„Měl jsi pravdu," šeptl jsem vyčerpaně, když se můj Pán vrátil vykoupaný do ložnice a začal se připravovat ke spánku.

„Hm?" prohrábl mi prsty vlasy a přehodil přes mé tělo peřinu. Nebyl jsem schopný se pohnout, natož něco uchopit do rukou. Nebyl to vyloženě nepříjemný pocit. Bylo mi jasné, že se o mě postará. Že udělá všechno proto, abych se cítil lépe. Problém byl v tom, že mi nepřišlo, že bych si to vážně zasloužil.

„Měl jsem to nechat na zítra," snažil jsem se přemluvit oči, aby zůstaly otevřené. Ležel jsem na boku, takže jsem měl na svého Pána dokonalý výhled. Rád jsem ho pozoroval. Zaprvé proto, že byl krásný ale také hlavně proto, že jsem si až moc zvykl na to, jaký z něj sálal klid. Svým způsobem mě to uklidňovalo. Tak trochu.

„Vždycky mám pravdu," zamručel a zhasnul poslední zdroj světla v místnosti, „pojď sem," přitáhl mé bezvládné tělo těsně k němu. Připadalo mi, že jsem v tu chvíli ani nedýchal. „Nepanikař, ano? Nic se ti nestane. Prostě spi. Tma je prima. Nemůžeš pořád usínat za světla. I oči si potřebují odpočinout," povolil pomalu stisk rukou kolem mých zad a pak se přetočil na záda.

„Alespoň než usnu?" špitl jsem, snažíc se nalepit víc na Pána. Má hlava byla až moc plná myšlenek a to, že jsem se nemohl hýbat, mi zrovna moc nepomáhalo. On by mohl utéct. On ano.

„Věříš mi?" zachraptěl. Zněl vyčerpaně. Nemohl spát. Jen kvůli mně. Byl jsem ještě horší, než jsem si myslel.

„Co to s tím má společného?" pípl jsem nechápavě.

„Odpověz," prohodil klidně. Někdo by mu měl koupit milion čokolády za to, že se mnou měl takovou trpělivost.

„Ano. Věřím ti."

„Tak spi. Jasné?" zamumlal unaveně a těžce oddychl. Měl jsem tendence ho dál přemlouvat, aby rozsvítil alespoň nějaké malé světlo. Normálně jsem byl v klidu, pokud byla tma a já ležel vedle svého Pána, ale tentokrát jsem se prostě uklidnit nedokázal.

--

Měl jsem pocit, že se mi za celou noc nepodařilo usnout. Všechny svaly v mém těle bolely stonásobně víc, než když jsem si večer lehal do postele. Připadalo mi, že se mě ta bolest chystá pomalinku zabít. Kdybych byl doma, rozhodně bych se neubránil breku. Ale tady jsem nemohl. Nemohl jsem před ním.

Před ním.

Rozlepil jsem těžké oči, abych zjistil, zda můj Pán ještě spí. Chvilku jsem si přál, aby tomu tak bylo a já jen mohl vypadnout do koupelny a brečet.

Nespal. Seděl kousek ode mě v tureckém sedu, zády se lehce opírajíc o čelo postele a něco dělal na notebooku. Jeho tělo zakrývalo jen spodní prádlo a větší, černo-šedá kostkovaná košile, jejíž rukávy spadávaly dolů a překrývaly pánovi hubené prsty. Pozoroval jsem ho, jak se lehce bříšky prstů pohybuje po klávesnici. Měl krásné ruce. Dalo by se na ně dívat celé dny.

"Baví tě na mě takhle zírat?" pronesl hrubě do naprostého ticha, aniž by se na mě vůbec nepodíval. Lehce jsem leknutím nadskočil a následně sykl bolestí, když se všechny mé svaly napnuly.

"Vlastně docela ano," zívl jsem unaveně. Páni. Mluvení také nebylo zrovna nic příjemného. Byl vůbec v mém těle nějaký sval, který byl po včerejším trestu schopný normálně fungovat?

"Začínáš být drzý," povzdechl si a zaklapl notebook. Kdybych mohl, schoulil bych se do malého klubíčka a předstíral, že neexistuju. "Jestli s tím nepřestaneš, nebudeš se moct v mé přítomnosti bez dovolení dívat nikam jinam, než do země. Je to to, co bys chtěl?" otočil se konečně mým směrem. Z jeho tváře se nedala přečíst žádná emoce. Zase se tvářil, jako by mu bylo všechno ukradené.

"Ne, Pane," zamumlal jsem tiše, "omlouvám se. Jen na tebe byl hezký pohled. Už se to nestane," vyhýbal jsem se očima jeho pohledu. I přesto jsem ale cítil, jak do mě propaloval obrovskou díru.

„Odpouštím ti toho až moc," zavrčel, „co všechno tě po včerejšku bolí?" zvedl se z postele a došel k jedné z komod. V duchu jsem doufal, že mě teď nemá v plánu potrestat. Nedokázal bych to. Sotva mi šlo dýchat.

„Mám pocit, že všechno," špitl jsem tiše, „jsem k ničemu. Mrzí mě to."

„Nejsi k ničemu," pousmál se a sedl si vedle mě, dlaněmi mi přejíždějíc po zádech, „vydržel jsi déle, než jsem čekal. Nejraději bych ti to teď dal sežrat, ale mám až moc volných hodin na to, abys tu jen bezvládně ležel," otevřel malou tubičku s krémem a já se napnul ještě víc.

Co když to nebude příjemné?

„Teď se uvolni, dobře?" broukl lehce a vymačkal si trochu krému do dlaní. „Bude to nějakou dobu pálit, ale pomůže to. Uvolní to všechny napnuté svaly. Prostě jen nevyšiluj," zachraptěl přísně.

„Bojím se," polkl jsem nejistě. Přál jsem si, abych se mohl natáhnout pro polštář, do kterého bych mohl pro jistotu kousat. Co když to vážně mělo být nesnesitelné?

„Jsi tu proto, abys mi dělal radost, není to tak?" zůstal sedět znehybněný jen kousek ode mě.

„Ano, Pane," přivřel jsem vystrašeně oči, „jsem tu jen proto, abych ti dělal radost." Zopakoval jsem ta slova, abych je připomněl sám sobě.

„V tom případě je to to jediné, na co se teď musíš soustředit. Vnímej jen mě, ano?" šeptl a pak se přese mě přehoupl, sedíc na mě obkročmo. Dal mi chvilku na to, abych srovnal můj dech a pak mě začal lehce masírovat.

Začal na ramenou. Nejdřív to bylo milé. Dokonalé. Neskutečně příjemné. Kdybych byl kočka, pravděpodobně bych vrněl vší tou úžasností.

Jenže to všechno ustalo, když se přesunul o kousek níž. Má kůže nejspíš vážně hořela. Bylo to nesnesitelné. Zmítal jsem se pod svým Pánem tolik, jak jen mi to bolavé svaly dovolovaly.

„Moc to pálí," zaúpěl jsem, prohýbajíc se v zádech, když se dostal až k mé pánvi. Bál jsem se, že zešílím.

„Teď ano. Dej tomu pár minut a uleví se ti. Nenuť mě tě poutat, prosím," zdůraznil to poslední slovíčko a já naprosto ztuhl.

On mě vážně o něco prosil? Navíc tak hezky? Kousl jsem se do rozbolavělého spodního rtu a ignoroval těžkou chuť krve. Byla to poslední věc, co mě dokázala držet při smyslech. Jiná bolest a letmé doteky těch úžasných rukou.

„Budeš na mě mluvit, prosím?" svíral jsem ruce v pěst, polykajíc hlasité vzlyky.

Slabochu! Jsi slaboch. Normální slaboch. Jako vždycky.

Nejsem. Řekni mu, že nejsem slaboch.

Není slaboch.

Wow. Páni. Vytvořil sis třetí trapné, Troyeovské já jen proto, aby tě někdo bránil? Slaboch. Slaboch. Slaboch.

Mlč.

Já?

Ne. On.

Takže Já, Slabochu?

Prostě mlčte oba!

Zbytečně se rozčiluješ. Možná je Slaboch málo? Co takhle chcípák? Ne. Jsi víc, než chcípák! Naprosto k ničemu!

„Troye!" zatřásl se mnou konečně můj Pán. Nahnal jsem nový vzduch do plic a dál brečel.

„Omlouvám se," zalapal jsem po dechu, „byl jsem mimo. Už nechci. Mluv na mě. Jen na mě mluv," panikařil jsem. Ty hlasy v mé hlavě byly pořád až moc silné a já pořádně nevěděl, na co se soustředit.

„Shhh. Klid. Je to dobré," kolíbal se mnou. Ležel jsem v jeho klíně, stočený do klubíčka.

Kdy se tohle stalo? Kdy mě dostal do jeho klína? Kdy jsem se mohl takhle ohnout?!

„Mluvím na tebe celou dobu. Tedy. Od toho momentu, cos mě o to poprosil poprvé," dával mi upocené vlasy pryč z čela. Snažil jsem si to přehrát v hlavě. Uvědomit si, co se vlastně stalo, ale nešlo to. Byl jsem pořád až moc někde jinde.

„Jsi znovu tak neskutečně tvrdý. Víš o tom vůbec?" otočil si mě tak, aby mi viděl do tváře.

„Ne, Pane," přiznal jsem popravdě, „jsem až moc zmatený."

„ A o tomhle už víš?" uchopil pevně mou chloubu a několikrát po ní přejel rukou. Slastně jsem zasténal, neschopný kontrolovat zvuky, které za mě vycházely.

„Mhm," skousl jsem si znovu ret, abych zabránil přirážení proti jeho dotekům, „vím o tom až moc. Je to moc silné," kňučel jsem nepříčetně.

„Najednou tě nic nebolí, hm?" pozlobil mě, přejíždějíc mi bříškem palce po žaludu. Pevně jsem k sobě sevřel víčka a zaklapal o sebe zuby. Neměl jsem ponětí, jestli to bylo příjemné nebo bolestivé.

„Přešlo to."

„Říkal jsem ti to," uchechtl se a zapletl všechny jeho prsty do mých vlasů. Měl jsem chuť křičet a nadávat.

„Ano. Říkal," přikývl jsem rychle. „Měl jsi pravdu. Jen prosím pokračuj. Prosím, Pane," přirážel jsem jen tak, proti ničemu. Proti vzduchu. Potřeboval jsem jen malinké tření k tomu, abych dosáhl orgasmu.

„Ne teď," odsekl, tahajíc mi hlavu do záklonu, „uděláš se, až si to vážně zasloužíš. Až budeš hodný kluk. Můj hodný kluk. Dříve ne."

Tadam tadam. Lama se hlásí zase po super hloupé pauze se super hloupou částí.

Achjo. Sice k tomu teď mám důvod, jelikož jsem byla pár dní v Itálii, ale i tak už jsem mohla dobré dva dny něco smolit. Mě to tak rozčiluje. Mám milion věcí v hlavě a pak bych si nejradši nafackovala, když to napíšu.

Obdivuju vás všechny za to, že se mnou máte pořád trpělivost, jelikož tolik přečtení? Zasloužím si to vůbec? Jelikož já myslím, že spíš ne.

Takže. Um. Děkuju. Jste nejlepšejší podpora. Moc si toho vážím :)

^_^

N.