Trrrm. Dobře. Já vím, že to trvalo. Ale no. Snad to bude stát za to =)

Seděl jsem spokojeně na gauči, upíjel božsky dokonalou kávu a pozoroval Connora, jak připravuje snídani.  Někde v hlouby duše jsem cítil, že svého jednání budu za pár hodin zatraceně litovat, ale v tu chvíli mi bylo až příliš skvěle. Cítil jsem se šťastný, možná až moc, ale to jsem raději dával za vinu kofeinu, i když bylo nemožné, aby na mě tak rychle působil. Ani jsem nedokázal posoudit, zda ta káva byla vážně tak dobrá nebo to bylo tím, jak dlouho jsem žádnou neměl. Přitom to u nás doma bylo běžné. Kdo vstal první, udělal všem kávu a pak během dne jsme ji všichni popíjeli ještě víc, než vodu. Zpětně se divím, že jsem se dokázal ovládat. Až když mi ji Pán zakázal pít, jsem si začal uvědomovat, jak moc se mnou kofein dokázal cloumat.

„Budou francouzské tousty a obložený talíř dostačující nebo mě necháš udělat něco jiného?" rýpl si Connor, pokládajíc jídlo na stolek v obývacím pokoji.

„Bylo by troufalé poprosit o více sýru?" zamrkal jsem nevinně a tiše doufal, že ho to nijak neurazí. Jen jsem měl na sýr vážně chuť a na talíři bylo jen pár plátků.

„Poprosit můžeš vždy," pousmál se a vrátil se do kuchyně, kde vzal zbytek balení eidamu, hermelín a pro sebe hrnek s čajem.  Za normálních okolností by to bylo naopak. On by měl kávu a já čaj. A z nějakého moc divného důvodu se mi líbilo, jak moc mi připomínal, že jsou naše role na chvilku vyměněné.

„Děkuju," natáhl jsem se rychle pro hermelín a zakousl se do něj, aniž bysse obtěžoval si ho krájet. Měl jsem na něj až moc velkou chuť, navíc celá ta nálada kolem byla až moc uvolněná. Cítil jsem se krásně. Opečovávaně. Možná – jen možná, milovaně. Což byla blbost. Ale i tak bylo hezké si to myslet.

„Máš se mnou nějaké další plány?" prohodil najednou Connor nejistě do ticha a já měl co dělat, abych se nezakuckal kouskem sýru. Vážně byl tolik nejistý? Nebo to snad dělal jen proto, aby mi zvedl sebevědomí? Nechápal jsem ho. Bylo to divné. Nepřirozené. A konečky mých prstů se pomalu začínaly třást.

„Chceš, abych měl?" dostal jsem ze sebe tak sebejistě, jak jen jsem to dokázal. Možná to na mě jen bylo moc dlouhé. Měl jsem zkrátka vydržet déle spát. Pak by všechno vyšlo a já si nemusel znovu připadat neschopný.

„Jen chci, aby ses nedržel zpátky," pokrčil rameny a zvedl hrníček, který uchopil do obou rukou, přičemž mu prsty překrývaly dlouhé rukávy šedého trika. Působil tak bezmocně a roztomile. A aby toho nebylo málo, pokrčil nohy, tisknouc si kolena k tělu. Chvilku mi jen zíral do očí a upíjel z hrnku, který si pak položil na kolena. Netušil jsem, jestli to dělal nevědomky nebo mě jen chtěl donutit, abych s ním něco dělal.

„Jestli budeš takhle pokračovat, tak začnu být nepřítomný," polkl jsem nervózně, hladově ho zkoumajíc očima. Tenhle celý nápad, kdy jsem se měl chovat dominantně, byl hloupý. Dostávalo se mi to až moc pod kůži a já začínal mít strach, že to přepísknu. Pán mi sice slíbil, že mě za nic z toho, co dopoledne provedu, nepotrestá, ale na druhou stranu jsem neměl tušení, kde byly jeho limity. Nejspíš jsem byl jen moc nevšímavý.

„A to by mě mělo vystrašit?" nadzvedl usměvavě obočí, s lehkým pokroucením hlavy pokládajíc hrneček na stůl. „Nemyslím si, že bys byl schopný provést mi něco děsného," zasmál se pohrdavě a opřel se do sedačky, ruce pokládajíc za hlavu. Nohy už neměl roztomile pokrčené, ale naopak natažené a opřené a spodní část stolu. Jeho pohled byl neskutečně žhavý a přesto nečitelný.

To mě vážně hecoval?

„Proč tohle říkáš?" zaskučel jsem ublíženě, sedajíc si na Pána obkročmo, prsty tahajíc za spodní lem trika.

„Protože si to prostě myslím," pokrčil posměšně rameny, „přesvědč mě o opaku, pokud se mýlím," pronesl s klidem, stále zírajíc bez jediného uhnutí do mých oči. Měl jsem chuť začít zoufalostí křičet a nadávat. Jenže to nejspíš bylo to, čeho chtěl dosáhnout. Věděl, že mě tímhle jednáním zažene do kouta.

„Jestli už nebudeš jíst, přesuň se, prosím, do ložnice. Oblečení dolů," vysypal jsem ze sebe rychle a zároveň rázně, vstávajíc z gauče do kuchyně, kde jsem se to celé snažil v klidu rozdýchat. Čekal jsem, že bude Connor něco namítat. Že bude mít blbé otázky nebo tak. Ale on se prostě jen zvedl a odešel.

Nějakou dobu jsem se snažil vydýchat a uklidnit v kuchyni, ale zdálo se to být nemožné. Nejspíš v tom Pán uměl chodit o dost lépe, než já. Rozhodně ano. Nikdy ale neříkal nic o tom, že by se k někomu - krom kurzů vázání choval submisivně.

Dlouze jsem vydechl a rozhodl se následovat Connora do ložnice. Určitě se mu čekání taky nezamlouvalo.

„Nevěděl jsem, kde a jak si mě přeješ najít. Je to takhle dostačující?" narazil jsem do Pána ihned ve dveřích. Stál tam v celé své kráse a jeho úsměv už snad nemohl být větší. Nechápal jsem to. Proč z toho měl takovou radost?

„Na-na zádech na posteli to bude lepší," polkl jsem nervózně, hltajíc pohledem každičkou část jeho těla.

Nastane vůbec někdy chvíle, kdy pro mě pohled na Pána přestane být tolik vzrušující?

Pozoroval jsem ho, jak se s naprostým klidem odebral na postel, kde se natáhl pro polštář, kterým si podepřel hlavu a pak jen trpělivě čekal.

Podceňoval mě.

Určitě ano.

A já mu chtěl tolik dokázat, že je ve mně víc, než si myslí.

Nejistě jsem prošel kolem postele, sedajíc si na tu stranu, na které obvyklé spával on. Neudělal jsem to proto, že bych měl potřebu brát mu „jeho" stranu postele, ale proto, že v nočním stolku bylo víc zajímavých věcí, než v tom mém.

„Nelíbí se mi, když mě podceňuješ," zakňučel jsem, natahujíc se pro lubrikační gel.

„Hmm?" broukl, pokrčujíc nohy, s kterými začal vesele kývat ze strany na stranu.

„Nech toho," napomenul jsem ho rychle, roztahujíc mu nohy a rychle se soukajíc mezi ně, aby nemohl přirazit kolena zpátky k sobě. Pán na mě hodil zvláštní pohled a naprosto strnul uprostřed pohybu. Obě nohy byly nakloněné na jednu stranu, pohled zabodnutý v mých očích.

„Lepší," přikývl jsem spokojeně a vymáčkl trochu gelu na špičku Pánovi chlouby. Tentokrát se držel více zkrátka, než ráno. Nebyl tolik vzrušený a ani jeho pohled nebyl tolik nedočkavý. Nevěděl jsem, zda něco dělám špatně nebo je to jen další zkouška. V momentě, kdy jsem rozetřel palcem gel kolem špičky Pánova penisu, jsem zjistil, že šlo o druhou možnost. Líbilo se mi, jak pomalu, ale nekontrolovatelně tvrdl a po chvilce vzdal i ten odhodlaný výraz, přivírajíc slastně oči. 

Nemohl jsem si pomoct, ale neubránil jsem se lehkému úsměvu. Bylo to sice hodně nepřirozené, ale líbilo se mít Pána alespoň na tu chvilku pod kontrolou.

Ve chvíli, kdy jeho oči byly téměř zavřené jsem vymáčkl trochu gelu i na druhý ukazováček a pomalu s ním zamířil níž, k Pánově vstupu, nervozitou ani nedýchajíc. Bál jsem se, že to přeháním. Že něco takového je pasé. Jenže Connor jen zakroutil zadkem, narážejíc více na můj prst. Panicky jsem se kousal do rtu a snažil se udržet pravidelné pohyby na Pánově chloubě, zatímco jsem se pomalu dostával prstem dál a dál, aniž bych slyšel nějaké protesty. Někde v hloubi duše jsem doufal, že mě zastaví a bude celý tenhle hloupý nápad u konce.

Opak byl ale pravdou.

Čím dále byl můj prst a čím rychlejší byly pohyby rukou, tím více se Connor propínal v zádech a z jeho úst unikalo několik slov, které nedávaly smysl.

„Na co čekáš?" otevřel konečně oči a přirazil proti mému prstu. Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou a snažil se zahnat krev, která se hrnula do mé tváře.

Jako by jí na jiném místě už nebylo až až.

„Um?" přidal jsem rychle druhý prst ve snaze Pána více zaměstnat. Nepomohlo to.

„Ojeď mě," zachraptěl, znovu zaklánějíc hlavu, „znovu už tu možnost nedostaneš," vykoktal poslední slovo euforicky, prsty zamotávajíc do bílého prostěradla.

Tohle přece nemohl myslet vážně. Bylo to. Až moc. Ano. Bylo to až moc na poměry, které jsme mezi sebou měly. Ale pokud to nebyl problém pro něj, nebyl by to být problém ani pro mě.

„Hmm," broukl jsem nejistě, nahmatávajíc prsty ten malý uzlíček nervů, „to je to, co bys chtěl? Abych si tě hned teď vzal?" masíroval jsem krouživými pohyby jeho prostatu rozhodnutý, že o tohle ho donutím prosit.

„Uh-uh," pokýval nepříčetně hlavou.

„Slova, Connie," zrychlil jsem jak pohyby ruky, tak prstů a užíval si ten moment, kdy se Pán nutil zůstat nehnutý, aby vůbec dokázal nějak přemýšlet. Muselo mu to způsobovat tolik slasti. Kdyby chtěl, stačilo by se uvolnit a mohl prožít poměrně hezký orgasmus.

„Jo, kurva. Tak dělej," zaryl nehty hlouběji do prostěradla. Nejspíš už mu dělalo problém zůstávat v klidu. Jenže já mu to nechtěl ulehčovat svazováním. Konec konců – byl to on, kdo tohle navrhl.

„Neměl bys být sprostý," zamlaskal jsem provokativně, natahujíc se pro kondom. Bylo to tak zvláštní. Ještě před chvílí jsem ho nasazoval já jemu, abych se na Pánovi mohl povozit. A teď to mělo být přesně naopak. Nerozuměl jsem tomu. Vlastně jsem nerozuměl ničemu.

Jenže část uvnitř mě to nejspíš chápala až moc dobře, jelikož můj chtíč začínal být neovladatelný. Nebyl jsem schopný vysvětlit sám sobě, kde se ve mně něco takového vzalo, ale nedalo se to ovládat.

„Pomalu," dopadly obě Pánovi ruce na můj hrudník ve chvíli, kdy jsem se to odhodlal vážně udělat, „jen. Prostě pomalu. Děkuju," vydechl trhaně, pokládajíc se zpátky na postel.

„Dobře," špitl jsem rychle, „budu se snažit," vyhrkl jsem, když špičku mého penisu sevřelo těch pár dokonalých svalů uvnitř mého Pána. Musel jsem se několikrát prudce nadechnout, abych vůbec zůstal při vědomí.

Čekal jsem, dokud se Connor trochu neuvolní a až pak se začal pomalu pohybovat. Nejhorší na tom byly zvuky, které vycházely z jeho pusy. Byly tak dokonalé. Hecující. Měl jsem nutkání chytnout ho za vlasy a začít nepříčetně přirážet. Určitě by se to celé jen zdokonalilo. Ten pocit kolem mě. Ty zvuky.

Ale já mu nechtěl ublížit. Chtěl jsem, aby z toho měl aspoň trochu dobrý pocit. Aby toho nelitoval.

Jenže pak, když pohnul boky proti mně, jsem se už nedokázal držet zpátky. Položil jsem ruce na rám postele a začal přirážet, neschopný vnímat všechno to, co mi ten moment přinášel. Bylo to dokonalé. Příliš silné.  Pánovi steny. To, jak moc byl těsný. Jak moc mě sám pobízel, abych nepřestával.

Věděl jsem, že něco takového moc dlouho nevydržím a tak jsem jen znovu uchopil jeho chloubu, snažíc se ho také dovést co nejblíže k vrcholu.

„Tro," vydechl zadýchaně, „zpomal, jestli z toho chceš ještě něco mít," pokusil se o úsměv, ale jeho obličej se spíše zkřivil do bolestné grimasy.

„V pořádku," oblízl jsem si nepřítomně spodní ret, „taky jsem blízko," zamotal jsem jednu ruku do Pánových vlasů, zatímco mě jeho steny nesly dál a dál, k dokonalé dokonalosti. Nikdy jsem si nemyslel, že i z téhle strany by to mohlo být náročné, ale popravdě bylo zatraceně těžké, abych se jen unaveně nesvezl na Pánovo tělo a nezačal brečet.

„Zatracené poprvé," zabrblal jsem vyčerpaně, ležíc těsně vedle Pána, naprosto neschopný hnutí.

„Vítej v klubu, Tro," usmál se, přejíždějíc prsty po mých upocených zádech.

„Cože?" zvedl jsem se rychle alespoň na lokty, abych viděl Pánovi do obličeje.

„Jaké cože," zasmál se, „jednoduše mi za to nikdo jiný nestál."

„A proč já ano?" nechápal jsem.

„Už jsem ti to říkal, Tro. Protože jsi pro mě dokonalý."

Vohoooo. Já se do toho vážně nechala ukecat! =D Snad je "squad" bláznivých ženštěn aspoň trochu spokojený, líp už to neumím :) Původně jsem tuhle kapitolu chtěla dát s věnováním, ale pak se vás našlo víc, co tenhle "ošukej ho, Troye," - nápad, sdílelo... takže, no. Tohle je pro vás, pro všechny "bláznivky" =)

^_^

N.