vzdá hned, co jsem ho zbavil zraku a sluchu. Jenže jeho tělo tenkrát reagovalo přesně opačně. Ani už nevím, kdo z nás tenkrát vyvrcholil víckrát.

Silně jsem se kousl do rtu a vítězně se usmál. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na postavu v kuchyni. Myslel jsem si, že na mě tenkrát jen dával pozor. Neměl jsem nejmenší ponětí, že si taky dělal dobře. A připadalo mi to neskutečně vzrušující. Proč zatraceně nemohl být jeden z těch kontrolou posedlých Pánů z knih a mít plný barák kamer. Na tohle bych se podíval moc rád. Vlastně na dost věcí, které jsme spolu dělali, bych se díval moc rád. Muselo by to být tolik žhavé. A zvrhlé. Pokroutil jsem sám nad sebou hlavou a vrátil se ke čtení. Nechtěl jsem skončit s boulí v kalhotách.

Byl jsem nechutně nepříčetný, když z něj vypadlo, že přišel o svou nevinnost za pomocí gumové hračky v rukou nějaké holky, se kterou tenkrát byl. Nevadilo mi, že už měl nějaké zkušenosti, to bylo to nejmenší. Ale tvářil se od začátku tak proklatě nevinně. A pak na mě prostě vybafl tu nejabsurdnější věc vůbec. Chtěl jsem ho za vlasy dotáhnout do herny a udělat z něj chodící omalovánky. Nenechat jedinou část jeho pokožky nedotčenou. Možná měl nějakou zvláštní vlastnost, díky které jsem se dokázal udržet a zůstat relativně klidný. Pamatuju si, když mi vytrhl knihu z ruky a zařval, abych ho poslouchal. Tenkrát mi nejspíš vážně došlo, že o své místo u mých nohou opravdu stojí. Nikdy jsem mu nedal dostatečně najevo, jak moc vděčný za to jsem. A on pak klidně celý večer hodil přede mnou a Danem nahý. Byl rudý, rozhozený. Bylo vidět, že by něco takového sám od sebe nikdy nepodstoupil. I přes jeho plachou a stydlivou povahu se ale choval vzorně. Poslušně. Neudělal mi ostudu a já na něj mohl být poprvé vážně pyšný. Zpětně si nadávám za to, že jsem ho ukázal i někomu jinému. Měl být jen můj. Jen pro moje oči. Pro moje potěšení. Můj vzorný kluk.

Pitomě jsem se zaculil a odložil notebook na stolek, utíkajíc do kuchyně. Upozornil jsem na svou přítomnost lehčím odkašláním a obejmul Pána zezadu kolem pasu, pokládajíc hlavu na jeho záda. Bylo mi krásně.

„Tvůj vzorný kluk," zavrněl jsem šťastně. „Hrozně mě to dojímá, Connore," vyslovil jsem jeho jméno nahlas a přesně. Připadalo mi, že najednou zní jinak. Už vůbec ne zle a hrubě.

„Zase taková slaďárna to není, dej pokoj," zasmál se uvolněně a natiskl se na mé tělo. Pevněji jsem se ho chytil a spokojeně zavrněl.

„Smím mít otázku?" zvedl jsem nesmyslně hlavu a hladil jeho břicho, nenápadně se dostávajíc pod triko.

„Počítám s tím, že se tomu nevyhnu, takže ano," vydechl a otočil se čelem ke mně, obočí lehce nadzvednuté. Pokroutil jsem nad ním hlavou a mírně se zvedl na špičky, líbajíc ho nedbale na rty.

„Proč tohle píšeš v minulém čase? Ten první příspěvek, co jsem četl, byl v přítomném. Je to matoucí," zamrkal jsem na něj. Bylo vidět, že se mu lehce ulevilo. Nejspíš čekal nějakou chlípnou otázku.

„Vážená paní učitelko," zasmál se hlasitě. „Já nevím, Tro. Prostě jsem to psal zpětně, tak mi to tak přišlo lepší," pokrčil rameny.

„Ale i ty novější zápisky jsi přeci psal alespoň trochu zpětně. Nikdy jsem tě neviděl ťukat do klávesnice, zatímco jsi mi vybarvoval zadek," vyplázl jsem na něj provokativně jazyk a natiskl se na něj, kroutíc mírně pánví.

„Pako," plácl mě přes zadek a protočil oči. „Padej se raději vysprchovat. Hrozně smrdíš," zašeptal s úsměvem a dlouze mě políbil.

„Ale mně se samotnému nechce," zakňoural jsem rozmrzele a tiše zasténal, líbajíc jeho krk.

„Nebudu to říkat znova," řekl rázně. Nevinně jsem na něj mrkal a provokativně se usmíval. Bylo vidět, že mu dělá problém udržet si kamennou tvář. Bylo to vtipné.

„Nebudeš?" naklonil jsem lehce hlavu a oblízl si spodní ret.

„Ne," zamručel. „Máš deset vteřin na to se dostat do koupelny. Jinak si tě vykoupu sám a věř mi, že se ti to líbit nebude," zavrčel a neústupně zíral do mých očí.

„Jedna," kousl jsem se do rtu a o krok ustoupil.

„Troye," varoval mě ostrým tónem.

„Dva," usmíval jsem se na něj a znovu o kousek ucouvl. Udělal jen malý pohyb, ale i ten mi dal pobídku u útěku. „Tři!" vypískl jsem se smíchem a utíkal do koupelny.