Neměl jsem ponětí, co si zabalit. Běhal jsem po domě a snažil se rozumně přemýšlet. Jenže mé myšlenky se zrovna zajímaly o něco naprosto jiného. Navíc zvuk vrčícího motoru malého, černého Golfu, parkujícího přímo před domem, mi taky na klidu zrovna nepřidával. Bude naštvaný, když na mě bude muset čekat dlouho? Říkal, že nemá rád nedochvilnost. Ale tohle bylo jiné nebo ne? Nakonec jsem jen do nejbližšího batohu naházel čisté spodní prádlo, kartáček na zuby a pro jistotu něco na převlečení.  Rodičům jsem nechal na stole vzkaz s tím, že se vrátím v neděli. Nejspíš je ani nebude zajímat, kde jsem, ale rozhodně bude lepší vyvarovat se hysterickému telefonátu mé občas paranoidní matky. A taky jsem tak trochu pochyboval o tom, že mi ten člověk venku dovolí mít telefon celou dobu u sebe.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel vstupní dveře. Nejspíš mi definitivně přeskočilo, ale já se těšil na to, až mě přizpůsobí jeho představám. Nechtěl jsem nic jiného, než pro něj být potěšením. Bylo zvláštní si to připustit takhle rychle. Bože. Vždyť jsem ho vůbec neznal.

„Nemáš strach z toho, že už se třeba nikdy nedostaneš domů?" Prohodil hrubě v momentě, kdy jsem dosedl do jeho auta. Tón, kterým to říkal, byl tak vážný. A nejšílenější na tom bylo to, že malý kousíček uvnitř mě přímo křičel, aby tomu tak bylo.

„Jako že bys mě unesl?" zasmál jsem se nervózně. „Tak hloupý bys přece nebyl," nechal jsem batoh padnout dolů, k mým nohám a vzápětí toho litoval, jelikož teď už mi nezbylo nic, co bych mohl žmoulat v ruce.

„Hloupý?" nakrčil obočí, ve chvilce se natahujíc přes mé tělo, zapínajíc mi bezpečnostní pás. Mít ho tak blízko mého těla bylo neskutečně intenzivní. Nedotýkal se mě jediným kouskem, ale i tak jsem měl pocit, že mě nadobro přišpendlil k sedačce.

„Ne. Já. Nemyslím si, že bys byl hloupý. Tak jsem to nemyslel. Jen. Viděli nás spolu v té kavárně a teď určitě minimálně sousedi naproti stojí za oknem a koukají, proč s tebou sedím v autě," dostal jsem ze sebe hned, jak jsem si uvědomil, co jsem vlastně řekl.

„Třeba se odprásknu hned po tom, co tě bolestivě znásilním a následně stáhnu z kůže," zasmál se, zevnitř zamkl auto a rozjel se pryč z ulice.

„Snažíš se o to, abych z toho vycouval?" Opřel jsem si hlavu o okýnko, ve snaze se trochu uvolnit. Bylo mi jasné, že si se mnou jen hraje, ale i tak mě dokázal donutit cítit se dost nepříjemně.

„Vůbec ne," zahnul ostře doprava, přidávajíc plyn přesně ve výjezdu ze zatáčky, čímž způsobil, že má hlava silně dopadla na sklo okénka. Bolestně jsem zaskučel a sedl zase tak, jako předtím. „Jen zkouším, jak přemýšlíš. Nic víc," zpomalil malého Golfa a já pochopil, že mi tak dával najevo, že jsem udělal přesně tak, jak chtěl.

„Ani nevím, jak se jmenuješ. Nerad bych tě oslovoval Hej, ty," zaskučel jsem tiše, stále si přejíždějíc po rýsující se bouli na hlavě.

„Říkat mi budeš Pane, pokud se nepletu," zařadil vyšší rychlost a mě zamrazilo z toho, jakým způsobem to řekl, „ale pokud tak moc toužíš po tom, znát moje jméno," zastavil před malým baráčkem. „Connor. Ale nemám moc rád, když ho moji subíci používají," vystoupil z auta a pohledem mě pobídl, abych ho následoval. Moji subíci. Připadal jsem si najednou bezcenný.

„Potkám se s některými z nich?" Doběhl jsem ho rychle, doufajíc v zápornou odpověď. Koukat na několik dokonale vychovaných kluků bylo teď to poslední, co jsem si přál.

„Žárlivý, nepletu se?" začal hledat v kapse dlouhého kabátu klíče, „na to si nezvykej. Ty budeš patřit mě, když na to budeš chtít přistoupit. Ne já tobě. Ale ne. Nepotkáš. Nelibuju si v tom starat se o víc subčat najednou. Rád soustředím svou pozornost jen na jednoho," odemkl domovní dveře a já celou dobu nedokázal spustit oči z jeho prstů a zimou zbělených kloubů. Byly tak perfektní.

Nejistě jsem za ním vešel do domu, snažíc se udržet pohled u země. Nešlo to. Byl jsem tolik zvědavý. Jenže k mému překvapení jsem nenarazil na nic neobvyklého. Byl to prostě jen menší, útulný domek. Chtěl jsem si dát pár facek za tu představu, že rovnou narazím na mučírnu nebo něco takového.

„První věc, kterou se musíš naučit," vyrušil mě z mého přemýšlení a chvilku počkal, až mu budu věnovat veškerou pozornost. „Pokaždé, když projdeš dveřmi, se vysvlečeš. A sem," poukázal na černý noční stolek, pro mě v tu chvíli nesmyslně umístěný hned u dveří, „sem položíš všechno své prádlo, hezky úhledně poskládané," kontroloval pohledem mou reakci, zatímco se sám zbavoval teď už přebytečného kabátu.

„Dobře," přikývl jsem a nervózně přešlápl. Neměl jsem rád své tělo a nelíbila se mi ta představa svlékat se hned při příchodu. Navíc jsem si byl jistý tím, že ani jemu se ten pohled zamlouvat nebude.

„Je na tom něco nepochopitelného?" cítil jsem jeho pohled na svém těle, i když jsem se neodvažoval podívat se na něj ani koutkem oka.

„Ne. Není, Pane," zašeptal jsem poslední slovíčko, nejistý si tím, jestli není až moc brzo na to, ho používat.

„V tom případě tedy nerozumím tomu, proč jsi stále oblečený," pronesl naštvaně a mě po jeho slovech bylo neskutečné teplo, které ihned srážel mráz, prohánějící se po mých zádech.

„Cože?" Vydechl jsem rychle a snažil se přemluvit mé nohy, aby se přestaly třást.

„Troye," vydechl a udělal ke mně několik neskutečně pomalých kroků. Připadalo mi, že přesně přemýšlí, kam zrovna položí chodidla. Jak se dotkne dřevěné podlahy a jaký chce kůží dopadající na podlahu vytvořit zvuk. Popravdě jsem si do té chvíle ani nevšiml, že je bosý. „Chápu, že je to na tebe rychlé. Ale zítra se nebudeš stydět o nic méně. Věř mi. Vždy věř tomu, co říkám. Chci pro tebe jen to nejlepší. Navíc. Nenávidím odpor," zastavil se jen kousek ode mě, „a tohle je nejspíš naposled, co takový tvůj přístup trpím a vážně mi vře krev v žilách, takže se sebou začni něco dělat," ustoupil o krok zpět, ruce si pokládajíc na prsa. Byl napjatý, netrpělivý.

Styděl jsem se za to, že jsem ho dokázal tak rychle zklamat. Naštvat. Neměl jsem mu odporovat. Věděl jsem, že ne. Jenže to slovo ze mě prostě vypadlo. Tolik jsem se nechtěl svlékat. Bál jsem se, že se mu nebudu líbit. Ne. Byl jsem si tím jistý.

Pomalu jsem se překlonil a začal rozvazovat tkaničky červených, plátěných bot. Ruce se mi třásly natolik, že jsem na jedné tkaničce udělal uzel. Nechtěl jsem se s ním zdržovat a tak jsem jen botu stáhl z nohy, rovnou i s ponožkou. U druhé nohy jsem se ani neobtěžoval pokoušet rozvazování a rovnou jsem plátěnku za pomoci paty druhé nohy dostal dolů. Muselo to být tak asexuální a já si dokázal představit, jak se asi v tu chvíli tvářil. Musel litovat, že si mě dovezl domů. Byl jsem ztracený. K ničemu.

Další část oblečení, kterou jsem se odvážil sundat, bylo tričko. Nebyl jsem sice rád za své vyhublé tělo, ale rozhodně to bylo lehčí, než sundávat kalhoty. Můj dech byl natolik zrychlený a ruce už odmítaly fungovat tak, jak by měly. Zip džínů jsem rozepnul jen díky vynaložené síle, ale i tak mi to trvalo neuvěřitelně dlouho.

„Je to jen oblečení Troye. Nic se neděje," pronesl lehce, když už zbývaly jen boxerky. Nechtěl jsem. Tolik moc. Jenže mnohem víc jsem nechtěl, aby došlo k tomu, že mě naloží do auta a odveze zpět domů. Zahákl jsem prsty za lem látky, pevně sevřel oči a pomalu nechal upnuté boxerky padnout k mým kotníkům. Nejistotou mě políval pot, má hlava byla poníženě skloněná k zemi, oči jsem držel pevně zavřené, ve snaze si namluvit, že na mě nikdo nekouká.

„Hmmm," broukl a já cítil, jak se přiblížil. To teplo, které sálalo z jeho těla. Bylo tak silné. Nikdy bych nevěřil, že je to možné, „příště přijdeš bezchybně oholený, ano?" Zvedl mi palcem bradu a já měl co dělat, abych zastavil všechny ty slzy, které se mi hrnuly do očí.

„Omlouvám se," vykoktal jsem, zklamaný sám ze sebe.

„Není proč," přejel mi palcem po lícní kosti, lehkým úsměvem mi dodávajíc odvahu, „dovedu tě do koupelny. Půjdeš tam vždycky hned po tom, co se vysvlékneš. Chci tě připraveného jen a jen pro mě."

„Dobře," zakňučel jsem nejistě a následoval ho do chodby.

„Nemusíš nikam pospíchat," prohodil pevně, když otevřel dveře do koupelny, „nech tvé svaly, aby se trochu uvolnily. Jsi přehnaně napnutý. Dnes tě nečeká nic děsivého nebo nového. Jen probereme věci, do kterých vysloveně nechceš jít. Souhlasíš?" zastavil se přede dveřmi, zatímco já se kolem něj protáhl a stoupl si doprostřed koupelny.

„Ano. Děkuju," zhoupl jsem se lehce na patách a přál si, aby mě už nechal samotného. Jeho pohled upnutý na mé nahé tělo mě tak znervózňoval. Přál jsem si jen padnout na zem, obejmout kolena a čekat, až zase budu schopný vnímat sám sebe. Jenže on tam pořád stál, aniž by na maličký okamžik uhnul pohledem.

„Děkuju, Pane," zašeptal jsem, když mi došlo, proč pořád neodešel.

„Správně," přikývl lehce, „pak za mnou přijď, až budeš připravený."