Přál jsem si, abych se mohl otočit a utéct zbaběle domů, kde bych se zahrabal do peřin a brečel. A já se otočil tolikrát. Jenže malý, černý golf pořád stál na stejném místě a Pán mě jen pobízel pohledem k dalšímu a dalšímu kroku. Možná jsem chtěl, aby šel se mnou. Aby mě tam prostě dotáhl. Na druhou stranu jsem pro něj ale chtěl být hodný kluk. Chtěl jsem, aby na mě mohl být vážně pyšný. A nejspíš jen díky tomu se nakonec mé nohy vážně rozešly a já se zapojil do davu panických prváků. Bylo by o tolik lehčí, kdybych se nemusel odpojit. Mohl bych prostě dělat neviditelného člena skupinky a pak zaplout do nějaké prázdné lavice.

Popravdě, stát sám před novou třídou a být představovaný mi přišlo každou sekundou víc a víc šílenější. Vlastně jsem ani nevěděl, do jaké třídy mám nastoupit. Connor mi určitě říkal, jestli budu muset opakovat ročník, ale já měl najednou v hlavě naprosto prázdno.

A to prázdno se jen zvětšovalo, jak jsem se spolu se skupinkou blížil k velké budově. Líbilo se mi, že si mě nikdo z nich nějak zvlášť nevšímal. Nejspíš byli všichni stejně rádi za to, že se drží s někým dalším.

Pozoroval jsem, jak se skupinka pomalu rozprchla různými směry podle toho, co si právě přečetli na papírech zavěšených na nástěnce u vchodu. A já tam jen stál, aniž bych věděl, kam jít. Mohl jsem se určitě někoho zeptat, narazil jsem hned na několik zodpovědných osob. Jenže já se až moc bál. A tak jsem tam prostě jen stál jako trubka a čekal, dokud nezazvoní. Celé to znělo jako dokonalý nápad, dokud se to vážně nestalo. Stát sám uprostřed chodby bylo ještě horší.

„Jak někdo, kdo prošel přijímacím řízením, nemohl pochopit tak lehkou věc, jako kde má třídu?" protnul ticho ostrý dámský hlas a já se zděšením oklepal, než jsem se vůbec odvážil na tu osobu otočit. Zaskočilo mě, jak hubené postavě takový hlas patřil. Jen jsem se zhoupl na patách a sklonil hlavu, doufajíc, že mi to nějak pomůže. A pak mi došlo, jak pitomý nápad to byl.

„O ředitelně tam není nic napsaného," šeptl jsem rozklepaným hlasem. Proč mě sakra Connor nemohl dostat na nějakou školu, kde by nebyla žádná žena? A pak taky ta věc s přijímačkami. Žádné jsem nedělal. Něco muselo být moc špatně.

„Už jsi v průšvihu? Vážně? Tak brzo?" Její hlas byl najednou spíš plný překvapení a zvědavosti. „Pojď za mnou," vyhrkla nepříjemně, jako by na mě už dál neměla nervy ani náladu. Nic jsem nenamítal, jelikož jsem se už déle nechtěl zdržovat v její přítomnosti. Jen jsem jí tiše následoval, dodržujíc si bezpečný odstup. Věděl jsem sice, že mi nemohla nic udělat, fyzické tresty byly na školách dávno zakázané, ale stejně jsem se nedokázal zbavit toho protivného pocitu.

„Zaklepat už zvládneš?" otočila se prudce na vysokých podpatcích a probodla mě nehezkým pohledem.

„Ano," zaskučel jsem, připadajíc si ještě víc neschopně, „moc děkuju," dodal jsem rychle spolu s falešným úsměvem. Ten mi jen rychle oplatila a vydala se zpátky, odkud jsme přišli.

Několikrát jsem se rychle nadechl a snažil se naopak vydechovat co nejpomaleji, abych se trochu uklidnil. Po pár marných pokusech jsem to vzdal a prostě zaklepal na dveře, jelikož jsem si byl jistý, že pokud bych to neudělal, musel bych utéct. A Connor by pak byl zklamaný. Ze mě. A to já nechtěl. Ať už mě uvnitř mělo čekat cokoli.

Ticho.

Ticho.

Ticho.

Pořád jen ticho.

Po pro mě nechutně dlouhé chvíli bez odpovědi jsem zaklepal znovu a rovnou vstoupil dovnitř bez vyzvání, jelikož jsem si nebyl jistý, jestli mé nepatrné klepání vůbec někdo slyšel. Až když jsem zahlédl staršího muže s obrovským pupkem, který bez ustání zíral do kusu papíru, mi došlo, že mě vážně nemohl slyšet. Nejspíš byl moc zabraný tím, co se psalo na tom papíře, aby věnoval nějakou pozornost svému sluchu.

Udělal jsem pár krátkých, nejistých kroků až k většímu dřevěnému stolu doufajíc, že si mě ten člověk všimne.

Nevšiml.

Hlasitě jsem si odkašlal a následně zase o několik kroků odstoupil, jelikož mi to připadalo až moc nevhodné. Kupodivu se ale hlava toho staříka zvedla a věnoval mi konečně první – trochu zmatený pohled.

„Přeješ si?" narovnal se beze spěchu na židli a odložil papír s nezájmem na stůl.

„A-ano," vykoktal jsem, rozhozený tou situací, „jsem tu nový, ale nenastupuju do prváku a moc nevím, kam jít. Bylo mi řečeno, že mám jít sem," to poslední slovo jsem roztřeseně spolknul. Byl jsem rád, že byl ten člověk mužského pohlaví, ale i tak jsem šílel z té autority, která z něj i přes stáří a zpomalenost sálala.

„A své jméno víš?" usmál se s povytaženým obočím a založil si ruce na prsa, opírajíc se znova do židle.

„Troye," pokrčil jsem rameny, nadechujíc se, abych mu řekl příjmení, ale on mě zastavil pohybem ruky.

„Jistě," pokýval hlavou a nemotorně se postavil na nohy, „to jsi měl říct rovnou. Dovedu tě do třídy," obkulhal stůl a pak stiskl kliku dveří, odcházejíc z místnosti. Popravdě jsem se divil, že někdo takový ještě mohl být řiditelem. V hlavě to měl určitě stále v pořádku, ale jeho tělo ukazovalo něco naprosto jiného. Rozhodl jsem se takové pochybnosti vyhnat z hlavy a rozešel se za tím člověkem, spoléhajíc na to, že Connor by mě určitě neposlal na špatné místo. A pokud tam také studoval, jak říkal, tak tuhle osobu určitě znát musel.

„Connor říkal, že jsi na předchozí škole moc nevycházel," začal pomalu vylézat schody, kterých jsem si předtím vůbec nevšiml, „toho se tady bát nemusíš," pokračoval dál, aniž by se zadýchal. Nechápal jsem to. Ten člověk sotva stál na nohou. Jak sakra mohl lézt do schodů, mluvit a ještě v klidu dýchat?

„Dobře," vyhrkl jsem po chvíli ticha. Možná jsem to nemusel říkat, ale já chtěl nějak dát najevo to, že jsem byl vážně vděčný, že mě přijali.

Dál už jsme naštěstí oba mlčeli. Procházeli jsme dlouhou chodbou a já se cítil hůř a hůř. Bylo mi jasné, že u jedněch dveří prostě zastaví.

A taky, že ano.

Ty dveře měly nápis 3.G.

Nepřemýšlel jsem nad tím.

Prostě jsem toho stařečka následoval, když vešel dovnitř.

Jenže všechny ty pohledy, které na mě v tu chvíli spadly, mě zase rychle přivedly do reality. Nespokojeně jsem sám pro sebe, co nejtišeji zakňučel. Nelíbilo se mi to. Všichni tak zírali. Stařeček něco řešil s učitelem, který byl v té třídě právě přítomný. Byl jsem rád, že i ten byl muž, takže to vypadalo, že ženy budu muset vídat jen na předmětech, které se netýkaly třídního učitele. Na předchozí škole bylo takových minimum.

Rozhodl jsem se raději zalomit pohled do země a houpat se na patách, abych ze všech těch zvědavých očí nezešílel. Chápal jsem je. Někdo nový byl vždy předmětem zájmu. Jen jsem moc nenáviděl, že jsem to musel být já.

„Troye?" dopadla na mé rameno něčí dlaň a já leknutím nadskočil. Byl to zase ten stařík, což mě trochu uklidnilo. „Támhle vzadu je pro tebe volné místo, vedle té tmavovlasé slečny. Jdi si tam sednout. A kdyby se cokoliv dělo, víš, kde mě najdeš."

S těmi slovy odešel.

A já pořád stál na místě.

Vedle té slečny.

Vedle. Proklaté. Slečny.

Nechtěl jsem sedět vedle holky.

Jenže najednou bylo kolem až moc ticho.

Napětí.

A kdybych se nepohnul, řekli by, že jsem magor. Takže jsem se pohnul. Mé kroky byly sice krátké a nerozvážné, ale byl jsem sám na sebe pyšný, že jsem se dokopal k pohybu vpřed. Nakonec jsem zaplul na židli a snažil se zůstat klidný. Nechtěl jsem udělat scénu hned první den. Navíc – až v ten moment, kdy jsem seděl a odvážil se rozhlédnout kolem, mi došlo, že má spolusedící je jediný člověk ve třídě, který měl sklopenou hlavu. Normálně bych jí nejspíš litoval, ale v tu chvíli mě to naopak uklidnilo a já se konečně trochu uvolnil.

Třídní mě představil ostatním, ale naštěstí zmínil jen mé jméno a to, že jsem přestoupil z gymplu. Pak se jen věnoval řádu školy a ostatním věcem, které všem – i mně, připadaly nudné a nezajímavé. Rozhlížel jsem se zvědavě po třídě, uhýbajíc pohledem pokaždé, když jsem setkal s očima nějakého z neznámých lidí. Legrační na tom bylo to, že oni uhýbali taky, což se mi snad nikdy předtím nestalo.

A pak konečně zazvonilo. Všichni se rychle zvedli, kromě mé spolusedící, která raději počkala, až se místo kolem ní vyprázdní a až pak zmizela. Rychle jsem ji následoval, když mi došlo, že nechci zůstat ve třídě sám, spolu se třídím a už vůbec nechci bloudit. Nebyla tu nejmenší šance, že bych sám trefil ven.

Bylo krásné, že se o mě vážně nikdo nezajímal. Všichni se jen rozprchli a já se rozhlížel kolem, nasávajíc studený, podzimní vzduch. Připadal jsem si najednou tak volně. A pak mi došlo, že na mě Connor pořád čeká. Sám pro sebe jsem se usmál a rozhlédl se, hledajíc pomalovaná, barevná skla.

Měl pravdu.

Nedalo se to přehlédnout.

Do kavárny jsem vcházel s pyšným úsměvem, sedajíc si úlevně vedle Pána. Ten mě jen chytil kolem pasu a přisunul si mé tělo blíže k němu. Připomnělo mi to tu chvíli, kdy mě Sagie propašovala ven, když jsem byl mimo. Jenže tentokrát jsem se mohl uvolnit a položit svou hlavu vesele na Connorovo rameno.

„Všechno v pořádku?" zeptal se po chvilce a já se rychle odtáhl, pokládajíc ruce na stůl.

„Až na prvních pár minut a hledání ředitelny ano," přikývl jsem nadšeně, „nikdo se mi nesmál. Nikdo neměl hloupé otázky. Ani na šátek. A já nezpanikařil. Jen. Ta paní. A pak ředitel. Ale jinak. Vážně,"

„Tro," zastavil mě pobaveně, „dáš si něco?"zeptal se, těkajíc pohledem k pultu.

Bože.

Takových dortů.

Tolik zmrzliny.

Jak jsem si měl vybrat?

„Mohl bych dostat pohár? S oříškovou?" vyjekl jsem nadšeně. Všechno mi najednou připadalo tak přirozené. Chtěl jsem Pána obejmout a minimálně milionkrát mu poděkovat. Bylo mi jasné, že jsem za sebou měl jen první den. Nemuselo to nic znamenat. Ale i tak pro mě bylo nové, jak v klidu to proběhlo. Žádné popáleniny. Žádný posměch. Sam byl ve střehu už od prvního dne.

„Jen když slíbíš, že tě pak budu moc vzít na oběd," vyšoupl mě z lavice, aby mohl jít objednat.

„Není ani půl desáté. Na oběd je brzo," zaskučel jsem dotčeně.

„Dobře," přikývl a rozešel se k pultu. Využil jsem situace a zasedl Connorovo místo v rohu, pozorujíc každičký jeho pohyb. Připadal jsem si tak uvolněně. Tak v klidu. A on prostě jen stál u pultu a uháněl mladou servírku svými požadavky. Nejspíš jsem ho měl rád za to, že nikdy nedal nikomu nic zadarmo. O to lepší pak bylo, když člověka pochválil.

„Tak povídej," položil pohár, limonádu a kávu na stůl, „jaké to bylo?"

„Díky," přitáhl jsem si skleněnou nádobu se zmrzlinou blíž k sobě a nabral na lžičku trochu šlehačky z vrchu. „Bylo to dobré. Nevěděl jsem, kde je ředitelna, takže jsem počkal, až zazvoní. Pak mě odchytla nějaká učitelka, která mě tam dovedla, ale myslela si, že už mám průšvih. Klepal jsem na dveře a nikdo neodpovídal. Pak jsem vešel dovnitř a spatřil pana stařenu ředitele," nabral jsem nedočkavě další šlehačku.

„Je starý jen tím, jak vypadá," vyplnil chvíli ticha Pán a já přikývl na souhlas.

„Pak mě dovedl do třídy, kde mě posadili vedle nějaké holky, která vypadá trochu vyplašeně. A pak školní řád a takové věci, zvonek, všichni odešli a já šel taky," nabral jsem konečně i trochu zmrzliny a následně zamručel nad její dokonalou chutí.

„Jsem rád, že to všechno proběhl v pořádku," zamíchal spokojeně kávu a podal mi sušenku, která k ní byla připravená. S nadšením jsem ji přijal a poděkoval.

Připadal jsem si vážně jako v první třídě.

Jen mě rodiče nikdy nebrali za odměnu na zmrzlinu.

-

Byl jsem zmatený, když Pán otevřel dveře jeho domu a já vešel dovnitř, ocitajíc se tak vedle stolku, na který bych normálně odkládal své oblečení. Nevěděl jsem, jak se zachovat. A já tolik nechtěl udělat chybu.

„Dojdi se zatím převléknout do něčeho pohodlnějšího, ano? A hoď si mobil na nabíječku, bude ti volat Phil," praštil mě Pán silně přes zadek, čímž mě donutil pohnout se dopředu. Normálně bych se nejspíš ptal na to, proč se mám převlékat, když chtěl jet ještě na oběd a taky, proč by mi měl volat Phil. Ale já se jen odebral do ložnice, kde jsem jako první vyhrabal telefon spolu s nabíječkou a až pak jsem se převlékl do jedné z větších Connorových košil. Chtěl jsem mu nějak poděkovat za to, co pro mě udělal a tak jsem jen z šuplíku v nočním stolku vzal kondom, který jsem schoval do náprsní kapsičky a pak se spolu s telefonem a nabíječkou v ruce vrátil za Pánem.

Zapojil jsem nabíječku do nejbližší zásuvky, která byla naštěstí dost blízko křeslu, na kterém Pán seděl, takže jsem mohl telefon položit na opěradlo.

„Natáhni se mi, prosím, přes nohy. Potřebuju zkontrolovat, jestli se všechno hojí správně," upozornil na sebe Pán hned, co jsem se narovnal. Neodporoval jsem. Prostě jsem se jen natáhl přes jeho nohy tak, jak chtěl. Bylo to milé. Líbilo se mi, jak opatrně mi nadzvedával košili. A pak mi ještě opatrněji stáhl boxerky. Mírně jsem se zavrtěl, hledajíc větší pohodlí, ale dočkal jsem se jen toho, že mě silně chytl kolem boků, aby mi zamezil se hýbat. Dlouze jsem vydechl a zůstal nehybný, aby mě mohl zkontrolovat. Překvapilo mě, když mi začal potírat kousky pokožky krémem, který pomalu rozmasíroval všemi směry. Bylo to tolik uvolňující. Tak moc.

A když skončil, vzpomněl jsem si na svůj prvotní plán a kondom v kapse.

Nejdříve jsem skopal boxerky z kotníků, aby mě dále neomezovaly a pak se obkročmo posadil na Pána, pokládajíc ruce na jeho ramena. Hypnotizoval jsem ho chvilku pohledem, a když jsem si byl jistý, že mě nechá, spustil jsem jednu ruku dolů, rozepínajíc nemotorně kožený pásek.

„Nikdy nemáš dost, hm?" nakrčil překvapeně obočí. Skousl jsem si netrpělivě ret a nadzvedl se, abych mohl Pána zbavit kalhot. Pořád jsem si svým počínáním nebyl moc jistý, ale spoléhal jsem na to, že by mě zastavil, kdyby mu to bylo proti srsti. Jeho dokonalost ale říkala přesně něco jiného. Nejspíš mu to vůbec nebylo proti srsti.

Stydlivě jsem vytáhl ochranu z malé kapsy, pumpujíc volnou rukou po Pánově chloubě. Stále nic nenamítal. Tiše jsem zamručel a rozbalil kondom, který jsem pak Pánovi s mírnou nemotorností nandal. Naštěstí to okomentoval jen slastným uchechtnutím.

Napjatě jsem se nadzvedl, dosedajíc nepřipravený na jeho chloubu.Věděl jsem, že mě čeká bolest. Chvilku se si myslel, že mě Connor nechá, abych si tohle vyžral, ale když viděl, jak moc v koncích jsem byl, mě pevně chytl za boky, nadzvedávajíc mé tělo, a čekal, dokud nepřikývnu. Nasměroval jsem jeho erekci k mému vstupu a propnul se v zádech. Tolik jsem ho v sobě potřeboval cítit. Jenže takhle – bez roztažení a gelu mi to připadalo nemožné.

„Jen klid," broukl mile a já přikývl, opírajíc se o jeho ramena a se zarytím nehtů ho zase zastavil. Potřeboval jsem vážně víc času. „Uvolni se, bude ti líp," nechal mě klesnout o kousek níž a já tentokrát odolal touze se stáhnout a naopak jsem uvěřil tomu, co říkal. Měl pravdu. Nejspíš vážně o nic jiného nešlo. Jen mu věřit. A já ho chtěl potěšit, což znamenalo mu věřit.

Znovu jsem přikývl a pomalu proti němu začal přirážet, aniž bych byl schopný se nadechnout. Bolelo to. Neskutečně moc to bolelo. Jenže já byl plný toho dokonalého pocitu.

A pak, když odezněla i počáteční bolest, jsem se přestal kontrolovat úplně. Do reality mě přivedlo až vyzvánění mého mobilu. Věděl jsem, že ani jeden z nás zatím nebyl u konce, ale když jsem viděl na displeji Philovo číslo, musel jsem to zvednout.

„Ahoj," vydechl jsem a ustal v pohybu. Connor mě stále probodával hladovým pohledem, pozorujíc každičké mé pohnutí.

„Můžeme se vidět? Prosím?" zeptal se můj žirafí kamarád na druhém konci. Jeho zoufalý tón mě rozhodil, takže jsem se ještě víc napřímil. Connor na to ale reagoval tak, že do mě tvrdě přirazil a já nevydržel nezasténat.

„Troye?" ozval se znovu Phil, „ruším? Vy si to teď rozdáváte?" vyhrkl pohoršeně a Pán to nejspíš slyšel, jelikož do mě začal nanovo nepříčetně přirážet.

„Ne-e," pronesl jsem chraptivě, „jasně, že se můžeme vi-dět," pokusil jsem se to zahrát na škytnutí.

„Přijedeš do Tygra?" zeptal se, jeho hlas nakřáplý a unavený.

„Jo. Ano," vzdychl jsem, „Sakra, jo. Budu tam. Za-a. Kurva –za - hodinu tam budu. Naj-du spoj a dám ti vědět, kdyby to mě-lo trvat dé-le." Zakláněl jsem slastně hlavu spolu s telefonem a snažil se držet co nejvíc potichu. Takové proklaté klišé.

„Prima."

S tím slovem zavěsil.

Nechal jsem telefon, aby mi vyklouzl z ruky a nechal se dál unášet tím dokonalý, slastným pocitem.

„Slíbil jsem, že. Tam. Přijedu," zakňučel jsem, jelikož se Pán už po několikáté trefil do mého sladkého místa.

„Teď se věnuj mně, dobře? Pak tě tam odvezu," přichytil si mě znovu za boky. Chtěl jsem mu odpovědět, ale byl jsem až moc mimo hlavu na to, abych to zvládl.

Trrrm. Wohoo. Zase jsem se pár dní "flákala", ale - abych se vám aspoň trochu omluvila - je takhle kapitola o něco delší, než obvykle, tak snad potěší. Nebo - třeba aspoň trochu ten konec, doufám :)

^_^

N.