Šel jsem rychle postranní uličkou směrem na místo, kde na mě Pán čekal, zatímco sněhové vločky s lehkostí dopadaly do mých vlasů. Mé srdce tlouklo strachem a já se každou chvíli ohlížel a ujišťoval se, jestli jsem sám. Tolik jsem si přál vyhnout se Samuelovi a jeho hloupostem. Mohl jsem být sotva v polovině prázdné ulice, když jsem při otočení se zahlédl, jak do ní zabočuje.

Pokusil jsem se přidat do kroku, ale na kluzké silnici to bylo až příliš těžké. Byl jsem z něj natolik vystresovaný, až jsem nakonec při nerozvážném kroku spadl a rozplácl se na zledovatělou silnici. Nenáviděl jsem svou nemotornost víc, než kdykoli jindy. Snažil jsem se vstát, ale jen jsem dál klouzal na ledě, neschopný se postavit na nohy.

„Chtěl ses mi vyhnout, buzno?" uchechtl se a natáhl ke mně ruku, kterou jsem s pokroucením hlavy odmítl. „Jak myslíš. Stejně už mi neutečeš," oznámil mi prostě a jen mě pozoroval, jak se pokouším zvednout.

„Dnes nemám čas. Jdi pryč, Same. Prosím," zaskučel jsem a začal ze sebe oprašovat sníh hned, co jsem byl zase na nohou.

„No tak," zamlaskal nespokojeně, „tyhle řeči nás jen zdržují, to přece víš," chytl mě za paži a zatáhl do odbočující uličky. Chvilku mi trvalo, než jsem znovu chytl balanc a uvědomil si, že se mě snaží dotáhnout do lesa. Nechápal jsem, proč se tentokrát tolik namáhal. Normálně by mě jen přirazil ke zdi a popálil.

„Myslel sis, že když přejdeš na jinou školu, tak nezjistím, jaký úchyláček z tebe je?" nadzvedl obočí a sundal si ze zad batoh, ve kterém začal něco hledat, zatímco mě tělem tiskl ke stromu.

„O-o čem to mluvíš," vykoktal jsem nejistě a naprosto zkameněl, když batohu vytáhl provaz.

„Vysvlečeš se sám, že ano?" zeptal se s úsměvem.

„Šílíš!" vyjekl jsem, zadržujíc slzy, „vždyť. Vždyť mrzne."

„No právě. Bude to spoustu srandy. Tak dělej!" křikl, a když jsem se nějakou dobu ani nehnul, tak jen naštvaně zamručel a začal mi rozepínat knoflíčky teplého kabátu.

„Prosím," pokusil jsem se mu vyvlíknout, ale jediné, čeho jsem se dočkal, byla silná facka, která nechutně zaštípala na prochladlé kůži, „moc pospíchám," zakňučel jsem a rozbrečel se nad představou, jak na mě Pán netrpělivě čeká. Nejspíš už vymýšlel, jak mě za mé zpoždění potrestá tentokrát.

„Hmm. Bez tvé pomoci to asi nepůjde," postěžoval si, „jak chceš," připevnil mě provazem ke stromu, nechávajíc mě nakonec oblečeného. Tedy, alespoň jsem si to myslel. Po chvice si klekl a s veselým úsměvem ze mě serval boty i s ponožkami.

„Same," zakňučel jsem, když se bosá chodidla poprvé setkala se sněhem, který v nich v mžiku rozpoutal píchající bolest.

„Neměl ses snažit ode mě utíkat, buzničko," postavil se, poplácal po tváři a s veselým otočením se vydal zpět k ulici.

Naplno jsem se rozbrečel a dál se snažil dostat z provazů. Připadalo mi, že se zima dostává víc a víc pod mou kůži, což by se normálně mohlo být nesmyslné, ale najednou se zdálo, jako by ze mě vykusovala kousky masa, aby pronikla až na kost.

Prudce jsem otevřel oči a znovu je přivřel před ostrým světlem. Connor seděl vedle mě a cloumal s mým tělem i přesto, že jsem byl naplno vzhůru. Nejspíš si tím nebyl moc jistý.

„Uh, tohle bylo hrozný," stáhl jsem se rozklepaně do klubíčka.

„Co?" prohrábl mi rukou vlasy a pomalu ze mě stáhl peřinu.

„Ten sen," kníkl jsem tiše a neochotně se převalil na záda.

„Měl jsi noční můru?" podivil se starostlivě a dál mě výskal ve vlasech.

„Myslel jsem, že proto jsi mě vzbudil?" obejmul jsem kolem svého těla ruce a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že se neklepu proto, co se mi zdálo, ale proto, že mi vážně pořád byla zima.

„Ne," pokroutil hlavou, „vzbudil jsem tě, protože je moc brzo na to, abys spal. Navíc jsi spal jen chvilku, překvapuje mě, že se ti stihlo něco zdát."

„Aha," broukl jsem tiše a pokusil se natáhnout pro peřinu, kterou mi znovu sebral. Jen jsem nespokojeně zakňučel.

„Troye," napomenul mě vážným hlasem, „nebudeš spát ve tři odpoledne."

„Tak alespoň tu vanu," zaprosil jsem a posadil se, mrkajíc tak roztomile, jak jen jsem uměl.

„Dvě koupele za den ti nestačí, hm?" svraštil čelo, ale naštěstí se bez dalších řečí zvedl z postele.

„Jen je mi zima," pokrčil jsem rameny, „a připadám si špinavý a upocený a,"

„Tro," skočil mi do řeči, „neber mě pořád tolik vážně," usmál se a odešel do koupelny.

Natáhl jsem se pro peřinu v momentě, kdy Connor zmizel ve dveřích, ale pro jistotu jsem zůstal sedět, jelikož jsem zaprvé nechtěl znovu usnout a pokračovat v tak hrozném snění a zadruhé jsem nechtěl Pána nijak naštvat, i když by mě za to nejspíš nepotrestal. Začínal jsem být až moc zmatený z celého toho Pán/přítel návrhu. Bál jsem se, že nebudu zvládat odhadnout situaci a zbytečně budu často v průšvihu a Pán zklamaný, což bylo to poslední, co jsem si přál. Chtěl jsem pro něj být dobrým přítelem, a co pro mě bylo nejspíš důležitější i dobrým submisivem. Musel jsem se nad tím slovem v duchu zasmát, protože on by určitě raději použil termín „čubka", což bylo svým způsobem hezké,  jelikož to byla jen naše věc a jen já to mohl vnímat tolik pozitivně.

„Troye?" objevila se Connorva hlava ve dveřích, „jdeš nebo tě mám odnést?"

„Jdu," přikývl jsem rychle a následně zapřemýšlel nad tím, jestli tu otázku vůbec myslel vážně. Rozhodl jsem se nad tím raději nepřemýšlet, protože i bez toho jsem mě v hlavě zmatek. Bylo těžké dokopat mé tělo k nějakému pohybu. Nejenom, že mi připadalo zmrzlé, ale hlavně byl každičký pohyb až moc bolestivý.

„Bože, Tro," vydechl Connor ve vteřině, co mě zahlédl, „tohle je tak žhavé," mapoval očima mé nahé tělo a já nechápal, co to do něj najednou tak vjelo.

Stál jsem na místě, mé tváře nabíraly rudou barvu a on si mě pořád zkoumavě prohlížel. Po chvilce přistoupil blíž a prsty přejížděl po zarudlých místech, na kterých se pomalinku začínaly tvořit zatím ještě nenápadné modřiny.

„Co je na tom tak žhavého?" prohodil jsem, abych přerušil trapné ticho.

„To se těžko vysvětluje," usmál se spokojeně, „vlez si dovnitř a pomalu si připouštěj teplou," hodil pohledem k vaně. Poděkoval jsem a ponořil celé své tělo do vlažné vody. Přál jsem si, aby byla teplejší a více mě zahřála, ale i takhle mě některé kousky nohou až příliš pálily. Nejspíš jsem měl ještě chvíli zůstat v posteli a pomalu se ohřívat.

Po několika dlouhých a nudných minutách, které jsem strávil o samotě v koupelně, jsem se rozhodl vylézt. Až příliš jsem postrádal Pánovu přítomnost a bylo mi líto být sám, zatímco on byl nejspíš hned ve vedlejší místnosti. Možná nebylo zdravé se na někoho tolik fixovat, ale mně to rozhodně nevadilo, jelikož jsem se nikdy necítil lépe. Zabalil jsem se do ručníku a nejistými kroky se vrátil do ložnice.

„Myslím, že budu mít trochu problém," zhoupl jsem se na patách a raději zůstal stát nějaký kus od skříně, v které Connor něco hledal.

„Ale," zasmál se, „nepovídej," spadl jeho pohled k mému rozkroku a já znovu zrudnul.

„Ne," dostal jsem ze sebe panicky, „ne takový problém," vysvětlil jsem rychle. Možná jsem měl zvolit jiná slova.

„Hm," vytáhl ze skříně větší svetr, „tak mi o tom problému pověz víc," prohodil úsměvně.

„Přemýšlel jsem nad tím, co jsi řekl. O tom být tvůj přítel a jen nevím, jak ti říkat, protože Connore zní moc hrubě," zaskučel jsem potupně a nechal ho, aby ze mě sundal ručník.

„Protože Pane vůbec nezní hrubě, hm?" přetáhl mi svetr přes hlavu, oblékajíc mě jako hadrovou panenku.

„To je něco jiného," namítl jsem uraženě.

„Jistě."

Snažil jsem se vymyslet něco, co by ho alespoň trochu rozhodilo. Jen malinko. Chtěl jsem být kreativní, ale nic mě nenapadalo. A určitě se také v tomhle případě nedalo používat slovo kreativní. Po chvilce mi ale v hlavě probliklo jeho příjmení.

Franta.

„Mohl bych ti říkat Frančesko," prohodil jsem s naprostou vážností a lehce naklonil hlavu, ve snaze působit nevinně.

„Dostaneš na prdel," zavrčel, ale v zápětí mě letmo políbil do vlasů.

„Nejsem si jistý, jestli to znamená ano nebo ne," díval jsem se do jeho očí, které v tu chvíli doslova zajiskřily.

„Záleží na tom, jak se právě teď cítí tvůj zadek," stiskl silně jedno z míst, na kterém se tvořily modřiny, a já nevydržel nezaskučet.

„Fajn, Fajn," prohodil jsem rezignovaně a rychle od něj ustoupil, „nechám si to na jindy," šeptl jsem, spíše jen pro sebe.

„Tvá oprsklost tě jednou přivede do hrobu, Tro," sykl, „pojď se přesunout do obýváku a dělat něco více produktivního."

„Connore?" zastavil jsem ho ještě, jelikož jsem si vzpomněl na obsah toho šílenózního snu.

„Ano?" věnoval mi zvědavý pohled.

„Nedělal jsem žádné zkoušky. Nechají mě přestoupit, že jo? Nechci. Nechci s ním být na stejné škole."