Odvedl mě do obývacího pokoje a řekl, ať si udělám pohodlí. Sedl jsem si na šedý koberec, hned vedle křesla a zaklonil hlavu tak, abych si ji opřel o jeho opěradlo.

„Co si dáš k snídani?" Ozvalo se z kuchyně a mě popravdě dost překvapilo, že se ptal. Tak trochu jsem počítal s tím, že přede mě prostě něco postaví a nebude chtít slyšet nejmenší odpor.

„Cokoliv bez masa, prosím," houkl jsem na ně zpátky. Bylo mi z toho tak nějak trapně. Měl jsem to být já, kdo měl připravovat snídani a starat se o svého Pána. Neměl jsem sedět a čekat, až mi něco přinese.

„Nejíš maso?" Vrátil se několika rychlými kroky do obýváku a já opatrně odlepil pohled od stropu.

„Jím. Jen ho nemusím po ránu," kníkl jsem tiše a zadíval se na zem. Můj pohled zůstal viset na jeho bosých nohou. Byly tak sexy. Jako on celý. Připadal jsem si trochu jako pubertální holka, co právě objevila dokonalost nějaké klučičí kapely. 

„Proč si nesedneš na gauč, jako každý normální člověk?" Zvedl mi prsty bradu a pak ji pevně uchopil mezi palec a ukazováček, abych nemohl uniknout jeho pohledu.

„Já," zalapal jsem po dechu, celý mimo z jeho neuvěřitelně žhnoucích očí, „rád sedím na zemi. Ale pokud to vadí,"

„Nevadí," přerušil mě chraplavým hlasem, „narovnej se," pustil konečně bradu, ale jeho pohledem stále probodával mé oči.

Přesedl jsem si, abych klečel na kolenou a narovnal se v zádech tak, jak jen to šlo. Popravdě být narovnaný nikdy nebylo něčím, v čem bych vynikal.

„Prsty měj vždy obtočené kolem paže na druhé ruce, těsně nad lokem ano?" přejel mi palcem po rtu. Měl jsem chuť ho instinktivně začít sát, ale rozhodl jsem se ho tak brzo nepokoušet. Nebyl jsem si jistý, jestli by ho takové chování potěšilo a tak jsem jen sepjal ruce za zády tak, jak si přál. „Výborně," zatlačil prstem silněji na můj spodní ret a pak s ním přejel níž, obkreslujíc rysy mých lícních kostí, „takhle ti to sluší," prohrábl mi druhou rukou vlasy a silně za ně zatahal. Zaklonil jsem hlavu tak, abych se alespoň trochu vyhnul tlaku, který vyvíjel a slastně jsem zakňučel. Zatraceně. V jeho přítomnosti nejspíš nebudu nikdy schopný být v klidu a reálně přemýšlet.

„Děkuju, Pane," zasípal jsem, když mi došlo, že nejspíš vyžaduje nějakou odpověď

„Hmmm," zamručel a lehce mě poplácal po tváři, „teď se pojď najíst," poručil a pomohl mi na nohy. Byly zvláštně neposlušné a jeho to očividně nepřekvapilo ani z poloviny tolik, jako mě.

Sedl jsem si na první židli, na kterou jsem narazil, přehrávajíc si v hlavě jeho slova pořád a pořád dokola.

Takhle ti to sluší.

Nutit jsem sám sebe, abych se neusmíval jako naprostý idiot. Neskutečně mě to potěšilo. Vážně to znamenalo, že se mu líbí moje tělo? Aspoň trochu? Nervózně jsem se kousal do rtu a přemýšlel nad jiným důvodem, proč by to říkal, jelikož ten první mi nedával smysl.

„Přestaň být tak nervózní," přerušil můj tok myšlenek a položil přede mě obložený talíř, pečivo a hrnek s čajem, „vedeš si dobře, tak už se uklidni, ano?" Nadzvedl s úsměvem obočí.

„Já," pustil jsem svůj ret, „snažím se. Jen," pokrčil jsem rameny a zase si nervózně začal hrát s prsty, „prostě se moc bojím, že něco udělám špatně. Přál bych si, aby sis mě chtěl nechat a udělal ze mě někoho, na koho třeba budeš po nějaké době trochu hrdý," pozoroval jsem ho, jak poklidně maže máslem rohlík. Byl tak přehnaně v klidu.

„Proč si myslíš, že to neudělám?" zakroutil hlavou a natáhl se pro šunku, „nenapadlo tě mi třeba po té chvíli v koupelně něco vyčíst?" zeptal se se zájmem v hlase a zakousl se do pečiva. „A buď upřímný. Vždycky buď upřímný."

„Ne," dostal jsem ze sebe rychle, „měl bych snad?" nechápal jsem.

„Řekl jsem ti, že tě nebudu trestat, takže jsem tak trochu čekal, že to otočíš proti mně," vysvětloval, zatímco si vychutnával snídani.

„Říkal jsi, že mě nebudeš trestat za věci, které zatím neznám," zašeptal jsem nejistě, „věděl jsem, že se nesmím udělat bez dovolení," zrudl jsem ihned, jak jsem to slovíčko vyslovil.

„Možná vážně budeš někdo, kdo to po prvních pár dnech nevzdá," pousmál se, „a teď už vážně jez," napomenul mě a přistrčil mi talíř blíž. Rychle jsem přikývl a natáhl se pro tavený sýr. Když jsem měl připravené jídlo, rozhodl jsem se napít čaje, který už mohl být trochu chladnější. Zarazil jsem se ale hned, jak jsem narazil na název příchutě napsané na malém čtverečku papíru, který vyčuhoval z hrnečku.

„Vanilkový?" Vyhrkl jsem a měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy, „to je nějaký tvůj zvláštní smysl pro humor nebo tak něco?" zeptal jsem se opatrně. Trochu jsem svých slov litoval, jelikož jsem se bál, jestli má otázka nebyla příliš drzá.

„Je to jediná vanilka, které se ode mě dočkáš, tak si nestěžuj," ušklíbl se spokojeně a pak vrátil pozornost k jídlu. Hloupě jsem se usmál a usrkl z čaje. Vždy jsem se vanilce vyhýbal, jelikož mi to připadalo jako děsný paradox, ale ten čaj byl vážně výborný.

To ticho, které pak u snídaně vládlo, bylo neskutečně příjemné. Jediné, co bylo slyšet, byla tichá hudba ozývající se ze starého rádia na vysoké skříni a tlumený zvuk vody, dopadající z venku na parapety okna. Měl jsem rád, když pršelo. Ten zvuk bubnujících kapek mě uklidňoval a možná právě proto mi najednou bylo o dost lépe.

„Jak se cítíš?" zkontroloval mě pohledem, když jsme oba dojedli.

„Skvěle," přikývl jsem, „jen trochu unaveně," přiznal jsem.

„Chceš jít ještě spát? Je dost brzo," odklidil pomalu nádobí ze stolu.

„Ne," zakroutil jsem rychle hlavou, „chci, abys mě učil," vstal jsem rychle od stolu a ujal se mytí nádobí, jelikož jsem potřeboval nějak zabavit své ruce. Bylo divné o to prosit. Jenže já se vážně tolik nemohl dočkat.

„Přestaň být tak netrpělivý," stiskl mi pevně zadek a já zalapal překvapením po dechu, „není kam spěchat," natiskl se zezadu na mé tělo. Ztuhl jsem pod jeho letmými dotyky a tím, jak mi dýchal na krk.

„Když," nahnal jsem nový vzduch do plic ve snaze zůstat v klidu, „nemůžu za to," zaskučel jsem a upustil hrnek do dřezu ve chvíli, kdy mě praštil přes zadek. Ta rána pálila, ale jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo to, aby mě praštil znovu. Chtěl jsem, aby má kůže byla rudá a horká. Aby mi ukázal, že patřím jen jemu.

„A kdo za to tedy může, hm?" obejmul můj krk jeho dlouhými prsty a opatrně mě přiškrtil. Spokojeně jsem zakňučel a natiskl se zády více na něj. Cítil jsem, jak mi ta malinká klícka dole začíná být těsná, což mě dovádělo k šílenství ještě víc. Opatrně jsem se o něj třel, hlavu zaklánějíc více a více dozadu.

„Ovládej se," odtáhl se ode mě najednou úplně, „nemysli si, že ti dopřeju uvolnění jen tak, kvůli ničemu. U mě si orgasmus budeš muset zasloužit," mrkl na mě a odebral se do obýváku.

„A co mám udělat, abych si ho zasloužil?" vydechl jsem nepřítomně. Tolik jsem se styděl, ale mé tělo tolik volalo po úlevě, že už jsem se nedokázal držet zpátky.

„Jak už jsem řekl," podíval se na místo na zemi kousek od jeho nohou a počkal, dokud se neusadím přesně tam, kam koukal, „buď trpělivý," prohrábl mi pomalu vlasy, hodil nohy na stůl, zapnul televizi a pak už jen dělal, že neexistuju.

--

Trrrm.

Slibuju, že tohle je poslední "normální" a nudná kapitola.

Snažím se dokopat sama k něčemu ostřejšímu, ale jsem vážně neskutečný srab, takže vážně nevím, za jak dlouho přidám další. Hrozně mě baví tuhle povídku psát, jenže vzhledem k tomu, že nejsem schopná říct nahlas asi slovo "šprcka", tak je pro mě psát tyhle věci dost těžký, což si neskutečně protiřečí s mojí úchylnou dušičkou. Prostě ji jen budu muset protlačit víc dopředu a přestat bejt tak upnutá. Jo. To bude ono. Snad to nebude trvat moc dlouho a čekání vás neodradí.

N.

Mimochodem, moc děkuju za votes a krásné komentáře, mám moc radost ^^