Po tom večeru stráveném ve společnosti taseru se nic podstatného, krom mého vyšilování z nové školy nedělo. Connor už mě musel mít plné kecky, jelikož jsem nemluvil o ničem jiném od té doby, co jsem si uvědomil, že nastupuju už za pár dní. Nějak mi celý ten fakt, kolik času jsem vlastně strávil doma v „mimo stavu" pořád nedocházel tolik, jak by měl. Občas jsem hystericky vyšiloval, že rozhodně nehrozí, že bych mohl vlézt mezi nové lidi a pak jsem naopak děkoval Connorovi pořád a pořád dokola za to, že mě zbavil prozatím toho největšího zlouna.

Po pár dnech mého střídavého panikaření a děkování jsme se domluvili, že přestanu kontrolovat datum, vykašlu se na stres, budu dělat, že před sebou mám ještě celé prázdněny a že mě pak Connor poslední volný den zaměstná natolik, že na to nikdy nezapomenu. Netušil jsem sice, co měl v plánu, ale s nadšením jsem na to přistoupil, jelikož mi už vážně chybělo něco intenzivnějšího, i když jsem tak nějak tušil, že toho budu zase rychle litovat. Ani ne proto, že by to nebylo dobré, ale spíše proto, že mé myšlenky poslední dobou nedokázaly zůstat na jednom místě a Connor se mnou byl věčně nespokojený, jelikož jsem ho nevnímal naplno, což mě mrzelo. Tak nějak jsem doufal, že to ze mě všechno spadne, až nastoupím na školu.

A on by mě nejspíš roztrhl jako hada, kdyby věděl, že nad tím stále přemýšlím.

Jenže.

Copak se to dalo jen tak hodit za hlavu?

Dusil jsem to v sobě tak, jak to jen šlo. Možná proto jsem byl tolik protivný a nesoustředěný.  Každou noc jsem usínal nervózní a tak nějak doufal, že se ráno probudím a Connor se bude chovat jinak. Ne že bych se snad na první den školy těšil, to ne, ale rozhodně jsem se těšil na to, až bude za mnou a zase se budu chovat o něco – no – normálněji.

A pak mě jednoho rána vzbudila absence přikrývky a taky ošklivé ticho. Žádné Connorovo oddechování nebo pochrupkávání. Jen ticho a protivný chlad, který se pouštěl do mého těla. Nikterak mě to nezaráželo. Myslel jsem si, že si prostě jen Pán někam odskočil a snažil jsem se poslepu nahmatat peřinu. Až při tom momentě mi došlo, že nejsem ve své posteli, ale jen na menší matraci.

Nespokojeně jsem otevřel oči, rozhlížejíc se po tmavé, prázdné místnosti. Trvalo mi několik minut, než mi došlo, že jsem v herně a mé ruce jsou uvězněné v železných poutech připevněných ke stěně, stejně jako krk v železném obojku. Řetězy byly naštěstí dostatečně dlouhé, takže mi nikterak nebránily v pohybu. Stejně mi ale naháněly husí kůži pokaždé, co jsem se pohnul a oni o sebe hlasitě zacinkaly. Překvapovalo mě, že mě ten zvuk neprobudil nebo mě nezaujal jako první, když jsem se snažil nahmatat peřinu. Možná jsem na to byl moc rozespalý.

Nervózně jsem se rozhlížel kolem, nacházejíc jen několik hořících svíček, které Connor zapálil nejspíš jen proto, abych nevyšiloval ze tmy. Za takové maličkosti jsem ho vážně miloval. Po chvilce těkání pohledem ze svíčky na svíčku jsem narazil na kousek papíru, který ležel hned vedle staré matrace, na které jsem ležel. Líně jsem se zvedl do sedu a začal číst.

Vidíš, dočkal ses. Nejsem si jistý, jestli jsi čekal něco tolik šíleného, ale slíbil jsem ti, že udělám něco, co tě zaměstná na celý den. Nebo minimálně tvou hlavu. Jen doufám, že jsem tě příliš nevyděsil. Ale k věci. Udělal jsi pro mě tenkrát tu věc s Noahem na základě toho, co jsi našel na mém blogu. Trefil ses, takže jsem se rozhodl zvolit stejnou taktiku. Určitě si vzpomínáš, kolik unášejících a znásilňujících postů jsi reblogoval, že ano? Je mi v podstatě jedno, jak si to přebereš, ale až vejdu dveřmi dovnitř, neznáš mě ani nic, co jsem tě učil. Jediné co nechceš je to, abych tě ošukal. Pamatuj na to. O nic jiného se nestarej. Možná se ti uleví, to už záleží jen a jen na tobě.

Jen jsem nervózně polkl a kolem mého krku se ještě pevněji sevřel železný obojek. Přál jsem si na sobě mít ten svůj, kožený, který by svým způsobem hřál a uklidňoval. Tenhle mi jen dával najevo, jak moc v pasti jsem byl. Možná to byl účel. A pokud ano, fungovalo to. Trhaně jsem vydechl a snažil se udělat si na matraci pohodlí. Pokud se vážně inspiroval těmi šílenostmi, které jsem dával na svůj blog, tak se mé tělo mělo na co těšit. Nejspíš proto mi dával poslední dny oddech. Plánoval něco velkého. A já začínal být nervózní. Vystrašený. A taky zatraceně bolestivě nadržený.

Hypnotizoval jsem dveře natolik silně, že jsem nejspíš ani nemrkal. Nic jsem si nepřál víc. Nic. Jen aby se otevřely.

Jenže Pán si dával načas. A v hlavě se mi honilo takových věcí.

Měl v té herně kameru? Pozoroval mě a jen se bavil tím, jak začínám šílet? Nebo naopak nic netušil a jen mi dával dost času na to, abych se probudil a přečetl si dopis? Ta nevědomost byla hrozná. Vlastně nejděsivější na tom celém. Protože i když jsem se bál, co všechno mi udělá, mě uklidňoval fakt, že to malé, ale zatraceně důležité záchranné slovo ho vždy zastaví. Vlastně jsem se více těšil, než bál.

Jediné dveře v místnosti konečně zavrzaly a já si do té doby neuvědomoval, jak moc velké šero kolem mě je, dokud jsem nezahlédl ostré světlo z chodby. Connor se tou skutečností nikterak nezabýval a jen automaticky rozsvítil. Přitiskl jsem se na stěnu a nespokojeně zakňučel, jelikož jsem musel na několik vteřin zavřít oči před prudkým světem, které ubližovalo mým očím. Jenže já byl moc zvědavý a tak jsem i přes tu bolest mžoural do světla, rozpoznávajíc siluetu, která se ke mně až moc rychle blížila. Naprosto jsem znejistěl. Věděl jsem, že je to on, ale pořád jsem si tak nějak přál, aby na mě promluvil. Ale on se jen pomalu blížil, každý krok kratší a kratší a já pomalu začínal rozpoznávat věcičku, kterou ledabyle držel v pravé ruce.

Roztahovací roubík. Takový ten, který nechává pusu naprázdno otevřenou.

Nehledě na to, jak moc jsem byl to té chvíle klidný, panika se najednou nahrnula do každičké části mého těla. Nezvládal jsem v klidu dýchat ani se netřást. Rychle jsem polykal, aniž bych na to měl dostatek slin. Snažil jsem se dostat blíže ke stěně, ale matrace pode mnou jen klouzala, takže jsem nakonec zůstal sedět na tvrdé zemi.

Místností se ozval Pánovo spokojené uchechtnutí, načež pomalu odkopl matraci stranou, sklánějíc se ke mně natolik, abych mu viděl do očí. Zadržel jsem dech a vystrašeně zamrkal. Bylo mi jasné, že nemám svůj dávící reflex natolik pod kontrolou, abych takový roubík zvládl bez pocitu, že se pozvracím. A já se toho tolik bál.

„Jen jen jedna možnost, jak se tomu vyhnout. Víš jaká," ušklíbl se vítězně, zkoumajíc mě pohledem.

„Ani náhodou," sebral jsem všechnu odvahu, když mi došlo, co stálo na tom papíře. Chtěl jsem to udělat těžké pro nás pro oba.

„Člověk by nevěřil, že budeš mít ještě sílu něco namítat. Přitom jsi jen obyčejná kurvička," přitiskl mě tělem ke zdi a přiložil roubík k puse, čekajíc, až jí otevřu.

Jenže já v téhle hře odmítal být obyčejnou kurvou.

„Trhni si," uhnul jsem hlavou na stranu, načež na mé tváři přistála tak silná facka, že jsem se praštil i hlavou o zeď. Jen jsem tiše fňukl, uvědomujíc si, že v tomhle bude lepší poslechnout. Otevřel jsem pusu tak  moc, jak jen to šlo, a ucítil, jak mé koutky praskají, když mi Connor nandával ten odporný roubík. Kochal jsem se pohledem na jeho tělo. Měl na sobě pouze černé dříny. Nic víc. Dokonce byl bosý. Připadalo mi to tolik vzrušující.

„Vidíš, jde to," chytl obě mé ruce a přicvakl je k okům ve zdi, takže jsem zůstal sedět, přitisknutý ke stěně, ruce roztažené daleko od sebe. A jako by to bylo málo, jen se postavil, rozepínajíc mrštnými prsty přezku pásku, následně i zip a pak jen jeho džíny spadly ke kotníkům stejně tak, jako brzy na to boxerky. Vyděšeně jsem mu zíral do hladových očí, zatímco se sliny draly ven z mé pusy a já si připadal tolik ponížený. Pánovi – na druhou stranu – to nejspíš připadalo neskutečně rajcovní, jelikož jen fascinovaně palcem obkresloval můj spodní ret a stíral jím některé sliny, přičemž druhou rukou přejížděl po celé jeho délce. Nespokojně jsem cukl celým svým tělem. Nelíbilo se mi, co dělal, ale svým způsobem jsem se do toho dostal sám. Mohl jsem spolupracovat už od té chvíle, co vešel dovnitř. Mohl jsem před ním padnout na kolena a prostě poslouchat.

To já to chtěl takhle hrát.

Zavřel jsem pevně oči a snažil se co nejvíc dýchat nosem, když mi Pán vložil špičku penisu do pusy. Věděl jsem, že se stejně zakuckám, až se dostane ani ne do poloviny mého jazyka. Ale on mi na takové věci nedal čas. Prostě jen bez citu šukal mou pusu, nadávajíc mi do neskutečně zlých věcí. A i přes to, jak moc jsem si přál, aby se mi to nelíbilo, mé tělo reagovalo přesně opačně. Pán přirážel do mé pusy i po té, co se ozval dávící reflex a má chlouba sebou jen cukla v nadšení pokaždé, když jsem si uvědomil, jak moc bezmocný jsem. Miloval jsem a nenáviděl ten pocit zároveň.

Ne.

Možná jsem ho jen miloval.

„Oh, jsou to slzy, co vidím v tvých očích?" přestal najednou se vším a jen si ke mně soucitně přikleknul. Prudce jsem se vydýchával, zahánějíc všechny ty slzy pryč. Nebyly tu, protože bych brečel. Jenže tím, jak hluboko do krku mi přirážel, mi odebral až moc kyslíku. Proto jsem zase vypadal jak ubrečené děcko.

„Stačí jen poprosit, abych tě ojel. O nic jiného nejde, Kurvičko," odepnul mi opatrně roubík. Dál jsem držel pusu otevřenou, jelikož jsem cítil, jak jsou mé koutky natržené a že bude bolet, pokud jí zase zavřu.  „Jen to řekni," pobídl mě, odhazujíc roubík někam do prostoru.

„O tom si nech jen zdát," pronesl jsem pevně a slízl si krev z koutků. Sám jsem nechápal, kde se to ve mně bralo. Možná jsem se do toho vážně dokázal vcítit. Možná to bylo tím, jak zle se ke mně choval. Tak či onak to bylo naprosto dokonalé.

„Jak myslíš," pokrčil rameny a odešel k tašce, se kterou nejspíš přišel, jelikož jsem jí do té chvíle nepostřehl, a vytáhl z ní jiný  - tentokrát pogumovaný roubík, který byl přesnou kopií koňského udidla. Několikrát už jsem přemýšlel nad tím, jestli je v těch věcech vůbec nějaký rozdíl. Nejspíš jen ty z BDSM obchodů byly o dost dražší.

„Nemám ponětí, čím si taková čubka, jako ty zasloužila, abych na ní byl tolik mírný. Otevři," poručil a já s bolestným zamručením skousl hnusně chutnající gumu a snažil se jí poslintat natolik, abych necítil její chuť. Bylo hezké, že hračky, které na mě používal, byly úplně nové, ale ta pachuť byla příšerná.

Po chvilce, kdy na mě jen hladově zíral, mi věnoval polibek na roubík.

Tolik přesný.

Ani trochu se nedotkl mých rtů a já měl pocit, že se rozbrečím. Naštěstí rychle odepnul mé ruce a obojek od řetězů a vytáhl mě na nohy, stavějíc mě do prostoru místnosti, kde mě pomalu, ale zatraceně přesně začal vázat.

Nejdříve ruce. Nesvazoval mi je za zády, jako obvykle. Jen připevnil provazy kolem oček pout a pak se dál věnoval hrudníku a nohám. Snažil jsem se vnímat, co má v plánu, ale po nějaké chvíli jsem se ztratil.

Bál jsem se, když mě začal zvedat. Měl provazy prohozené skobou ve stropě, zvedajíc mě zároveň za hrudník, i nohy a až pak mi zvedal ruce. Bylo to, jako bych zůstal stát. Ruce natažené nad hlavou. Rozdíl byl ten, že jsem měl pokrčené nohy, kotníky přivázané k místu, kde se stehna prolínala se zadkem. Nechápal jsem, jak to mohlo být tolik pohodlné.

„Víš, že kdybych teď chtěl, tak si tě prostě vezmu a ty s tím nic neuděláš?" praštil mě silně přes obě půlky, „tak lehce bys prohrál."

Nespokojeně jsem sebou škubl a následně přes roubík bolestně vyjekl. Nebyla to zrovna poloha, kdy bych se mohl nějak více hýbat. Zůstat v klidu bylo v pohodě. Pohodlné. Každičké pohnutí mi naopak způsobovalo bolest.

„Ale budu hrát fér, nemusíš se bát," odepnul mi roubík a vytáhl z tašky krátkou rákosku, přejíždějíc jejím koncem nejdříve po lýtkách. Přerývavě jsem dýchal a zavřel oči pokaždé, kdy se Pán napřáhl. Normálně bych se za rákosku radoval, ale teď, když mi každý pohyb navíc způsoboval bolest, jsem svého Pána za její použití proklínal. Bál jsem se, že mě silně praští a vzhledem k tomu, jak hubená byla, bych určitě nezůstal bez hnutí.

„Vypadáš vystresovaně," podotkl, odhrnul mi vlasy z čela, a když jsem jen dál mlčel, věnoval mi silnou ránu přes zadek.

Sevřel jsem pevně čelist, napřímil a dlouze vydechl, ve snaze uklidnit se. Jenže on mi na něco takového nedával dost času. Jen postupoval svižnými ranami čím dál výš. Několikrát jsem sebou cuknul, ve snaze uhnout ráně, ale vefinále to bylo ještě horší.

„Dost, prosím," fňukl jsem, napůl zmožený bolestí, napůl chtíčem. Bylo zvrhle zlé vědět, co Pán udělá, pokud se v téhle hře takovým způsobem zlomím. A já tak silnému pokušení nedokázal odolat.

„Ne, ne. Víš, co máš říct," dopadla další ráda na můj zadek. Jen jsem sebou začal házet a bezmocně brečet.  Nejspíš to bylo tak děsné, protože jsem se vzdal sám sobě. A já tolik nechtěl.

„Vezmi si mě, prosím. Jsem jen tvůj. Jen už mě nemlať, prosím," pokusil jsem se skučet co nejzmoženějším hlasem, zatímco má chlouba se tyčila u mého břicha, planoucí po jakékoliv pozornosti.

„S radostí," došel si do kapsy džínů pro kondom. Rákosku stále držel v ruce, což mě dost znervózňovalo. „Taková malinká Kurvička jako ty o takové věci jistě umí krásné prosit," přejel prstem po mém vstupu, aniž by na něj vyvíjel jakýkoliv tlak. Jenže i nad tak malým dotekem se mi zadrhoval dech. Bál jsem se, že omdlím, pokud bude pokračovat dál.

„Prosím," zaúpěl jsem nepříčetně, ztrácejíc se ve své vlastní hlavě. Slyšel jsem z dálky švihnutí rákosky, ale nedokázal jsem posoudit, zda se vůbec dotknula mé kůže. Vnímal jsem jen Connorovi ruce. Jednu na mé délce a druhou, jejíž prsty se věnovaly tomu, abych pro něj byl dostatečně roztažený.

A pak se to všechno dělo moc rychle a moc daleko ode mě. Vnímal jsem jeho přítomnost, tu dokonalou slast, kterou mi způsoboval, ale nebyl jsem schopný na to nějak více reagovat. Z mých úst unikaly jen nesmyslné zvuky, které jen těžko mohly být vzrušující. Měl jsem jen plnou hlavu dokonalosti, tepla, klidu a naprostého bezpečí.

A nejspíš to bylo poprvé, co jsem utekl do správného místa ve své hlavě.

Trrrm. Protože co si budeme povídat, předchozí kapitoly byly až moc "ňuňu" - alespoň na můj vkus :)

A taky proto, že jsem chtěla dneska napsat další one shot - protože má Conn narozky - ne, že by mu to nějak pomohlo nebo udělalo radost, ale chtěla jsem se k tomu dokopat, ale jsem prostě moc lama. Každopádně, jsem ráda, že se mi povedlo napsat alespoň tohle. Po delší době se mi to psalo zase tak nějak "dobře" - nebo jak to říct - nemusela jsem u toho tolik přemýšlet. Snad se bude líbit i vám.

^_^

N.