Už zase ta otravná melodie. Jestli mě tohle mělo každý den budit do školy, tak bylo pravděpodobnější, že si po pár dnech proženu kulku hlavou.

„Vypni ten otravný budík," zaskučel jsem a přetáhl si polštář přes hlavu. Byl jsem unavený. Až moc na to, abych vážně vylézal z postele. Připadal jsem si těžký. Nemožný. Jen jsem potřeboval spát.

„Kdepak," ozvalo se Connorovo uchytnutí a následně ze mě stáhl peřinu a v zápětí i polštář. „Je čas vstávat," chytl mě kolem zápěstí a pak přišpendlil zbytkem těla k matraci. Když jsem ani na to nijak výrazně nereagoval, začal mě štiplavě kousat do zad.

„Dobře, dobře," vydechl jsem rychle, zmítajíc se pod jeho váhou, „jsem vzhůru," překulil jsem se konečně na záda a posadil se hned, co se ode mě odtáhl.

„Škola volá," zasmál se znovu, tentokrát vážně otravně a zvedl se z postele.

„Nikam nejdu," zamručel jsem rezignovaně a natáhl se pro peřinu. Celé mé tělo bolelo. A vůbec. Měli jsme doma Daniela. Nemohl jsem do školy.

„Troye, udělal jsem včera, co jsi chtěl. Spolupracuj, prosím," rozsvítil světlo a já bolestně přivřel oči. To co řekl, mě rozhodilo. Měl pravdu. Choval jsem se jak blb. Ale já vážně nechtěl pryč. Nebo jsem možná spíš nechtěl do školy. Jako by to nebylo to samé. Prostě jsem nechtěl pryč od něj.

„Není to fér," vyhrabal jsem se konečně na nohy a zamířil do koupelny, kde jsem si začal čistit zuby. Nechtěl jsem Connorovi nějak víc odporovat. Nejspíš to stejně ani nemělo cenu. Probudil mě tak hezky. A já to zkazil. Zlostně jsem zíral na svůj vlastní odraz v zrcadle a snažil se přemluvit sám sebe, abych se začal chovat vděčně. Najednou, jako by to vůbec nešlo.

„Co není fér?" zeptal se Pán, když jsem se vrátil do ložnice a hledal ve skříni oblečení. Nic nebylo dost dobré. Nakonec jsem si vzal jen volnější triko, které bylo stejně nejspíš Connorovo a kalhoty, které jsem měl včera.

„Phil do školy nemusí," pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že mé chování je přehnané. Dan byl Philův přítel. Ne můj. Neměl jsem s tím nic společného. Možná jen to, že jsem se na to mohl vymlouvat.

„Phil odjel téměř před hodinou, aby si stihl dojet domů pro věci, než začne škola" prohrábl mi prsty neupravené vlasy, „můžu pro tebe poslat taxík? Nebudeš dělat blbosti?"

Ani nevím, jestli jsem si někdy připadal hůř. Totální hysterka. Hysterka k ničemu. Musel být zklamaný. Tak moc. Přitom po mě chtěl tak jednochodou věci. Vstát, obléknout se a jet do školy. Stejně tak, jako to dělala většina lidí v mém věku. A já měl na rozdíl od nich i odvoz. Dvojnásobně nevděčný.

„Ano," vydechl jsem, odcházejíc do kuchyně, kde jsem si do misky nalil mléko, do kterého jsem si nasypal kukuřičné lupínky, „ano, můžeš pro mě poslat auto a ne, nebudu dělat blbosti."

Chtěl jsem si za ta slova nafackovat. Byl jsem drzý. A úplně zbytečně. Nechápal jsem sám sebe.

Proč. Proč. Proč. Proč?!

Nechtěl jsem se tak chovat.

„Dobře," přikývl Connor, aniž by nějak komentoval mé chování, „v batohu ze včera máš všechno, co budeš potřebovat. Vyměnil jsem ti jídlo, i pití. Jen si nezapomeň telefon. Napiš, až budeš končit. Přijedu pro tebe, ano?" opřel se o stěnu.

„Okay," zvedl jsem se ze židle a dal prázdnou misku do dřezu, „budeš mě takhle vozit pořád?" omotal jsem ruce kolem jeho krku. Nechtěl jsem od něj odcházet.

„Ne," zasmál se upřímně, „až tam trochu zapadneš, budeš moct jezdit vlakem. Zastávka je odsud kousek a do školy to pak taky není daleko," odstrčil mě od sebe lehce, když se mu rozezvučel telefon v kapse. Bylo mi jasné, že budu muset jít. Jen mi upravil šátek kolem obojku a vyprovodil mě ke dveřím.

-

Poprosil jsem taxikáře, aby mi zastavil ulici od školy. Nějakou dobu odmítal, jelikož prý slíbil, že mě odveze až před vchod. Navrhl jsem, že zavoláme Connorovi. Vyšlo to.

Jezdit taxíkem bylo super. Rozhodně lepší, než vlakem. Jenže já chtěl být pro spolužáky jen normální, naprosto nezajímavý kluk. Chtěl jsem se vyhnout tomu všemu, co se dělo na předchozí škole. Vyhnout se tomu, že se zase najde nějaký Sam, který mi bude jen tak – pro radost ubližovat.

Zahlédl jsem jednoho kluka, který byl včera v mé třídě. Doufal jsem, že nebudeme hned první hodinu rozdělení na nějaké bláznivé skupiny a jen jsem prostě šel za ním. Po chvilce jsem si přestával být jistý. Co když to byl jen někdo, kdo mi byl povědomý, protože jsem ho potkal na chodbě? Co když jsem se pletl a šel na špatnou stranu?!

Ne. Ne. Ne. Ne. NE! Troye! Přestaň tak přemýšlet!

Ne, ne. Jen ať tak přemýšlí. Je pořád stejně k ničemu. Jen malá, nepoužitelná kurva!

Mlč!

Nemám proč mlčet. Je to pravda. Je k ničemu. Vždycky bude k ničemu! Neschopný. Tak moc neschopný!

Zavřel jsem oči, když hlas uvnitř mě zakřičel. Nechtěl jsem, aby se to vrátilo. Znovu jsem otevřel oči. Ten kluk už byl pryč. Dveře s nápisem 3.G byly ale naštěstí přímo přede mnou. Dlouze jsem vydechl, zamířil do třídy a sedl si na své místo, vytahujíc telefon z kapsy.

Napsal jsem Pánovi rychlou esemesku, kterou jsem stihl naštěstí poslat dřív, než zazvonilo.

Jak to jde? Je vzhůru? Je všechno v pohodě? Je mu moc špatně?

Vlastně jsem se nezajímal o to, jestli je Dan v pořádku. Jen jsem potřeboval, aby se mi Pán věnoval. Uvědomoval jsem si, že to bylo sobecké, ale nemohl jsem si pomoct.

Ta holka, se kterou jsem měl sedět, se zatím vůbec neukázala. Nevadilo mi to. Alespoň jsem měl více osobního prostoru.

Pořád jsem nervózně kontroloval telefon, i když už bylo dávno po zvonění. Nezajímalo mě to. Stejně se nedělo nic důležitého.

Neodepisoval.

Proč sakra neodepisoval?

„Jsi Troye, že ano?" ozval se učitelům hlas hned vedle mě a já nasucho polknul.

„A-ano," vykoktal jsem a nasoukal telefon zpátky do kapsy. Doufal jsem, že to bude jediné, co po mě bude chtít.

„Takhle to tady nechodí," povzdechl si, „dej mi tu věc, než to budeme muset řešit jinak."

Jinak?

Moment.

Jak jinak?

Zvedl jsem k tomu člověku pohled a zakroutil hlavou. Nemohl jsem mu ten mobil dát. Byl to můj jediný kontakt s Pánem. Už takhle to pro mě celé bylo až moc šílené.

„Jestli mi hned teď nedáš ten telefon, budu muset zavolat Connorovi a říct mu, že si ho používal v hodině," pronesl s klidem, „chceš s nad, abych to udělal?" natáhl ke mně ruku. Nejspíš si vážně myslel, že mě něčím takovým dostane.

Na druhou stranu – jak sakra mohl vědět o Connorovi? Jak mě s ním takhle mohl vydírat?!

Nechtěl jsem, aby měl Pán kvůli mně další problémy. Už vůbec ne hned druhý den, co jsem na té škole byl. A i když mě to všechno moc mátlo a vůbec se mi nelíbilo, co ten člověk říkal, vytáhl jsem mobil z kapsy a položil ho na kraj lavice, aby si ho učitel mohl vzít.

„Výborně," poplácal mě nerozvážně po hlavě, „po hodině tu počkej. Promluvíme si."

--

Trm.Um. Já vím, já vím. Jen mi bylo líto, že jsem dlouho nevydala, ale nějak jsem naopak něměla energii a náladu na něco delšího. Zítra je pátek, takže se snad trochu polepším, doufám....omlouvám se.

^^?

N.