Prvních pár minut jsem byl naprosto v klidu. Prostě jsem jen stál na tom místě, na které mě Pán dostrkal a tupě zíral do tmy. V mé hlavě bylo naprosté prázdno. Nic. Bylo mi úplně jedno, že mě tam zavřel. Možná to byl ještě pozůstatek všech těch prášků, které do mě doma cpali.

Spletl jsem se. Všechny ty zatracené emoce přišly s jedním silným úderem do zdi. Nedokázal jsem přestat. Jednou rukou jsem se opíral o stěnu a tou druhou do ní bez ustání mlátil. Nikdy jsem nechápal, co na tom lidi mají. Až v tu chvíli. Nahodil mě to zpátky. Do mého starého, normálního – panického přemýšlení. S hysterickým pláčem jsem se svezl podél zdi dolů a zakňučel bolestí, když jsem dopadl na zadek. Zem krásně chladila, ale i tak jsem přesně cítil každičký šrám.

Až v tu chvíli mi ta místnost začala připadat tak moc malá a tmavá. Začínal jsem šílet. To ticho. Proklaté ticho. Bručení a hučení. Prostě ticho. Deptající. Deptající. Tak moc deptající. A žádné světlo.

Vystrašeně jsem se stáhl do kouta, krčíc kolena, vzápětí si o ně opírajíc hlavu. Objímal jsem je tak pevně. Potřeboval jsem se nějak dostat zpátky do klidu, ale bylo to nemožné. Snažil jsem se rychle mrkat, abych se přiměl k vidění, ale k ničemu to nevedlo. Pořád jen černo- zelená tma. Až moc silná. Až moc děsivá. Neřešil jsem, jak moc jsem brečel. Nikdo mě stejně nemohl slyšet. Byl jsem tam sám. Jen já a ta místnost. Bolelo být tak moc skrčený. Chtěl jsem natáhnout nohy, ale ukázalo se, že na to není dost místa, což mě přivedlo ještě k větší panice. Pokusil jsem se postavit, ale mé tělo mi dalo až moc rychle najevo, že to nepůjde a spadl jsem zpátky na zem. Ublíženě jsem se stáhl do klubíčka a dál brečel. Nebylo nic jiného, co jsem v tu chvíli mohl dělat.

Cukl jsem sebou nad zvukem skřípajících dveří a rychle přivřel oči před prudkým světlem. Mé tělo se mělo uvolnit. Měl jsem být rád, že je Pán zpátky. Že mě v tom nenechal. Ale já byl až moc daleko. Moc pryč.

„Vedl sis moc dobře, jen klid, ano?" klekl si vedle mě a čekal, dokud neodpovím. Jenže já nemohl. Nešlo to.

„Troye," zvedl mě opatrně do náruče, „zavři oči, ano? Klid. Všechno je dobré," broukl a vyšel pryč z celého toho malého pekla. Poslušně jsem zavřel oči a přitulil se více k němu. Neměl jsem to sice dovolené a nejspíš jsem si to oni nezasloužil, ale já jeho blízkou přítomnost tolik potřeboval. Bylo to uklidňující. To teplo, které z něj sálalo.

„Potřeboval bych, aby ses na chvilku postavil. Jen na chvilku. Zkusíš to?" zeptal se lehce a já opatrně přikývl, aniž bych si byl jistý tím, že to vážně zvládnu. Až studené dlaždičky mě přivedly do plného vědomí a já pochopil, že jsem v koupelně. Nějakou dobu jsem to nechápal a vlastně jsem se o to ani nesnažil. Pán mi připevňoval ruce do pout ve stěně, aniž by se mnou dál komunikoval. Možná to v tu chvíli nebylo důležité.

„V klidu, ano?" políbil mě nad pravou lopatku. Stál jsem k němu zády, obličejem nalepený na stěně. Připoutal mě nejspíš jen proto, abych neupadl. Bylo to milé a dávalo to smysl. Nechtěl jsem si namlouvat něco jiného.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem se chovat jako blb. A já. Já. Já. Nepřemýšlel jsem v té místnosti. Nešlo to. Omlouvám se," vypadlo ze mě najednou, aniž bych si to nějak víc uvědomoval. Nechtěl jsem mu lhát. Potřeboval jsem být upřímný.

„Já vím. Koukal jsem na tebe a svůj účel to splnilo. Teď se nemusíš omlouvat, " věnoval polibek i druhé lopatce. Jen jsem slastně zakňučel a prohnul se v zádech. Nebyl jsem schopný slov.

„Potřebuju tě teď jen umýt od všeho toho prachu a špíny, ano? Voda bude studená, ale alespoň nebude tolik pálit. Nevyšiluj, prosím. Dělám to pro tvé dobro," pronesl hrubě a aniž by čekal na nějakou mou reakci, zapnul sprchu.

Měl pravdu. Ta voda byla vážně moc studená. Ale i tak to pálilo.

„Bolí to," fňukl jsem, snažíc se dostat dál od sprchy. Věděl jsem, že je to nemožné, ale i tak jsem se pokusil.

„Troye," povzdechl si, chytajíc mě hrubě za vlasy tak, abych se na něj musel podívat, „víš, co se mnou tohle chování dělá, že ano?" vpíjel se pohledem do mých uslzených očí.

„A-ano, Pane," přikývl jsem rychle, vzpomínajíc si na to, jak mi říkal, že ho pláč dělá nepříčetným.

„Prima," usmál se, pouštějíc mé vlasy, „v tom případě ihned přestaň brečet, nebo tě ošukám nehledě na to, v jakém stavu tvůj dokonalý zadek je. A to nechceš, nepletu se?" zavrněl.

„Ne, Pane," popotáhl jsem, „nechci."

„Teď zkus být statečný. Bylo by to jen horší, kdybychom to museli čistit jinak, nemyslíš?" přišpendlil mě rukou ke zdi a pustil vodu přímo na můj bolavý zadek.

„Dost," vypískl jsem, „moc to bolí. Prosím," rozbrečel jsem se naplno i přes to, jak moc jsem se tomu snažil zabránit.

„Hmm," vypnul po chvilce studenou vodu, „možná budeme muset použít desinfekci i tak. Omlouvám se," prohrábl mi rukou vlasy, pomalu mě odpoutal, načež mě ihned zvedl do náručí.

„Ale. To. Bude. Bolet," pípl jsem vyčerpaně, „už nechci. Prosím, Pane."

„Shhh," položil mě opatrně na postel, „buď hodný a lehni si na břicho," prohodil a odešel pryč. Snažil jsem se to všechno ignorovat. Bolest. Pálení. Strach. Mou neschopnost. Pána.

„Řekl jsem ti, že máš ležet na břiše," uslyšel jsem hrubý hlas a já raději ihned poslechl. Bál jsem se toho, co mělo přijít, ale rozhodně to bylo lepší, než Pána znovu zklamat a být ještě jednou potrestaný. Na jeden den toho bylo až moc.

„Hodný kluk. Tak se mi líbíš, „zavrněl spokojeně. „Musím tě poutat nebo vydržíš být hodný?" zeptal se s nadšením v hlase.

„Zvládnu být hodný," vydechl jsem, „myslím," zabořil jsem rychle hlavu do matrace.

„Prima. Ruce natáhni před sebe a chytni se čela postele. Potřebuješ být něčím zaměstnaný," zachraptěl a pak jsem cítil jeho váhu pod mým zadkem. Chvilku čekal, až se trochu uvolním a až pak se začal opatrně dotýkat všech těch bolavých míst.

„Sakra," sykl jsem bolestně, pouštějíc čelo postele a rychle objímajíc první polštář, který mi přišel pod ruku. Ta bolest byla až moc intensivní a nepříjemná.

„Vydrž," pronesl neústupně, „když to zvládneš, tak možná dostaneš to, co tak moc chceš. Snaž se trochu," připevnil mě volnou rukou k posteli.

Nesnažil jsem se odpovídat, jelikož by to pravděpodobně ani nebylo možné. Byl jsem až moc v bolestné křeči. Tolik to pálilo a já i tak věděl, že to Pán dělá jen pro mé dobro. Nebylo za tím nic zákeřného. V tu chvíli ne. I přes to to ale celé promítal do "hry", což byl jediné, co mě pořádně drželo při smyslech.

„Projel jsem tvůj blog až dolů. Až na úplný začátek," odtáhl se ode mě a já nejistě natočil hlavu jeho směrem, čekajíc na to, co řekne dál. „Máš rád muzikály, hlavně Disney, nepletu se?" usmál se mírně, „Disney je fajn. A ty jsi byl dnes víc, než jen fajn. Občas zlobíš, ale i tak. Zasloužíš si uklidnění. Takže – chtěl bys raději Tarzana nebo Lady a Tramp, hm?" pomohl mi na nohy, udržujíc si úsměv na tváři.

„Mám rád Belle," zamumlal jsem unaveně.

„Kráska a zvíře tedy?"

„Prosím? Pokud to nevadí?"

„Jistě, že nevadí. Zpívat ale budeš muset ty, já slova neznám."

„Naučím tě je. Prosím. Můžu, Pane?" uvelebil jsem se na gauči, zatímco Pán ve složce filmů hledal ten správný. Připadal jsem si tak dětinsky, ale ani při nejmenším mi to nevadilo. Bylo to milé a přirozené. Možná až moc.

„Uvidíme. Možná jednou, až budeš sám vědět, jak se správně chovat. Až budeš hodný a poslušný," zastavil se těsně před gaučem a dlouze si mě prohlédl. Chtěl jsem něco namítnout. Něco v tom smyslu, že jsem hodný. Jenže to bych lhal, jelikož jsem se vážně nechovat moc dobře.

„Počkej tu chvilku, ještě nemáme všechno," ušklíbl se šibalsky, oblizujíc si spodní ret a zmizel do chodby. Snažil jsem se nespouštět další vlnu paniky, ale Pán si dával až moc načas a já se nedokázal kontrolovat tak dlouho. Bylo pitomé, jak moc vysílený jsem byl zhledem k tomu, že bylo sotva poledne. A ještě pitomější bylo, že jsem se do toho dostal sám. Mohl to být nenáročný den. Nenaléhal by na mě. Ne sám od sebe.

„Nechybí ti náhodou něco?" zachraptěl kousek ode mě a já nadskočil leknutím. Neměl jsem ponětí, jak se mohl dostat tak blízko, aniž bych ho slyšel. Nad tím jsem ale přestal přemýšlet hned, co jsem ucítil kožený materiál na svém krku. Dlouze jsem vydechl a naplno se uvolnil čekající, až mi Pán zapne tu malinkou, naprosto dokonalou věcičku.

„Myslel jsem, že ho naši vyhodili," pousmál jsem se, když obojek pevně svíral můj krk. Bylo krásné mít ho znovu na sobě.

„Nebyl to jediný obojek na světě, Troye," zahákl ukazováček za očko obojku, tahajíc za něj tak dlouho, dokud jsem se nezvedl a nepadl před něj se sklopenou hlavou na kolena.

„Děkuju, Pane," zaklapl jsem ruce za záda tak, aby se mnou byl vážně spokojený. Tolik jsem si vážil toho, že mi dal nový obojek. Možná to nemělo být až tak velké gesto, ale pro mě to rozhodně bylo obrovské. Musel jsem se kousat do tváře, abych se neusmíval jako idiot.

„Vstaň," poručil mi a následně se uchechtl, když jsem párkrát nemotorně zavrávoral. Byl jsem nadšený, ale mé tělo mé pocity nesdílelo. Pořád bylo až moc rozlámané, což mě rozčilovalo. Chtěl jsem, aby fungovalo. Chtěl jsem si hrát. Chtěl jsem mu dělat radost.

„Už nikdy přede mnou nemluv sprostě." chytl pevně mou bradu, nutíc mě dívat se mu do očí., „A už nikdy," probodl mě pohledem, „už nikdy nepoužívej taková slova směrem ke mně. Nemáš ponětí, jak moc jsi mě dnes rozčílil."

„Omlouvám se, Pane," zhoupl jsem se nervózně na patách, „už se to nestane. Slibuju."

„Byl jsi naštvaný sám na sebe. Nepletu se?" usmál se vítězně a já jen jsem přikývl.

„Slova," připomenul mi hrubě, tahajíc mě za vlasy a zaklánějíc mi hlavu.

„Ano, Pane. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Mrzí mě to," vydechl jsem rychle a následně nasucho polkl. Cítil jsem se hloupě a můj hrudník svíral strach z toho, že můj trest stále není u konce. Jistě, svým způsobem jsem měl tresty rád, šel jsem do toho celého dobrovolně, ale celá ta nejistota, že si se mnou mohl dělat v podstatě všechno, byla pořád dost děsivá.

„Výborně," pustil mé vlasy a kývl pohledem ke gauči, čímž mě pobídl, abych si sedl. Rychle jsem poslechl a s bolestním zakňučením dopadl na zadek, v mžiku se nadzvedávajíc ve snaze najít novou, pohodlnější polohu.

„Vím, jak moc jsi chtěl, abych tě líbal," položil ruku na mou nohu a pevně ji stiskl, sedajíc si natěsno vedle mně, „a právě o to víc se budeš muset snažit, pokud vážně chceš, aby se to někdy stalo," broukl, natáhl se pro ovladač a pustil Krásku a zvíře.

---

Trrrrm. Vrátila jsem se k Faded a asi je to lepší. Nebo. Rozhodně se to psalo lépe =)

 ^_^

N.