Na chvilku zase všechno vypadalo, že se vůbec nic neděje. Phil už byl vzhůru a všichni tři jsme seděli na gauči v obývacím pokoji. Prázdná krabice od obří, sýrové pizzy se povalovala na stole, zatímco Connor dojídal poslední kousek. Všude kolem vládlo ticho. Jako by snad bylo trestné promluvit. Nebylo to ale takové to ticho, díky kterému by se všem nervozitou svíral žaludek. Nejspíš jsme tak nějak byli rádi, že jsme mohli mlčet a nic neřešit.

Phil nakonec přišel s návrhem, že pustí jeden ze seriálů, které sledoval. Vždy měl na podobné věci skvělý vkus.

Pustil Stranger things.

Chvilku jsem protestoval. Nechtěl jsem koukat na nic strašidelného, ale Phil mě ujistil, že se bát nebudu a Connor mě pro jistotu objal kolem ramen. Opřel jsem si o něj hlavu a spokojeně vydechl. Líbilo se mi, že něco takového udělal i před Philem. Vtipné ale bylo, že toho to nejspíš zmátlo, jelikož po nás většinu času divně pokukoval.

-

Končil třetí díl. Původně jsem tomu nevěřil, ale vážně to bylo dobré. Propadal jsem tomu. Nutně jsem potřeboval vědět, jak to bude dál. Connor ale sundal ruku z mého ramena a pokynul Philovi, aby šel s ním. Nespokojeně jsem zamručel a přitáhl si nohy k tělu, pokládajíc bradu na kolena. Chápal jsem, že tomu rozhovoru se nemohli vyhnout. Musel Philovi vysvětlit, co se bude dít. Jenže já to chtěl ignorovat. Až moc mě to celé děsilo.

Natáhl jsem se pro ovladač a přepnul televizi na jeden z hudebních kanálů. Potřeboval jsem nějak vyplnit to ticho. Potřeboval jsem zabavit svou vlastní hlavu. A možná, kdyby nehráli ohrané, rádoby letní hity, tak by se mi to povedlo.

Naštěstí to netrvalo tak dlouho a Connor se vrátil, sedajíc si děsně vedle mě.

„Bude to v pohodě, neboj," žďuchl do mě ramenem, následně mi upravujíc vlasy tak, aby mi nepadaly do očí.

„Jen je toho najednou asi moc," zaskučel jsem, „byl jsem zvyklý mít tě kolem sebe. Jen pro sebe. Já vím, že to není dobře. Ale najednou mám zase začít chodit do školy. A teď se tu ještě budou motat oni dva. Nechci je tu," přitáhl jsem si nohy ještě víc k tělu. Nenáviděl jsem se za to, že jsem něco takového řekl. A ještě víc jsem se nenáviděl za to, že jsem to myslel vážně.

„Jsi hrozná žárlivka," zasmál se, „budou tu jen chvilku. Pokud se Dan bude držet našeho plánu, bude pryč za pár dní. Slibuju."

„Co s ním chceš dělat? Přistoupíš na ten Philův návrh? Jít na to násilím?" nevydržel jsem udržet zvědavost na uzdě.

„Ne," stáhl si mě do klína tak, že jsem ležel na zádech, na jeho nohách, zatímco on mě vískal ve vlasech, „říká ti něco Antabus?" narovnal se opatrně.

„Ne," zavrtěl jsem zmateně hlavou.

„Tím se léčí alkoholismus, když tě zavřou do léčebny. Nějakou dobu to zobeš a když se pak napiješ, udělá se ti zle. Problém ale většinou je, že to nepůsobí hned. A pokud nepodepíšeš určitý papír nebo to nemáš nakázané soudem, nemůžou tě v léčebně držet. Prostě odejdeš, vysadíš prášky, piješ vesele dál," zastavil na chvilku, „sehnal jsem něco, co je o dost agresivnější a rychlejší. Neříkám, že to bude hezké. Nepustím Dana z toho pokoje. Nemusíš ho vídat. Jen mi věř. Dostanu ho z toho, dobře?"

„Dobře," vydechl jsem dlouze. Možná jsem byl za takové řešení rád. Philův nápad sice nebyl úplně scestný, ale nejspíš by takový přístup na někoho, jako byl Dan, nezabral. Vlastně mě ta představa, jak Connor tříská někoho tak obrovského docela pobavila. Nejspíš to nebylo vtipné. Zničilo by to jejich přátelství. Ale i tak jsem se to snažil udržet v hlavě jako vtipnou představu. Nechtěl jsem kvůli tomu panikařit. Nechtěl jsem si připouštět, jak moc špatné to je.

„Connore?" šeptl jsem po chvilce. Nervózně jsem si hrál s prsty. Ta myšlenka přilítla do mé hlavy tak rychle. Nejspíš to byl nesmysl. Jenže mně to připadalo tak geniální.

„Hm?" broukl se zájmem, zastavujíc pohyb prsty v mých vlasech.

„Bylo by příliš troufalé poprosit tě teď o rozptýlení?" nechal jsem pohled na jednom místě na stropě, „totiž. Taky toho musíš mít plné kecky. Nechci být ještě větší přítěží.

„Nesmysl," zvedl mě do sedu, „trochu překopeme pravidla, okay?"

„Okay."

„Dříve ses měl svlékat při příchodu. Teď pokaždé, když se bude schylovat ke scéně, chci, abys šel nejdřív do koupelny, tam se umyl a pak šel nahý do herny. Chci, abys to tak dělal automaticky vždycky, jasné? Bude to pak o dost přirozenější. Stejně jako předtím."

„Dobře," přitakal jsem rychle a zvedl se na nohy. Znělo to rozumně. Navíc jsem byl nadšený, že měl náladu na takové věci. Potřeboval jsem, aby to tak bylo.

„Troye?" zastavil mě hned při prvním kroku.

„Ano?" zhoupl jsem se na patách.

„Zůstaň pak v ložnici. Bude to lepší, když jsou tu ti dva. Teď jdi," pobídl mě pohledem a já neváhal ani vteřinu. Tolik jsem se těšil.

Připadalo mi, jako by se všechno otočilo. Jako by byl normální život nevšední a hraní naopak až moc přirozené.

Sprchovým koutem jsem jen prolétl. Nejspíš jsem tomu měl věnovat více času. Ale já nechtěl. Byl jsem nedočkavý. Rychle jsem se osušil a otevřel dveře do ložnice. Pán už na mě čekal.

Seděl na posteli, na které bylo několik provazů.

Spokojeně jsem se sám pro sebe usmál a pak udělal pár malých kroků, klekajíc si doprostřed místnosti.

„Nejsi jediný, kdo tu potřebuje uvolnění," zachraptěl Pán a zvedl se s tenkým provazem v ruce z postele. Přistupoval ke mně tak pomalu. Tak Přesně. „Nenech to zajít dál, než zvládneš. Možná toho na tebe bude moc," sedl si za mně a začal provazem omotávat prsty na mých nohách. Chtěl jsem ucuknout. Bylo to nepříjemné. Nepřirozené. Neviděl jsem v tom smysl. Ani trochu.

Nejistě jsem se ošil a Pán nespokojeně zavrčel. Ustal jsem v pohybu a nechal ho přivázat provaz kolem prstů na druhé noze. Nakonec mi poručil, abych se přesunul k čelu postele.

Nezvedal jsem se. Jen jsem tam došel po čtyřech. Připadalo mi to lehčí. Otočil jsem se zpět k Pánovi, takže jsem se zády opíral o postel. Tentokrát vzal silnější provaz, kterým mi zápěstí přivázal ke kotníkům. Nechápal jsem, jak to udělal, ale nešlo mi se narovnat. Nelíbilo se mi to.

„Bylo by pěkné, kdybys k tomu šátku měl osobnější přístup, co říkáš?" zeptal se, když mi ke rtům přiložil kuličkový roubík. Nechápal jsem, co tím myslel, ale raději jsem poslušně otevřel pusu. V ten moment mi zacukalo v penisu. Bylo to moc dokonalé. Připadal jsem si moc bezmocný, což bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Connor pak rozvázal šátek na mém krku a převázal mi ho přes oči.

Teď už jsem chápal, jak to myslel. Znovu jsem se nejistě zavrtěl.

„Teď mě dobře poslouchej," začal hrubým hlasem, „za chvilku tě připravím i o sluch. Nebudu po tobě chtít nic náročného. Chci jen, abys počítal rány. Ale, potřebujeme něco, čím ti dám najevo, že počítáš špatně. Mám tu mírné svorky na bradavky. Říkal jsi, že tě takové věci děsí. Troufáš si na to?" položil obě ruce na mé nohy. Tak hezky hřály.

Jen jsem nejistě polkl. Nevěřil jsem sám sobě. Co když to nezvládnu a budu ho muset kvůli takové blbosti zastavit? Nechtěl jsem. Nechtěl jsem kvůli takové jednoduché věci. Přál jsem si, aby na mě byl pyšný.

„Ano," zamumlal jsem přes roubík, „troufám, Pane." Nejspíš mi ani nemohl rozumět.

Po chvilce jsem ucítil tlak na levé bradavce. Bolestně jsem zakňučel a pevně sevřel oči, i když to díky šátku nemělo žádný nový efekt. Nebylo to tak hrozné, ale pořád to bylo až moc intensivní. Naštěstí to po chvilce odeznělo.

„Moc dobře, Tro." Ta malá pochvala byla ta nejlepší věc na světě. Byla hymnou pro mé uši. Kdybych neměl roubík, na rtech by se mi rozléval úsměv.

„Takže," zamručel, „pokaždé, když se sekneš s počítáním, zatahám za řetízek svorek. Pak začneš počítat od začátku. Je to všechno jasné?!" Zvedl tón hlasu. Musel jsem se přikrčit.

„Jasné, Pane," přikývl jsem pro jistotu.

„Prima," broukl a pak jsem cítil, jak se něco dotýká mých uší.

Pak ticho.

Zalehly.

Bylo to nepříjemné.

Jako bych byl pod vodou.

Bál jsem se, že zpanikařím.

Bylo to ještě horší, než když jsem měl tenkrát ve smyčce to vzdychání. Tohle bylo jen prázdné ticho. Neměl jsem žádný ze svých smyslů. Jen čich. Jenže ten mi teď nemohl vůbec nijak pomoct. A co se chuti týkalo, jen odporná guma.

„Jedna!" vyjekl jsem s první ránou přes pravé stehno. Nebyla nijak silná. Nejspíš mě jen plácl dlaní. Jenže bylo to tak nečekané, že mě to naprosto pohltilo. Trvalo dlouho, než odeznělo hučení z uší.

„Dva!"

Pán postupoval moc rychle.

„Tři."

Lapal jsem po dechu. Bylo těžké nahnat vzduch do plic. Potřeboval jsem se zavrtět. Neodolal jsem tomu. Čekal jsem další ránu.

Nepřišla.

Otevřel jsem oči a stále viděl tmu. Panikařil jsem. Co když Connor odešel z místnosti? To by neudělal. Nemohl to udělat. Nebo ano? Byl jsem moc vyděšený. Nechtěl jsem, aby mě nechal samotného.

Další rána.

Zapřemýšlel jsem.

„Tři."

To primitivní slovo vyšlo z mých úst nejistě. Ani nevím, zda jsem ho řekl. Neslyšel jsem přes špunty sám sebe. Napjatě jsem čekal.

Prudká bolest v bradavkách mi dala rychle najevo, že jsem se sekl. Zakňučel jsem a pokusil se narovnat. Nešlo to. Skličovala mě úzkost. Jenže jiná, než obvykle. Tak bezpečná. Věděl jsem, že je to v pohodě. Nic jsem neřešil.

Jen další rána.

„Jedna." Chvilku jsem čekal. Bál jsem se, že mě znovu chytne za řetízek. Co když to slovo vůbec nevyšlo z mých úst? Cítil jsem, jak mě pálily hlasivky. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem brečel.

„Dva." Tentokrát postupoval pomaleji, než předtím. Prsty bloudil po mém těle. Nejspíš proto, aby mě uklidnil. Jenže já byl stále napjatý. Cítil jsem, jak mě pálí kůže na nohách. Přitom ty rány vůbec nebyly silné. Nerozuměl jsem tomu.

Slyšel jsem své vlastní srdce. Tlouklo jako zběsilé. Snažil jsem se ho uklidnit. Uklidnit sebe. Nešlo to. Byl jsem napjatý. Nedočkavý. Takový kousek od vrcholu.

Netušil jsem, co dělat. Jak ho poprosit o povolení.

„Tři." Vždy jsem si myslel, že mumlat přes roubík bude trapné. Naopak mě to děsně hecovalo.

Tak moc blízko.

„Pane," skousl jsem roubík s další ranou, trhajíc sebou panicky. Bál jsem se, že vyvrcholím bez dovolení.

Znovu zatahal za řetízek.

A já nevnímal nic jiného, než svíraní v podbřišku. Někde v dálce jsem cítil, jak mě dál tahá za bradavky, ale připadalo mi to, jako by to bylo jen ve snu.

Cukl jsem sebou, když položil dlaně na mé tváře. Rychle jsem pochopil, že chce nejdřív vyndat špunty z uší. Raději jsem přikývl, aby věděl, že vnímám. Bylo děsivé, jak silné všechno kolem bylo.

Povolil jsem veškeré svaly, když mé uši odlehly.

„Jsi se mnou?" zeptal se tiše. Znovu jsem přikývl. Stále jsem kousal do gumy roubíku. Zaměstnával jsem se tak. Nebyla jiná možnost. Ještě jsem sebou mohl začít házet, ale to by všechno jen zhoršilo.

„Dobře," zavadil mi prstem o spodní ret, „teď už to znáš. Nejdřív pusa, pak oči. Jen v klidu." Musel být blízko. Cítil jsem, jak na mou pokožku dopadá jeho dech.

Snažil jsem se zabránit zívnutí, když mi odepnul roubík. Ta touha mě naštěstí opustila hned, když mi konečně sundal šátek. Světlo bylo tak ostré. Bodalo do očí. Zakňučel jsem.

„Teď prsty," oznámil mi, aniž by čekal na mou odpověď. Přemístil se za mě a pomalu rozvazoval provaz kolem prstů na nohou. Bylo to snad ještě horší, než když je vázal.

„Připadám si jako na začátku," fňukl jsem vyčerpaně.

„Troye," povzdechl si, přeřízl veškeré provazy a zvedl mě do náruče, pokládajíc mě na postel. „To je hrozná blbost Tro. Co tě to napadlo?"

„Nic nevydržím," pokrčil jsem rameny, stáčejíc se do klubíčka.

„Shhh," lehl si vedle mě a přetáhl přes nás peřinu, „uklidni se dobře? Vedl sis moc skvěle. To, co jsem po tobě chtěl, rozhodně nebylo lehké. Teď jen dýchej, hezky zhluboka. Jsem tu s tebou."

„Díky," špitl jsem, zavírajíc oči.

Měl pravdu.

Byl jsem moc unavený. Jen jsem se potřeboval prospat.

-

Trrrm. Týbrďo, já se vážně dokopala! Omlouvám se za všechny chyby nebo jestli to vůbec nedává místy smysl. Napsala jsem to šíleně rychle s představou té věci hlavě, což se mi dlouho nestalo. 

Takže. 

Krásný nedělní večer! A předem dobrou noc a co nejmíň protivné pondělní ráno.

^_^

N.