Kdyby se mi někdo snažil namluvit, že jednou budu sledovat, jak mého dominanta váže pro mě někdo neznámý a navíc před zraky několika lidí, tak bych se tomu člověku pravděpodobně vysmál. A taky bych mu nejspíš řekl, že by pro mě v tu chvíli dominant přestal být dominantní. Jenže tohle celé bylo o tolik jiné. Měl jsem pocit, že jsem nebyl jediný, kdo to tak vnímal i přes to, že nikdo další submisivní v té místnosti nebyl. Proč taky. Jako by subíci potřebovali umět vázat.

Nechápal jsem, proč mě na ten kurz vzal, ale byl jsem mu vděčný. Bavilo mě to. A to nejen proto, že jsem se celou dobu mohl dívat na jeho dokonalost, aniž bych se za to musel stydět nebo si připadat hloupě.

A Pán byl pořád tak vyrovnaný. Ani na okamžik nesklonil hlavu. Chvílemi mi přišlo, že si to užíval. Že v těch provazech prostě našel pohodlí a nic víc neřešil. Obdivoval jsem ho. Jak mohl být tak v klidu? Ještě mezi těmi všemi lidmi, co na něj zírali? Možná i kvůli tomu nechtěl, abych to dělal já? Byla to hloupá zbrklost. Copak bych vydržel tak dlouho svázaný? Zvládl bych, že na mě všichni tak koukají? Dokázal bych vůbec přijmout to, že by se mě dotýkal někdo jiný?

A on se Pána dotýkal. Hodně. Pořád o tom mluvil, jak je kontakt se submisivní osobou důležitý. Nejspíš měl pravdu. Trochu jsem toho bruneta podcenil. Po pár minutách to vážně vypadalo, že o tom ví hodně. Občas mi sice přišlo, že ho chtěl můj Pán opravit, ale nakonec se udržel.

Popravdě, bylo mi líto, že už se blížil konec.

A to ne proto, že jsem se pořád tak bál trestu.

Ale proto, že jsem si to vážně užíval. Bylo zajímavé vidět, jak to funguje. Navíc – alespoň z toho, co jsem pochopil, šlo o začátečnickou hodinu, takže hodně těch věcí bylo užitečných.

Zůstal jsem sedět na podlaze, tak jak tomu bylo předchozích několik minut - podle mého Pána tedy vlastně tři hodiny a čekal, až se místnost vyprázdní. Najednou mi to připadalo nekonečné. Všichni se zastavovali u toho kluka a měli plno otázek a Pán se očividně nechal rád zdržovat. Navíc to vypadalo, že pár těch lidí znal. Bylo mi jasné, že mi jen dává sežrat mé chování, ale v tu chvíli jsem měl vážně chuť se schoulit do klubíčka a brečet. Nelíbilo se mi, když mě ignoroval. Možná jsem teď rozuměl tomu, proč nechtěl, abych se vystavoval ostatním lidem. Taky se mi nelíbilo, když jeho pozornost věnoval někomu jinému a na mě se ani nepodíval.

„Bavil ses?" přiklekl si ke mně konečně.

„Bylo to fajn. Děkuju, Pane," dostal jsem ze sebe rychle. Jednak proto, že to bylo pravda, ale hlavně kvůli tomu, že jsem byl rád, že se mi zase věnoval.

„To jsem rád. Chvilkami jsi vypadal nepřítomně," pobídl mě pohledem, abych vstal, „půjdeme se najíst, co říkáš? Za dnešek si pořádně nic nejedl."

„Nemám moc hlad," pokrčil jsem rameny, „ale to všechno myslím přijde, až to jídlo uvidím," protáhl jsem se bolestivě a pak udělal krok zpátky tak, abych stál za mým Pánem. Chtěl jsem mu na tom místě dávat ještě víc najevo to, že jsem jeho. Že nestojím o to patřit nikomu jinému.

„Chceš se jít najíst dolů, mezi lidi nebo chceš klid a soukromí?" otočil se ke mně čelem a hrubě mi zvedl bradu. Nevím, jestli to bylo tím místem, nebo jen jeho osobností, ale bylo to neskutečně intensivní. Mluvil a choval se tak mile, ale i přesto z něj sálal obrovský respekt. Bál jsem se, že šlápnu vedle. Udělám další chybu. A já ho vážně nechtěl zklamat dvakrát za jeden večer.

„Chtěl jsem sem jít mockrát, ale nikdy jsem nesebral odvahu," žmoulal jsem si nervózně prsty, „bude špatně, když budu chtít jít dolů a být ve společnosti všech těch lidí?" špitl jsem nejistě. Vážně jsem se bál, že ho mé rozhodnutí zklame. Co když se mnou měl nějaké plány? Co když potřeboval uvolnění a spoléhal na to, že to vycítím? Měl bych. Tohle bych přece měl poznat.

„Dobře," pousmál se, „ale jen jídlo. Žádný alkohol. I tak je dost pozdě. Najíme se a pojedeme. S nikým nemluv, pokud nebudu poblíž, jasné?" chytl mě hrubě za vlasy.

„Ano, Pane," vrátil jsem mu milý úsměv, „jasné," pokýval jsem mírně hlavou.

„Prima," přikývl a vydal se do chodby, „tohle se pokus dodržet. Nerad bych tě trestal za dvě věci najednou. Navíc, to by si pak neužil ani jeden z nás a zbytečně bys o tomhle vztahu pochyboval. Jen kvůli tvé hlouposti. Takže už buď hodný. Nebudu se držet zpátky."

„Budu hodný," ujistil jsem ho, „nemusíš se bát," bral jsem raději schody po dvou, aby mezi námi nevnikl prostor, do kterého by se mohl někdo dostat. Nevím, jestli jsem se víc bál o to, že se s ním začne někdo vybavovat nebo o své tělo.

Našel nám místo kousek od baru, ale pořád dost blízko všem těm povídajícím koutkům. Občas jsem zaslechl některé rozhovory lidí, a i když jsem věděl, že se to nedělá a je to neslušné, tak jsem měl radost z toho, jaká normální témata probírali. Prostě přátelé v hospodě. Rodina, práce. Problémy s penězi, myšlenkami. Žádný sex, žádné ujetosti.

„Máš chuť na něco specifického?" připomněl Pán na svou přítomnost, když si nejspíše všiml, jak zamyšlený jsem byl.

„Ne," zakroutil jsem hlavou, „vybereš mi, prosím?" položil jsem lokty na stůl a opřel si hlavu do dlaní, mrkajíc na něj co nejnevinněji.

„Rád," přikývl, zvedl se od stolu a odchytl za barem hned prvního číšníka. Docela mě zajímalo, jestli se ke svým ostatním zaměstnancům taky choval tolik dominantně, jako k tomu klukovi nebo to byl prostě jen prima šéf.

„Mohl bych být upřímný, aniž by to mělo nějaké následky?" zakoktal jsem, když se vrátil zpátky ke stolu. Nejspíš to nebyl dobrý nápad, ale já na tom místě měl tak nějak pocit, že můžu. Že i přes to všechno nejsme v jeho teritoriu, pokud jsem to měl nazvat tak hloupě.

„Děje se něco?" znejistěl a položil se do opěradla.

„Ne, ne, ne, ne, ne," vychrlil jsem ze sebe rychle, „vůbec nic. Jen. Jen jsem zvědavý a nevím, jestli se na takové otázky můžu ptát. A i tak už jsem v průšvihu a nechci si přidělávat další problémy. A tobě také ne. Totiž. S vymýšlením trestu," zalomil jsem pohled do stolu, když mi došlo, jak pitomě to celé znělo.

„Mluv," vydechl, „líbí se mi tenhle tvůj přístup. Oba jsme se dohodli, že se k sobě občas budeme chovat normálně. A pokud to není nepřípustné nebo zbytečně provokativní. Vzhůru do toho," založil si vesele ruce na prsa.

To, jak zareagoval, mě překvapilo. Vážně jsem si myslel, že mě bude trestat za ta slova, co jsem předtím použil. Jenže on si to opravdu schovával na doma a teď to neřešil.

Co by na to asi řekl ten pes, co by se mu vydělal na koberec a nebyl by hned potrestaný?!

Ted vážně mlč!

„Já jen. Nepochopil jsem to. Tebe a nechat se svázat. Přede mnou. Celkově,"

„Zaprvé jsem to Tannerovi dlužil," přerušil mě, „a zadruhé na tom nevidím nic špatného. Ty ano?"

„Ne," vyhrkl jsem, „to ne. Jen mě to překvapilo. To je celé. Vypadal jsi s tím tak spořádaný a já to nechápal. Protože. Jako dominantní človíček jsi asi nebyl svázaný mockrát?"

„Naopak," zasmál se, „jak myslíš, že jsem se to učil? Že jsem hned našel někoho, kdo mě nechal vázat? Tak lehké to zase není. A teď dobrou chuť," zarazil se, když zahlédl číšníka s jídlem. Chtěl jsem nadávat, ale když jsem uviděl to dokonalé jídlo, co nám objednal, tak mě to poměrně rychle přešlo.

--

Cestu domů jsem si nepamatoval. Probudil jsem se, až když mě vyndával z auta a i přes to, že jsem trval na tom, že můžu jít po svých, mě odnesl. Doma mě položil na gauč a pak až se vrátil k autu, aby ho mohl zamknout a vzít z něj všechny věci.

„Půjdeme spát, co říkáš?" dostával se s dlouhého kabátu.

Byl tak sexy. Tak krásný.

„Měl bych dostat svůj trest," narovnal jsem se na gauči a odhodlaně se mu zadíval do očí.

„Nemám v plánu nic nenáročného. Právě si mi usnul v autě. Měl by ses na to vyspat," pronesl s nezájmem, čepujíc si vodu do sklenice. Popravdě ten jeho tón mě nabudil ještě víc.

„Zvládnu to. Prosím," zaúpěl jsem a postavil se na nohy, „půjdu se vykoupat? Připravíš to, prosím, Pane? Netrap mě až do rána. Zvládnu to. Slibuju," vydechl jsem a čekal na jeho reakci.

„Občas bych si přál, abys věděl, do čeho jdeš," ušklíbl se, „máš deset minut na sprchu. Pak se vrať a klekni si přesně sem," ukázal na místo na podlaze a já ihned přikývl, následně utíkajíc do koupelny.

Vážně chystal něco, co jsem nebyl schopný v takovém stavu zvládnout? Co když jsem to vůbec nemohl dokázat. Co když mě chtěl prostě jen zlomit a dokázat mi, že ho nemám pokoušet?

Nesmysl.

Takový přece nebyl.

Nemohl být.

Kašlal jsem na mokré vlasy. Kašlal jsem na špatně usušené tělo. Prostě jsem se vrátil do obývacího pokoje a klekl si na to místo, které mi předtím ukázal. Tedy, alespoň jsem doufal, že jsem ho trefil. Bylo tak těžké najednou normálně vnímat. Být v klidu. Nepanikařit.

„Až budeš moct, zvedni se," zamručel ledový hlas. Nepatrně jsem se oklepal a zvedl se, se zalomeným pohledem následujíc jeho chodidla. Měl jsem pocit, že ten dům znám, ale takhle jsem vůbec nevěděl, do jaké části mě vede.

A pak zaklapl dveře.

Těžce jsem vydechl a snažil se neošít.

„Zavři oči," poručil a já tak ihned udělal. Pak mě jen otočil, nejspíš čelem k sobě a donutil mě o několik kroků ucouvnout. Mé srdce si vesele skotačilo v krku a celé mé tělo poléval studený pot.

Co když jsem to vážně nemohl dokázat?! Chtěl jsem. Tolik moc.

„Uklidni se, ano?" broukl, „pokud zpanikaříš, tak to nedokážeš. Tohle ne," ucítil jsem, jak mi připevňuje kožená pouta kolem zápěstí, kotníků a pak i stehen. Nerozuměl jsem tomu.

„Přímo za tebou je kříž. Podobný tomu, na kterém ukřižovali Ježíše. Nechci tě děsit. Jen chci, aby sis to představil. Nechci, abys teď měl v hlavě ten do "x", který jsi viděl v klubu. Máš to?"

„Ano, Pane," polknul jsem a odolával potřebě přešlápnout. Proč jsem to prostě nemohl vidět?

„Skvěle," zamručel a zacvakl mi ruce do vzduchu, „teď zapoj svou představivost. Na tom trámu, co vede od stropu dolů, je skoro v polovině dildo," odmlčel se na chvilku a jemně mi přejel prsty po bocích.

„Vyzvednu tě za ruce nahoru, ano? Zůstaň v klidu. Ještě se nic neděje. Dám ti včas vědět," slyšel jsem, jak se ode mě pomalu vzdaluje a pak jen bzučení. Bzučení nějakého stroje a pak jsem se pomalu začínal ocitat ve vzduchu.

„Moc dobře," nechal utichnout všechen zvuk a letmo se mě dotkl, „je to v tomhle tvé poprvé, takže ti trochu pomůžu, ano?" pronesl a pak jsem cítil, jak se do mě dostává kluzkými prsty. Přestal ještě dřív, než mohl přidat třetí.

Znejistěl jsem.

A pak mě prostě nadzvedl a chvilku počkal, dokud mě nezačal pokládat na to proklaté dildo.

V okamžiku, kdy se ode mě dostal, jsem se začal zmítat bolestí. Visel jsem jen na rukách. Ta věcička ve mně byla sotva kouskem, ale i tak to moc bolelo. Nebyl jsem připravený.

„Nehýbej se. Připevním ti ke kříži i nohy, aby ses měl o co opírat, a pak ještě o kousek povolím ruce, ano?"

Jen jsem se nejistě zavrtěl. Nechtěl jsem, aby to dělal. Až příliš mě děsila nadcházející bolest a taky to, že nejspíš jen tak neustane.

„Ano?" zvedl svůj hlas. Působil netrpělivě. A já pořád poslušně držel oči pevně sevřené.

„Ano, Pane," fňukl jsem a nechal ho, aby mi připevnil nohy.

Když se znovu rozezvučel ten stroj, který mě tentokrát pouštěl dolů, už jsem brečel. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem byl až příliš vysílený, abych bojoval.

Tedy.

Alespoň jsem si to myslel.

Ve chvíli, kdy jsem začal klouzat po dildu dolů se veškeré mé svaly zapojily až moc rychle. Snažil jsem se chodidly opírat o dřevo a zvedat se nahoru, ale nešlo to.

A hledat sílu v rukou bylo až moc těžké. Všechny svaly na nich mě pálily už jen z té pozice.

Jenže, kašlat na svaly. Bylo jedno, jak všechno to bolelo. Nic nebylo horší, než jen klesat dolů.

„Prosím," popotáhl jsem a znovu zkusil přemluvit mé ruce k poslušnosti, „vždyť mě to roztrhne," propadl jsem nadobro pláči.

„Ty jsi mi tvrdil, že máš dost energie a síly, Troye," promluvil konečně. Jeho hlas byl jako dokonalé pohlazení. Dokázal mě uklidnit a alespoň trochu mě vzpamatoval.

„Je to moc velké," vykřikl jsem bolestně a nepříčetně zaklonil hlavu. Už jsem ani nedokázal držet oči zavřené. Musel jsem rychle mrkat, abych vydržel při vědomí.

„Ale i přesto víš, kdy to skončí, že ano?" rýpl si.

„Vím," posunul jsem se pomocí rukou na chvilku o trochu výš. Ta úleva byla nepopsatelná. „Až bude celé to dildo ve mně?" tipl jsem si opatrně.

„Správě," zavrněl, „zkus proti tomu trochu přirážet, ano? Čím déle na to budeš čekat, tím těžší to bude."

„Nejde to!" zakřičel jsem na něj hystericky.

„Važ svá slova, hm? Nechceš tu přece zůstat do rána. Snaž se," přistoupil zase až úplně ke mně a chytl mě za boky, pomalu s nimi pohybujíc nahoru a dolů. Chtěl jsem mu vzdorovat, ale zaprvé to nebylo možné a zadruhé mi možná vážně chtěl trochu pomoct.

„Chci to zastavit!" vyjekl jsem, „červená. Prosím. Prosím. Prosím. Nemůžu, pokračovat," uvolnil jsem všechny svaly v těle. Cítil jsem prudkou bolest, jak jsem najednou klesl po dildu o několik centimetrů níž.

„Shhh, Troye," svíral mě pevně za boky, „zastavím to, jen mi teď musíš trochu pomoc, ano? Uvolni se," přejížděl mi prsty po kůži nad pánví.

„Nemůžu. Moc to bolí," brečel jsem nepříčetně, odpočívajíc trochu v jeho sevření.

„Jinak tě z toho nedostanu. Prober se a buď hodný," pronesl hrubě.

Těžce jsem si odfrkl a pokusil se mu poddat. Kousal jsem se do rtu tak silně, až mi tekla krev. Celé mé tělo se třáslo. Ale Pán mě dokázal nadzvednout a nechal mé tělo klesnout mimo dildo.

„Teď zůstaň při smyslech," prohodil pevně a pak se oddálil. Chtěl jsem ho prosit, aby se vrátil. Bál jsem se, že mě takhle nechá celou noc. Nedokázal jsem to. Měl k tomu důvod.

A pak jsem znovu zaslechl ten stroj.

Znovu mě pokládal.

Tentokrát až moc.

Stále jsem se ale chodily nedotýkal země. Nakonec se mi podlomila kolena. Kdybych nebyl připoutaný, nejspíš bych si ublížil.

Můj pán to zastavil, až když jsem naplno klečel. Bylo to bolestivé, jelikož kotníky jsem měl pořád na kříži, teď o dost výše než kolena.

„Klid. Jen pomalu," šeptl a pomalu zbavil pout pravou nohou. Držel ji a pomalu pokládal na podlahu. Všechno to moc pálilo a já mu byl vděčný za to, že byl tak opatrný. Kdyby mě jen odpoutal, tak by mě ta bolest nejspíš vypnula úplně.

Druhá noha byla snad ještě horší. Připadalo mi, že kvůli pláči nemůžu ani dýchat.

A pak mi odpoutal i ruce a pomalu mě položil na podlahu.

„Troye," šeptl, ale já jen dál brečel. „Troye!" zakřičel. Bál jsem se, ale ani tak nešlo nic dělat. Prostě mé tělo lítalo někde moc daleko ode mě.

„Odezní to, neboj," zapletl mi ruce do vlasů, „dýchej a všechno bude v pořádku. Moc si mi udělal radost, víš to, že ano? Dokázal jsi toho dnes tolik," stáhl si mě nakonec do klína. Chvilku po mém těle jen přejížděl prsty, ale pak mě zvedl do náruče a odnesl do ložnice.

Zklamal jsem ho. Slíbil jsem to. Slíbil jsem, že to dokážu.

To jsem byl vážně tolik k ničemu?