Noc mi připadala nekonečná. Nedokázal jsem usnout. Nedokázal jsem se uklidnit. A můj Pán vedle mě jen spokojeně podřimoval. Kdybychom nebyli v takovém vztahu, tak bych ho sobecky vzbudil a donutil ke spolupráci. Možná bych to udělal i tak, kdyby mi nehrozilo to zamčení. Nejspíš věděl, proč to řekl. Zajímalo mě, jestli si uvědomoval, jak v koncích jsem byl. Možná to dřív používal na někoho z těch kluků, které cvičil, a ti to zvládli v pohodě. Jenže já byl až moc citlivý. Na druhou stranu. Nechtěl mi dovolit ani kávu, takže mu nejspíš musela být má přehnaná reakce jasná.

Jistě. To kafe. Naprosto jsem na něj zapomněl. Mohlo mi taky dojít, že mi pak nedovolí spát. Ale. Kdyby to bylo jen to kafe, bylo by to o dost lehčí.

Přemýšlení o kávě mě dovedlo k tomu, jakou žízeň jsem vlastně měl. Několik minut jsem jen vedl boj, jestli se zvedat z postele a riskovat, že svého Pána vzbudím nebo to vydržet do rána. Nakonec mi ale přišlo, že už bych toho musel do rána vydržet až moc a rozhodl se vstát.

Buď potichu. Neskákej z té postele. Nic pod ní není.

Ale ta příšera s červenýma očima.

Není Troye! Prober se!

Bylo zvláštní, co všechno strach z probuzení Pána dokázal. Normálně bych nebyl schopný za tmy položit nohy vedle postele a prostě tiše odejít. Stejně se ale při zavrzaní dveří zavrtěl a otočil na druhý bok. Těžce jsem polkl a čekal, jestli je vážně vzhůru, ale vypadalo to, že zase natolik ho to nevyrušilo.

Snažil jsem se chovat tiše i v obýváku, ale brzy jsem zjistil, že je to naprosto zbytečné. Gauč, na kterém měl Dan spát, nebyl pro jistotu ani rozložený. Naštvaně jsem zakroutil hlavou a doploužil se do kuchyně, natáčejíc si plnou sklenici vody. Snad nikdy jsem netoužil po něčem tak obyčejném, jako byla voda. Ani nevím, která z těch všech šílených věcí za to vlastně mohla. Po dopití jsem sklenici znovu dotočil a odebral se zpět do ložnice tak potichu, jak jen jsem to dokázal. Skoro jsem si myslel, že mám vyhráno. Ale Pán pak jen nespokojeně zamručel a unaveně se protáhl.

„Omlouvám se," špitl jsem, „jen jsem měl žízeň," zakryl jsem se rychle peřinou doufajíc, že si nevšimne, že jsem pořád tak moc tvrdý. Jen by ho to popohnalo v tom mě dál provokovat. Bylo moc brzo na to, aby mi od toho pomohl. Budík ukazoval sotva tři ráno.

Nebo už nebylo tak brzo?

Kéž by nebylo.

„Zkus ještě spát, hm? Je brzo. Potřebuješ nějakou energii," zamumlal unaveně. Bylo kouzelné vidět ho v takovém stavu. Snažil se stále být ten nepřístupný a autoritativní, ale únava mu to neumožňovala.

„Zkouším to celou dobu," kníkl jsem tiše a snažil se najít pohodlnou polohu. Ať jsem si lehl jakkoli, tak o sobě dávaly všechny ty modříny vědět. Nebolelo to. Naopak. Pokaždé to byla jen spoušť vzpomínek na ten výprask a na to, jak dokonalé to bylo.

„Neodmlouvej a spi," vydechl, přehazujíc si polštář přes hlavu. Moc jsem nechápal, co ho tolik zmohlo. Na druhou stranu, on nebyl nadopovaný kofeinem, ani ničím jiným. A starat se o mě taky určitě nebylo lehké.

Řekl jsem si, že prostě musím spát, abych mu udělal radost. Chtěl to po mně. Vždyť na tom nebylo nic těžkého.  Možná tohle mohlo pomoct. Prostě si říct, že to musím udělat pro něj.

--

Pomohlo to.

Rozlepil jsem oči a kolem už bylo poměrně dost světla. A taky prázdno. Na chvilku mě to vylekalo, ale pak mě dost rychle uklidnil zvuk tekoucí vody v koupelně. Nejspíš se sprchovat. A nejspíš u toho zase vypadal tak božsky.

„Nemysli na to!" napomenul jsem sám sebe, ale i přes to mi zaškubalo v penisu. Tiše jsem zakňučel a snažil se dostat trochu do klidu. Nešlo to. To všechno a ještě k tomu klasická ranní erekce. Přišlo mi, že každou vteřinu nejspíš vybuchnu.

A pak ta voda utichla. Naprosto jsem ztuhl. Připadalo mi, že jsem ani nedýchal. Jediná má činnost byla hypnotizování dveří.

„Dobré ráno," prohodil s úsměvem, ručník ledabyle omotaný kolem pasu.

To mi snad dělal schválně.

„Dobré," odvětil jsem.

„Nezapomněl jsi na něco?" napomenul mě, když si přes hlavu přetahoval upnuté, černé triko.

„Dobré, Pane," opravil jsem se rychle. I přesto, jak moc jsem se snažil, jsem tak slova až moc koktal.

No tak, Troye. Tohle už zvládáš.

„Nezapomínej na to. I tak pro tebe bude následujících pár hodin dost těžkých,"dooblékl se a pak přistoupil k posteli, „jsi připravený?"

„Ano," zamrkal jsem rozespale, „jsem, Pane."

„Běž si dát sprchu a vyčistit zuby, ano? Zatím tu všechno připravím tak, abychom to nemuseli zbytečně protahovat," poručil a já trhaně vydechl. To, co řekl, bylo najednou až moc silné. Bál jsem se, že se mi podlomí nohy, pokud se pokusím vstát.

„Troye! Pohni se!" sykl a hrubě mě vytáhl za zápěstí na nohy.

„Omlouvám se," promnul jsem si místo, za které mě ještě před chvílí pevně držel. Zaskočilo mě, že byl najednou tak nedočkavý. „Omlouvám se, Pane," dostal jsem ze sebe téměř neslyšitelně, když mě pořád propaloval pohledem.

„Běž už," těkl pohledem směrem ke koupelně a já raději poslechl.

Nevěděl jsem, jestli pospíchat nebo si naopak dávat na čas. Jistě, toužil jsem v tu chvíli po orgasmu víc, než po čemkoli jiném, ale na druhou stranu jsem se až moc bál, že to zpackám.

Prostě pohni, ať to máš za sebou.

V tomhle mělo možná mé otravné, druhé já pravdu. Zuby jsem si zase čistil rovnou ve sprše a nakonec jsem své tělo utřel do ručníku jen tak ledabyle, aby z něj nekapalo moc vody. Podíval jsem se na svůj odraz v zrcadle a dlouze se nadechl, snažíc se trochu uklidnit.

Nepomohlo to.

Nejistými kroky jsem se vrátil zpátky do ložnice. Můj Pán zatím vyskládal poměrně dost věcí na jednu stranu postele. Krom všech těch šíleností tam byly i provazy a věci k podvázání, což mě vyděsilo ještě víc.

„Na co čekáš?" zeptal se naštvaně, aniž by se na mě vůbec podíval. Došel jsem až k posteli a klekl si hned vedle ní, snažíc se nedívat se na to všechno, co nachystal. „Ruce za záda," pokračoval v rozkazech. Tohle jsem mohl vědět. Nemusel mi to přece připomínat. Připadal jsem si neschopný.

Musel jsem dýchat rychleji hned v momentě, kdy se dotknul jeho horkou kůží té mé a začal kolem mě omotávat hrubý provaz. Nejdřív mi svázal ruce a pak mi párkrát omotal hrudník. Nedalo se říct, že by to bylo nepohodlné, ale rozhodně jsem nemohl dopřát rukám takové uvolnění, jaké by potřebovaly. Navíc to, jak mě provaz obepínal, bylo až moc skličující. Nutilo mě to uklidnit dech a na druhou stranu mě to vzrušovalo víc a víc.

„Postav se," chytl úvaz zezadu a pomohl mi na nohy, „na postel," prohodil, jako by to mělo být něco lehkého. Nebylo. Byl jsem si tak nejistý, když mě připravil o ruce. Bál jsem se, že spadnu. Nakonec se mi ale povezlo dostat se na postel tak, abych tam klečel. Pán ale hned zatlačil na můj hrudník, přidržujíc mě a pokládajíc na záda. Začínal jsem být až moc v úzkých.

„Nešil," brouk, „ještě se nic neděje, „natáhl se pro ten malý kousek provazu, kterým mě měl nejspíš v plánu podvázat. Těžce jsem polkl a zadíval se na strop. Bylo nemožné se uklidnit. Byl jsem plný strachu a očekávání.

„Nezapomínej, že tahle věcička ti jen trochu pomůže. Jsi v takovém stavu, že by ses dokázal udělat i přes ní a to nesmíš, dokud ti to nedovolím," přejížděl lehce po mých stenech  a pak si bez upozornění přivlastnil varlata, která byla až moc plná na to, aby se k nim choval tak hrubě.

Zaúpěl jsem novou bolestí, rychle vypouštějíc přebytečný vzduch z plic.

„Soustřeď se na mě trochu," napomenul mě. Nespokojeně jsem se zavrtěl. Přišlo mi to nemožné. Naštěstí byl rychlý a ve chvilce se mě zase nedotýkal vůbec.

„Snažím se, Pane," zasípal jsem, když jsem byl schopný slov.

„Jen klid," pohladil mě po vlasech, „rozhodl ses, kterou z těch věcí chceš zkusit?" usmál se šibalsky, přejíždějíc prsty po všech předmětech najednou.

„Prostě něco z toho použij. Věřím ti," skousl jsem si nervózně ret. Nedokázal jsem se na ty věci ani delší dobu dívat, natož si z nich vybrat.

„Jak myslíš," sjel rukou níž, mučivě pomalu po mém obličeji, po krku dolů a když se dostal k bradavkám, tak je hrubě stiskl mezi prsty. Bez spěchu, jednu po druhé. Nevzmohl jsem se na nic jiného, než na bezmocné kňučení a škubání sebou.

„Začneme s něčím, co nemusí být hned tak hrubé, ano?" natáhl se pro lepící elektrody. Sevřel se mi žaludek, když dvě rovnou nalepil na už tak citlivé bradavky a další dvě vysoko na stehna, přehnaně moc blízko mému rozkroku.

„Nezapomínej dýchat. Budou to malé šoky, v dlouhých intervalech," zapojil k úzkým kabelům malou krabičku a chvilku na ní něco nastavoval. Pevně jsem svíral oči a čekal na první ránu. K mému překvapení ze mě vyšel neudržitelný sten. Nemohlo se mi to líbit. Bál jsem se. Vždyť. Ani jsem nebyl vzrušený. Nebo ano? Dostalo mě to do takové mimo fáze, že jsem ani nedokázal zvednout hlavu.

Další šok. Tentokrát trval déle. Určitě ano. Vydal jsem ze sebe něco mezi zakňouráním a prošením o více slasti. Bolelo to. Hodně to bolelo. Jenže Pán k tomu začal přejíždět po mé tvrdé erekci. Všechno to jen moc prohloubil. Měl jsem strach, že omdlím. Bylo toho prostě moc. Ty šoky přišly vždy najednou. Na bradavkách to zabolelo, ale vzrušilo mě to, kdežto na stehnech to mělo přesně opačný efekt. Stejně to mé tělo ale nakonec vyhodnotilo jako příjemné, což mi nedávalo nejmenší smysl.

Periferně jsem viděl, jak se můj Pán natahuje pro krabičku a točí na ní malým knoflíkem. Bylo mi jasné, že to všechno jen zhoršil. Jenže naopak. Ty rány chodily v častějších intervalech a já se začínal těšit na další, jelikož pokaždé, kdy jsem ji zvládl přijmout, se mi Pán věnoval až moc dokonale. V duchu jsem mu děkoval za to podvázání, jelikož bez něj už bych se jistě několikrát udělal, aniž bych tomu dokázal zamezit. Takhle mě větší přiškrcení vždy probralo z toho všeho dobrého.

Jenže to fungovalo jen do té doby, než zvýšil i to, jak moc velké rány jsem měl dostávat, stejně tak zrychlujíc tempo rukou.

„Dost, udělám se," dostal jsem ze sebe přidušeně, ve snaze to všechno rozdýchat.

„Hmmm," zapředl a přestal se mě zase úplně dotýkat, „až moc se ti to líbí na to, jak moc jsi se bál, nemám pravdu?" přejel dlaněmi po mé hrudi, lehce jí masírujíc. Naštěstí nečekal na mou odpověď a zase se vrátil k tomu, co dělal předtím.

„Je toho moc. Dost prosím. Neudržím se," fňukl jsem a on znovu přestal. Jenže přesně v tu chvíli mé tělo dostalo další elektrický šok a já už tomu nedokázal zamezit. Zmítal jsem se v trhané křeči, křičící různá nesmyslná slova a nadávky.

„Shhh, klid," odpojil krabičku a hladil mě po celém těle, „vnímej. Soustřeď se. Teď nesmíš odpadnout," mluvil tiše. Snažil jsem se soustředit na jeho hlas, ale bylo to až moc těžké. Byl jsem někde mimo. Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to.

„Troye," poplácal mě po tváři a pak jsem cítil, jak mi po rtech stéká voda, „otevři pusu. Napij se," pronesl klidně. Chtěl jsem ho poslechnout, ale nedokázal jsem dělat nic jiného, než jen brečet. Prsty se dostal do mé pusy a pak do ní pomalu naléval studenou vodu.

„Moc dobře," pokračoval v milém tónu. Konečně se mi podařilo rozlepit oči. Vypadal tak šťastně. „Rozvážu tě, ano? Snaž se zůstat v klidu, jinak tě ten provaz spálí. Pravděpodobně teď chytneš paniku. Mluv na mě, kdyby to nešlo udržet, urychlím to," pomohl mi přetočit se na břicho a pak mě pomalu začal rozvazovat.

Měl pravdu. Panikařil jsem. Ale byl jsem najednou tak šťastný sám se sebou, že jsem to vůbec neřešil.

Zvládl jsem to. Dokázal jsem to pro něj. Sice jsem se udělal, aniž by mi to dovolil, ale dokázal jsem tu věc, které jsem se tak bál. Doufal jsem, že jemu to udělalo taky alespoň trochu radost. A soudě toho, jak jemný byl, tak udělalo.

--

Trm. Trm. Jup. Na tomhle jsem se vyřádila.

Jsem ráda, že je dnešek a snad na dlouhou dobu všechny stresy za mnou. A děkuju všem, co se prokousali přes ty minimálně čtyři kapitoly, co byly úplně mimo.

A taky děkuju, protože uííí 9K přečtení. Já jsem asi trapná za to, že vám děkuju za každý tisíc, ale pro mě to prostě roste hrozně rychle a mám neskutečnou radost

^_^

N.