Buď trochu užitečný.

Ta slova mi zněla v hlavě celou dobu, co jsem připravoval snídani. Rozhodl jsem se pro vyskakovací tousty. Pánovi jsem připravil kafe a sobě raději čaj. Teď nejspíš nebyl nejlepší čas ho pokoušet.

Stejně jsem moc nerozuměl tomu, proč to řekl. Byl jsem vážně tak zbytečný? Nebo to byla jen provokace? Chtěl mě k ničemu vyhecovat? Potřeboval si rýpnout? Jestli ano, tak to bylo tedy pěkně hloupé. Možná bych mu měl říct, že si takové věci beru trochu osobněji, než ostatní.

„Co všechno si rozbil?" nadhodil, když jsem vešel zpět do pokoje. Myslel to ze srandy. Bylo jasné, že ano. Ale já to prostě nedokázal skousnout. Jen jsem položil tác na postel a čekal, jestli se můj Pán trochu posune, abych si mohl sednout vedle něj.

„Odpovíš mi?" Rýpl si ještě a pošoupl se o kousek dozadu.

„Tyhle talíře jsou poslední z té tmavé sady," pokusil jsem se o nevinný výraz, „a ten toustovač z vody taky nevypadal úplně nadšeně," mrkl jsem na něj a zakousl se do prvního toustu.

„Zahráváš si," zamručel.

„Ne. Ty ze mě děláš jen zbytečně neschopného," snažil jsem se brát to jako vtip, ale celé se mi to začalo vymykat. Byl jsem neschopný. Věděl jsem to. Rozbil jsem všechno, co mi přišlo pod ruku.

„Já jsem ale nebyl ten, kdo při holení zakrvácel celou koupelnu," zasmál se a napil se kafe.

„Fajn!" hodil jsem toust zpět do talíře, „no tak jsem k ničemu. Jestli tě moje neschopnost tolik rozčiluje, stačí říct," stáhl jsem si nohy k tělu a snažil se nepropadnout pláči.

„Troye," zakroutil nechápavě hlavou, „tohle nemyslíš vážně, že ne?" odložil i on své jídlo zpět na talíř a čekal na nějakou mou reakci.

Jsi hysterický idiot.

Nikdy nebudeš pro nikoho dobrý submisiv.

Jsi prostě k ničemu.

Sbal si kufry a vypadni!

„Já," nahnal jsem nový vzduch do plic a pro jistotu zavřel oči, „omlouvám se. Ujelo mi to."

„Tohle by ti ale nemělo ujíždět," zvedl mi bradu a zmateně si mě prohlížel, „co tě tolik rozčílilo?" pokračoval tím jeho dokonalým, uklidňujícím tónem. Mohl mi za tohle zmalovat zadek a poslat mě klečet do kouta. Popravdě mě překvapilo, že to neudělal. Zasloužil jsem si to.

„To, že je to pravda," pokrčil jsem rameny, „Sam mi taky často připomínal, že jsem k ničemu," snažil jsem se zabránit té touze kousnout se do kolene. Potřeboval jsem něco, co mě probere.

„Sam?" držel mi stále palcem bradu nahoře, zatímco se pokoušel navázat oční kontakt, „ten kluk, co ti ubližoval?"

„Myslel jsem, že si s ním mluvil," pípl jsem tiše, „a žes mi kvůli tomu zařídil to školu," zvedl jsem k němu opatrně oči. Bylo mi tak trapně. Nenáviděl jsem tyhle své mimo stavy. Mohl jsem to prostě vzít jako srandu a bylo by to fajn.

„Phil mi o něm řekl. Kdybych s ním mluvil, tak bych mu musel zpřerážet ruce a pravděpodobně by teď ležel svázaný u mě ve sklepě," povzbudil mě pohledem, „je to nesmysl. Nesmíš si tyhle věci vykládat takhle," natáhl se pro hrnek s kávou.

„On není tak zlý," schoulil jsem se do klubíčka a podložil si hlavu kouskem peřiny, „tedy. Je. Ale k němu se doma taky nechovají hezky. Spíš je vystrašený."

„Takové lidi nemůžeš obhajovat," podal mi namazaný toust. Rychle jsem se posadil a poděkoval. Vážně mě překvapilo, že tuhle konverzaci dokázal vést.

„Já vím," přikývl jsem, „jen. Je to takové divné. Vím, že by byl prima, kdyby jeho otec nebyl takový kretén."

„Nemluv sprostě," napomenul mě. Hodil jsem po svém Pánovi omluvný pohled a pokračoval ve snídani.

--

Po jídle jsme oba zůstali v posteli a mlčky koukali na televizi. Měl jsem z toho divný pocit, jelikož mi přišlo, že mi dává prostor jen kvůli tomu mému panickému výstupu. Mrzelo mě, že jsem se neudržel. A tak trochu mě mrzelo, že mi to vůbec prošlo.

Začínal jsem mít až moc energie na to, abych dokázal být na jednom místě. Potřeboval jsem najít nějakou pohodlnou polohu. Nakonec jsem hodil polštář na druhou stranu postele a lehl si na břicho. Chvilku mi to připadalo hloupé, jelikož jsem tím mému Pánovi poskytoval až moc dobrý výhled, ale nakonec stejně vypadal, že věnuje větší pozornost filmu.

Tedy.

Alespoň ze začátku tak vypadal.

A pak jsem hodně dlouho cítil jeho dlaň obtisknutou na mé pravé půlce.

Trhaně jsem vydechl a snažil se zase dostat do klidu.

Až po chvilce jsem zjistil, už vůbec není na posteli.

A když se vrátil zpět, tak mi nandal obojek. Spokojeně jsem zavrněl a položil hlavu do polštáře, prohýbajíc se pod doteky jeho prstů, které sjížděly podél mé páteře dolů.

Další pálivá rána.

Nadšeně jsem zaskučel a schoval hlavu ještě víc do polštáře, abych nebyl tak hlasitý. Ten pocit, který mi způsobil hned ráno, ještě nebyl naplno pryč, takže bylo až moc jednoduché se znovu vzrušit.

„Ani se nehni, jasné?" pronesl pevně a pak mě udeřil něčím, co už rozhodně nebyla dlaň. Bylo to o tolik štiplavější. Nedalo se to moc k ničemu přirovnat a já si přál, aby se to už neopakovalo. Jenže to jen do chvíle, než první pocit bolesti ustál. Pak jsem chtěl jen prosit o další a nejlépe silnější ránu.

„Ano, Pane," vydechl jsem hned, jak jsem byl schopný slov.

„Hodný kluk," přejel po citlivé pokožce, „pokud budeš uhýbat, budu tě muset svázat a toho bys později moc litoval, věř mi," uštědřil mi další ránu.

Pevně jsem k sobě svíral oči a snažil se tomu předmětu přijít na kloub. Přitom by stačilo jen otočit hlavu.

Jenže já se najednou až moc bál.

Bylo mi jasné, že by mě donutil toho litovat. Už jen z principu.

Další rána.

„Poděkuj," zavrněl a daroval postiženému místu letmý polibek.

„Děkuju, Pane," kníkl jsem nepříčetně.

„Teď přijdou tři rychlé za sebou," prohodil tiše, „přikývni, až budeš připravený," přejížděl prsty níž a já se pral sám se sebou, abych se nepohnul. Bylo to o tolik horší.

Dlouze jsem se nadechl a pak jen rychle pokýval hlavou. Možná jsem potřeboval víc času, ale já to v tu chvíli ignoroval.

Při druhé ráně se mi do očí nahrnuly slzy a bylo vážně až moc těžké se před tou poslední neschovat.

Byl jsem na ni tak soustředěný. Snažil jsem se zůstat na místě, ale bylo to až moc bolestivé.

„Zpátky," zavrčel a já se rychle snažil uklidnit, „moc dobře," pochválil mě hned, jak jsem se přestal vrtět. „Chceš, abych pokračoval, hm?" použil tenkrát jeho vlastní dlaň, ale i ta už dokázala způsobit dost intenzivní bolest.

„Ano," zaskučel jsem, „ prosím," svíral jsem ruce v pěst natolik, až se mi zarýval nehty do kůže.

„Nevěřím ti," broukl. V jeho hlasu bylo najednou znát až moc velké zklamání. Přál jsem si, abych se mohl jen zavrtět a tím mu dát najevo, jak moc chci, aby pokračoval.

„Prosím, Pane," polknul jsem nejistě, „mohl bych dostat další, prosím?" dostal jsem ze sebe až příliš nahlas. Ani nevím, kde se ve mně ta odvaha najednou vzala, ale já vážně jen potřeboval ten pocit cítit znovu.

Vyjekl jsem překvapením, když tak bez upozornění udělal. Tolik to pálilo. Nedokázal jsem přestat brečet. Moc to bolelo, ale já nechtěl, aby to můj Pán ukončil. Naopak. Přál jsem si, aby pokračovat, dokud neomdlím. Chtěl jsem ten pocit zažít.

„Zvedni zadek, až budeš připravený," zaslechl jsem po chvíli a tak jsem tak ihned udělal.

Bože.

Tolik se mi chtělo křičet a nadávat.

Ale já místo toho dostal znovu svůj zadek do vzduchu.

A pak znovu.

A znovu.

A pak přišla další rána a ji nedokázal přijmout. Nebyla o nic silnější, než ty předchozí, ale já se prostě neubránil tomu se instinktivně stáhnout od klubíčka.

„Zpátky," poručil, „tahle bude poslední. Buď hodný kluk a lehni si tak, jak máš," pokračoval hrubě.

Neochotně jsem se přetočil zpět na břicho a několikrát se prudce nadechl. Tolik jsem se najednou bál. Nechtěl jsem.

Brečel jsem jako malé dítě a přemlouval sám sebe zvednout svůj hloupý zadek.

Možná by bylo jednodušší se nechat svázat.

V tomhle rozhodně ano. Neuměl jsem o sobě rozhodovat.

A můj Pán mi dával až moc času.

Donutil jsem své nohy trochu spolupracovat.

A pak jsem se rychle sesunul zpátky hned, jak jsem ucítil známou bolest.

„Buď trochu vděčný," sykl a soudě podle toho, jak se prohnula postel, se posadil blíž ke mně.

„Děkuju, Pane," fňukl jsem.

„Shhh," projel mi rukou ve vlasech, „budeš v pořádku," bloudil prsty níž a pak si mě jednou rukou nadzvedl, aby se mohl dál věnovat mé chloubě. Byl jsem natolik mimo, že jsem jeho doteky prvních pár minut vůbec nevnímal a samotného mě pak překvapilo, jak tvrdý jsem byl.

Tiše jsem kňučel a snažil se nehýbat. Chtěl jsem se mu naplno poddat a čekat, co se mnou vymyslí dál. Vůbec jsem nechtěl, aby to skončilo. Jako by mi vůbec nešlo o to, dosáhnout orgasmu.

A můj Pán dál pokračoval v mučivě pomalém tempu.

Přerývavě jsem dýchal a soustředil se jen na jeho ruce. Uměl být tak přesný. Najednou jsem zapomněl na všechnu tu bolest a vnímal jen slast. Opatrně jsem se postavil na lokty a pak na všechny čtyři, aby ke mně měl lepší přístup. A taky proto, aby věděl, že už jsem v pořádku a naplno vnímám.

On ale nic nezměnil. Dál líně přejížděl po mé chloubě. Bylo mi jasné, že by bylo zbytečné prosit. Až moc jsem si tu chvíli uvědomoval, jak mu patřím. Jak všechno záleží jen a jen na něm.

„Dost," vydechl jsem nepříčetně, „dost, prosím, Pane. Dost. Udělám se," vychrlil jsem ta slova až příliš rychle, ale soudě podle toho, že se mě v mžiku nedotýkal ani kousíčkem jeho těla, je pochopil až moc dobře.

Nespokojeně jsem zamručel a snažil se vydýchat, zatímco on pokračoval nanovo. Bylo mi jasné, že tentokrát už nevydržím tak dlouho.

A taky, že ne.

Nemáš výdrž. Nicko.

Teď mlč. Prosím!

Můj Pán zvolil stejnou taktiku. Hodlal to snad takhle oddalovat celý den?

Jen jsem dál hlasitě skučel, aniž bych se ho odvážil zeptat na uvolnění. Bylo mi jasné, že mi ho nedopřeje. Užíval si to, možná až moc. A já už nevěděl, kudy z toho ven.

„Stop. Prosím," protočil jsem v nepříčetnosti oči.

A on vážně přestal, tentokrát to vypadalo, že nadobro.

„A teď mi zkus říct, že jsi neschopný," daroval mi ránu dlaní přes zadek a já se naplno rozbrečel. Ne kvůli té bolesti, spíš kvůli psychické zdeptanosti a zároveň tomu krásnému pocitu štěstí.

Měl ze mě radost.

Můj Pán ze mě měl vážně radost.

---

Trrrm.

Oujé. Dnes je to měsíc a tahle povídka má skoro 4K přečtení. Jsem happy. Moc moc happy. Protože, já nevím, nepříjde mi to to tak super, už vůbec ne tyhle novější kapitoly.

Hrozně mě to štve, jelikož jsem to začala psát s takovým super nadšením a najednou to prostě nejde. Hlavně už nepřidávám tak často. Ale - já fakt nenávidím tyhle výmluvy - jen toho prostě v práci teď mám moc a hodně lidí je nemocných, takže se nestíhá a já chodím domů fakt vyflusaná. 

Hrozně jsem chtěla napsat tuhle kapitolu jako jednu z těch lepších, vám všem za odměnu, protože jsem za vaší podporu fakt neskutečně moc ráda, ale nic lepšího, než tohle jsem ze sebe nedostala.

Omlouvám se.

Já se zase proberu. 

Doufám

^_^

N.