Dál jsem stál uprostřed ložnice a mé tělo se začalo nanovo nezastavitelně třást. Snažil jsem se to celé vydýchat a uklidnit se, ale bylo na to až příliš pozdě. Každým nádechem bylo těžší a těžší se nadechnout, jakoby kolem mě někdo utahoval provaz stále pevněji.

„Troye," přistoupil ke mně Pán a chvilku počkal, jak na něj zareaguju. Jenže já byl až příliš zaměstnaný pocitem stísněnosti a strachu, který mě pohlcoval, takže jsem jen slyšel, jak na mě mluví, ale nebyl jsem schopný se vůbec pohnout nebo mu dát najevo, že ho vnímám.

„Hej, všechno je tak, jak jsem slíbil, na tu školu už se nevrátíš, dobře," zvedl mi palcem bradu, dávajíc mi nějaký čas, abych vstřebal to, co řekl.

„D-o-bře," vydechl jsem trhaně a udělal krok dopředu, pokládajíc si hlavu na jeho rameno, „ale. Ale jak. Vždyť. Říkal jsi, že z některých předmětů mě budou přezkušovat a nic takového se nedělo a,"

„Tro, prosím nešil," pousmál se mile, „pojď se přesunout do obýváku a vysvětlím ti to, ano? Jen se trochu uklidni. Vypadáš, že každou chvílí zkolabuješ."

„Snažím se," fňukl jsem frustrovaně, aniž bych se nikterak pohnul. Connor mi jen přejel prsty po zádech a pak se odtáhl, odcházejíc do obýváku. Nejspíš už věděl, že nemělo cenu čekat na to, až se vážně uklidním. Se sklopenou hlavou jsem za ním docupital, hroutíc se na sedačku, kde jsem si rychle přitáhl nohy k tělu.

„Uměl sis to dobře načasovat, víš?" začal a já na něj nechápavě pohlédl, „ten tvůj útěk a briliantní nápad nechat se srazit autem," sedl si do křesla a já měl tendenci ho poprosit, aby si sedl vedle mě, aby mi byl blíž, ale bylo v tu chvíli až moc těžké mluvit.

„Zjednodušeně, měl ses připravovat na zkoušky, když si ležel v nemocnicim neschopný fungovat. Snažil jsem se spolupracovat s tvými rodiči, ale jak víš, měli na to jiný názor, takže moc nepřicházelo v úvahu, že by mi pomohli, abys mohl přestoupit na jinou školu, aniž bys musel opakovat ročník. Naštěstí je tvá mamka natolik inteligentní, že si to nechala od Sage všechno vysvětlit a pak zašla do školy sama a poprosila je, aby ti dali na zkoušky náhradní termín. Nakonec se pro všechny ukázalo, že bude prostě lehčí, když tě klasifikují, byť se čtyřkami," zadíval se na mě dlouze, zatímco z mých očí dál tekly slzy a já fňukal jako malé děcko.

„Děkuju," vydechl jsem už o něco klidněji, srovnávajíc si to všechno v hlavě.

„Měl bys poděkovat hlavně mamce. Bez ní bys neviděl ani mě, ani novou školu," napřímil se, věnujíc mi vážný pohled.

„Myslíš, že by o to stála?"

„Má tě ráda, Tro. To přece víš," natáhl se, aby mi setřel slzy z tváře.

„Říkala mi hodně věcí, když jsem byl naposled doma a nic z toho tak neznělo," pokrčil jsem rameny a znovu se rozbrečel.

„Můžeš přestat hysterčit?" napomenul mě vážně, „pozvu ji někdy na oběd, pokud se potřebuješ ujistit."

„To bys vážně udělal?" nevydržel jsem se nezeptat. Ať mi rodiče řekli cokoliv, pořád jsem měl mamku rád a někde uvnitř jsem tušil, že všechny ty ošklivé věci říkala jen proto, že na ní působil tátův vliv.

„Jistě, že ano. Jsem s tvou mamkou v kontaktu od té doby, co jsem si tě sem po té nehodě dovezl. Byla to jedna z jejích podmínek," usmál se mile. Měl jsem rád, když se tak usmíval. Bylo to upřímné a uklidňující. Tedy, pro mě.

„Děláš toho pro mě tolik. Přitom bys měl lehčí najít si někoho, kdo není," snažil jsem se najít správná slova, „rozbitý," povzdechl jsem si, pokládajíc bradu na kolena. Stále jsem brečel, ale už možná více radostí, než tou úzkostí, která mě požírala uvnitř.

„Přestaň říkat takové věci nebo tě vážně hned teď přehnu přes koleno," zavrčel zklamaně, sedajíc si vedle mě, „jsem rád, že jsme se tenkrát sešli v kavárně a jsem rád, že jsem tě z těch sraček dostal, dobře?"

„Budu moct pořád nosit obojek? Totiž. I mimo scény?" pokusil jsem se změnit téma, jelikož jsem cítil, jak mě pohlcuje další záchvat paniky.

"Pokud chceš," broukl mile a zvedl se na nohy, odcházejíc do ložnice. Chvilku jsem to nechápal, ale pak mi došlo, že jsem obojek nechal ležet na nočním stolku už od rána, kdy mi ho Pán při obráceném hraní sundal. Připadalo mi najednou bláznivé, kolik se toho mohlo za jeden den stát. Kolikrát jsem stihl zpanikařit a zase se uklidnit, aniž by to na mě mělo nějaký vážnější dopad. Za normálních okolností bych se hned při prvním panickém záchvatu svalil do postele a s trochou štěstí vylezl až druhý den ráno.

"Klekni si tak, jak jsem tě to učil," probral mě hrubý rozkaz a já bez přemýšlení padl na kolena, dávajíc ruce za záda. Byl jsem mu za tohle chování nesmírně vděčný. Popravdě jsem se bál, že se po tom návrhu staneme moc "normálním" párem a na hry bude po nějaké době tak málo času, až si začneme lézt na nervy a Pán si nakonec najde někoho jiného - jen na hraní a já mu zůstanu jako otravná vanilka. To bylo vážně to poslední, co bych si přál.

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se se zájmem, když přistoupil až přímo ke mně, zapínajíc mi obojek kolem krku. Musel jsem se usmát nad tím, jaký mi to způsobovalo pocit. To, jak při každém polknutí o sobě dával obojek nenápadně najevo. Jak mě přiškrtil pokaždé, kdy jsem se začínal dostávat do paniky. Pomáhal mi kontrolovat se víc, než jsem si myslel. Tiše jsem doufal, že už ho nikdy nebudu muset z krku sundat.

„Nad tím, jak je mi fajn," přiznal jsem popravdě, pohled zalomený poslušně do země. Přál jsem si, aby se vykašlal na tu panickou scénu, kterou jsem mu před chvílí předvedl a přišel s nějakou další, byť malou hrou. I přes to, že jsem byl unavený a celé mé tělo mě bolelo, jsem si teď přál, aby mě pod ním nechal fungovat. Bylo to tolik uklidňující. Nemusel jsem nad ničím přemýšlet. Jen poslouchat, co říkal a udělat to.

„Před chvilkou jsi tak nevypadal. Chceš o tom mluvit?" posadil se do sedačky, nechávajíc mě klečet na zemi. Měl jsem tendenci začít mu za to děkovat. Nerozuměl jsem tomu, jak mohl vědět, že jsem to právě v tu chvíli tolik potřeboval, ale byl jsem rád, že to dokázal nějakým způsobem vycítit.

„Ne," pokroutil jsem hlavou, „byl to jen moc živý sen. A pokud mě vážně nechají přestoupit, není třeba o tom mluvit."

„Pokud tě vážně nechají přestoupit? Pochybuješ o tom, co jsem ti řekl?" zvedl mi prsty bradu, nutíc mě, abych se mu podíval do očí.

„Ne. To ne,"vyhrkl jsem rychle, „jenom,"

„Jenom?" skočil mi naštvaně do řeči. Jen jsem pokrčil rameny, jelikož jsem netušil, co bych mu na to měl říct.

„Dnešek je vyčerpávající," povzdechl si," zvedni se a pojď se mnou," poručil hrubě a já se raději rychle vyškrábal na nohy a následoval Pána do chodby s hernami. Zvolil prostřední, tedy mě nejmilejší dveře, ale ani to mě nepřesvědčilo o tom, že by mě mělo čekat něco hezkého. Bylo mi jasné, že ho zklamalo to, co jsem řekl. Nepochyboval jsem o něm ani v nejmenším. Jen jsem to blbě podal a nevěděl, jak to vzít zpátky.

„Lehni si na břicho. Nemusíš se svlékat," prohodil bez zájmu, odcházejíc ke komodám. Raději jsem si rychle lehl tak, jak chtěl. Děsilo mě, že jsem měl zůstat oblečený.

Bez upozornění uchopil obě má zápěstí a uzavřel je do pevných, kožených pout, stejně tak jako po chvilce kotníky. Dal mi pár minut na to, abych si na tu polohu zvykl a pak mi pokrčil nohy, přidělávajíc všechna pouta k sobě. Frustrovaně jsem zakňučel a snažil se zůstat v klidu. Nelíbilo se mi, že na mě víc nemluvil nebo mi alespoň nevysvětlil, co se bude dít. Místo toho si jen odfrkl a zavázal mi oči.

„Na to, co máš dělat, budeš muset přijít sám, dobře?" vydechl posměšně a já slyšel, jak jeho klouby mírně zakřupaly, když si přidřepl vedle mé hlavy. Jen jsem rychle přikývl a panicky zadržoval dech. Byl jsem až přehnaně napnutý, čekajíc na to, co udělá. Připadalo mi, že nikdy nebudu mít odvahu se znova nadechnout. A pak se to stalo.

Ten nejodpornější zvuk ze všech se ozval hned u mého pravého ucha. Vyděšeně jsem vyjekl, uskakujíc co nejdál od toho zvuku.

„Co. C-co je to?" zeptal jsem se vystrašeně. Věděl jsem, že ten zvuk patří elektřině, ale nedokázal jsem to přiřadit k žádné z hraček, které už jsem znal.

„Taser," prohodil prostě a znovu ho zapnul, čímž mě donutil znovu nadskočit.

„Nedělej to. Prosím. Udělám cokoliv," vyjekl jsem, ale jediné, čeho se mi dostalo, byl zase ten děsivý zvuk. Tentokrát se ozval kousek od mé pánve. Byl tolik blízko. Cítil jsem, že ano. Jen jsem se dál kroutil a snažil se dostat co nejdále od Pána a hlavně od té věci. Nerozuměl jsem tomu. Vůbec ničemu. Nechápal jsem, co po mě chtěl. Jen jsem si přál, aby už to skončilo a mohl jsem se schoulit do jeho náruče.

Jenže každým dalším zapnutím nechal taser bzučet déle, zatímco já se jen přesouval po místnosti různými směry, jen abych se od něj dostal co nejdále.

„Přemýšlej, Tro. Proč jsem tě sem teď vzal?"

Znovu ten zvuk.

Jen jsem bezmocně brečel a klepal se strachy. Věděl jsem, že pokud se mě tím dotkne, bude to o dost bolestivější než všechny ty věci, co na mě použil doposud. Nejspíš by mě to paralyzovalo a vypnulo na nějakou dobu úplně. A já se tak zatraceně bál.

„Protože jsem zpochybňoval to, co mi říkáš," vyjekl jsem spolu s dalším zvukem. Tenkrát byl znovu u mých uší. Dělal mě tím nepříčetným. Nedokázal jsem přemýšlet. Jediné, na co jsem se soustředil, byl ten zvuk a to, jak se té proklaté věci vyhnout. Byl jsem zatracený srab a nenáviděl jsem se za to. Dýchal jsem panicky, krátce, což způsobovalo, že mě obojek až moc přiškrcoval. Vlastně to byla nejspíš jediná věc, která mě ještě držela přítomným. Jinak bych spadl do dalšího záchvatu a pravděpodobně omdlel.

„Debilní kafe," fňukl jsem vyčerpaně. Kdybych neměl svázané ruce, pravděpodobně bych sám sobě nafackoval. Kdybych se ráno vyhnul té milé dávce kofeinu, určitě bych se dokázal ovládat o moc víc.

„Přemýšlej, Troye. Nic víc po tobě nechci. Jen se zamysli nad tím, co po tobě chci poslední dobou nejčastěji," spouštěl taser střídavě u mých uší a kolem boků. Nevěděl jsem, na kterou stanu uhýbat. Až moc jsem se bál, že mu naběhnu a dostanu silnou ránu. Moc jsem se snažil vnímat to, co řekl, ale má hlava to nebyla schopná zpracovat. Jako by ty slova prostě jen prošly kolem a vůbec se mě neměly týkat.

„Nevím," brečel jsem srabácky dál. Pravděpodobně jsem nikdy nebrečel tolik, jako ten den.

„Chceš snad dostat inspirující ránu, hm?" vydechl spokojeně, dotýkajíc se mé hrudi. Čekal jsem na bolest, která měla přijít.

Pořád nic.

Dlouhé nic.

Jen ten děsný zvuk elektřiny a doteky na mé hrudi.

A pak mi to konečně sepnulo.

Neudělal by to. Neudělal by to, protože bych to nezvládl. A on věděl, že ne. Jen mě zkoušel. Zkoušel, jak moc mu věřím. A já totálně selhal.

Pevně jsem zavřel oči, i když to bylo nesmyslné, vzhledem k tomu, že jsem nic neviděl a jen jsem několikrát prudce vydechl všechen vzduch z plic, snažíc se začít zase normálně dýchat. Potřeboval jsem se nějak uklidnit a přestat se hýbat, abych mu ukázal, že mu věřím. Že před tím zvukem nepotřebuju utíkat. Jenže čím méně jsem se hýbal, tím více nabral na intenzitě. Mírně jsem se třásl a snažil se vydýchávat, opakujíc si v hlavě, že to neudělá.

„Moc dobře," pochválil mě, hladíc mě po upocených zádech, „věděl jsem, že to pochopíš," sundal mi šátek, ale já stále držel oči zavřené, abych v nich udržel co nejvíce slz. Připadalo mi trapné tolik brečet.

„Omlouvám se," špitl jsem tiše a pak zůstal dál ležet, i když mě odpoutal. Jen jsem nechal ruce i nohy padnout dolů, na chladnou podlahu a tiše zaskučel nad nárazem.

„Není proč se omlouvat. Je důležité, že ti to došlo. O nic víc nešlo," nechal znovu zabzučet taser, ale já zůstal nehnutě klidný. Jen jsem otevřel oči a mírně se usmál, když jsem viděl, jak spokojeně se tváří.

„Štve mě, že mi to tolik trvalo," vyhrabal jsem se nemotorně do sedu, zatímco konečky prstů začínaly brnět, jak se do nich zase dostával cit.

„To proto, že je pro tebe přirozenější věřit strachu než lidem. Na tom není nic nového," cvrnknul mě se smíchem do nosu, „ale pokud si takhle povedeš dál, tak věřím tomu, že se toho brzo zbavíš," uklidnil mě a pomohl mi se postavit.

„Vážně jsem se bál," přiznal jsem, hypnotizujíc pohledem tu nechutnou věc, ležící na zemi.

„Vím, že jo. Proto jsem to udělal. Nemělo by smysl používat něco mírnějšího," vysvětlil mi rychle a já jen přikývl, následujíc ho zpět do obývacího pokoje, kde ze mě svlékl propocený svetr a zabalil mě do deky, pouštějíc nějaký filmy, z kterého jsem vnímal sotva pár prvních minut, než jsem usnul.