Po obědě se musel Pán věnovat práci, takže jsem si měl najít vlastní program. Nevysiloval jsem se zbytečným přemýšlením. Prostě jsem jen zůstal sedět na gauči a tupě zíral na televizi. I přes to málo, co se stalo, toho na mě bylo na jeden den až dost. Doma ze mě vážně udělali neuvěřitelného chcípáka. Popravdě mě dost zajímalo, jestli nad tím tak někdy přemýšleli. Nejspíš ne. Prostě chtěli jen pomoct. Nedokázali pochopit, jak důležitý pro mě vztah s Connorem je.

Odvrátil jsem pohled od televize a zadíval se na svého Pána, který seděl zkroucený v křesle s notebookem položeným na nohou. Dlouhými prsty si protíral kořen nosu, dlouze vydechujíc snad všechen vzduch z plic.

„Děje se něco?" zeptal jsem se opatrně, ale přesto s nadšením v hlase. Chtěl jsem ho rozveselit. Nelíbilo se mi, když vypadal unaveně a nenadšeně. Chtěl jsem jeho hladový, přísný pohled a napřímenou postavu.

„Hm?" broukl unaveně, zvedajíc oči od obrazovky notebooku.

„Vypadáš," odmlčel jsem se, hledajíc správné slovo, „napjatě?" šeptl jsem nejistě a lehce se přisunul na gauči blíže ke křeslu.

„Jen je toho hodně," povzdechl si, „to místo je prostě proklaté. Měl bych se věnovat záchraně vanilkových koťátek nebo tak něco," zasmál se a následně zakroutil hlavou. Vážně musel být přetažený.

„Myslel jsem, že máš ten klub rád," přemístil jsem se co nejnenápadněji na zem, klekl si a hlavu položil na opěradlo křesla.

„To ano, jen lidi jsou idioti," zaklapl notebook a odložil ho na stůl, zvedajíc mi palcem bradu, „ale to ty víš až moc dobře, pokud se nepletu," zadíval se na mě tím nejdivnějším způsobem. Vůbec jsem netušil, co si o tom myslet.

„Asi ano," pípl jsem nejistě a naplno se uvolnil. Byla to ta chvíle, kdy jsme všechny ty věci o poslušnosti hodili za hlavu. Nechtěl jsem takový stav pořád, ale v tu chvíli byl vyhovující. Uklidňující.

„A koťátka stejně nemůžou být vanilky," prohodil jsem do ticha, „copak jsi nikdy neslyšel šukat kočky?"

„Troye!" napřímil se v křesle a stiskl mou čelist tak pevně, až jsem zaskučel bolestí. „Jak dlouho to je, co jsem ti říkal, že nebudeš mluvit sprostě?!"

„Já," zalapal jsem po dechu, „omlouvám se. Jen. Bylo to tolik uvolněné a já myslel, že můžu. Mrzí mě to," vytrhl jsem se konečně z jeho sevření a poslušně sklonil hlavu.

„Troye," zopakoval mé jméno, tentokrát o něco mírně, „podívej se na mě," odsunul se o kousek, dávajíc mi prostor k přemýšlení.

„Omlouvám se," špitl jsem, stále se skloněnou hlavou. Přišlo mi to tak přirozené. Věděl jsem, že bylo důležité Pána poslechnout, ale ani tak jsem se k tomu nedokázal donutit.

„Tak ještě jednou, dobře?" chytl mě za vlasy a zaklonil mi hlavu dozadu, „nebudeš. V. Mé. Přítomnosti. Mluvit. Sprostě. Nenávidím to," procedil mezi zuby. „Rozumíme si?"

„Ano, Pane," přitakal jsem rychle, „rozumíme si."

„Hodný kluk," zavrněl, „a teď vstaň. Chci si s tebou o něčem promluvit," položil se znovu do křesla a já se raději rychle postavil na nohy, sedajíc si na gauč jen kousek od opěradla. Nechtěl jsem od něj být daleko. Jeho přítomnost mě až moc uklidňovala. Nikdy jsem nevěřil na auru a podobné blbosti, ale teď jsem vážně věděl o tom, když nebyl poblíž.

„Udělal jsem něco špatně? Totiž. Znova?" hrál jsem si nervózně s prsty v klíně. Bál jsem se, o čem chce mluvit. Možná už mě vážně takového nechtěl.

„Přestaň panikařit a vnímej, ano?" odpověděl bez známky jakéhokoliv citu. Popravdě mě to vyděsilo ještě víc.

„Ano, Pane," odpověděl jsem hned, co mi došlo, že bych měl používat slova.

„Chci zítra přitvrdit. Ve všem. Ale potřebuju vědět, jestli se na to cítíš," předklonil se a položil si lokty na stehna, hypnotizujíc mě pohledem, „jen zítra. Jen jeden den. Uvidíme, jak ti to sedne. Jen chci, abys ten jeden den spolupracoval. Co říkáš?"

Přitvrdit.

Co tím zatraceně myslel?!

„Udělám pro tebe cokoliv, Pane," vypadlo ze mě automaticky, „chci, abys se mnou byl spokojený. Jsem jen tvůj. Patřím ti. Je na tobě, co se mnou uděláš," měl jsem tendenci padnout zpátky na kolena, ale mé tělo bylo až moc paralyzované na to, abych toho byl schopný.

„Tohle je to, co od tebe chci slyšet," zavrněl spokojeně, „a teď mě nech pracovat, ano? Až budeš unavený, tak můžeš jít spát."

„Když. Já," zakoktal jsem, „nechci jít spát bez tebe."

„Ani když ti řeknu, že dnešní noc smíš strávit v kleci?" usmál se široce a znovu si přitáhl notebook do klína.

--

„Ráno mě Pán probudil hodně brzy. Nijak se se mnou nepáral. Prostě jen otevřel dveře klece a vytáhl mě za očko obojku ven. Rozklepaně jsem si klekl, dosedajíc na paty a ruce spojil za zády tak, jak mě to učil. Takhle po ránu bylo vážně hodně náročné se soustředit.

I přesto, že jsem mohl mít oči otevřené, jsem si nedovolil koukat kolem. O to víc mě překvapilo cvaknutí zápinky karabiny kousek od mého ucha. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že mě Pán připnul na vodítko, za které následně tahal. Rozlepil jsem oči a pokusil se vstát.

„Ne," pronesl hrubě a srazil mě zpátky na kolena, „neopovažuj se," bylo jediné, co řekl a znovu zatahal za vodítko. Vzpomněl jsem si na jeho včerejší slova a poslušně ho následoval po čtyřech. Už v ten moment mi bylo jasné, že to bude vážně těžký den. A já na to nejspíš nebyl připravený.

Pán pustil vodítko hned, co mě dovedl do koupelny a chvilku něco hledat ve skříňce. Byl jsem tolik vystrašený a zároveň natěšený. Udržoval mě v nejistotě. Bál jsem se a zároveň se těšil na to, co se mnou měl v plánu.

„Trochu zakloň hlavu a otevři pusu. Nepolykej to," poručil a pak mě dlaní přidržoval, zatímco mi do pusy naléval nějakou tekutinu, které jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Až pálení na jazyku mi dalo najevo, že se jednalo o nějakou ústní vodu. Rychle jsem zamrkal a narovnal hlavu ve snaze to všechno nevyprsknout.

„Moc dobře," držel mě stále hrubě za bradu, „teď se půjdu vysprchovat. Až se vrátím, najdu tě přesně takhle, jasné? Budeš hezky klečet, s rukama za zády a běda ti, jak budou tvé tváře prázdné," pousmál se, stoupajíc si na nohy.

Opatrně jsem pokýval hlavou, sledujíc pána, jak ze sebe postupně sundává všechno to oblečení. Postupoval tak pomalu. Dělal to schválně. Umožňoval mi až moc velký výhled na jeho dokonalé tělo.

Snažil jsem se koukat těsně nad jeho pupík a klidně dýchat. Ta voda už moc pálila, navíc dokonalost Pánova těla mě pomalu, ale jistě začínala dělat tvrdým. Nervózně jsem se zavrtěl a Pán pak jen s milým úsměvem zmizel ve sprše.

Popravdě – nevidět na něj bylo ještě horší. Cítil jsem příval slz, který se hrnul z mých očí, má pusa byla v jednom ohni a klečet na té proklaté podlaze také nebylo zrovna jednoduché.

A on si dával tolik na čas.

Pomalu jsem se začínal třást, ale kupodivu jsem pořád vydržel v pozici, v které mě chtěl.

A pak, když utichla voda, mi na celém těle naskákala husí kůže. Tolik jsem se toho všeho bál. Že nebude spokojený. Že ho zklamu. A on si klidně vylezl ze sprchy jen s ručníkem kolem pasu. Byl tak krásný. Voda rychle skapávala dolů z jeho hnědých vlasů a ladně se sesouvala dolů, po jeho nepoškozené kůži. Připadal jsem si jak zhypnotizovaný. Doslova jsem hltal každičkou část jeho těla.

A nejspíš jen kvůli tomu jsem nevydržel a nechal vytéct větší část ústní vody pryč z mých úst. A pak to všechno bylo jen horší a já musel povolit úplně. Sesunul jsem se na lokty a těžce začal těžce kašlat.

„Ale," uslyšel jsem nade mnou smích, „zaskočilo ti? Hm? Možná bys na mě měl přestat tolik zírat," přitáhl si mě za vodítko více k sobě.

„Omlouvám se, Pane. Nechtěl jsem," nadechl jsem se rychle.

„Nemůžeš všechno smazat omluvou," poplácal mě silně po tváři, „jdi do herny. Čeká tam na tebe hračka, která tam předtím nebyla. Můžete se seznámit, než nepřijdu," odepnul s hořkostí v hlase vodítko. Chvilku jsem se jen nebyl schopný hýbat. Celé to bylo až moc silné. Nebál jsem se. Tedy. Trochu ano. Ale to vzrušení. To boží, zatracené vzrušení.

Po čtyřech jsem upustil koupelnu a zamířil do herny. Najednou se zdála být tak daleko. Bylo hloupé chodit po čtyřech, i když už mě Pán nejspíš dále neviděl. Ale já si nedovolil riskovat. Prostě jsem jen drkl ramenem do dveří a doufal, že budou otevřené. Kupodivu byly.

Jenže.

Já si v tu chvíli přál, aby nebyly. Abych se měl na co vymlouvat. Stál jsem tam, prsty položené těsně na prahu dveří, hypnotizujíc tu železnou věcičku uprostřed místnosti. Byla to v podstatě klec. Jenže tahle klec přesně kopírovala tvary lidského těla – tedy, do půlky. Zadek by spolu se stehny koukal ven.

„Líbí se ti?" ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočil.

„Ano, Pane," odpověděl jsem poslušně a vstoupil dál do místnosti. Najednou jsem si připadal až moc v pasti. Měl jsem tu pitomou pálivou vodu udržet v puse. Bylo to tak lehké. A tohle vůbec nevypadalo lehce.

„Nevíš, jak to funguje, že ne?" zeptal se mile a přistoupil k železné konstrukci, v půli jí odklopujíc, „je dělaná přesně na míru. Buď hodný a pojď sem, hm?" poručil mírným tónem. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal své ruce a nohy přimět k pohybu. Čím blíž jsem byl, o to víc mě mé tělo neposlouchalo. Normální klec byla fajn. Dalo se v ní hýbat. Ale tahle. Prostě mě měla udržovat na čtyřech. Nebylo kam uhnout. Nebylo kam utéct. Jak řekl můj Pán. Byla mou přesnou kopií. A mě to najednou až moc vyděsilo.

„Hlavně klid," broukl a položil mi dlaně na zem, soukajíc postupně celé mé tělo do kovem vytvořené siluety na zemi, „teď to zavřu. Nepanikař, tím se z toho ven nedostaneš. Jakékoliv pohnutí tě narazí na stěnu, dobře?" přejel mi prstem kolem páteře.

„Dobře," vydechl jsem trhaně.

„Skvěle," zaradoval se a pak jsem jen slyšel mírně vrzání, jak přese mě dostával zbytek té věci. Bylo to šílené. A nedávalo to nejmenší smysl. Pokud mě tam jen chtěl nechat samotného, tak to neznělo o nic hůř, než ta samotka. Tady bych naopak své tělo položil na kov a spal.

„Co," polkl jsem, „co se mnou máš v plánu?"

„Donutit tě poslouchat," přiložil nějaký předmět na mé pravé stehno a následně ho omotal lepící páskou. Chtěl jsem se ohlédnout, ale můj krk byl uvězněný v kleci. Nešlo se nějak víc hýbat.

„Mám strach," zavrtěl jsem se nejistě.

„Když zůstaneš nehybný, nic se ti nestane. Pamatuješ si, jak ti mé doteky dávaly elektrické šoky?" přejížděl mi mezi mřížemi klece po bocích.

„M-hm," ztuhl jsem v očekávání. Nelíbilo se mi, že mluvil o elektřině.

„Funguje to dost podobě. Dotkneš se klece, dostaneš ránu," natáhl se a zapnul malinký přístroj, „je to jednoduché. Prostě se ani nehni a vůbec nic se ti nestane."

--

Trrrm. tak jo. Původně jsem tohle chtěla napsat najednou, ale asi bych to moc uspěchala, což nechci, protože se na to až moc těším... jo, asi jsem fakt divná. 

A. um. Za čtyři měsíce dvacet tisíc přečtení? Já jenom, že fakt brečím...  Moc všem děkuju. Protože. Už. Já nevím co říct.  Psaní je poslední dobou jediný, co krom spaní a chození do práce dělám, takže je tak nějak milé vidět, že vás to tak baví (teda, doufám) :)

A um no - protože moc neumím popisovat věci, takhle nějak má vypadat ta "klec" =)

^_^

N.