„Proto chci, abys první den, první noc a hlavně první ráno zažil vedle mě," opřel mi dlaně o ramena a přirazil mě k čelu postele, „jen pořád přemýšlím nad tím, jestli ti dopřát poslední orgasmus pro tebe přirozeným způsobem nebo tě zamknout už teď a dovést tě k šílenství. Bylo by to tak dokonalé, nemyslíš? Už jen to, o kolik rychleji by sis uvědomil, jak moc mě vlastně potřebuješ k šťastnému životu."

--

Jen jsem tam seděl a zíral do země, neschopný jakékoliv reakce. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce a to napětí, které mezi námi teď bylo, mě téměř trhalo na kousky. Přišlo mi neuvěřitelné, že ve mně dokázal probudit takový pocit tak rychle a hlavně bez toho, aniž by věděl o mých představách a tajných snech.

„Dojdi si vyčistit zuby, pak se osprchuj a až budeš hotový, tak si klekni zády ke dveřím a počkej, až přijdu, jasné?" Zachraptěl klidně, aniž by ke mně zvedl pohled.

„Dobře," pípl jsem nejistě a vyskočil na nohy. Přišlo mi, jako by mi najednou vůbec nepatřily. Podlamovaly se pod mou vahou a přemluvit je k pohybu vpřed bylo zatraceně těžké. A to se ještě nic nedělo. Neměl jsem ponětí, jak jeho hry vůbec zvládnu.

„Troye?" Zvedl konečně oči od mobilu a zadíval se nespokojeně do těch mých.

„Dobře, Pane," opravil jsem se rychle a nervózně se zhoupl na patách. Bylo to tak zvláštně přirozené to říkat, ale i tak se mi to malé slovíčko vyslovovalo těžce.

„Správě," přikývl a znovu se začetl do zprávy, „běž už."

Jen jsem rychle přikývl a zmizel z ložnice. Hned za dveřmi jsem dlouze vydechl a následně se hloupě usmál. Mým tělem proudilo neskutečné množství adrenalinu a já byl tak moc natěšený. Obě jeho možnosti se mi líbily a vlastně jsem vůbec nevěděl, kterou jsem si přál víc.

Pobrukoval jsem si svou oblíbenou písničku a houpal jsem se v bocích do rytmu, zatímco jsem vymačkával zubní pastu na kartáček. Každý normální člověk by si nejspíš nejdříve vyčistil zuby a až pak by se šel sprchovat, ale já byl tolik netrpělivý a udělat obě věci najednou byla obrovská úspora času.

Čas byl ale jen jednou z věcí, proč jsem dělal obojí. Potřeboval jsem hlavně nějak zaměstnat své ruce, abych neměl potřebu se sám sebe dotýkat víc, než bylo potřeba. Bylo to tak lákavé. Nepřišel by na to. Neměl jak. Jenže já nechtěl podvádět. Přál jsem si pro něj být hodný kluk a někdo, kdo mu bude dělat radost. Proč jen to muselo být tak těžké? Možná kdybych si nebyl zvyklý dělat dobře několikrát denně, tak by to tak hrozné nebylo. Ne. I tak by jistě ranní erekce byla přinejmenším nepříjemná.

Rychle jsem se namydlil, zatímco jsem kartáček svíral mezi zuby a jazykem nervózně přejížděl po jemných štětinkách. Vždy mě to uklidňovalo, ale dnes byl můj stres očividně o dost větší, než normálně. 

Byl jsem z toho všeho víc a víc nepříčetný. Přestával jsem věřit, že pro něj budu dost dobrý, ať po mě bude chtít cokoli. Vysoušel jsem svou kůži ručníkem, který mi nespočetněkrát vypadl z rozklepaných rukou. Nakonec jsem se na to rozhodl vykašlat, jelikož jsem stejně neměl šanci uspět.

Klečet nebylo tak snadné, jak se mi na první pohled zdálo. Studená dlažba mě tlačila do kloubů na kolenou, navíc jsem pořád nevěděl, kam položit ruce. Měl jsem je nechat sepnuté za zády nebo je položit na stehna? Měl jsem být napřímený nebo naopak skloněný spolu s mým pohledem?

„Ani se nehni, rozumíš?" Probral mě hrubý hlas. Trvalo mi dlouho, než jsem se odvážil promluvit.

„A. Ano, Pane," vykoktal jsem nakonec, přičemž se mé tváře nejspíš zbarvily doruda. Nebylo to tolik ponižující, jak jsem si myslel. Naopak se mi ten pocit líbil, ale pořád ho kazila ta zatracená nejistota.

„Hodný kluk," poznamenal a nasadil mi něco na oči tak, abych nic neviděl. Ta dvě slovíčka rozbušila mé srdce ještě víc. Znělo to tak krásně a já měl pocit, že mi nikdo nikdy neřekl nic, na co bych mohl být pyšnější.

„Vstaň," poručil a já se nemotorně vyškrábal na nohy. Slyšel jsem jeho tiché pousmání. Styděl jsem se za sebe. Neměl se mi smát. Jenže, kdo by se mi nesmál? Musel na mě být hrozný pohled.

Ve chvíli, kdy jsem stál na nohou, mě chytl za paže a nasměroval tam, kam chtěl. Pak jsem jen uslyšel cinkání kovu a ve vteřině byla má zápěstí uvězněná v poutech, která byla – jak jsem rychle zjistil připevněná ke stěně. Ta náhlá bezmoc mě vyděsila. Bojoval jsem s pevnými pouty, i když mi bylo jasné, že nemám šanci. Možná jsem se jen potřeboval dostat do bodu, kdy jsem se s tou bezmocí měl smířit. A on mě nechal. Dával mi tolik času. Proklínal jsem ho za to. Potřeboval jsem slyšet jeho hlas. Jeho pokyny. Měl mi dát vědět, co dělat. Jenže on mlčel. Slyšel jsem sice, jak lehce dýchá, ale to bylo tak jediné, co mě upozorňovalo na jeho přítomnost.

Chtěl jsem ho začít prosit, aby toho nechal. Aby mi alespoň sundal tu věc z očí, jenže zároveň to bylo tak dokonalé a já byl znovu bolestivě tvrdý.

Přiblížil se. Jeho dech dopadal na mé napnuté tělo. Kroutil jsem se a snažil se mu uniknout, ale neměl jsem kam. Tiše jsem skučel, naprosto nepřítomný ze situace, do které mě dostal. Bylo neuvěřitelné, co se mnou dokázal, aniž by se mě vůbec dotýkal.

A pak to udělal. Jeho teplé prsty poprvé přejely po mé plně naběhlé chloubě, v mžiku po ní přejíždějíc nahoru a dolů. Dlouze jsem zakňoural a nadobro se položil do pout, ignorujíc bolest, kterou mi způsobovaly, když se zařezávaly do kůže. Nedokázal jsem přestat sténat a každý zvuk, který ze mě vyšel, byl hlasitější a hlasitější. Byl tak přesný. Dokonale přesný.

„Jsi blízko, nepletu se?" pronesl tiše, ale i tak mi díky jeho hlasu přeběhl mráz po zádech.

„Mhm," kousal jsem se slastí do jazyka, abych alespoň trochu utlumil své sténání.

„Tak proč jsi nic neřekl?" Praštil mě lehce přes můj plně naběhlý penis a já zavyl bolestí. Bylo to tak silné a já doufal, že to neudělá znova, jelikož mi bylo jasné, že bych se ihned udělal. Ta bolest byla tak jiná. Zvláštně intenzivní. Tiskl jsem se na studenou stěnu a doufal, že mi to pomůže vrátit se zpět do reality. Nepomohlo.

„Neboj," zašeptal blízko mého ucha, aniž by čekal na mou odpověď, „tohle se odnaučíš rychle," skousl mi citlivou kůži na krku a tahal za ni zuby, dokud z nich nevyklouzla. Silně jsem praštil hlavou o stěnu a dlouze vydechl. Bože. Před pár hodinami jsem mu tvrdil, že nemám chuť na sex a teď jsem byl naprosto mimo jen z tak jednoduchých věcí.

Cítil jsem, jak se odtáhl a pak mou pozornost upoutala tekoucí voda. Nechápal jsem to. Proč? Vždyť jsem se koupal před chvílí.

„Pane Bože!" vykřikl jsem, když na mé rozehřáté tělo dopadly první kapky nesnesitelně ledové vody.

„Klid," vydechl a nesměroval na mě vodu nadobro, „jen v klidu dýchej."

„Dost. Prosím!" křičel jsem dál, naprosto nesoustředěný. Připadalo mi, že se mi malé jehličky zabodávají do těla.

„Nepřestanu, dokud se neuklidníš," pronesl neústupně. Několikrát jsem se ještě vzepřel v poutech, ale nakonec jsem se do nich jen vysíleně pověsil. Nedokázal jsem tomu dál odporovat. I přes to, že se vlastně nic nestalo, jsem už byl neskutečně vyčerpaný a mé svaly na rukou a nohou mě pálily.

„Správně," prohodil a konečně vypnul ledovou vodu, „moc dobře."

„Děkuju," zamrkal jsem rychle ve snaze se zase vrátit k tomu, abych byl schopný naplno vnímat. Jenže on využil chvíle, kdy jsem byl ještě stále mimo a zamknul můj teď už ochablý penis do klícky.

„Jen pro tvou informaci," sundal mi pásku z očí a já je rychle přivřel před náhlým světlem, „měl jsem v plánu nechat tě se udělat. Ale vybral sis sám," setřel mi slzy z tváře.

„Omlouvám se," popotáhl jsem a zadíval se do stropu, abych se naplno nerozbrečel, „neuvědomil jsem si to. Vím, že jsem udělal chybu. Mrzí mě to," fňukl jsem.

„Já vím," usmál se lehce, „a vsadím se, že už jí nikdy neuděláš, hm?" osvobodil má zápěstí z pout a chvilku mě přidržovat, dokud si nebyl jistý, že dokážu stát sám.

„Ne, Pane," sklonil jsem hlavu, „neudělám."