Fingers walk your thigh
Breathe my love, get high
And oh, I'm so scared
Oh I'm so scared

It's just for tonigh

„Třeseš se jak ratlík, Tro. Co s tím?"

Přísahám, že mi srdce nad těmi slovy bouchlo snad milionkrát silněji, než normálně. Chvilku jsem se jen bránil úsměvu a pak jsem dokopal své tělo, aby se pohnulo a klekl si na podlahu tak, jak mě to Pán učil.

Narovnaný, ruce za zády.

„To ta káva," šeptl jsem tiše, hlavu sklopenou poslušně dolů. Jednak proto, že jsem se styděl, protože kdybych to nepokoušel, dokázal bych udržet ten třas a nervozitu na uzdě, a taky proto, že mi to v tu chvíli připadalo smyslnější. Nechtěl jsem, aby mi Connor dával zbytečně moc času na to vrátit se do submisivního postoje. Nepotřeboval jsem ho. Bylo to pro mě jednodušší. Přirozené. Normální. Nemusel jsem nad tím nijak více přemýšlet. Vlastně vůbec. Prostě to tak bylo.

„Seš si jistý, že se v tomhle kofeinovém záchvatu dokážeš soustředit? Poslouchat tak, abych z tebe měl radost?" broukl chraptivě, ale nepohnul se ani o píď. Nejspíš byl stejně napnutý, jako já. Možná se držel jen proto, že to teď vážně chtěl rozdělovat.

„Ano, Pane," vyhrkl jsem s menším zaváháním. Proklínal jsem se za to. Tolik jsem si přál, aby se mnou něco provedl. Aby mi ukázal, že tu teď zase velí on. Pochyboval jsem o sobě. Ne o něm. Jenže já se bál, že i to mohl být problém.

„Ta místnost s křížem. Chci tě tam nahého, klečícího u zdi. Nehybného, rozumíš?!"

Roztřásl jsem se ještě víc. Kupodivu ale nadšením a ne strachem. Ten hlas, který Pán používal, byl jako droga. A já ji rozhodně potřeboval víc. Mnohem, mnohem víc.

„Ano, Pane," vypadlo ze mě tentokrát trochu přesvědčivěji. Chvilku jsem čekal, zda ještě něco neřekne, ale když zůstal potichu, tak jsem se jen nemotorně vyhrabal na nohy a zamířil do chodby. Prudce jsem vydechl všechen vzduch z plic hned ve chvíli, kdy jsem mu zmizel očí. Připadal jsem si jak nadržený puberťák. Přitom neuběhlo moc dlouho od toho, co jsem si tak božsky užil.

Zaklepal jsem hlavou. Musel jsem. Protože jinak bych ty myšlenky na to, jak pode mnou Pán sténal, z hlavy nedostal.

Zatracená boží dokonalá nejdokonalejší božácky nejvíc nejdokonalejší dokonalost. Ne. Ještě dokonalejší.

Rozklepanýma rukama jsem ze sebe sundal tmavé boxerky, s nezájem je zahazujíc někam do prostoru a klekl si ke stěně, která se mi zdála nejdále od kříže. Pořád jsem na něj nevzpomínal nikterak v dobrém. Možná jsem na to nebyl připravený.

Jo.

Určitě proto. Potřeboval jsem na to čas. Protože já rozhodně chtěl, abych něco takového pro Pána jednou dokázal.

Bylo těžké se nehýbat. Hlavně proto, že kofein se mým tělem vesele proháněl jako zběsilý a nutil mě alepoň do malinkého pohybu.

Aspoň zahýbat prsty u nohou. Alespoň trochu.

Jenže já chtěl být dobrý. Poslušný. Vážně jsem si přál, aby měl Connor radost. Ale čím více se mé tělo ochlazovalo, tím těžší to bylo. Začínal jsem být nervózní z toho, proč v té místnosti byla taková zima. Naštěstí se pár vteřin na to otevřely dveře a já se znovu soustředil jen na to, abych se nehýbal. A Pánovi kroky se díky ozvěně ozývaly všude. Znělo to, jako by na sobě měl těžké, kožené boty. Toužil jsem po tom se otočit a ujistit se, zda jen nemám halucinace.

Ale já nemohl.

Po chvilce kroky utichly. Jen kousek ode mě. A pak na zem dopadl provaz. Určitě ano. Jen ten mohl vytvořit takový zvuk.

Nepletl jsem se. Pán si s lehkým oddechnutím klekl za mě a protáhl provaz kolem mých zápěstí, pokračujíc tak dál, aniž by na mě nějak promluvil. Bylo to frustrující. Navíc jeho letmé a přesné doteky působily, že se husí kůže na mém těla ještě znásobila. Nikdy jsem netušil, že to je vůbec možné. Vždy to pro mě byla jen husí kůže. Jenže tentokrát tu byla ta, kterou způsobovala zima a pak ta, která naskakovala z doteků a napětí mezi námi.

„Postav se," prohodil po chvilce a já nadskočil leknutím. Bál jsem se, že ho ten pohyb rozčílí, ale naštěstí se jen škodolibě zasmál. S knedlíkem v krku jsem se postavil na vratké nohy, proklínajíc sám sebe, že jsem nikdy nějak víc necvičil, protože pak by pro mě byla taková prkotina ještě větší prkotinou a nemusel bych se bát, že při zvedání bez rukou spadnu.

„Ucouvni o tři dlouhé kroky. Nechci vidět žádný pohyb navíc."

Sakra. Zněl tak přísně. Nedokázal jsem si vybavit, zda na mě někdy použil bezdůvodně tak hrubý hlas. Bál jsem se, že udělám chybu i v těch hloupých třech krocích zpět.

Kupodivu jsem to zvládl.

„Odteď se ani nehneš," roztáhl mi ještě nohy od sebe, uvazujíc mi další provazy nad kotníky, „a snaž se být tak potichu, jak jen to dokážeš," poručil a já přikývl pohledem. Mé nohy měly tendenci se třást. Chtěl jsem se kousnout do rtu, abych tomu zabránil, ale pak mi došlo, že i to by byl pohyb.

Soustředil jsem se na nehýbání tolik moc, že jsem ani nepostřehl důtky, které vzal Pán do ruky. Kůže o sebe mile šustila, když se s nimi pomalu blížil k mé maličkosti a ten zvuk ještě víc podpořil třasot mého těla.

Navíc ta zatracená zima.

První silná rána dopadla na má záda a já měl chuť prokousnout si jazyk.

Jak jsem měl sakra u něčeho takového zůstat zticha?!

Další.

A další rána. Znova a znova.

Intenzita ran pomalu zahřívala kůži na mých zádech a uvolňovala napětí, v kterém jsem byl. Jen jsem si přál, abych mohl začít sténat, tiše kňučet a kroutit se.

„Nezapomínej dýchat," poradil mi s další ránou. Bez přemýšlení jsem vypustil všechen vzduch z plic a snažil se držet oči otevřené. Potřeboval jsem zůstat při vědomí. Přitom to byly jen „hloupé" důtky a já měl pocit, že mě odnesou do ráje. Což mě přivádělo k myšlence, zda i má chlouba v pozoru měla být brána jako nechtěný pohyb.

„Pověz mi," obcházel mě, pohrávajíc si s konci důtek, „na kterou část těla je ti největší zima?"

Nohy. Bože. Mé prsty už možná umíraly zimou natolik, že s nimi nešlo pohnout, ale to já nemohl vědět, jelikož jsem se to neodvážil zkusit.

„Teď mluv," zastavil se těsně přede mnou a nechal důtky dopadnout na můj vztyčený penis.

„N-nohy," vykníkl jsem spolu s bolestným zakňučením. Nebyla to nijak nesnesitelná bolest. Jen to díky té zimě bylo o dost silnější.

A on přede mnou stál a opakoval ten samý pohyb ruky pořád a pořád dokola, obočí vysoko zvednuté.

„Nohy, Pane."

Měl jsem chuť jít se zahrabat, když mi došlo, jak moc začátečnickou chybu jsem udělal.

„Lepší," přikývl a další rána přistála na mém pravém stehně. Dal mi chvilku, abych to zpracoval a uklidnil se, než to samé udělal na druhé noze. A pak znova. A znova. Nestřídal ty rány pravidelně. Naopak občas sjel níž, až na má lýtka. Svůj účel to rozhodně splnilo, jelikož zima bylo to poslední, na co jsem myslel. Vlastně už mi vůbec nepřipadalo, že mi na ně byla zima. Ty rány nejspíš rozproudily krev natolik, že mě to začalo hřát.

„Dobře," přestal najednou, volnou rukou přejíždějíc po posledním místě, kterého se důtky dotkly, „teď to uděláme přesně naopak."

Znovu rána přes můj pulsující penis. Tentokrát jsem se vážně musel kousnout do jazyka, abych vydržel zůstat zticha. Navíc jsem vůbec nerozuměl tomu, co tím myslel.

„Chci od tebe slyšet, v čem si myslíš, že jsi dobrý," udeřil mě znovu, o dost silněji a já nevydržel nevyjeknout.

„Mluv," pobídl mě s další ránou. Slzy se hrnuly do očí rychleji, než to bylo zdravé. Nenapadlo mě nic, v čem bych byl dobrý a tak jsem zakroutil hlavou.

„Nepřestanu, dokud neřekneš alespoň tři věci."

Přál jsem si, aby mě předtím uvázal úplně. Abych se mohl pověsit do provazů a bezmocně brečet, dokud bych neomdlel bolestí a neschopností. Jenže já se musel spoléhat na své vlastní nohy.

„Nevím."

Můj hlas se neovladatelně třásl. Nechtěl jsem brečet. Tak moc jsem nechtěl brečet.

„Já mám celý zbytek dne, Troye," odsekl, napřáhl se a já přivřel oči, čekajíc na další ránu. Jenže on jen udělal malý krok dopředu a jeho prsty se ocitly omotané kolem mé chlouby, díky čemuž jsem zase začal být tvrdý.

„Můžeme tady takhle být až do rána," ustoupil znovu a rychle mě zkontroloval pohledem, než se znovu napřáhl.

Ten zatracený šustivý zvuk.

Pořád byl tak krásný.

Jenže bolest, kterou mi důtky na tak citlivém místě způsobovaly, začínala být nesnesitelná. Pán sice sotva vynaložil nějakou sílů, ale i tak to bylo až moc. Navíc jsem musel zatínat všechny svaly v těle, abych se vydržel neklepat, i když jsem to občas nezvládl uprostřed zavzlykání.

„Mamka. Ma-mamka říka-la," škytl jsem ubrečeně, „že. Že občas hezky zpívám," sklonil jsem hlavu dolů a rychle ji zase zvedl, když jsem si uvědomil, že jsem se pohnul. Dostal jsem tři vážně silné rány přes zadek.

„Omlouvám se, Pane."

„Už je to vyřešené," zmírnil tón, kterým na mě do teď mluvil, „tuhle odpověď ti budu počítat. Ale ty zbylé dvě se budou týkat toho, proč jsi dobrý pro mě, dobře?"

„V ničem," vyhrkl jsem rychle a rozplakal se ještě silněji.

„To není pravda," další rána. Znovu jsem přestával být vzrušený. V mé hlavě se odehrávalo jedno velké psycho a já si nedokázal vysvětlit, proč že jsem to ještě nezastavil.

„Je!"

Tohle ho nejspíš naštvalo, jelikož mě prostě jen čtyřikrát šlehl přes bok a zadíval se na mě vážně přísným pohledem.

„Nepokoušej mě," zavrčel.

„Snažím se tě poslouchat," fňukl jsem.

„V tom si myslíš, že jsi dobrý?"

„Snažím se."

„Myslíš si, že jsi v tom dobrý?"

„Občas."

Nezastavitelně jsem se roztřásl. Určitě jsem v tom nemohl být dobrý.

„Už jen jedna věc. Přemýšlej. Na něco přijdeš," švihal mě dál, přes různá místa. Jediná výhoda byla taková, že mi nestíhala být zima.

„Já vážně nevím!"

„Ještě jednou řekneš něco jiného, než to, co po tobě chci a přisahám, že tě přivážu tak, že budeš sedět na vibrátoru, aniž by ses mohl byť malinko pohnout a nechám tě tak celou noc," chytl mě pevně za bradu.

Tohle mě vážně vyděsilo. Byl tolik rozčílený, takže by byl pravděpodobně schopný to vážně udělat. Naopak já nebyl ani trochu schopný zvládnout něco takového.

Důtky znovu začaly ohřívat kůži na celém mém těle. Jenže tentokrát už to bylo vážně nepříjemné. Bolestivé. Nepříjemně bolestivé. Nesnesitelné. Připadal jsem si neschopný a zlomený.

„Umím dobře snášet bolest," procedil jsem mezi zuby, jelikož to bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Nebyl jsem si tím ani z nejmenší části jistý. Vlastně jsem byl naopak smířený s tím, že tuhle věc zamítne.

„Opravdu?"

„Ano, Pane."

„Nezdáš se o tom být moc přesvědčený," dával mi další a další rány.

„Jsem, přesvědčený."

„Pak to zopakuj. V čem jsi pro mě dobrý?"

„Snažím se tě poslouchat a umím dobře snášet bolest."

Nevěřil jsem tomu, jak rychle a lehce ze mě ta slova vypadla. Byl jsem nejspíš vážně na pokraji zhroucení.

„Ano," nechal Pán padnout důtky na podlahu, „v tom máš pravdu," začal mě rychle odvazovat a já stále hystericky brečel, neschopný dál kontrolovat to, jak moc sebou mé tělo škubalo.

„Jsi tak moc dobrý, Tro," odhrnul mi vlasy z očí a následně setřel slzy, „nebreč, hm?" zvedl mě do náruče a odnesl do ložnice.

„Vanu, prosím," zamumlal jsem vyčerpaně. Potřeboval jsem ji.

„Nejdřív se trochu zahřej, ano? Jen by ti to způsobilo zbytečný šok," zahrabal mě rychle do peřin, nespouštějíc ze mě pohled.

„Díky," posadil jsem se raději, abych neodpadl.

„Díky za co, co se stalo v herně?" zeptal se nejistě.

„Jo."

„Takže chápeš, proč se to stalo?"

„Jo."

„Odpovídej mi trochu jinak, prosím," zasmál se dotčeně.

„Chápu, proč se to stalo a děkuju, že jsem si to díky tobě uvědomil," vypadlo ze mě tiše. Takhle zpětně, s čistou hlavou, jsem to vážně vnímal trochu jinak. Jen po mě chtěl, abych se tolik nepodceňoval. A dotlačit mně to toho takovým způsobem kupodivu fungovalo.

„Tak moc dobře, Tro. Nemáš ponětí, jak moc jsem šťastný, že jsi to dokázal."

--

Trrrm. Protože jsem jouda a slíbila jsem kapitolu v úterý večer, když jsem ji vlastně chtěla slíbit až na středu, abych ji vydala na poslední den prázdnin. No, nevadí. Teda - doufám, že to nevadí. 

^_^

N.