Jedna taková kratší, milejší - no, prostě nedělní :) Snad se bude líbit.

Mimochodem, přes 13K přečtení? Já vážně nevím, co říct. Moc děkuju.

^_^

N.

Zbytek dne byl ještě náročnější, než jsem si vůbec mohl představit. Trochu mi to připadlo, jako by můj trénink započal až před pár hodinami. Proklečel jsem většinu dne v blízkosti mého Pána a slova: narovnej se, jsem snad nikdy neslyšel tolikrát v tak krátké době. Připadal jsem si neschopný. Co mohlo být na klečení tak těžké?

Popravdě, vlastně všechno. Všechnu tu bolest totiž neodnášela jen kolena, ale i záda a prsty u nohou bylo poměrně těžké hýbat vzhledem k tomu, jak odkrvené byly. Měl jsem strach, že to nedokážu. Že ho prostě každou minutou začnu prosit, aby mi dovolil vstát. Jenže kdybych to udělal, mohl bych dnes dosáhnutí orgasmu rovnou zamávat. A ať už byla bolest kolen sebe šílenější, mé uvolnění pořád vedlo. Potřeboval jsem to. Tak moc.

„Máš pohodlí?" protáhl se kolem mě Pán a konečky prstů mi přejel po zádech. I přes to, jaké bylo v domě teplo, mi díky jeho letmému doteku přejel mráz po zádech. Líbilo se mi, když tohle dělal. Když se mě prostě jen tak bez varování lehce dotkl.

„Ano, Pane," pípl jsem přidušeně a odolával touze se trochu zavrtět, abych na chvíli ulevil kolenům.

„Co takhle se přidat ke mně nahoru, hm?" broukl pobaveně. Dostal jsem ze sebe tiché děkuji a opatrně se postavil na nohy, které mě naprosto odmítly poslouchat. Pána to opět nikterak nepřekvapilo a zachytil mě ihned, jakmile se mi podlomila kolena.

„Omlouvám se," špitl jsem tiše, nechávajíc se položit na gauč, „nechal bys mě dále klečet, kdybych řekl, že nemám pohodlí?" odvážil jsem se zeptat, jelikož má zvědavost byla příliš silná.

„Hlavně pomalu," zasmál se a natáhl mi opatrně obě nohy, „a nejspíš ano. Učíš se rychle," přišpendlil mi rukama nohy ke gauči, když jsem si je chtěl kvůli nesnesitelnému brnění přitáhnout k sobě.

„Vydrž to," poručil hrubě a pak polevil stisk jeho rukou. Natáhl jsem se více na gauč a hlavu s těžkým polknutím nechal přepadnout přes opěradlo, abych do ní dostal co nejvíc krve. Bylo téměř nemožné se soustředit.  A to po mě chtěl jen hloupé klečení.

Neschopný! Neschopný! Neschopný!

„Potřeboval bych s tebou o něčem mluvit," zvedl mi hlavu a popotáhl mě o něco níž tak, abych byl celý položený na gauči.

„Je něco špatně?" vylekal jsem se tónu, který použil.

„Vlastně ano," zvážněl, „můžeš už se posadit?"

„Ano, Pane," vychrlil jsem a rychle se posadil do tureckého sedu, nervózně v rukou svírajíc prsty u nohou. Vážně jsem ho tolik zklamal? Chtěl to ukončit? Měl by na to jistě právo. A i důvod.

Úplně se mi sevřel žaludek. To, jak na mě koukal. Chtělo se mi brečet. Nemohl to ukončit. Ne teď. Potřeboval jsem ho. Měl jsem pocit, že bude zvracet. Sám se zebe. Se své vlastní neschopnosti. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že bych mohl být pro někoho takového dobrý submisiv. Mohl bych být vůbec pro někoho dobrý?

„Klid," usmál se lehce, „není to až tak špatné," uklidnil mě trochu a následně praštil přes prsty, abych si přestal škrábat kůži u nohou. Byl to pitomý zlozvyk. A ještě pitomější bylo to, jak moc mě ta nepatrná bolest uklidňovala.

Složil jsem ruce do klína a nejistě přikývl, čímž jsem mu dal vědět, že může pokračovat. Nebyl jsem sice na jeho slova připravený, ale čekání by určitě ničemu nepomohlo.

„Jde o to místo v tvé hlavě, kam utíkáš před bolestí," odmlčel se na chvilku, „je normální někam utíkat, za to se nijak nezlobím. Jen mi nepřijde, že utíkáš správně," zvedl mi palcem bradu a nepatrným úsměvem mě pobídl k mluvení.

„Nemůžu za to," zadrmolil jsem.

„Neříkám, že ano. Jen potřebuju, abys o tom se mnou mluvil. Jinak s tím nemůžu nic dělat. Nevidím ti do hlavy, ale vidím, jak se u toho tváříš. A soudě podle toho to pro tebe není nic příjemného."

„Je to kvůli němu. Myslím," vydechl jsem dlouze, ve snaze zatlačit slzy," vždycky mi říkal ošklivé věci, když mě pálil. A teď to prostě přijde samo, když bolest nezvládám," popotáhl jsem.

„Proč jsi mi o tom neřekl?" zastrčil mi pár kudrlinek za uši, letmo se dotýkajíc citlivé kůže.

„Nevím," pokrčil jsem rameny, „nějak jsem doufal, že to odezní."

„Ale bylo to naopak silnější, hm?" obkresloval palcem tvar mé tváře.

„Nejspíš. Vlastně ano. Omlouvám se."

„Zastavíš mě vždy, když se to začne dít, ano?" zvedl mi znovu hlavu, „slib mi to."

„Stane se to moc rychle. Nejde to pak zastavit," přitáhl jsem si nohy k tělu a položil na ně bradu. Nebylo lehké o tomhle mluvit. Připadal jsem si ještě horší.

„Uklidni se," zachraptěl, „dostaneme se přes to. Jen mě musíš poslouchat a věřit mi. To je všechno, co musíš udělat, ano?"

„Ano. Dobře. Děkuju, Pane," šeptl jsem přes slzy, které se až moc rychle draly ven z mých očí. Měl by o tolik jednodušší najít si někoho, kdo byl v hlavě v pořádku. Nemusel by čekat, až se srovná. Nechápal jsem to. Neměl mě doma až tak dlouho, aby si mě tolik oblíbil. Navíc – rozhodně jsem nebyl tak dobrý.

„Co kdybych ti teď ukázal ta místa, co tu ještě neznáš? Trochu by to pomohlo, nemyslíš? Pro pár dalších her nepoužiju nic, co bys neznal nebo bych tě s tím předem neseznámil. Budeme spolu víc mluvit. Věřím tomu, že to zvládneš," plácl mě přes nohu a vesele se postavil na nohy.

„Nevadí ti to?" zakoktal jsem nejistě, „máš rád, když ten druhý neví, co se děje."

„To ano," přikývl, „ale to všechno si můžeme užívat, až budeš všechno vnímat tak, jak máš," chytl mě za zápěstí a táhl mě za sebou do chodby.